RTD - 32. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Ryder

Nic, co jsem za celý svůj život zažil, mě na tento okamžik nemohlo připravit. Pohled do očí ženy, kterou jsem miloval, a vědomí, že jsme spolu vytvořili něco kouzelného, by každého muže dostalo na kolena.

Uctíval bych Jade jako bohyni za to, co dokázala. Byla pravda, že ženské pohlaví je zdaleka silnější, protože žádný muž – včetně machra, za jakého jsem se považoval – by nedokázal vydržet všechno to, čím prošla ona, a přitom vypadat stále tak úchvatně krásně.

„Mám prosbu,“ řekla Jade, když jsem ji přivezl do místnosti plné inkubátorů.

„Jo?“ Určitě už neměla chuť na zmrzlinu. I když škoda. Sex a ledová pochoutka tvořily zatraceně skvělou kombinaci.

„Rozhodli jsme se pojmenovat Jaydena po mně, ale ráda bych mu dala druhé jméno, jestli ti to nevadí?“

„Co?“ Její slova mě vytrhla z přemýšlení.

„Dnešní den je výjimečný ve více ohledech.“ Naklonila hlavu, aby se na mě podívala. „Chci uctít Cobru, který se k nám vrátil.“

Ústa se mi otevřela. Přes všechnu bolest a utrpení, které Jade předtím prožívala, někde v podvědomí myslela na Cobru a jeho probuzení.

„Chceš, aby druhé jméno našeho chlapce bylo Cobra?“

„Ne, hlupáčku. To je příliš motorkářské. Myslela jsem na jeho pravé jméno… Jacob. Jayden Jacob Knox. Co myslíš?“

Ztěžka jsem polkla. Proto jsem Jade miloval tak moc, jak jsem ji miloval. Vyrazila mi dech stejně tvrdě, jako mi kouřila péro.

„Myslím, že Jacob Cobra Malone bude mít radost.“

„Vím, že táta doufal, že Jaydena pojmenuju po něm, ale myslím, že Harrison a Eva mají plány v tomhle směru, takže táta bude muset ještě pár týdnů počkat.“

Došli jsme k výtahům a já stiskla tlačítko pro patro na novorozenecké oddělení.

Zkřížil jsem ruce a poškrábal se na bradě. „Co kdybychom dali malé Harley taky druhé jméno?“

Jade se na mě usmála. „Pořád jsem sbírala odvahu to s tebou probrat,“ řekla a oči jí zářily.

Shrbil jsem se vedle vozíku, abych se jí mohla podívat přímo do očí. „Jade, můžeš se mě zeptat nebo mi říct cokoli, bejby. Víš to, že?“

Kousla se do spodního rtu a přikývla. Na co sakra myslela, že se se mnou bála mluvit?

„Marianne.“ Zasáhlo mě to jako facka. Čekal jsem, že z jejích úst vyjde cokoli jiného než tohle jméno. „Chtěla bych naši holčičku pojmenovat Harley Marianne Knox.“ Jade měla oči zalité slzami a její hlas byl zastřený. „Jen jestli ti to nevadí,“ dodala spěšně.

Mohla mě převálcovat pírkem. Znovu mi lehce visela ústa, jak jsem jí hledal ve tváři, jestli to myslí vážně.

Myslela.

„Chceš pro naši dceru jméno po mé matce?“ Do břicha mě udeřila ostrá bolest. Jade věděla, jak moc mi matka ublížila. Celé roky jsem věřil, že se na mě a Maxe vykašlala, dokud to Bill neuvedl na pravou míru. Ale přesto ta bolest nikdy nezmizela. Ty zasrané démony si s sebou ponesu až do hrobu.

„Jsem mámou teprve krátce, ale už teď mě to mění. Dovedu si představit, jaké oběti musela být Marianne ochotná pro tebe a Maxe přinést. Milovala tě, Rydere, a Bill ti řekl její verzi příběhu. Nebyla to její vina, že ji potkala taková smůla.“

Pohled, který mi Jade věnovala, byl plný soucitu a laskavosti. Od té doby, co Jade otěhotněla, jsem na Marianne hodně myslel a přemýšlel, jaká by byla jako babička. Nějak mi utkvěla v paměti jako věčně mladá fanynka, vždycky spíš dívka než žena, a nedokázala jsem si ji představit s vráskami a šedivými vlasy. Bill mi říkal, že by byla stejně krásná, i jako starší, ale já si to prostě nedokázal představit.

