TBC - 7. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Nebyla jsem si jistá, jak dlouho jsem v knihovně strávila poté, co mě Ryan nechal samotnou. Četla jsem smlouvu řádek po řádku. Vzhledem k tomu, o jak velkou věc šlo, jsem si nemohla dovolit přehlédnout žádné drobné písmo.

Bylo to ale všechno docela jasné. Další stránky jen vysvětlovaly pravidla smlouvy. Oči se mi vytřeštily, když jsem uviděla částku, kterou dostanu jako kompenzaci. Nikdy by mě nenapadlo, že někde mimo učebnici matematiky uvidím tolik nul.

„Nenech se zviklat, Lexi,“ varovala jsem se a přinutila oči, aby četly dál. „Nepodepíšeš svůj život, ani za tolik peněz.“

Přesto to bylo lákavé. Nejenže bych si za ně mohla dělat na vysoké škole, co bych chtěla, ale mohla bych si sehnat bydlení a po škole bych mohla vydržet několik měsíců, než bych si našla práci.

Bylo by to tak dokonalé, kdyby nebylo podmínky, že dítě musí být počato přirozenou cestou.

To by nemuselo být tak špatné…

Zalapala jsem po dechu při myšlence, která mi přišla na mysl, a lehce se plácla do tváře.

„Takhle přece přemýšlet nebudeš!“ Zasyčela jsem sama pro sebe.

Ale… musela jsem uznat, že Ryan je přitažlivý. Sakra, ten muž byl nádherný! Pořád mi vrtalo hlavou, proč jsem ještě nenarazila na jeho ženu, nebo dokonce na její fotku. Určitě to byla nějaká krásná žena hodná velkého plátna. Takže jsem nechápala, co myslel tou „dokonalou kandidátkou“. Můj život byl zatraceně nedokonalý. Ledaže by mu prostě přišlo vhod, že nemám kam jít a mám jen málo možností.

Ať už byl důvod jakýkoli, tohle byla práce a já se na ni hodlala dívat objektivně. Nebo bych se o to alespoň pokusila.

Chystali jsme se spolu spát, abychom počali dítě. Při té myšlence mi v hlavě zazvonil alarm, ale ne ten druh alarmu. Byla jsem panna; nikdy předtím jsem takhle s klukem nebyla, ale o sexu jsem přemýšlela jako většina zdravých teenagerů. Ryanova vyspělost a vzhled hrály hodně v jeho prospěch. Kdybych si nepřipadala tak moc, jako bych se prostituovala, část mého já by byla v pokušení skočit do toho už jen kvůli tomu.

Nejdůležitějším pravidlem bylo, že jakmile bych měla dítě, nemohla jsem ho Ryanovi vzít. Nebylo to výslovně uvedeno, ale myslela jsem si, že až bude skutek dokonán a já se budu o dítě první tři měsíce života starat, budu moci odejít. Tahle část mi trochu vadila. Ano, mým úkolem bylo hrát si na náhradní matku. Ale stejně by bylo těžké mít své první dítě a pak ho nebo ji prostě dát pryč.

Z mnoha důvodů, z nichž největším byla výplata, to byla dobrá nabídka. Asi ze stejného množství důvodů jsem se cítila nesvá.

„Mám tu dohodu přijmout, nebo mu říct, že ne,“ mumlala jsem si pro sebe.

Dočetla jsem smlouvu a položila ji na stůl, i když jsem na ni dál zírala. Jako by na mě při dostatečně dlouhém zírání měla vyskočit správná odpověď. Po chvíli sezení a přemýšlení jsem stále nic nevěděla. Povzdechla jsem si a odvrátila zrak.

Zmatená a neschopná se rozhodnout jsem se rozhodla, že procházka by mi mohla udělat dobře.

„Zajímalo by mě, jak velký je tenhle dům,“ přemítala jsem pro sebe, když jsem vycházela z knihovny. Teď, když jsem viděla část s Ryanovou zastrčenou kanceláří, jsem si uvědomila, že za ní jsou další police, kterých jsem si předtím nevšimla.

První den jsem si je díky Grace trochu prohlédla. Rozhodla jsem se, že ji obejdu a přitom se ji pokusím hledat. Kromě Ryana to byla jediná osoba, se kterou jsem mluvila. Jenže nebylo tak snadné ji najít. Dům byl tak velký, že jsem si připadala jako zvědavé dítě, které ho zkoumá.

Narazila jsem sice na několik služebných, ale žádná z nich nebyla Grace. Přesto jsem se s nimi pokoušela mluvit, ale s chabým výsledkem.

„Haló?“ Oslovila jsem první z nich. Ale ta se na mě jen usmála, trochu kývla a bez zastavení prošla kolem mě, nesouc nějaké ručníky.

„Promiňte?“ Řekla jsem druhé, kterou jsem našla, jak se stará o nějakou květinovou výzdobu uvnitř domu. Podívala se na mě, nejspíš předpokládala, že chci, aby odešla, a s úklonou kývla a odešla. Jen jsem ji sledovala, jak odchází, s pokleslou čelistí, ale z úst mi nevyšla žádná slova.

Co to kurva je?

