TBC - 17. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Ryan

Probudil jsem se dřív než Lexi a první, co jsem uviděl, když jsem otevřel oči, byla její tvář. Usmál jsem se, že jsem ji ráno viděl jako první. Chvíli jsem uvažoval, jestli ji mám vzbudit, ale nakonec jsem se rozhodl, že tu ještě chvíli zůstane.

Opatrně jsem vyklouzl z postele a šel se do koupelny osprchovat. Pak jsem si omotal ručník kolem pasu, druhý kolem ramen, abych zachytil případné kapky vody z vlasů, a vrátil se do ložnice.

Přešel jsem k posteli, kde Lexi ještě spala. Pohled na displej telefonu na nočním stolku mi prozradil, že je nejvyšší čas na snídani, a tak jsem k ní natáhl ruku, abych ji probudil.

„Lexi,“ zavolal jsem jemně. „No tak, Lexi. Musíš vstát a jít se osprchovat. Za chvíli bychom měli jít na snídani.“

Trvalo to několik minut, kdy jsem s ní třásl a jemně volal její jméno, zatímco se ona probírala a snažila se ode mě tvrdohlavě vykroutit. Pak ale otevřela oči, zamrkala na mě a posadila se. Vlasy jí trčely nahoru, oči měla přimhouřené a stále vypadala trochu ospale. Ale nemohl jsem si pomoct, díval jsem se na ni a chtěl jsem si ji znovu vzít, oči mi padaly na její odhalená prsa, když se deka svezla z jejího hrudníku.

„Kolik je hodin?“ zeptala se a protřela si oči pěstí. Pak zvedla ruce vzhůru, když si se zíváním protáhla tělo.

Kurva.

Nemohl jsem si přestat prohlížet její tělo, ale na tyhle sračky nebyl zrovna nejlepší čas. Nechtěli jsme zmeškat snídani a včera večer jsem ji nejspíš rozbolel.

Vypadni z té žumpy, pomyslel jsem si drsně.

„Už je skoro čas na snídani,“ řekl jsem jí a naklonil se blíž, abych ji políbil na tvář. „Osprchuj se a obleč.“

„Dobře,“ řekla a usmála se na mě, než se vypotácela z postele.

Napadlo mě, že jí pomůžu, ale stabilizovala se a šla ke koupelně. Celou cestu jsem ji pozoroval a přemýšlel, jestli ví, že je nahá. Na začátku byla tak stydlivá; pokud se mnou dokázala být takhle otevřená, pak se to mezi námi vyvíjí dobře, ne?

Než mě to mohlo napadnout, vyšel jsem ven s oblečením v ruce. Takhle brzy ráno by na chodbě nikdo nebyl, takže jsem si nedělal starosti. Když jsem se oblékl, promarnil jsem několik minut prohlížením telefonu, abych zjistil, jestli nemám nějaké nové zmeškané hovory nebo e-maily. Pár jich tam bylo.

Když jsem si myslel, že jsem čekal dost dlouho, vyšel jsem z pokoje. Pomalu jsem kráčel chodbou, oči jsem upíral na Lexiiny dveře a čekal, až vyjde ven. Nemusel jsem čekat dlouho, na další otálení mi už nezbýval čas, pokud jsem nechtěl začít dělat krok každou minutu. Než vyšla ven, vypadala šokovaně, že mě tam vidí.

„Ahoj,“ řekl a usmála se.

„Ahoj,“ zopakoval jsem a úsměv jí oplatil.

Sešli jsme společně po schodech dolů a došli do jídelny. Na tváři jsem měl široký úsměv, a když jsem koutkem oka pohlédl na Lexi, viděl jsem, že je stejně šťastná jako já. Sedli jsme si k jídelnímu stolu a hned bylo prostřeno. Počkal jsem, až služebné odejdou, a pak jsem se otočil k Lexi.

„Pusť se do toho,“ řekl jsem a mávl rukou na prostřenou tabuli. „A dej mi vědět, jestli ti něco chutná nebo nechutná, ano?“

Zabručela a kývla hlavou. „To by ale bylo těžké. Jak by mi mohlo něco nechutnat? Jídlo je zde vždycky nejlepší. Lepší než cokoli, co jsem kdy jedla.“

Usmál jsem se sám pro sebe a cítil se tak trochu pyšný, i když jsem nikdy nehnul rukou, abych připravil nějaké jídlo v domě.

„Jsem rád, že ti chutná,“ zamumlal jsem. „I když jsem na tebe kvůli tomu zvědavý.“

Její široce rozevřené oči se na mě podívaly, když chroupala toast a pak se napila kávy.

„Co chceš vědět?“ zeptala se.

Takže by mi to prostě řekla, kdybych to chtěl vědět? Chvíli jsme jedli a ona po mně neustále vysílala pohledy, nejspíš čekala, až se zeptám. Ale pro případ, že bych ji naštval jako minule, jsem si řekl, že bych nás mohl nejdřív nechat oba nasytit.

Pak jsem konečně řekl: „Chtěl jsem se trochu dozvědět o tvé domácí situaci. Vím, že jsi bydlela jen s mámou, ale…“

Povzdechla si a přikývla. „Jo, na tátu si moc nepamatuju, i když mám pár vzpomínek na někoho, kdo by podle mě mohl být můj táta. V domě ale nebyly žádné jeho fotky, takže to nemůžu vědět jistě. Zemřel, když jsem byla malá, a máma to špatně nesla.“

„Tvoje máma a ty spolu nevycházíte?“ Jinak by přece neutekla z domu.

