TBC - 12. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Ryan

Čekal jsem ve svém pokoji a nerozhodně jsem se převaloval. Podíval jsem se na hodinky na zápěstí a zamračil se.

„Do prdele,“ zamumlal jsem. „Příliš mnoho času.“

Moc jsem po Lexi toužil, ale věděl jsem, že jí po včerejší noci musím dát prostor, než ji vyplaším. Taky jsem se potřeboval ovládnout a myslel jsem si, že nějaký prostor mezi námi bude dobrý, pro nás oba.

Ale sotva jsem to vydržel. Celý den jsem nevycházel z domu, sotva jsem opustil svůj pokoj, protože jsem se bál, že na ni narazím. A co víc, bál jsem se, že ji půjdu schválně hledat, když jsem se měl držet dál. Bylo to těžší, než jsem si myslel, držet se dál od téhle ženy, kterou jsem znal déle než týden.

Po dalším kole chůze jsem se znovu podíval na hodinky. Do sedmé hodiny večerní zbývalo pár minut; čas, kdy se v jídelně obvykle prostírá jídlo. Snídani jsem si dal do pokoje pro případ, že by se Lexi vzbudila dřív, i když obvykle vstává později než já. Oběd byl stejný. Celý den jsem v podstatě promarnil ve svém pokoji, příliš vyděšený, než abych si udělal přestávku do své domácí kanceláře. Ve svém pokoji jsem nepracoval, takže jsem v podstatě jen hrál hry na své velké obrazovce, což nebylo tak zábavné, když tu nebyl Edward, aby si to užil se mnou, nebo alespoň můj kamarád, který se ke mně připojil online na jednu nebo dvě hry.

Strašně mi to připomínalo dobu mého dospívání a já se teď divil, jak jsem mohla celé dny přežít bez ničeho jiného než bezmyšlenkovitého hraní videoher. Po vstupu do dospělého života jsem je prostě nevnímal stejně.

„Mám za ní jít, nebo ne?“ Zeptal jsem se nahlas. „Řekl jsem jí, ať přijde ke mně do pokoje, ale co když mě tam bude chtít?“

Neexistoval žádný vhodný způsob, jak se zeptat, aniž bych jí dal najevo, že tam chci být. A bylo by prostě hloupé zeptat se dívky, jestli si k ní můžu přisednout ke stolu v mé jídelně. Takže po dalším přešlapování jsem si výbušně povzdechl a přesunul se ke své šatně.

„Mohl bych se k ní přidat. Mohla by být sama osamělá,“ řekl jsem si pro sebe a cítil naději.

Celý den jsem strávil v teplákách a tričku, ale to nebylo ani zdaleka dost dobré na to, abych se v tom ukázal před Lexi. Vyměnil jsem je tedy za společenské kalhoty a košili na knoflíky. Nechal jsem košili rozepnutou u límce, zapnul manžety a pak si natáhl pásek. Natáhl jsem si mokasíny a vyšel z pokoje.

Došel jsem do jídelny právě včas, aby mě služebné, které prostíraly stůl, uviděly a uvědomily si, že budu sedět u stolu. Jedno místo už připravily, ale přidaly mi ještě jedno, na mou obvyklou židli. Když Lexi o několik minut později vešla, bylo už všechno jídlo nachystané a já jen čekal, až se usadí.

„Lexi,“ pozdravil jsem a odsunul židli, abych se mohl postavit.

Ztuhla ve dveřích a dívala se na mě široce rozevřenýma očima, jako by ji překvapilo, že mě vidí.

„Ryane?“ řekla a zněla zmateně. „Já… myslela jsem, že tě uvidím až později.“

Nervózně jsem si přejel rukou po přední části košile a doufal, že ten pohyb nepozná.

„Já… jsem se rozhodl, že by byla škoda, kdyby se naše jídla podávala odděleně. Prosím, posaď se.“

Gestem jsem ukázal na její židli na opačné straně a ona se konečně pohnula ode dveří. Její pohyby byly nejisté, ale přešla přes místnost ke své židli. Posadil jsem se na své místo v čele stolu a ona si sedla napravo ode mě.

Jakmile jsme oba seděli, podíval jsem se na ni a čekal, až začne jíst. Ale ona se ani nepohnula a zírala přímo na mě. Ani jeden z nás nepromluvil ani slovo, i když jsme toho asi oba chtěli říct hodně. Skoro jsem se tlačil dopředu, abych začal první, abych se zeptal, jak se jí dařilo, jestli se cítí dobře po včerejší noci, fyzicky i emocionálně. Jestli jsem jí chyběl stejně jako ona mně v průběhu dne.

Místo toho jsem vzal do ruky příbor a chtěl se pustit do jídla.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

To mě přimělo zastavit se a podívat se na ni. Trochu mě překvapilo, že sebrala odvahu tam, kde já ne. Pak jsem odložil příbor a našpulil na ni rty.

„Týkají se všechny té smlouvy?“ zeptal jsem se.

