FG - 5. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Griff

Griff si pro sebe broukal, když dával do Hayleyiny myčky posledních pár talířů. Trochu se usmál a při spouštění myčky myslel na Johna. Doufal, že se měnič mořského draka právě teď v hospodě dobře baví.

V neděli večer vždycky společně chodili do Full Moonu, aby se setkali s ostatními hasiči z týmu Alfa. Obvykle to byl vrchol Griffova týdne a zároveň také kopanec do zubů. Tým Alfa byli jeho nejbližší přátelé… ale také připomínka všeho, co ztratil.

Odpoledne s Dannym a Hayley bylo podobně hořkosladké. Skotačení s mládětem mělo být čirá radost, ale i když se honili, zápasili a vrhali, Griffa neustále bodaly záchvaty teskného stesku. I když se snažil užívat si chvíle a spokojit se s tím, co mohl mít, nemohl si pomoct a chtěl víc.

Danny by mělo být jeho mládě.

Je to přeci naše mládě, řekl mu věcně jeho lev. Je to syn našeho druha. Proto je náš.

Zavrtěl hlavou a znovu lva umlčel. Bez ohledu na to, co mu našeptávaly jeho vnitřní šelmy, musel mít na paměti, že na Dannyho nemá žádný nárok.

Ani na Hayley.

Slyšel, jak nahoře zavírá dveře Dannyho ložnice, a tichý krok jejích nohou po schodech. Uvědomil si, že míří k přednímu obývacímu pokoji, a tiše zavolal: „Jsem tady, Hayley.“

Vrátila se po svých krocích a vešla do kuchyně. „Ach!“ vykřikla a spadla jí čelist, když si prohlédla uklizené pracovní plochy a lesknoucí se podlahu. „Ty jsi to všechno uklidil?“

„Těžko jsem mohl sedět na zadku, když jsi byla zaneprázdněná ukládáním dítěte do postele, ne?“ Osušil si ruce na utěrce a usmál se na ni.

Její očividný údiv ho zároveň potěšil… a rozzuřil. Nebyl naštvaný na ni, ale na předchozí muže v jejím životě. Kdyby se k ní chovali slušně, netvářila by se tak zaraženě, že by muž mohl udělat trochu domácí práce.

Reinere Ljonssone, máš se z čeho zodpovídat.

Kývl na dvě sklenice, které postavil na kuchyňský stůl, na dně každé z nich byl centimetr hluboké jantarové tekutiny z jeho placatky. „Piješ whisky? Je z palírny mého klanu. Hned tě ale varuju, pálenka mé mámy není pro slabé povahy. Je to trochu jako polykat slunce.“

„To bych si dala,“ řekla zničeně, posadila se a zvedla jednu ze skleniček. „Myslím, že od té doby, co jsme přijeli do téhle země, mi ještě nebylo teplo.“ Neopatrně se napila. „Hele, tohle je fakt…“

Odmlčela se uprostřed slova. Oči se jí velmi rozšířily.

Hlasitě se rozesmál, když se statečně snažila nezakašlat. „Vždyť jsem tě varoval. Na Vysočině je zatracená zima. Zvlášť ve výšce dvou kilometrů. Orlí měniči potřebují trochu ohně v břiše.“

Vzal si druhou sklenici, posadil se také a potají si protáhl bolavou nohu. „Tak jak se vlastně teplokrevná kalifornská dívka ocitne v téhle studené a vlhké zemi?“

„Práce,“ odpověděla stručně a napila se podruhé, poněkud uctivěji, whisky. „Pocházím z Kalifornie. Financování školství je tam osekané na kost. Náhodou jsem narazila na článek o nedostatku učitelů v Anglii a, no, přišlo mi to jako dobrý nápad.“

Griff si dal malý doušek vlastní whisky a vychutnával si sladkou hořkost. Byla to chuť domova – a tu si už moc dopřávat nemohl. Alkohol se špatně snášel s jeho léky proti bolesti. „Dlouhá cesta za prací.“

Trochu zrůžověla. „No… bude to znít hloupě, ale myslela jsem, že když přijedu do Evropy, mohlo by to Reinerovi pomoct. Doufala jsem, že když bude Danny blíž k němu, že ho bude snazší navštívit, že by se konečně mohl ozvat.“

Griffův lev zavrčel a křídla jeho orla se roztáhla. Teď ne, řekl jim a nedal na sobě znát hněv svých šelem. „Bydlí tady?“

„Ano. Tedy ne v Anglii. V Dánsku, nebo spíš na malém ostrově poblíž. Vždycky se tak nějak vyhýbal tomu, aby řekl kde přesně.“

„Hmm.“ Griff svraštil obočí. Ostrov poblíž Dánska…? „Nebyla to náhodou Valtyra?“

Povytáhla obočí. „Myslím, že ano. Znáš ho?“

„Je to vlastně země měničů. V Evropě jich je několik. Malinká místečka, drží se stranou zájmu a lidí. Obecně je těžké se tam dostat.“

