RTD - 26. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jade

„Evo!“ Vykřikla jsem, celé tělo jsem měla zpocené a rozervané bolestí. Odpoledne jsme strávili u svých notebooků nakupováním na internetu, a když to začalo být nudné, obě jsme se rozhodly, že si půjdeme zdřímnout.

Něco nebylo v pořádku. Břichem mi projela ostrá bolest a vyrazila mi dech. Schoulila jsem se do klubíčka a přitáhla si kolena, abych si ulevila od agónie, ale nepomohlo to.

„Evo,“ vykřikla jsem znovu, tentokrát jsem zněla jako raněná lvice a doufala, že mě uslyší. Zavřela jsem oči, když mě zasáhla další vlna bolesti, strach mi sevřel srdce ledovými prsty, jak mi mozek zaplavila panika. Podle všeho, co mi bylo řečeno, to nebylo normální. Něco se dělo s mým tělem a já nad tím neměla kontrolu, ani když jsem se snažila prodýchat další útok.

Sáhla jsem po telefonu, abych zavolala záchranku, ale ve stavu úzkosti jsem přístroj shodila ze stolu na podlahu. Ach, Bože!

„Jade, jsi v pořádku? Myslela jsem, že jsem tě slyšela, jak mě voláš?“ Chodbou se rozléhaly kroky, jak spěchala do mé ložnice, a já vystřelila modlitbu vděčnosti.

Otočila jsem se k ní a zkřivila obličej, když mnou projela další ostrá bolest.

„Evo…“ Můj hlas byl sotva vyšší než šepot a já ochutnala slanost svých slz, když jsem se snažila posadit, ale nepodařilo se mi to.

„Nehýbej se, Jade. Zavolám sanitku.“ Měla vytřeštěné oči a třásla se jí ruka, když zvedala z podlahy můj telefon.

Úzkost v jejím hlase, když mluvila s osobou na druhém konci, byla hmatatelná.

„Musela jí prasknout voda. Celá postel je mokrá.“ Evin hlas ke mně pronikal mlhou a trvalo mi několik vteřin, než jsem pochopila důsledky toho, co říká.

Moje děti. Ne, ještě ne. Prosím, Bože, je příliš brzy.

Protože jsem se vydatně potila, neuvědomila jsem si, že ležím na obrovském mokrém teplém fleku. Slzy mi stékaly po tváři a do vlasů.

Všechno je mokré. Tohle je špatně. Tak špatně.

Co se to se mnou sakra dělo?

Eva přistoupila ke kraji postele a chytila mě za ruku. „Neboj se, zlato, pomoc je na cestě. Jen dýchej, ano?“

Stiskla mi ruku. Její oči byly temné a plné strachu, který přede mnou nedokázala skrýt.

Olízla jsem si suché rty a přes bolest bojovala o dech.

„Ryder. Zavolej Rydera.“ Můj hlas zněl pronikavě a cize, jako by patřil nějakému bláznovi.

Byl to snad můj trest za to, že jsem odešla?

Hned bych to všechno vzala zpátky, kdyby moje děti byly v pořádku. Musí přežít.

„Zavolám Harrisonovi. Říkal, že Ryder bude dneska s ním.“

Ryder byl s Harrisonem?

Ale Eva přece říkala, že Harrison je na misi…

Panebože! Chtěli dostat útočníky Cobry. Jejich společného nepřítele. Byla jsem s Harrisonem a Ryderem dost dlouho na to, abych věděla, že takhle to funguje.

Zavřela jsem oči, ale slzy se přesto protlačily skrz a smáčely mi kůži na hlavě.

Přijdu o naše děti… ztratím Rydera, možná i Harrisona. Stálo mě to všechno, abych nepropadla hysterii.

Čas se zpomalil a jediné, co jsem si uvědomovala, bylo moje tělo. Šeptala jsem dětem, ať vydrží, ať se uklidní, protože pomoc je na cestě. Nemohla jsem jim dovolit, aby vycítily můj strach a následně je zneklidnily. Zatímco mě Eva držela za ruku, já jen dýchala a modlila se.

Dýchala a modlila se.

Dýchala a modlila se.

Dokud jsem neuslyšel sirénu a pak ke mně skrz mlhu nepronikly neznámé hlasy, než jsem se ponořila do jiné dimenze a vše milosrdně zmizelo do černa.