KK - 13. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Slash

Rázuju po čekárně v nemocnici a ztrácím hlavu. Policajti a zbytek Chaosu byli schopni získat kontrolu nad situací krátce poté, co Kennedy zkolabovala. Chlapi z Devil´s Knights, kteří nás napadli, jsou buď mrtví, nebo ve vězení.

V době, kdy jsme si s klukama uvědomili, že tu něco smrdí, se události v klubovně už vymkly kontrole. Snažil jsem se dovolat Kennedy, avšak bezvýsledně. Dom zavolal Riverovi, ani ten ale neodpověděl. Nakonec se Carter dovolal Liv, která nám řekla o bombovém útoku. Byla s dalšími ženami v zadní místnosti.

Doufal jsem, že je tam Kennedy s nimi, ale věděl jsem, že tomu tak není, ještě dřív, než jsem se tam dostal. Věděl jsem, že moje malá bojovnice bude uprostřed bitvy a bude zabíjet draky.

Mým zlomovým bodem bylo vidět ji, jak s ní ti dva čůráci hrubě zachází. Chtěl jsem jejich hlavami prohnat kulku, ale pak mi Kennedy připomněla, abych byl chytrý. Normálně by mě takový druh komentáře rozčílil, jako předtím, když mi prakticky to samé řekla do telefonu, ale právě teď jsem to potřeboval slyšet.

Ten zasraný bastard musel vytáhnout Spidera. Část mě to před ní chtěla držet navždycky v tajnosti, ale věděl jsem, že to nakonec vyjde najevo. Jen jsem doufal, že se do mě nejdřív zamiluje, takže by pro ní bylo těžší mě opustit, až by zjistila, že sdílím stejnou DNA s monstrem.

Nedostali jsme šanci si o tom promluvit. Poté, co složila jednoho z těch, co ji drželi, se zkusila postavit, ale spadla na zem. Vzal jsem ji do náruče a držel ji blízko u sebe. Nikdy jsem necítil takový strach. Cítil jsem její mělké nádechy, ale jinak vypadala jako mrtvá. Její kůže byla téměř šedá, rána na čele stále krvácela. Její tělo mi bezvládně viselo v náručí, když jsem ji zvedl a odnesl do sanitky stojící poblíž.

Snažil jsem se vlézt do sanitky, poté, co ji naložili, ale záchranář mě zastavil s tím, že nejsem rodina. Do prdele s tím. Ona je má rodina, ale nechtěl jsem je kvůli ní zdržovat bojem, tak že jsem vycouval a následoval je do nemocnice na motorce.

Ještě mě ji nenechali vidět. Chystám se prorazit zkurvenou díru do zdi. 

V tu chvíli se v čekárně objeví sestřička. „Uh, jste pan Slash?“ Váhavě se zeptá. Zasmál bych se jejímu 'pan', ale potřebuju vidět Kennedy a to sakra hned.

„Jo,“ zabručím.

„Strážník Martinézová je vzhůru. Ptala se po vás. Pokoj 218.“

Nezastavím se, abych jí poděkoval, prostě proběhnu chodbou k pokojům a hledám 218ku.

Když ho najdu, dám si chvilku, abych se dal dohromady. Jsem na pokraji, strach a hněv mi stále proudí žilami jako rozžhavená láva. Tohle právě teď nepotřebuje. Poté, co se párkrát zhluboka nadechnu, otevřu dveře a sesbírám odvahu pohlédnout na Kennedy. Bude naštvaná, že jsem ji o Spiderovi neřekl? Znechucená? Bude mě nenávidět?

To se dozvím jen jedním způsobem.

Vzhlédnu a uvidím Kennedy zcela oblečenou sedět na kraji matrace. Zvedne hlavu a setká se s mým pohledem. Nevidím v něm strach, hněv nebo znechucení, ale úlevu.

„Slashi!“ Vykřikne, vstane z postele a vběhne mi do náruče.