„Nevím, jestli bych to řekla úplně takhle,“ řekla pomalu. „Vycházely jsme spolu dobře, ale myslím, že jsme spolu nikdy pořádně nemluvily. Dostala mě ze školy a ráda se napila. To se mi na ní nelíbilo, protože není zrovna příjemná pijanka. Věci se ale rozpadly, když přišla řeč na vysokou, protože já tam chtěla jít, ale ona chtěla, abych pracovala, aby ona mohla pracovat míň a vydělávat víc. Asi jsme se hádaly víc, než jsme spolu za poslední roky mluvily, právě kvůli vysoké škole, než jsem toho měla dost a prostě jsem odešla. Chtěla mě všemožně brzdit a já byl odhodlaná. Rozhodnutí bylo celkem snadné.“

Řekla to tak věcně, že jsem si nebyl jistý, jestli s ní mám soucítit, nebo ne. Ona by ale nejspíš o žádný soucit nestála. Ještě chvíli mezi námi bylo ticho, protože jsem nevěděl, co jí mám říct. Tentokrát to byla ona, kdo ho přerušil.

„A co ty?“ zeptala se. „Zajímala jsem se o Edwardovu mámu, ale dřív jsem nevěděla, jak se zeptat. Prošla jsem to tady a nenašla jsem ani jednu její fotku. Můžu se zeptat?“

Její otázka ve mně vyvolala vzpomínky a já ucítil knedlík v krku. Ale podařilo se mi usmát a lehce jí přikývnout. Samozřejmě, že by ji to zajímalo, a koneckonců nebylo nic špatného na tom, dát jí to najevo.

„Všude kolem jsou její fotky, ale všechny je mám zamčené ve svém pokoji, protože Edward je několik dní potichu, když je vidí. Doufám… že přijde čas, kdy mu nebude vadit, že se na ně dívá, a já je zase pověsím.“

Zpomalila žvýkání a soustředila se na mě. „Co se jí stalo?“ zeptala se tiše, nejspíš reagovala na tón mého hlasu, který měl k radosti daleko.

„Jmenovala se Cora,“ začal jsem tiše. Neunikl jí minulý čas a já viděl, jak její výraz upadá do soucitu. „Potkali jsme se na vysoké a… nebyla to zrovna láska na první pohled. Dalo by se říct, že jsme byli rivalové. Jenže ona mě neměla ráda mnohem víc než já ji, protože si myslela, že jsem si všechno zaplatil, zatímco ona se tvrdě vypracovala tam, kde byla.“ Usmál jsem se pro sebe při vzpomínce. „Samozřejmě jsem jí dokázal, že se mýlila. Nějak jsme se do sebe zamilovali a hned po maturitě jsme se vzali.“

Pořád jsem si dokázal představit, jak krásně vypadala ve svatebních šatech, jen pár dní po maturitě, protože ani jeden z nás nechtěl čekat příliš dlouho, když už jsme překonali jednu překážku.

„Netrvalo dlouho a měli jsme Edwarda. Plánovali jsme s ní, že budeme mít hodně dětí. Ale když byl Edwardovi rok a pár měsíců, onemocněla. Nebo spíš jsme si uvědomili, že je nemocná, jen jsme o tom předtím nevěděli.“

Nastalo krátké ticho.

„Je mi to líto,“ řekla tichým hlasem.

Jen jsem zavrtěl hlavou, setřásl vzpomínky spolu s ní a věnovala jí malý úsměv.

„To je v pořádku. Hledali jsme to nejlepší, ale nemohli jsme pro ni nic udělat. Dělala, co mohla, aby tu byla pro Edwarda do poslední chvíle. Ti dva si byli velmi blízcí. Trávila s ním víc času než já, takže těžce nesl, když zemřela. Proto tak moc toužím po dalším dítěti, dokud je Edward ještě tak mladý. Chci, aby měl sourozence, se kterým by si mohl hrát, až vyroste. Nevím, jestli mu to nějak pomůže, ale pomalu se dostává ze svého traumatu. Teď už mluví, zatímco předtím vydržel celé dny, někdy i týdny, aniž by řekl jediné slovo. Zlepšuje se to, ale předtím jsem se tak bál…“

Trochu jsem překvapil sám sebe, jak otevřeně jsem o tom mluvil. Ta slova mi bez rozmýšlení vycházela z úst, ale teď, když jsem se zarazil, jsem si říkal, že jsem toho řekl příliš mnoho. Tak moc, že se mi hlavou honily vzpomínky a já je nedokázal zastavit.

Dojídali jsme snídani a já ani jednou nezvedl hlavu od talíře. Byla jsem trochu přecitlivělý a přistihl jsem se, že často mrkám, abych zahnal slzy. Prozradil jsem o sobě skoro všechno a ona teď znala všechny karty, které jsem držel v ruce.

Ve chvíli, kdy jsem skončil, jsem se zvedl a beze slova nebo pohledu na Lexi odešel a zamířil sám do svého pokoje, abych se dal dohromady.