úterý 23. listopadu 2021

RK - 22. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

SAWYER

Ten hajzl.

Ten má teda koule. Nejenže přišel neohlášeně ke mně domů, ale ještě řekl mým rodičům, že je můj přítel.

Pochopitelně jsou rodiče zaraženi.

"Přítel?" vyštěkne táta. "Nikdy ses nezmínila o tom, že máš přítele."

To proto, že nemám.

Na druhou stranu, kdybych řekla, že mám, můj táta by si mohl vzít brokovnici.

To by byl rozhodně jeden ze způsobů, jak se Colea zbavit.

"Klid, Dane." Zahihňá se matka, jako by to byla ta nejsměšnější věc, jakou kdy slyšela. "Určitě nechodí se Sawyer."

To, že nevěří, že by někdo tak hezký jako Cole mohl být můj kluk, mě bodne, ale nepřekvapí mě to.

Netuším, co si mám myslet o pohledu, který jí Cole věnuje. "Vlastně, madam. Chodím."

Moje matka několikrát otevře a zavře ústa, než promluví. "Ach." Vzpamatuje se a přinutí se k úsměvu. "Neměla jsem tušení. Ale prosím, pojď dál.“

Sakra. Musím se ho zbavit, než se začnou vyptávat.

"Nemůže," promluvím zmateně. "Přišel sem jen aby přinesl -"

"Květiny." Cole pokyne k pivoňkám a vpluje dovnitř, jako by mu to tu patřilo. "Tady."

Nejradši bych mu setřela z tváře ten spokojený úsměv, když natáhnu ruku, abych přijala ty pitomé pivoňky, ale on je podá mé matce.

"Sawyer mi řekla, jak moc máte ráda květiny. Doufám, že tyhle jsou v pořádku.“

Co. To. Kurva.

Po pravdě řečeno, moje máma miluje květiny, ale to on neví.

Štípnu se, protože jsem musela být vtažená do alternativního vesmíru.

Vesmíru, kde se Cole Covington objeví u mě doma bez pozvání s květinami pro mou matku a prohlásí, že jsem jeho přítelkyně.

Teprve pak si uvědomím, že za celou tuhle věc si můžu sama.

Když jsem Coleovi řekla, že se musí seznámit s mými rodiči, aby se mnou mohl chodit, pohrála jsem si s jeho hlavou, protože jsem chtěla vidět, jak vyšiluje.

Nikdy jsem nečekala, že mě vezme vážně.

Máma si načechrá vlasy. "Ach, můj bože. Ty jsou nádherné. To je od tebe ohleduplné.“

"Jo. Tak ohleduplné.“ Položím mu ruku na hrudník – nedbám na to, jak je pevná – a začnu ho tlačit. "Teď si vezmi svou ohleduplnost zpátky do auta a odejdi."

"Sawyer Grace," vykřikne matka. "Měla by ses přestat chovat, jako bychom tě nevychovávali ke slušnému chování, mladá dámo."

To mě poser. To je podruhé, co mě před ním oslovila prostředním jménem.

"Právě jsme se chystali sednout si k večeři," řekne Coleovi. "Jestli chceš, můžeš se k nám přidat."

Houby se přidá. "Ne-"

"Rád bych," prohodí Cole.

Samozřejmě, že ano.

Protože tenhle tvrdohlavý blbec je odhodlaný dosáhnout svého.

Je mi jasné, že si ho otec prohlíží, zatímco se plahočí ke kuchyňskému stolu.

Není třeba génia, abych zjistila, že není jeho fanouškem – zvláště když Cole udělá tu chybu, že se posadí do čela stolu.

Blbec.

Otec si odkašle. Hlasitě. "Chceš mi během jídla zahřívat židli?"

Cole naštěstí pochopí narážku a rychle se přesune na místo přímo naproti mně.

Všichni tři sedíme v trapném tichu, zatímco máma přináší jídlo na stůl.

Normálně bych jí pomohla, ale nechci, aby začala šťourat a vyzvídat.

Navíc musím dávat pozor na Colea, který se tváří hodně spokojeně.

Samolibý parchant.

Uleví se mi, když se k nám přidá máma. Bude těžké mluvit, když se všichni cpou.

V žaludku se mi otřásají nervy, když sleduji, jak si Cole nakládá jídlo na talíř. Nestydím se za to, odkud pocházím, ale znervózňuje mě, že večeřím s někým, kdo má k dispozici služebné a soukromé kuchaře.

