TBC - 1. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Lexy

Vždycky jsem snila o tom, že půjdu na vysokou školu. A ne jen na vysokou školu, ale na skutečnou čtyřletou univerzitu. Nejlépe na školu Ivy League. Yale. Takže, co se stalo? Jak jsem – po celou střední školu samé jedničky a devět kurzů pro pokročilé – skončila ve slepé uličce, v práci za minimální mzdu a bez kariérních vyhlídek? No, život se stal, myslím.

„Ahoj, Lexi!“

Zastavila jsem se a automaticky se otočila, když jsem uslyšela, jak někdo volá mé jméno. Byla to Elise, jedna z mých kamarádek ze školy. Ani jsem si nevšimla, že jsem kolem ní prošla, ale spěchala jsem.

„Ahoj,“ zavolala jsem nejistě a mávla rukou.

Rozzářila se širokým úsměvem. Byla se skupinou dalších dětí z té doby. S lidmi, které jsem znala, ale s nimiž jsem se moc nestýkala. Teď, o tolik let později, jsem měla ještě menší důvod se s nimi bavit.

„Skoro jsem si myslela, že se mi snažíš vyhnout nebo tak něco. Mávala jsem na tebe už předtím, než jsi kolem mě prošla. Jak sis toho mohla nevšimnout?“

Mou jedinou odpovědí na to byl rozpačitý úsměv. Elise patřila k mým nejbližším kamarádkám, ale nikomu z nich jsem neřekla o současných problémech, kterým jsem čelila.

Střední škola skončila a všichni moji kamarádi odcházeli na vysokou. Několik z nich už bylo na některé školy přijato a všichni byli připraveni se po skončení léta přestěhovat. My už jsme byli na půli cesty. Já jsem chtěla jít na vysokou taky, ale… narazila jsem na problém.

Moje matka.

„To mě mrzí,“ řekla jsem místo vysvětlení. „Asi jsem se trochu ztratila v myšlenkách.“ Podívala jsem se na lidi za ní, kteří na ni čekali. „Hm, vypadáte, že se někam chystáte?“

Elise se na ně také podívala, jako by pro začátek zapomněla, že tam jsou. „No jo. Chtěli jsme si dát něco k jídlu. Nechceš se k nám přidat?“

„Ah, ne, promiň, ale nemůžu,“ omluvila jsem se. „Ale třeba se můžeme sejít někdy jindy?“ zeptala jsem se.

Zasmála se. „Vždyť to říkáš už celou věčnost a už jsme se dlouho nesešli. Měli bychom se scházet co nejvíc, než půjdeme na vysokou, víš? Přece jenom asi skončíme na různých školách.“

V hrudi mě zabolelo, ale nedala jsem to na sobě znát. Elise viděla jen můj úsměv.

„Jo,“ zamumlala jsem. „Jen musím rychle domů a promluvit si s mámou, ano? Zavolám ti později a můžeme se na něčem domluvit.“

„Budu tě u toho držet,“ varovala mě a ukázala na mě prstem.

Jen jsem se zasmála. Natáhla ke mně ruce a já se předklonila, abych jí nabídnuté objetí oplatila. Bylo to rychlejší, než bych si přála, ale nechtěla jsem jí nic napovídat.

„Už musím jít, ale zavolám ostatním a uvidíme, kdy se všichni sejdeme, ano? Uvidíme se později, Lexi.“

„Ahoj, Elise,“ řekla jsem tiše a mávla na ni rukou.

Otočila se zpátky ke svým ostatním kamarádkám a já sledovala, jak všechny odcházejí, povídají si a smějí se mezi sebou. Kdybych tak mohla být tak bezstarostná.

Když mi zmizely z dohledu, povzdechla jsem si, otočila se a můj výraz klesl do smutku, když jsem pokračovala v cestě domů, jen pomaleji. Nechtělo se mi tam, protože jsem věděla, co mě doma čekalo.

Co budu dělat?