„Zdá se, že už ses rozhodla, princezno,“ řekl jsem tiše a dojalo mě, že pojmenovala naši dceru po ženě, kterou nikdy nepoznal, kvůli spojení se mnou. Takhle člověk dával najevo svou opravdovou lásku. Velká gesta se dělala snadno, ale na maličkostech opravdu záleželo.

„Jen když s tím souhlasíš.“ Sklopila oči k podlaze. „Nechci, aby ti to bylo nepříjemné.“

Vzal jsem ji za ruku. Netrvalo mi víc než pár vteřin, než jsem se rozhodl. „Marianne se na nás teď usmívá, cítím to. Myslím, že Harley Marianne Knox zní skvěle, bejby. Děkuju.“

A tak bylo rozhodnuto. Líbilo se mi, že jsme se na většině věcí dokázali tak snadno shodnout. Ale samozřejmě to byly vždycky výjimky, které způsobovaly největší bolest a drama, a to jsme s Jade věděli až příliš dobře.

„Můžeme se teď jít podívat na našeho syna? Nemůžu se dočkat, až se ho dotknu.“

„Samozřejmě,“ řekl jsem, když se otevřely dveře výtahu a já ji odvezl dovnitř. Kabina byla plné dalších lidí, takže jsme se dál nebavili. S pobavením jsem naslouchal hovoru kolem nás. Pro některé lidi to byl jen další den. Pro jiné to byl den, který si budou navždy pamatovat.

S trochou štěstí a pokyny od zdravotní sestry s velkým odznakem „stážista“ jsme našli místo, kam byl náš syn převezen. Řady inkubátorů stály u zdi prázdné, ale uprostřed místnosti jich půl tuctu obsadili malí mimozemští tvorové, kteří se podobali lidem. Mnohé z nich měly zakryté oči a ve všech případech se zdálo, že jejich hlavy jsou příliš velké pro jejich malá křehká těla.

„Ach, Rydere,“ vykřikla Jade, „můj ubohý malý Jayden. Vypadá tak… tak malý. Tak křehký,“ vydusila ze sebe.

Ošetřující sestra, která našeho chlapce ošetřovala, se narovnala, když jsme se k ní přiblížili, a na tváři se jí objevil milý a přívětivý úsměv. „Pan a paní Knoxovi?“

Neopravovali jsme ji a jen jsme přikývli. „Jak se mu daří?“ Jade se dychtivě zeptala.

„Jaydenovi se daří dobře. V mnoha případech jsou chlapcovy plíce nedostatečně vyvinuté i v plném termínu, takže není neobvyklé, že se dítě narodí předčasně v tísni.“ Její pohled putoval nahoru a dolů po mém těle, prohlížela si tetování a mou koženou vestu. „Ale je to malý bojovník. Hádám, že je po otci?“

Zasmál jsem se. „Vlastně ne, to jeho matka je v naší malé rodině ta pravá houževnatá.“

Oči se jí rozšířily, když se zadívala na Jade. „Jo, vypadá krotce,“ škádlila jsem ji, „ale počkej, až si s ní někdo pohraje. Pak je z ní malá divoška.“

„Rydere,“ utrousila Jade a tváře jí zrůžověly. Kurva, jak mi chybělo, aby popudila i kvůli hloupým maličkostem.

Jayden byl oblečený jen do pleny a modré pletené čepice. Do nosu mu strkali hadičky a v ruce měl kapačku. Obvazy držely všechno na svém místě. Začínal jsem tyhle zasraný věci nenávidět.

„Vypadá modře,“ řekla Jade s obavami v hlase. „Je to normální?“ Na konci její otázky se zvýšil tón a já si všiml, jak se jí ve tváři zračí úzkost.

„Je mu mnohem líp, než když přišel poprvé. Celé jeho tělíčko bude za chvíli růžové, zvlášť až si ho pochováš a sblížíš se s ním. Čeká na svou maminku.“ Bez ostychu mě šukala očima, zatímco se Jade nedívala. „A samozřejmě jeho tatínek,“ dodala sirupově sladkým hlasem.

Jade se na sestru podívala plná očekávání. „Můžu si ho pochovat?“

Když sestra neodpověděla a zírala na Jade, jako by si právě řekla o milion dolarů, vlezlo mi horko pod límec, ale rozhodla jsem se zůstat v klidu kvůli Jade. Proč sakra váhala? Nebyl to nerozumný požadavek. Vrhl jsem na ženu tvrdý pohled a vyslal jí nevyslovený vzkaz, že Jade je moje žena a jediná, kterou chci potěšit.