Moje matka je skvělá kuchařka, ale na něj její pečeně a bramborová kaše dojem neudělají, když může mít každý večer servírován filet mignon na zlatém podnose.

To samé se dá říct o mně. Všichni se budou divit, proč si vybral mě, když může mít jakoukoli holku, kterou chce.

Colton si svůj plán očividně moc dobře nepromyslel.

O další důvod víc odmítnout nabídku být jeho falešnou přítelkyní.

Vezmu si housku z košíku. Právě vyšly z trouby, takže jsou teplé a extra chutné.

Mama si odkašle. "Jsi si jistá, že to chceš jíst?"

Rozpaky mi rozpálí tváře. Stačí, že mě kritizuje, když jsme samy, ale aby to dělala před Colem ze všech lidí.

Tiše se modlím, aby se pode mnou otevřela jáma a polkla mě, ale bohužel se tak nestane.

Ten velký muž nahoře má určitě důležitější věci na práci.

Hodím pečivo zpátky do koše. "Jo, máš pravdu."

"Nechci být nezdvořilý, ale proč by to neměla jíst?" Zeptá se Cole.

Ach ne.

Mámě se v tváři rozzáří překvapení, ale rychle se tomu zasměje. "Protože sacharidy jsou ďábel." Nakrčí nos a dodá: "To je holčičí věc, to bys nepochopil.“

"Vlastně," namítne Cole. "Jako fotbalista toho vím hodně o výživě a sacharidy jsou nezbytné pro energii. Určitě dobře víte, jak hektický je Sawyeřin rozvrh. Pokud přestane jíst sacharidy, bude unavená a méně výkonná. Jako její máma vím, že byste to nechtěla, protože pro ni chcete to nejlepší.“ Zamračí se a zakousne se do vlastního rohlíku. "Že jo?"

Prakticky se dusím pečení.

Jediný člověk, který jí kdy řekl, aby mě nechala být, je můj otec, a když to udělal naposledy, prakticky to způsobilo občanskou válku.

Maminka křičela, že budu mít zdravotní problémy a přejím se k předčasné smrti, a táta zase, že mám jen velké kosti a můj dětský tuk brzy zmizí.

Bylo to naprosto ponižující.

Měla jsem takovou depresi, že jsem sežrala tři čokoládové tyčinky, které jsem měla schované v ložnici.

Máma se podívá na ubrus. Nedokážu říct, jestli se stydí, nebo bojuje s nutkáním ho vyhodit. "Samozřejmě že chci pro svou dceru to nejlepší."

Přísný pohled, který otec věnuje Coleovi od chvíle, kdy prošel dveřmi, se trochu zmírní. "Kdysi jsem hrál fotbal."

Dýchá se mi lépe. Fotbal je bezpečné téma.

Coleovy oči se rozzáří jako na čtvrtého července. "Jo? To je úžasné. Na jaké pozici jste hrál?“

Táta se zářivě usměje. "Levý obránce."

Cole se natáhne přes stůl, aby si s ním ťuknul pěstí. "Respekt. Vy, lidi, na hřišti dostáváte pořádně zabrat.“

Tatínek přikývne. "To teda jo." V jeho velkých hnědých očích víří posouzení. "Když tak na tebe koukám, řekl bych, že jsi quarterback."

Na rtech se mu rozvine namyšlený úsměv. "To je to tak zřejmé, co?"

"Ano."

Z tátova ledového tónu je jasné, že to nemyslel jako kompliment.

"Tak jak jste se seznámili?" Máma se zeptá, aby přerušila napětí.

"Chodíme spolu do školy," připomenu jí.

Převrátí oči v sloup. "To vím, Sawyer Grace. Chtěla jsem říct, jak jste spolu začali chodit? A jak to, že ses nikdy předtím nezmínila o tom, že bys měla přítele?“

A je to tu.

Je čas věci vyjasnit. "My spolu necho-"

"Ještě to není oficiální," skočí do řeči Cole. "Sawyer trvala na tom, že se musím seznámit s jejími rodiči, než bude souhlasit s tím, že bude moje přítelkyně."

Máma se na mně podívá jako na blázna. "Vážně?"

Tatínkovy oči se v koutcích svraští. "Je dobré vědět, že jedné z mých dcer pořád záleží na tom, co si myslí její stařík."