Sakra, nikdy mě neomrzí ji držet. Zaboří mi tvář do hrudi, kloužu jí rukou po zádech až ke krku, který hnětu.

„Uklidni se zlato, neměla bys odpočívat?“ Zašeptám ji do vlasů, i když teď, když je v mém náručí ji už znovu nenechám jít.

„Seru na odpočinek, potřebuju jen tebe,“ vzlykne.

Potřebuje mě.

„Ty brečíš, drahoušku?“ Škádlím ji, protože vím, že nikdy nepřizná své slzy.

„Do prdele, jasně, že jo!“ No, tak jsem se mýlil. Zasměju se a pevně jí držím. „Odpadla jsem dřív, než všechno skončilo. Nevěděla jsem, jestli jsi v pořádku, nebo ne. Co kdybych tě ztratila? Kruci, Slashi. Co kdybych tě ztratila?“ Zopakuje.

„Šššš, bejby. Jsem přímo tady,“ snažím se ji uklidnit, ale popravdě se cítím stejně zoufale, tak obnaženě, jako ona. Co kdybych ji kurva ztratil? Nikdy bych se z toho nedostal.

„Jsi v pořádku?“ Popotáhne.

„Jo, teď už jsem, když tě mám v náručí. Zasraně jsi mě vyděsila.“

Jemně ji uchopím za krk a zvednu hlavu, abych se na ni mohl důkladně podívat. Na čele má obvázanou ránu, ta se zdá být nejhorší ze zranění, jaké na ní vidím. Slíbávám slzy kanoucí jí po tvářích, pak jí přejedu rty po čelisti, než se lehce otřu o její ústa.

Povzdechne si a roztaje ještě víc.

„Můžeš mě vzít do motelu? Jsem unavená a nenávidím nemocnice.“

„Ne.“

Kennedy zvedne hlavu nahoru a pak sebou trhne.

„Opatrně, drahoušku.“

„Co tím myslíš, ne?“

Zakřením se. „Nevezmu tě do tvého motelu. Půjdeš domů. Se mnou.“

„Ty máš dům?“

„Jo, s postelí, tekoucí vodou a se vším.“

„Ooch, fantazie.“ Zachichotá se.

„Bože, tak rád tě slyším se smát, holčičko.“ Zabořím hlavu do jejích vlasů a zhluboka se nadechnu.

***

O půl hodiny později je Kennedy propuštěna z nemocnice a já ji odvezu do svého domu. Není nic moc – malý dům se třemi ložnicemi v rančerském stylu na okraji města, ale mám takový pocit, že když je tu Kennedy udělá z něj domov jen tím, že tu bude.

Slezu z motorky a otočím se včas, abych zachytil Kennedy, která klopýtne.

„Sakra zlato, věděl jsem, že jsme měli počkat, až nás Carter vyzvedne truckem.“

„Ne, ne, jsem v pořádku. Ráda jezdím na tvém velkém, silném… motocyklu,“ mrkne, vzpomíná si na moji hlášku, než jsem jí poprvé svezl.

Kennedy udělá krok k domu, ale pak se zakymácí.

Nečekám na její svolení, prostě ji zvednu do náručí a vydám se s ní k domu stejně jako tu první noc, co jsem ji vezl. Stočí se mi na hrudi a já si ji držím blízko u sebe, zatímco jdu rovnou do koupelny.

„Myslíš, že dokážeš stát pod sprchou?“ Zeptám se, zatímco ji pokládám na pult.

„Mmmm… pod jednou podmínkou.“ Ďábelsky se na mě usměje, až mi zacuká v ptákovi.

Dnes ne, kámo.

Kennedy potřebuje odpočívat, a já ji vždycky poskytnu to, co potřebuje.

„A to je?“

„Že se ke mně přidáš.“

Zasténám, zvednu jí hlavu a zakryju její ústa svými. Stáhnu se až příliš brzy, nechci se nechat příliš unést, zatímco je stále v bolestech. Kennedy se našpulí, popadne mě za tričko a znovu si mě k sobě přitáhne.