„Hm… normálně to nedovolujeme, dokud dítě není silnější, ale myslím, že když Jayden ucítí tlukot tvého srdce, mohlo by mu to pomoct. Četla jsem něco o předčasně narozených dětech a všechny nejnovější studie ukazují, že dotek je nejlepší lék.“ Zvedla obočí a podívala se na Jade. „Ale budeš muset být opravdu opatrná, abys nenarušila tok kyslíku, který mu proudí nosem, ano?“

Jade nadšeně přikývla. „Samozřejmě,“ zašeptala a oči měla měkké a zamlžené. „Jen mu musím říct, že ho miluju.“

Kurva. Málem jsem se udusil knedlíkem v krku. Sledoval jsem, jak Jaydena položila do matčiny náruče, Jade si stáhla košili, aby mohla navázat kontakt kůže na kůži s tím malým stvořením na své hrudi.

Na tvářích se jí objevily slzy, ale její tvář zářila, když se na něj usmívala. Držela ho, jako by se měl zlomit, a konečky prstů jemně hladila jeho tělo. Něha, s níž Jade držela Jaydena na hrudi, ve mně probudila všechny primitivní instinkty.

„Chce sát. Zkusíme ho nakrmit?“ Jade se zeptala nadějným tónem.

„Proč ne? Je to dobré pro navázání pouta, i když se ti ještě neudělalo mlezivo.“

Jade si pohrávala se svým svrškem a zamotala si hadičky s těmi dětskými. Sestra se natáhla, aby to spravila, a já se posunula blíž k Jade, abych ji mohl pozorovat.

„Jsem jen trochu nervózní,“ zasmála se Jade a odhalila prsa. To mě poser. Od té doby, co jsem si naposledy prohlédl její prsa, se skoro zdvojnásobila a bradavky ztmavly z růžové na hnědorůžovou a byly zasraně obrovské! Civěl jsem, skoro jsem zírala, pak jsem si připomněl, že mám zavřít ústa.

Doufám, že bude kojit ještě hodně dlouho. Mému péru se rozhodně líbilo, co vidí, a pohnulo se mi proti džínům. Kurva, přál jsem si, abychom byli sami. Měl jsem spoustu sprostých slov o jejích větších kozách. Přiváděly mě k šílenství, a to ani nebyly pro mě.

„Je tak malý. Skoro jako by moje prsa byla pro jeho malou pusu moc velká. Pořád mi z něj klouže.“

„Tady, pomůžu ti.“ Sestra pohnula Jaydeinou hlavou a pomohla mu přisát se k bradavce.

„Ach ano,“ řekla Jade se sladkým úsměvem a její oči se rozšířily úžasem. „Na tak malé miminko má silný sací reflex.“

To je můj kluk. Hruď mi naplnila pýcha.

„Prosím, dopřej nám soukromí. Myslím, že to spolu zvládneme.“

Sestra vypadala překvapeně. „Ale…“

Zvedl jsem obočí a stiskl rty. Starý výraz „neser se do mě“ fungoval jako kouzlo. Vlastně fungoval na všechny ženy kromě Jade. Od prvního setkání ji to nezastrašilo ani neohromilo, a pokud jsem ji chtěl naštvat, stačilo na ni vytáhnout tenhle výraz.

Zdálo se, že na sestru to funguje.

„Budeš v pořádku?“ zeptala se Jade.

„Myslím, že ano,“ řekla Jade s mírným zaváháním.

„Máš mě, bejby,“ řekl jsem a povytáhl obočí.

Nezdálo se, že by to Jade připadalo tak vtipné jako mně. „Jistě, a ty jsi přece odborník na kojení, že?“

„Jsem muž, který zná tvoje prsa líp než kdokoli jiný. A to dítě je moje, bude umět sát. Takže v tom nevidím žádný problém.“

Jade na mě protočila oči. „Kéž by všechno v životě bylo tak snadné, jak si muži myslí.“ Podívala se na sestru. „Měly bychom být v pohodě, a kdybych potřebovala pomoct, zazvoním.“

„Tak jo,“ řekla a před odchodem se na mě divně podívala.

Ženy. Někdy se dokázaly rozčilovat kvůli maličkostem. Ale naučím Jaydena všechno, co vím, a možná bude mít větší šanci jim porozumět.