Očividně ho pořád bolí, že Catherinin snoubenec šel za mojí mámou pro svolení a jeho úplně vynechal.

"Dane," procedí máma skrz zuby. "Teď na to není vhodná doba."

"Jo, jo," zareptá.

Mama se rozhlédne kolem stolu, až její oči spočinou na mě. "Brzy budeš mít narozeniny. Chceš udělat něco speciálního?“

Jo ... spát.

Popravdě řečeno, moc jsem o tom nepřemýšlela. Rodiče nemají peníze na nic luxusního a já nechci být na obtíž.

"Já nevím. Doufala jsem, že bychom tu mohli udělat něco malého. Třeba večeři a dort?“

V tátově výrazu se objeví obavy. "Jsi si jistá? Je to velký den, Sawyer. Osmnáct ti je jen jednou.“

"Jsem si jistá, tati."

"Božínku, pořád tomu nemůžu uvěřit," rozplývá se máma. "Připadá mi, jako bychom tě zrovna včera přivezli z nemocnice a hádali se o tvé jméno."

Jo, rozhodně je čas změnit téma hovoru.

"Čas letí, když se bavíš, co? No nic-"

"Kdy máš narozeniny?" Cole se vmísí do hovoru.

Můj žaludek udělá takový ten divný přemet, než spadne na podlahu.

Odmítavě mávnu rukou. "To není důležité. Nedělej si s tím starosti.“

"Samozřejmě, že je to důležité," namítne táta.

"Co to proboha do tebe vjelo, Sawyer?" rýpne si do mě matka.

Sakra.

"Sedmého listopadu."

Jeho pohled mě propálí jako termit kov. "To je skvělý den." Přesune pohled a na své nádherné tváři vykouzlí široký úsměv. "To mám taky narozeniny."

Ne, nemáš.

Liamova smrt musela být pro všechny, kdo ho milovali, nesnesitelná... ale jeho smrt Colea nevymazala.

Toho skutečného Colea.

Mamince se rozzáří tvář. "Páni, podívej se na to! Jaká jsou šance?“

Se čtyřmi lidmi v místnosti ... méně než jedno procento.

Ale když jeden z těch lidí lže a nasadí si masku? Sto procentní kec.

"Představ si to," zamumlám a nacpu si do pusy plnou vidličku brambor.

"Měli byste spolu udělat něco jako speciálního na oslavu."

Coleův úsměv se rozšíří. "Jako byste mi četla my -"

"Nemůžeme." Zabodnu nůž do pečeně. "Dylan má narozeniny dva dny před mými a my už jsme si naplánovaly, že je oslavíme společně."

Táta se napije. "Jak se má?"

"Dobře. Zaneprázdněná prací a vysokou školou.“

A Jacem.

"Když už mluvíme o vysoké," řekne táta. "Už jsi odevzdala svou esej pro Duke's Heart?"

Ještě jsem ji ani nezačala psát.

Mám na její odevzdání méně než dvanáct hodin. Mluvíme o chůzi na hraně.

"Jo." Otřu si ústa ubrouskem. "Dnes brzy ráno."

"To je skoro na poslední chvíli, drahoušku. Nemyslíš?“

"Jo, ale určitě to bude v pořádku."

V duchu si poznamenám, že si dnes po večeři vezmu Adderall, který mi Oakley dal, a dodělám to.

"Takže, Cole," začne máma. "Pověz nám o sobě něco víc. Čím se živí tví rodiče?“

Chci jí připomenout, že to, co Coleovi rodiče dělají za práci, nemá s ním jako osobou nic společného, ale je pozdě.

"Můj otec vlastní společnost Trust Pharmaceuticals-"

" Prej Trust Pharmaceuticals," zamumlá táta.

"Dane," vyjekne máma.

Cole si otře ústa. "Ne, to je v pořádku. Abych Vám řekl pravdu, cítím k té společnosti totéž, co Váš manžel.“

"To ti ale nebrání v tom, abys z toho těžil, co?" Tatínek ho kritizuje. "Na autech dělám už dvacet let a nemůžu říct, že bych měl někdy to potěšení pracovat na Ferrari."

Cole si narovná páteř. "V tom případě budu muset někdy přivézt své LaFerrari k vám do dílny, abyste mohl otevřít kapotu."