„Polib mě, jako bys to myslel vážně.“ Zašeptá mi proti rtům.

A já udělám, co mi řekla, vtrhnu jazykem do jejích horkých, mokrých úst a polykám její steny, když se se mnou potkává tah za tahem. Koušu jí do spodního rtu, pak ho vtáhnu skrz zuby a zatahám.

Zalapá po dechu, oči má stále zavřené. Usměje se. „To už je lepší,“ zasměje se.

„Pojďme tě dostat do sprchy,“ začnu jí sundávat košili.

Brzy jsme oba nazí a vkročíme pod horký proud vody. Dám si chvilku, abych si ji prohlídl, přejedu prsty po několika škrábancích a modřinách. Každá z nich mě zabolí a připomene mi, že to mohlo být mnohem horší.

Kennedy mi zvedne ruku a políbí do dlaně. To je pravděpodobně ta nejsladší věc, kterou mi kdo udělal. Položí mi ruku na její srdce a jeho vytrvalý tlukot mě vtáhne zpět do přítomnosti.

Políbím ji na čelo a přitisknu na něj své.

„Kennedy,“ zašeptám. Nemám žádná další slova. Nedokážu pomyslet, jak mohl dnešní den skončit. Nezdá se mi nic z toho reálné. Cítím teď celý ten den, všechen ten strach, hněv a úleva, vše mě to najednou dostihne. Jsem neuvěřitelně unavený a jen si můžu představovat, jak je vyčerpaná ona. Ale kruci, potřebuju cítit její kůži na své.

„Já vím,“ zašeptá. Chápe to. Chápe mě.

Po pár minutách vezmu žínku a umyju ji. Opatrně přejíždím po jejích křivkách jednou rukou, zatímco druhou ji držím u sebe. Chudáček holka, sotva stojí, jak je vyčerpaná.

Otočím ji, takže se zády tiskne k mému předku, nakloní se ke mně, zatímco ji vmasírovávám šampon do vlasů, pak ho opláchnu a udělám ten samý proces s kondicionérem. Když jsem umyl každičký centimetr, obejmu ji kolem pasu a přitáhnu k sobě. Jemně přitisknu ústa k jejímu spánku, na rameno a na zadní část krku.

„Děkuju ti,“ zašeptá.

„Kdykoli holčičko. Teď tě dostaneme do postele? Myslím, že si oba potřebujeme odpočinout.“

Přikývne, pomůžu jí vystoupit ze sprchy, jemně ji osuším. Aniž bych ji oblékl, zvednu ji do náručí, položím nás do postele a přetáhnu přes nás deku. Stále ji potřebuju cítit na kůži. Potřebuju její teplo. Potřebuju si připomenout, že jsme v pořádku a tady.

Kennedy se mi přizpůsobí, přitulí se mi k boku a položí mi hlavu na hrudník. Obejmu ji rukou a hladím po zádech.

Oba jsme potichu, ale nespíme. Jsem fyzicky vyčerpaný, ale má mysl stále běží na plné obrátky. Uvažuju, jestli to má stejně. Nakonec prolomí ticho.

„Můžeš mi povědět o Spiderovi?“

Trhnu sebou při zmínce jeho jména a při myšlence říct jí něco o téhle části mého života, ale má právo to vědět a já bych se tak mohl očistit.

„Naši rodiče zemřeli, když mi bylo šest. Stacy bylo šestnáct a Bradovi, nebo, jak ho znáš ty, Spiderovi, bylo dvacet. Byli jsme svěřeni do jeho péče… no zkrátka, je to dlouhý příběh, byl to zneužívající kretén. Byl to dealer a člen místního gangu. Když bylo Stacy osmnáct, utekli jsme. Nikdy nás nepřišel hledat a my jsme mysleli, že tím to skončilo.“

Podívám se do jejích hnědých očí, hledám jakýkoli náznak odsouzení, nebo ještě hůř, lítosti, ale najdu jen porozumění. Dokonce mi věnuje malý úsměv, aby mě pobídla k pokračování.