Pomalu přikývla. „Několik z nich je osobních, ale hlavně se chci dozvědět víc o té smlouvě.“

Opětoval jsem její přikývnutí. „Dobrá tedy. Můžeš se ptát, na co chceš, ale já se rozhodnu, jestli ti odpovím, nebo ne. Rád bych se také zeptal, zda se můžeme během rozhovoru najíst. Jídlo by nám vystydlo.“

„Dobře,“ zamumlala a zvedla nádobí.

Když jsem viděl, že začíná jíst, následoval jsem ji a čekal na její otázky. Dal jsem si záležet, abych navenek vypadal nevzrušeně, ale dělal jsem si starosti s jejími otázkami a s tím, jestli na některou z nich dokážu odpovědět k její spokojenosti. Chystala se snad zvednout a odejít, kdyby nebyla spokojená?

„Chtěla jsem se zeptat,“ začala pomalu po několika dalších minutách ticha. „Na tvou ženu. Tedy… na Edwardovu matku. Nikde jsem neviděla její fotku, jen jsem vytušila, že nejsi ženatý. Měli jste vy dva… stejnou…?“

„Dohodu?“ Dokončil jsem to za ni, jakmile jsem si uvědomil, kam tou otázkou míří. „Jestli jsme s ní měli stejnou dohodu jako s tebou? Ne, znal jsem ji nějakou dobu, chodili jsme spolu. Byli jsme manželé.“

„Byli,“ zopakovala.

Vrhl jsem na ni tvrdý pohled, který jí napovídal, aby se do toho moc nepíchala. „Byli,“ řekl jsem pevně.

Přikývla a podívala se dolů, když si ukousla další sousto. Zamyšleně žvýkala a já ji celou dobu sledoval, jak zvažuje další otázku.

„Tak tedy o té smlouvě. Pokud všechno půjde dobře a já počnu, co se stane, až dítě porodím? Když, řekněme… budu se s ním nebo s ní chtít dál vídat? Nesnažila bych se jej vzít s sebou; pochybuji, že bych se o dítě dokázala postarat sama. Ale kdybych o tom přemýšlela?“

Zamračil jsem se na její otázku a přemýšlel, jestli se mi snaží naznačit, že to tak cítí. To mi úplně nesedělo. Považoval jsem naši smlouvu za poměrně rychle ukončenou, jakmile se jí narodí dítě.

„Obávám se, že to nebude možné,“ řekl jsem se strnulou formálností, ještě větší, než jsem projevoval doposud. „Jakmile se ti narodí dítě, přepíšeš na mě zákonná práva. Předchozí smlouva slouží jako pojistka. Od dohody už potom nemůžeš odstoupit, pokud se nechceš nechat vláčet po soudech.“

Zamračila se a zastavila se s vidličkou na půli cesty k ústům. Pomalu ji sklonila k talíři a s vážným výrazem se na mě podívala.

„Chceš mi říct, že… nebudu smět ani vidět své dítě?“

„Neměla by sis věci plést,“ opravil jsem ji. „To dítě bude moje. Tvoje práce jako náhradní matky spočívá v tom, že mi ho pomůžeš donosit, ale potom budeš žít svůj život a já se vrátím ke svému. Bude to pro nás oba to nejlepší, co můžeme udělat.“

Koneckonců by nebylo dobré, aby se k dítěti připoutala, když by je stejně musela opustit. A stejně tak bychom se já ani Edward nemuseli připoutávat k ní, kdybychom věděli, že odejde za svými sny.

„Chápu, že máme smlouvu, ale musím přerušit úplný kontakt?“ zeptala se a vypadala viditelně rozrušeně, když se jí na tváři prohloubila vráska a ruce v pěst položila na stůl. „Chci říct… po porodu budu potřebovat nějaký čas volna, abych se zotavila. Pak budu chodit do školy a tam by byly přestávky. Mohla bych se vrátit, třeba hlídat děti…“

„To by nebylo potřeba,“ přerušil jsem ji. „Mám lidi, kteří mi takové věci mohou dělat, a já budu doma hodně místo tebe kvůli dítěti. Samozřejmě budeš mít možnost se s dítětem vídat. Jen si je nebudeš moci pochovat. Bude to tak lepší.“

Lexi to neviděla po mém, protože vyskočila a tvářila se rozhořčeně.

„Jak to myslíš, že to bude nejlepší?“ stěžovala si. „Nikdo by nemusel vědět, že to dítě je moje…“

„V tomhle neustoupím, Lexi.“

Zdálo se, že při použití jejího jména ztuhla a několik minut tam jen tak stála a mrkala na mě. Pak se vzdálila od stolu a já se chtěl postavit, když jsem si všiml, že klopýtla. Ale ona po mně střelila tvrdým pohledem, který mě přiměl nehybně sedět na židli.

„Omluv mě, prosím,“ řekla tiše a odvrátila oči. „Přešla mě chuť k jídlu.“

Sledovala jsem ji, jak odchází; rty jsem měl pevně semknuté.

Bylo to, co jsem dělal, tak špatné?

Lexi, zdá se, že si pořád myslíš, že je to tak jednoduché jako smlouva, ale jakmile to dítě uvidíš, podržíš jej. Chtěla by ses jej vzdát? Protože já bych se jej taky nechtěl vzdát.