Bylo to něco, o čem jsem usilovně přemýšlela už od maturity. Chtěla jsem jít na vysokou školu. Na rozdíl od spousty lidí, které jsem znala a kteří tam šli, protože se to od nich očekávalo a rodiče jim to platili. Slyšela jsem je stěžovat si, když škola končila, a mnohokrát jsem měla chuť k nim přijít a hned jim to vrátit, dát jim najevo, jaké mají štěstí, že mají rodiče, kteří je dobrovolně posílají pryč.

Moje máma nechtěla, abych šla. Protože si myslela, že by to byla škoda, a protože nebyly peníze.

Přemýšlela jsem, že si najdu brigádu, abych si vydělala nějaké peníze, a udělala jsem to hned druhý den po skončení školy. Nebylo to moc peněz, vzhledem k tomu, že jsem měla dělat servírku jen pár hodin denně, a navíc mě propustili, protože jsem tam byla jen na místo někoho, kdo odešel z rodinných důvodů. Ona se vrátila a já byla bez práce. Přesto jsem měla nějaké prostředky. Ale samozřejmě se to ani zdaleka neblížilo úrovni vysoké školy.

Ale musím nějak získat mnohem víc.

Moje budova byla přede mnou a já se připravovala na to, do čeho vstoupím. Na chvíli jsem se zastavila s rukou na klice dveří, než jsem jí otočila. Vešla jsem dovnitř a okamžitě jsem nakrčila nos nad těžkým zápachem alkoholu v místnosti. Povzdechla jsem si, pak za sebou zamkla a vešla dál do malého bytu.

„Mami, myslela jsem, že jsem tě žádala, abys moc nepila. Vždyť je sotva čas oběda,“ zamumlala jsem věcně. Moje slova zakrývala bolest, kterou jsem cítila v hrudi, když jsem viděla matku, jak sedí na podlaze před konferenčním stolkem, s prázdnými plechovkami a lahvemi od alkoholu po celém obývacím pokoji a některými ještě na stole.

Hodila po mně pohledem, když zvedla otevřenou plechovku, zaklonila hlavu a vypila poslední zbytek obsahu plechovky, zatímco jsme se na sebe dívali. Pak plechovku rozdrtila a odhodila, aniž by se starala, kam dopadne. Dívala jsem se, jak se odráží od zdi u televize a pak padá na špinavou podlahu.

„Nevzpomínám si, že bys byla v tomhle domě šéf,“ vyjela na mě s očima zúženýma. „Kde jsi byla?“

„Venku,“ řekla jsem stroze.

Obešla jsem místnost, posbírala plechovky a hodila je do koše, lahve odnesla do kuchyně a strčila je do skříňky. Podívala jsem se do lednice a ušklíbla se nad vším tím pivem, které tam bylo. Vrátila jsem se do obýváku, kde měla máma otevřenou další láhev a zírala na něco v televizi. Bylo to nějaké staré drama, kterému jsem se neobtěžovala věnovat pozornost.

„Mami,“ zavolala jsem. Neodpověděla a já se zamračila. „Mami,“ zavolala jsem na ni hlasitěji.

„Co?“ vyhrkla, aniž se na mě podívala.

„Kde se vzalo všechno to pivo v lednici? Myslela jsem, že jsi mi říkala, že nemáš žádné peníze.“

Neodpověděla hned a já na ni zúžila oči. Pozorovala jsem ji, ale po chvíli jsem nedokázala ovládnout své podezření. Rozběhla jsem se do svého pokoje a šla k místu, kam jsem schovala všechny peníze, které jsem vydělala. Obvykle jsem čekala, až hotovost dosáhne určité částky, a pak jsem ji uložila na bankovní účet, který jsem si sama založila, když mi bylo osmnáct. Takže jsem měla doma ještě nějakou hotovost, kterou jsem si vydělala za poslední dva týdny. Zítra jsem se chystala jít do banky, abych je tam uložila.

Nebyly tam.

Srdce mi poskočilo, když jsem zjistila, že peníze chybí. Na bankovním účtu jsem jich měla víc. Ale každá troška, kterou jsem dostala, co jsem nepoužila na nákupy a účty za dům, šla na mé úspory. A ona si z nich prostě vzala kus, jako by to nic nebylo.

Běžela jsem zpátky do obýváku a zírala na ženu, se kterou jsem vyrůstala jako s matkou.