„Před pár měsíci jsme se Stacy zjistili, že se s gangem namočil do nějakých sraček. Byl nějakým druhem vymahače a potřeboval se ukázat. Potřeboval přinést nějaký příjem. A, no… spojil se s Devil´s Knights. Ve skutečnosti nějakou dobu byl s Liv. Udělal jí nějaké sračky. Není to můj příběh, abych ti ho řekl, ale kurva. Kennedy, on byl monstrum. A já…“

Nedokážu ani dokončit myšlenku. Promnu si oči volnou rukou.

„Ty nejsi on.“

„Já vím, ale já… my… mohl bych být, víš?“

„Co tím myslíš?“

„Sdílíme stejnou krev, DNA. Co když jednoho dne vybuchnu?“

A tady to je. Můj největší strach. Nevím, co z Brada udělalo toho muže, jakým se stal, nebo co ze mě udělalo muže, jakým jsem, ale jsem vyděšený, že dosáhnu bodu zlomu a stanu se jím.

„Ty nejsi on,“ Zopakuje Kennedy. „Znám tě. Polovinu času jsi nafoukaný bastard,“ zakření se. „Ale jsi dobrý. Jsi laskavý a překvapivě něžný, když chceš. Znám zlé muže. Potýkám se s nimi celý život a spravedlivý podíl z nich jsem dostala za mříže. A ty nejsi vůbec jako tihle muži, ani jako Spider.“

Neujde mi její prohlášení, že má zkušenosti se zlými muži celý život a já se k tomu dříve či později vrátím.

„Možná nejsem zlý teď, ale co když se to jednoho dne změní?“

„Takhle to nefunguje, lásko.“ Jen když slyším její oslovení, uklidním se. „Zlí lidé mají zlo zakořeněné hluboko v sobě už ode dne, kdy se narodí. Jistě, někdy trauma a těžké období ho v nich probudí rychleji, ale pravdou je, že bez ohledu na to tam je. Vyšlo by na světlo tak či onak. Ale ty Slashi sis prošel peklem. Dokonce ani nemusím znát detaily, abych to věděla. Myslím, že jsme bolest v tom druhém poznali už na začátku, že?“

Přikývnu a visím na každém jejím slovu.

„Ale nikdy sis nevybral temnotu. Můžeš se skrývat za humor a sarkasmus, ale pod tím vším jsi dobrý.“

„Kennedy…“

„Nic, co řekneš, mě nepřesvědčí o opaku.“

„Možná budu litovat, že jsem to řekl policajtovi, ale musíš vědět, že se v Chaosu zabýváme i méně legální činností.“

„Já vím,“ povzdechne si. „Ale i tak.“

Kennedy se mi zavrtí v náručí a opře se mi o hruď. Skloní se a otře rty o mé.

„Miluju tě,“ zašeptá.

Políbí mě na čelo, tváře, nos, mezi každým polibkem mi zopakuje, že mě miluje.

Někdy mezi tím mi začnou téct slzy. Ty také políbí.

„Ty brečíš, Slashi?“ Škádlí mě.

„Jsou to šťastné slzy.“ Usměju se.

Kennedy mě hluboce políbí, aby dokázala svá slova. Vložím do toho polibku vše, vezmu její tvář do rukou a vtahuju jí dovnitř, topím se ve všem, co je mi ochotná dát.

„Taky tě miluju,“ řeknu, než se ponořím do dalšího polibku.

„To bys měl,“ zachichotá se.

Kruci, jak může během chvíle rozptýlit můj nejhorší strach a v další mě přimět se usmívat jako blázen?

Kennedy si znovu lehne a zavrtá se mi do boku.