Třetí jsem našla, jak utírá prach v jednom z pokojů. Nebyla jsem si jistá, kolik pokojů jsem do té doby prošla, protože jsem to nepočítala. Bylo jich ale hodně. Chvíli jsem ji pozorovala, než jsem se k ní pokusila přiblížit. Když jsem poprvé vešla, podívala se na mě, ale nepřestala pracovat.

„Hm, můžu vám s něčím pomoct?“ Váhavě jsem se zeptala. „Třeba s nějakou prací, kterou ještě nikdo neudělal?“

Vzhlédla, usmála se na mě, zavrtěla hlavou a vrátila se ke své práci.

Pak už jsem je přestala otravovat. Buď nebyly zvyklé komunikovat s lidmi z domu, nebo mě prostě neměly rády, nebo se mnou nechtěly mluvit. Popošla jsem o kus dál, ale Grace jsem nenašla a neubránila jsem se zklamanému povzdechu.

Narazila jsem však na něco jiného, co bylo pravděpodobně lepší. Rodinné fotografie. Na žádné nebyla manželka, ale spousta s Ryanem a jeho synem, když byl ještě malý, a spousta dalších lidí, které jsem nepoznávala.

„Je to fešák,“ zamumlala jsem si pro sebe. „A vypadá mnohem líp, když se usmívá. Jako že se usmívá…“

Už jsem ho samozřejmě viděla se usmívat, ale pokaždé to bylo spíš zdvořilé cukání rtů než opravdový úsměv. Na fotkách jsem ho ale viděla. Zářil, když držel v náručí novorozeného Edwarda, celého zabaleného do měkkých přikrývek. Na jiné fotografii se otec a syn usmívali společně, Ryan zvedal Edwarda vysoko nad hlavu. Spoustu dalších fotek, na kterých si spolu jen tak hrají, zachytila kamera. Láskyplné vzpomínky… takové, jaké jsem nikdy neměla.

Tehdy nebyl tak vážný jako teď. Dokonce jsem našla i nedávnou fotku, kde se oba rozzářili do objektivu. Nebo možná na člověka, který za ním stál? Když o tom tak přemýšlím, Ryan nebyl jediný, kdo byl jiný. Nebyla jsem s Edwardem tak často, ale už nevypadal jako to šťastné dítě jako na těch fotkách.

Přemýšlela jsem, co se jim stalo a jestli to smím vědět.

Bez ohledu na to, že chce, abych mu odnosila dítě. Možná, že je to pro oba?

S těžkým srdcem jsem se vrátila po svých stopách zpátky, odkud jsem přišla, a pak jsem zamířila do svého pokoje. Povzdechla jsem si, když jsem za sebou zavřela dveře, a pak padla na postel a kroutila se, dokud jsem neležela na zádech, přitisknutá k polštářům.

„Jaká je tady správná odpověď?“ Zeptala jsem se nahlas. Nečekala jsem odpověď… ale pomohlo by mi, kdybych se na tyhle sračky měla koho zeptat.

S tím pomyšlením jsem se posadila. Telefon jsem měla položený na nočním stolku, kde zůstal od chvíle, kdy jsem sem přijela. Pořád jsem nekontaktovala nikoho ze svých starých přátel a znovu jsem o tom přemýšlela, už asi po n-té. Komu bych mohla zavolat a zeptat se na to? Možná Elise…? Ale povzdechla jsem si a tu myšlenku zavrhla. Nemohla jsem jí zavolat, ani nikomu jinému. Tohle nebyla úplně normální situace a já už jsem podepsal NDA (dohoda o mlčenlivosti). Nepotřebovala jsem Ryana naštvat a něco mi říkalo, že by se to dozvěděl, kdybych se o současné situaci někomu zmínila, i kdybych nezmínila žádná jména a snažila se to celé podat hypoteticky.

„Nemáme moc na výběr, že?“ zeptala jsem se. Zamumlala jsem a zamračila se na telefon. „On to očividně potřebuje… jeho syn taky. Těch peněz je docela dost. Byla bych idiot, kdybych si to nevybrala. Výhra pro nás všechny tři…“

To byla myšlenka, kterou jsem měla na mysli, když jsem se zvedala z postele a položila telefon zpátky na noční stolek. Vyšla jsem z pokoje a zamířila zpátky do knihovny. Zamířila jsem ke stolu, kde jsem nechala smlouvu a pero.

Zvedla jsem smlouvu, ale zaváhala jsem. Rozhodla jsem se a věděla jsem, že Ryan má pravdu. Nemohl si jen tak vybrat kohokoli, na koho by narazil. Nevěděla jsem, proč si vybral zrovna mě, a najednou jsem litovala, že jsem se nezeptala. Uvědomila jsem si, že jsem v podstatě připravená podepsat svůj život, přinejmenším na několik příštích měsíců, nejspíš na rok. Byl to velký krok, ještě větší než moje rozhodnutí opustit mámu a domov, když jsem neměla žádné plány.

No. S těmi impulzivními rozhodnutími jsi na štíru, tak proč ne?

Tohle rozhodnutí ale tak impulzivní nebylo. Promyslela jsem si ho, všechna pro a proti.

Vzala jsem pero a otočila stránky smlouvy na místo, kde byla tečkovaná čára. Bez vteřiny zaváhání jsem se podepsala. Čekala jsem, že se mi zatíží srdce, ale místo toho jsem cítila jen úlevu.