„Aha. Doufala jsem, že Dannyho jednou vezmu aspoň na návštěvu do vlasti jeho táty, ale vypadá to, že to bude těžší, než jsem si myslela.“ Trochu našpulila rty. Griff pevně potlačil představu, jak by se ta plná, svůdná ústa chutnala při polibku. „Griffe, jestli existují celé země měničů… ví o tobě vláda?“

„Ano. Tedy, část vlády. Naše existence je státním tajemstvím, ale tady ve Velké Británii jsme nenápadně propleteni s většinou společnosti. Máme náš vlastní parlament, naše vlastní soudy, naše vlastní dodatečné zákony.“

S úlevou si povzdechla. „Takže to znamená, že se nemusím bát, že Dannyho odvlečou do nějaké tajné armádní laboratoře?“

„V téhle zemi ne.“ Usmál se na ni. „Královna se stará o naše zájmy. Celá britská královská rodina jsou od války růží dračími měniči.“

„Páni,“ vydechla. Líbilo se mu, jak se její tvář rozzářila potěšenou zvědavostí. „Teď si vážně chci přečíst nějakou historickou knihu psanou měniči. A co Amerika? Je tam nějaký tajný prezident měnič nebo tak něco?“

„Ach, ne. Měniči v Americe musí být opatrnější. Kolují zvěsti… no, řekněme, že měniči, kteří tam zajdou na lékařskou pohotovost, nemají tendenci se z ní vracet. Jestli uvažuješ o návratu…“ Srdce se mu při tom pomyšlení rozbušilo. Uvědomil si, že mu bělají klouby, a přinutil se uvolnit ruku, než rozbije sklo. „Nejdřív si promluv se mnou. Můžu ti dát kontakt na pár dobrých lidí, kteří na tebe a Dannyho dohlédnou. Měniči ve Státech musí držet při sobě.“

Hayley trochu zbledla. „Dobře. I když ve skutečnosti nemám v plánu se vrátit. V Kalifornii pro mě nic není.“

Díky bohu. „Žádná rodina?“

Její ramena se nepatrně napjala a prozradila starou, hlubokou bolest. „Ne. Máma mi umřela, když jsem byla na vysoké, a tátu jsem nikdy nepoznala.“ Pokusila se o úsměv. „Ani nevíš, jak ti závidím tvou rodinu. Sedm sester! Zabíjela bych, kdybych mohla vyrůstat v tak velké smečce.“

Nepřítomně točil skleničkou a sledoval, jak jantarová tekutina chytá světlo. „Ach, no, nebyla to taková horda, jak si představuješ. Nikdy jsme nebyli všichni na jednom místě najednou. Technicky vzato jsou to moje nevlastní sestry, víš?“

„Ah...“ Griff viděl, jak jí to pracuje v hlavě, když si dává dvě a dvě dohromady. „Aha, takže proto jsi jediný, kdo je zároveň lev i orel.“

„Jo. Mám stejného tátu jako moje lví sestry a stejnou mámu jako moje orlí sestry.“ Trochu se ušklíbl. „Nestydím se za to nebo tak něco, ale… nebyl jsem si jistý, jak moc budeš chtít, abych to Dannymu řekl. Je to trochu složité vysvětlovat to malému dítěti, zvlášť tomu, které neví nic o zvycích měničů.“

Ve způsobu, jakým si ho prohlížela, vyčetl náznak náhlé ostražitosti. „Hm, je obvyklé, aby měniči byli…“ Zdálo se, že tápe, jak to říct. „To znamená, že mají děti s mnoha různými partnerkami?“

Griff se zakuckal whisky. „Proboha! Ne!“ To byla jedna z mylných představ, kterou opravdu nechtěl, aby měla. „Ve skutečnosti je to přesně naopak.“

Vypadala, že se jí poněkud ulevilo, ale zároveň byla zmatená. „Jak to myslíš?“

Ach, teď poletíme do nebezpečného větru…

Zaváhal a přemýšlel, zda by nebylo nejbezpečnější její otázku prostě odbýt. Ale kvůli klanové loajalitě v ní nechtěl zanechat mylný špatný dojem o svých příbuzných. Nebo vlastně o měničích obecně.