Tatínek sevře v ruce vidličku a opře se o židli. "Vážím si tvé nabídky, ale nepotřebuji tvoje špinavé peníze ani charitu."

"Tati," odseknu. "Jsi nezdvořilý."

Tady jsem se bála, že nás Cole bude soudit, a ono je to naopak.

"A co tvoje matka?" Zeptá se máma s chabým úsměvem. "Co dělá?"

"Nic moc," odpoví Cole s vážnou tváří. "Je mrtvá."

Tatínek se zakucká pitím. "To je mi líto."

"Proboha, to je hrozné. Je mi to tak líto-"

"Jste fantastická kuchařka, paní Churchová," prohodí Cole. "Tohle je nejlepší jídlo, jaké jsem za poslední dobu jedl."

Ani trochu mě nepřekvapí, že změnil téma.

Ten trik zafunguje, protože maminka prakticky září. "No, děkuji. Můžeš se k nám připojit na večeři, kdykoli budeš chtít.“

Táta si pod nosem něco zabručí, čemu nerozumím.

Máma naloží Coleovi na talíř další jídlo. "Máš nějaké sourozence?"

Cole se hned vrhne na druhou porci. "Jednoho staršího bratra a mladší sestru."

Je docela děsivé, jak snadno vyplyne z jeho úst opomenutí.

Jako by na Liama vůbec nepomyslel.

"Jeho bratr Jace chodí s Dylan," objasním, aby si spojili tečky.

"Ach," vykřikne máma. "Tak to asi vysvětluje, jak jste se dali dohromady."

Otevřu pusu, abych jí řekla, že spolu nejsme, ale táta pronese: „Dylanin přítel je tvůj bratr?“

"Jo." Cole se zarazí uprostřed sousta. "Chápu to správně, že už jste ho někdy potkal?"

Přikývne. "Přivezl mi do dílny auto, které koupil Dylan k narozeninám, abychom provedli druhou bezpečnostní kontrolu." Nevím, co si mám myslet o jeho výrazu. "Milý kluk. A taky pracovitý.“

Cole přikývne. "To je."

"Nikdy by mě nenapadlo, že jste bratři. Jste velmi ... odlišní.“

Vidím, jak se mu ve tváři mihne záblesk bolesti. Bolest, kterou znám.

"To, že jsou sourozenci, neznamená, že se musí chovat stejně," vykřiknu. "Vezmi si třeba mě a Catherine. Nemohly bychom být rozdílnější, ani kdybychom se snažily.“

Jsme tak odlišné, že se mě lidé otevřeně ptali, jestli jsem adoptovaná, a otevřeně přede mnou mluvili o ní jako o té hezké, hubené.

"To není pravda," odpoví matka s těžkým povzdechem.

S touhou zbavit Colea trápení odstrčím židli. "Večeře byla skvělá, ale musím dodělat spoustu domácích úkolů." Podívám se na Colea. "Pojď, doprovodím tě ke dveřím."

"Jsi si jistá -" začne maminka říkat, ale Cole se zvedne.

"Děkuji za pozvání. Rád jsem vás oba poznal.“

Mama začne sklízet stůl. "Přijď kdykoli, slyšíš?"

Táta mlčí.

"Tvůj otec mě nenávidí," zasyčí Cole, když odejdeme od stolu.

"To není pravda. Jen je naštvaný, že se mu na prahu bez ohlášení objevil nějaký kluk, prohlásil, že chodí s jeho dcerou, dal jeho ženě květiny a pak se pozval na večeři.“

"Technicky vzato mě pozvala tvoje máma," řekne s úšklebkem.

Ukážu na něj prstem. "Měl jsi říct ne."

"To by bylo neslušné."

Vážně? "Na rozdíl od všech ostatních případů, kdy jsi na lidi hrubý?"

"Podívej, řekla jsi, že se s nimi musím setkat." Nakloní se a zašeptá: „A teď, když jsem splnil svou část dohody, je čas, abys splnila tu svou.“

Ne dnes, Satane.

"Žádnou dohodu jsme neměli, Cole. Řekla jsem ti, že o tom budu přemýšlet.“

Jeho čelist tikne. "To bylo skoro před týdnem."

"Máš pravdu a myslím, že jsem konečně dospěla ke svému rozhodnutí."

Na rtech mu pohrává spokojený úsměv. "Věděl jsem, že -"

"Ne."

Úsměv mu opadne. "Cože? Co myslíš tím, ne?“