„Proč jsi mi, kurva, vzala peníze?“ Zavrčela jsem.

Líně se na mě podívala, bez výčitek.

„Mami!“ Vykřikla jsem. „Chtěla jsem si ty peníze našetřit na vysokou! To už přece víš, tak proč sis je jen tak vzala?“

Dýchala jsem přerývaně a celé tělo se mi třáslo silou vzteku. Ruce jsem měla u boků sevřené v pěst.

Proč mi to dělá?

Po minutě vzájemného zírání, já vztekem a ona lhostejností, máma propukla v smích. Začalo to drobným pochechtáváním, které pak přerostlo v hlasité hýkání. Smála se, až jí z očí tekly slzy, a rukou si objímala břicho.

„Ach, to… to bylo tak legrační,“ řekla máma mezi chichotáním. „Zlato, už jsem ti přece říkala, ať se na vysokou vykašleš, ne? Prostě na ni nejsou peníze. To přece víš.“

„To byly pořád moje peníze,“ zavrčela jsem. „Neměla jsi právo na ně sahat. Můžu si s nimi dělat, co chci, a ty víš, že chci jít na vysokou.“

„A já jsem ti mockrát říkala, abys na to zapomněla,“ řekla a zasmála se. „Buď máš problém se sluchem, nebo jsi příliš hloupá na to, abys věděla, co to znamená. Vysoká škola je zbytečná, ne? Mám to zopakovat?“

Stála jsem tu, tělo se mi stále třáslo. Nebyl to však jen vztek, protože jsem cítila, jak se do mě vkrádá bolest. Už nějakou dobu jsem věděla, že vysoká škola pro mě bude zbytečná. Máma měla problém dostat mě na střední školu, takže to bylo zatraceně nemožné. Nepřekvapilo mě, když mi řekla, že nemá peníze na to, aby mě po škole poslala na vysokou, a i když jsem neměla špatné známky, nebyla jsem dost chytrá na to, abych dostala stipendium. Takže jsem věděla, že si to budu muset odpracovat.

Ale… máma. Proč to dělá, místo abys mi pomohla?

Slzy přišly samy od sebe, a protože jsem nechtěla, aby mě viděla plakat jen proto, aby se mi zase mohla smát, odvrátila jsem se od ní. Vrátila jsem se do svého pokoje a rychle se rozhodla. Už jsem o tom přemýšlela dřív, ale až do teď jsem neměla odvahu to udělat. Po tomhle posledním zklamání už jsem ale neměla důvod zůstávat.

Máma se o sebe dokázala postarat sama jako vždycky. Sebrala jsem tu trochu peněz, co jsem měla, a naposledy vyšla z ložnice. Měla jsem u sebe kabelku a bundu, takže jsem mohla jít.

„Hele, kam jdeš s tou taškou, co, Lexi? Jdeš ke kamarádce?“

Ignorovala jsem mámin hlas, když na mě volala. Vyšla jsem z našeho domu a neměla v úmyslu se vrátit.

Cesta do města byla většinou prázdná, moje tělo se pohybovalo na autopilota. Vzpomínala jsem si, jak jsem šla na autobusové nádraží, jak jsem platila jízdenku hotově, jak jsem nastupovala a jak jsem jela. Ale všechno mi to připadalo tak vzdálené, jako bych sledovala život někoho jiného, a ne svůj vlastní. Když autobus dojel na konečnou zastávku, vystoupila jsem.

Pak jsem si uvědomila… kurva. Nikdy předtím jsem ve městě nebyla, narodila jsem se a vyrostla ve svém malém, nudném předměstí. Byla jsem ztracená. V kabelce jsem měla telefon. Věděla jsem, že kdybych jen oslovila své přátele, našla bych někoho, kdo by mi byl ochotný pomoct.

Ale nechtěla jsem jim říct, že jsem utekla z domova, stejně jako jsem jim nechtěla říct, že s nimi nepůjdu na vysokou.

Protože jsem se zasraně styděla.

Stála jsem tady na neznámém chodníku, v noci, a nechala ze sebe padat slzy. Později budu muset něco vymyslet, ale právě teď jsem chtěla jen brečet.