RTD - 28. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jade

Když jsem se probudila, první, co jsem si uvědomila, byl Ryder. Cítila jsem jeho přítomnost, i když jsem ještě neotevřela oči. Možná to byla jeho zvláštní vůně, když se nade mnou skláněl. Možná to byl jeho hlas, který mě volal jménem. Nebo možná jeho dotek, když mě hladil po tváři.

Bolest zmizela a já se vznášela na obláčku.

Rukou jsem se přesunula k břichu a hledala bouli.

„Je to v pořádku, princezno. Budeš v pořádku a děti taky.“

Tělo mi zaplavila úleva a já ochabla. Ze všeho nejvíc jsem chtěla Ryderovi věřit. Nikdy by mi nelhal, ani když bylo zle.

Natáhla jsem ruku, abych se dotkla jeho tváře, a uvědomila si, že mám v žilách zapíchnuté hadičky, které mě omezují v pohybu. Jako by Ryder vycítil, o co se snažím, přiblížil svou tvář k mé, takže jsem na kůži cítila jeho teplý dech. Jeho rty se dotkly mého čela a pak se otřely o má ústa.

„Neodcházím od tebe.“ Vřelost v jeho hlase mi naplnila srdce láskou. „Kurva, tolik jsi mi chyběla.“

Oči se mi zamlžily, když se naše pohledy spojily.

„Taky jsi mi chyběl.“

Jak jsem si jen mohla myslet, že bez něj dokážu žít? Ryder byl mou součástí stejně jako každá buňka v mém těle, každý nádech, který jsem vdechla do plic. Potřebovala jsem ho, abych přežila.

„Sylvie je na cestě. Podařilo se jí sehnat nouzový let a brzy by měla přistát doma.“

Podívala jsem se k místu, kde stála Eva, ve tváři úlevu. Usmála se a udělala krok blíž k posteli.

„Děkuji, Evo.“

„Vyděsila jsi mě, zlato, jsem ráda, že jsem tě slyšela křičet.“

Ryder se narovnal, objal sestru kolem ramen a bokem ji objal. Cítila jsem ztrátu jeho těla blízko svého. Jak hloupé, že jsem utekla. Nic jsem tím nevyřešila, kromě toho, že jsem se od svého motorkáře odloučila. Nebylo to něco, co bych si ještě někdy přála.

„Rydere…“ Kousla jsem se do spodního rtu. Bylo toho tolik, co jsem měla říct, a já nevěděla, kde začít.

„Tiše, bejby. Všechno bude v pořádku, ale nejdřív musíme ty děti dostat na svět. Jakmile Sylvie dorazí, budeš mít vyvolávaný porod.“

„Cože? Ne! Děti ještě nejsou připravené. Co když…“

Ryder se nade mnou naklonil a sevřel mi obličej mezi dlaněmi.

„Podívej se na mě, Jade.“ Byl to jemný příkaz. Zadívala jsem se mu do očí. „Praskla ti voda. Nemáme moc času, abychom dostali děti na svět. Doktor mi řekl, že mají veškerou šanci na přežití, pokud budeme jednat hned. Jistě, budou potřebovat pomoc, ale spolupracuje s námi zatraceně nejlepší tým na západním pobřeží.“

„Mám strach.“ Popadla jsem ho za ruku, stiskla ji a zaryla mu nehty do masa. Ani se nehnul.

„Já vím, bejby.“ Naklonil se, aby mě políbil. Sladce a něžně. Láska se mi rozlévala ze srdce, když jsem mu polibek opětovala. „Slibuju ti, že to vyjde. Věř mi, ano?“ zašeptal mi Ryder u ucha.

Prohlížela jsem si jeho tvář, jestli v ní nejeví známky obávaného škubání, ale nic jsem nezaznamenala. Buď to uměl zatraceně dobře skrývat, nebo upřímně neměl důvod se čehokoli obávat. Rozhodla jsem se věřit tomu druhému.

„Dobře,“ zašeptala jsem zpátky a nechala své tělo klesnout do matrace.

Vypadalo to, že se z nás brzy stanou rodiče, ať už jsme byli připraveni, nebo ne.