RTD - 27. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Ryder

Summers na mě mávl. Tvářil se mrtvolně, když vracel telefon do kapsy.

„Jo?“ Zeptal jsem se, protože jsem čekal, že bude mít nějaké novinky o našem cíli. Už dvě hodiny jsme čekali, až se naši nepřátelé objeví. Podle informací od Summersových informátorů měli dorazit už před hodinou a to čekání mě přivádělo do varu. Byl jsem připravený na nějakou zasranou akci.

Tohle je den, kdy někdo zemře. Den, kdy vyčistíme ty šmejdy, co se pokusili zabít Cobru. Nemohl jsem uvěřit, jak jsem byl tou vyhlídkou napumpovaný. Tělem mi proudil adrenalin. Některé věci se nikdy nezměnily. Pomsta vždycky chutnala sladce a ti zmrdi si ji zasloužili.

„To byla Eva,“ řekl Summers a na čele se mu objevila vráska.

„Hele, já vím, že máš na Evu pifku, ale my tady pracujeme,“ vyštěkl Savage. „Máme tu pár hajzlů, které musíme postavit před soud, takže se můžeme soustředit na to?“

Věnoval jsem mu pronikavý pohled, než jsem se obrátil k Summersovi. „Je Jade v pořádku?“ Nevěděl jsem, proč jsem si na ni vzpomněl jako první. Kdyby se něco dělo, zavolala by mi. Alespoň jsem v to doufal. „A Eva?“ Dodal jsem a modlil se, aby i ona byla v pořádku.

Žaludek mi udělal smyčku, když jsem čekala na jeho odpověď.

Zavrtěl hlavou, čelist pevně sevřenou. Kurva.

Prohrábl jsem si rukou vlasy a ze všech sil se snažil zůstat klidná. „Co se děje? Stalo se něco Jade nebo dětem?“ Vyschlo mi v ústech. Nohy se mi naplnily olovem, ztěžkly a připoutaly mě k místu.

„Nejsem si jistý, co přesně se stalo, ale je v sanitce na cestě do nemocnice.“ Prudce se nadechl. „Eva zní ustaraně. Jade praskla voda a má velké bolesti.“

Vnitřnosti mě zamrazily a přitáhl jsem si koženou bundu těsněji k tělu.

„To nezní dobře. Myslím, že bys tam měl co nejdřív přijet.“ Savage se na mě soucitně podíval a poplácal mě po zádech. Přikývl jsem.

Nic by mě neodradilo.

„Už jdu. Musím se dostat k Jade.“ Zatnul jsem čelist, když moje podělané oko začalo neúprosně tikat. Takhle jsem tenhle den dopadnout nechtěl.

Děti ještě nejsou připravené na porod.

Zbývalo ještě celých sedm týdnů. Potřebovaly matčino lůno, aby zesílily. Jejich šance na přežití byla mnohem vyšší, pokud by se jim to podařilo.

Neměl jsem sakra ponětí, proč se něco pokazilo, a nemohl jsem si pomoct, abych si nevyčítal, že jsem nebyl s Jade, když mě nejvíc potřebovala. Znovu. Nenáviděl jsem, že jsem od ní v takových chvílích pořád pryč. Nemohl jsem se Jade divit, že se na mě zlobí, že jsem ji a naše dvojčata zklamal. Zdálo se, že jsem si vytvořil zasraný zvyk nebýt tu pro ni, a to mě ubíjelo.

Přesně v tu chvíli se ve mně něco zlomilo.

Na co jsem to kurva, myslel? Nic pod sluncem pro mě neznamenalo víc než moje žena. V mé mysli a v mém srdci byla na prvním místě. Nikdy jsem ji nestavěl na druhé místo, před nic a nikoho. Něco se v mé mysli zvedlo a já jasně viděl, jakou cestou se musím vydat.

Bylo to vlastně jednoduché, ale já jsem si to zkomplikoval svou přehnanou pýchou a pocitem zodpovědnosti. Nebyl jsem muž, jakého Jade potřebovala, a zatraceně jsem doufal, že není pozdě to napravit.

Někdy moje tvrdohlavost a hluboce zakořeněná potřeba mít pravdu ohrožovaly všechno, co jsem opravdu chtěl. Byl jsem sám sobě nepřítelem. Horší než čuráci s pistolemi nebo náhodné kulky, které na mě letěly.

Proč jsem si to neuvědomil dřív? Kdy se konečně poučím z té zasrané lekce a proč muselo přijít něco takového, než jsem poznal cestu ke svému skutečnému osudu?

I když jsem měl slabé a roztřesené nohy, zrychlil jsem tempo, když jsem opustil budovu, ve které jsme se schovávali, a zahnul za roh k místu, kde jsem nechal zaparkovanou motorku na štěrku pod hustým křovím.

Pomsta už nebyla na pořadu dne tak vysoko.

Měl jsem pocit, že mě pozorují oči, ale zahnal jsem ten pocit a nasedl na motorku. Kdyby se mi někdo pokusil postavit do cesty nebo mě zastavit, litoval by toho do konce života.

Nakopl jsem motorku do akce a kola zaskřípala na silnici, když jsem se rozjel směrem k Los Angeles.

Déjà zasraný vu. Tohle už jsem jednou dělal a tentokrát to nebylo o nic snazší.

S bušícím srdcem jsem se proplétal dopravou. Čím to kurva bylo, že tu bylo tolik pruhů a každý z nich byl přeplněný? Několik řidičů na mě zatroubilo, když jsem se protáhl mezi dvěmi auty, ale bylo mi to úplně jedno.

Záleželo mi jen na tom, abych se co nejdřív dostal k Jade. Byl jsem idiot, že jsem ji vůbec nechal odjet, a nadával jsem si, že jsem to nechal dojít tak daleko.

Byl jsem vděčný, že je tu Eva, aby Jade pomohla, a uvědomil jsem si, že k téhle komplikaci s těhotenstvím by nejspíš došlo tak jako tak, bez ohledu na to, jestli bych byl s Jade, nebo ne. To mi ale starosti nijak nezmenšilo.

Nedaleko nemocnice jsem změnil jízdní pruh, abych se dostal k výjezdu, a předjel kamion, i když jsem neviděl, co je na druhé straně. Příliš pozdě jsem uviděl pomalu jedoucí těžké nákladní vozidlo, které mi stálo v cestě. Kriste. Smrt se mi vysmívala.

Otevřel jsem plyn na plný výkon, stočil Harleye doleva a minul oba kamiony s centimetrovou rezervou. Začínalo to být příliš nebezpečné. Pokud jsem se měl stát otcem, musel jsem přestat riskovat svůj zasraný život na motorce.

Co se to se mnou děje? Nikdy jsem to na svém Harleyi nebral na lehkou váhu, ale teď jsem nechtěl riskovat stejně jako celý život.

Do prdele! Moje rodina mě potřebuje. Jade mě potřebuje. Musel jsem se tam rychle dostat. Zničilo by mi to duši, kdybych tam nebyl pro svou ženu.

Hlasitě jsem se zasmál, zvuk přehlušil řev Harleye, když jsem nabral rychlost a jel jako zkurvený maniak toužící po smrti.