„Můžeš mi říct něco o dospívání? Co se stalo v pěstounské péči?“

Teď je řada na ní, aby si povzdechla. „Předpokládám, že je to jen fér, co? Ukázal jsi mi svůj, teď já ti ukážu můj.“ Použije jeden z našich vtipů, ale v jejím hlase slyším zaváhání.

„Nemusíš mi říkat nic, co nechceš, zlatíčko.“ Zoufale toužím vědět všechno o této neuvěřitelné ženě v mém náručí, ale vím lépe než většina ostatních, že na to nelze tlačit.

„Ne, to je v pořádku. Moc o tom nemluvím. Jde jen o další smutný příběh.“

Políbím ji na temeno hlavy, nesnáším, že má nějaké smutné příběhy, ale chci slyšet vše, co mi řekne.

„Nikdy jsem otce nepoznala. Máma zemřela na vzácný agresivní typ rakoviny, když mi bylo devět. Pamatuju si, že jsem s ní šla jednoho dne k doktorovi a o pár týdnů později jsme už všichni stáli oblečeni v černém. Viděla jsem mámu spát v nějaké bedně, než mě nějaká žena středního věku strčila do auta a odvezla mě do cizího domu.“

„Pan a paní Pullmanovi byli mí první pěstounští rodiče. Pak pan a paní Grantovi. Následovala paní Hawthorne a to vše během šesti měsíců. Smutek ze ztráty matky se prolínal se zmatkem, chaosem a ochromující osamělostí. Skoro rok po smrti matky jsem nemluvila.“

Obejmu ji, přitáhnu si ji blíž a znovu ji políbím na hlavu, snažím se jí nabídnout podporu, jakou můžu, ale strašně selhávám.

„Nakonec jsem našla hlas, když jeden z náhradních otců vztáhl ruku na nové dítě, Daniela, malého kluka, kterému bylo sedm. Zakřičela jsem na to dítě, aby se pohnulo. Můj nevlastní otec byl tak ohromený, že jsem něco řekla, že se na okamžik zastavil s rukou ve vzduchu. Když znovu dopadla, přistála na mně.“

 „Ježiši,“ zamumlám, nedokážu si pomoct.

„Jo, no. Každopádně jsme byli přesunuti každý do jiného domu a už jsem Daniela nikdy neviděla. Nebyl to poslední pěstounský dům, kde to takhle chodilo a nebylo to naposledy, kdy jsem použila svůj hlas, abych chránila ostatní. Vím, že to byla posraná situace, ale cítila jsem, jako bych měla nějaký účel. Od začátku jsem věděla, že chci být policistkou. Teď můžu chránit lidi, mám víc možností. Víc síly, víš?“

Ještě nedokážu zformulovat slova. Věděl jsem, že je bojovnice, ale kruci.

„Ale nikdy jsem se necítila chráněná, jako, že je o mě doopravdy postaráno. Dokud jsem nepoznala tebe.“

No do prdele. Možná znovu brečím.

„Zlato, budu tě vždycky chránit, i když si nemyslíš, že to potřebuješ. Ani nevím, co mám říct. Myslím, že jsem se do tebe zamiloval ještě víc. Jsi neskutečná, laskavá a obětavá žena a vůbec netuším, jak jsem mohl mít takové štěstí, že tě můžu nazývat mou.“ Řeknu jí upřímně.

„Kdybych tě neznala, řekla bych, že jsi romantik,“ škádlí mě.

„To jsi ze mě vytáhla ty. A spoustu dalších věcí, o kterých jsem ani nevěděl, že jich jsem schopný.“

Povzdechne si. „Vím, co tím myslíš.“ Po krátké chvíli otočí hlavu a políbí mě na hrudník.

„Moje,“ zašeptá.

Zívne si a stulí se mi na hrudi jako kočka.

„Vyspi se zlatíčko.“ Uchechtnu se. „Budu tu, až se probudíš.“

„Mmm, dobrou, lásko.“ Řekne už v polospánku.

„Dobrou Kennedy.“

Čekám, dokud se její dech nesrovná a pak ji následuju do říše snů.