„Moje máma a táta se seznámili, když jim bylo dvacet,“ řekl pomalu a pečlivě vybíral slova. „Oba věděli, že nejsou životní láskou toho druhého. Ale rozuměli si dost dobře a oba chtěli stejné věci, zejména pokud jde o děti. Tak se usadili spolu.“

Hayley se podívala na své ruce. „To dělá hodně lidí.“

„Jo. Měniči jsou v tomhle ohledu stejní jako normální lidé. Takže se vzali, měli mě a byli spolu dost šťastní.“ Griff si poklepal na hruď. „To bylo ještě předtím, než se ukázalo, že se mnou není něco v pořádku, víš. Pár let bylo všechno tak, jak má být.“

Její kulatá, hezká tvář byla plná soucitu. „A pak?“

„Pak můj táta potkal svou životní lásku, svou družku“ řekl prostě. „A tak odešel.“

Hayley se otevřela ústa. „Jen tak? Opustil svou ženu?“ Najednou byla zuřivá jako lvice a rysy jí zalilo rozhořčení. „Opustil své dítě?“

„Ne, ne, takhle to nebylo! Nevyhýbal se svým povinnostem vůči mně nebo mé matce.“ Zhluboka se nadechl, aby dostal své emoce opět pod kontrolu. „Ne jako Reiner a ty a chudák malý Danny. Můj táta by zůstal s mámou, kdyby ho nepropustila. Ale věděla, že by byl nešťastný. Tak ho nechala jít. I když… byla nějakou dobu smutná. Velmi smutná.“

Hodil do sebe zbytek whisky. Uvítal její palčivý oheň, který ho rozptýlil od bolestných vzpomínek na tu černou dobu. Nic neřekla a pozorovala ho.

„Každopádně o rok nebo dva později se moje máma, šťastnou náhodou také seznámila se svým druhem,“ řekl zdrsněným hlasem, když mohl znovu promluvit. „Takže to nakonec dopadlo dobře. Pro všechny.“

„Kromě tebe,“ řekla velmi tiše.

„Ach, no, já jsem to zvládl dobře. Získala jsem z toho spoustu sester a dva milující domovy. Málokdo má takové štěstí.“ Bolestně si uvědomoval, že jeho lehkovážný tón ji ani v nejmenším neoklamal.

Zamračila se a odložila prázdnou sklenici na stůl. „Takže tvoje matka nechala tvého otce odejít jen kvůli nějakému zvyku měničů? Promiň, nechci se tě dotknout, ale to zní… docela hrozně. Chápu, že se tvůj otec zamiloval jinde, ale obávám se, že si o ženatém muži, který se nechá takhle unést, nemyslím nic dobrého.“

„To neudělal,“ řekl a snažil se udržet vyrovnaný hlas. Stálo ho veškeré sebeovládání, aby předstíral, že to všechno je jen akademická diskuse. „V tom se lišíme od běžných lidí. Každý měnič má jednoho pravého druha. Mnozí nemají nikdy to štěstí, aby se s ním setkali. Ale ti, kterým se to podaří… no, to je pro ně úplně všechno. Můj táta nechtěl opustit mámu. Ale musel. Potkal svou družku a od té chvíle už nemohl chtít nikoho jiného, s nikým jiným už nikdy nemohl být.“

„Ale jak to věděl?“ Naléhala na něj.

Tohle bych neměl dělat.

Sklopil zrak, bál se, že v jeho tváři uvidí pravdu. „Prostě to věděl,“ řekl drsně. „Od chvíle, kdy uviděl svou družku, to věděl. Z její vůně, z jejího pohledu, z ohně jejího pouhého doteku. Prostě to věděl.“

I když se na ni nepodíval, zaznamenal, že úplně ztichla. Nespouštěl oči z prázdné sklenice. Její ruka spočívala na stole kousek od té jeho.

Pomalu, nejistě pohnula rukou, až se konečkem malíčku dotkla jeho kloubu. „Asi takhle?“ vydechla tak tiše, že i jeho smysly měniče sotva zachytily její slova.

Zavřel oči a snažil se ovládnout příval krve i při tom nepatrném kontaktu. Měl by uhnout, měl by se stáhnout, měl by to zastavit, než to zajde příliš daleko…

Bez vlastní vůle se jeho ruka otočila a zachytila její drobné měkké prsty pod svými širokými mozolnatými prsty. „Ano,“ řekl, stále se zavřenýma očima. „Přesně takhle.“

Ano!, zařval jeho lev a Ano!, výskal jeho orel. Jeho dvě zvířata byla v takové shodě, že to skoro znělo, jako by mluvila jedním hlasem. Bila do mříží jeho mysli a snažila se přetrhnout železné okovy jeho kontroly. ANO!

Cítil její rychlý tep, který se jí rozechvíval v konečcích prstů, slyšel drobné zachycení jejího dechu. „Griffe…“

„Počkej,“ přerušil ji. Pevně se napřímil a otevřel oči, přestože její ruku nepustil. „Než se rozhodneš, jestli to chceš posunout dál, musíš něco vědět.“

„Jestli to chci posunout dál?“ Její tvář zrudla nedůvěrou, údivem a pomalu narůstající radostí. Krátce se závratně zasmála. „Proč bych proboha nechtěla?“

Přinutil se setkat se s jejíma zářícíma očima. „Protože já umírám.“