FG - 11. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Danny

Danny se zuřivě zamračil na svůj výkres. Bylo to tak nespravedlivé! Tatínek za ním konečně přišel, a on přesto musel jít do školy. Danny nechápal, proč by nemohl zůstat doma s tatínkem, i když maminka musela jít do práce. Možná maminka jen nechtěla, aby se s tatínkem bavili bez ní.

Mohli bychom předstírat, že jdeme na záchod, navrhl Simba. Maminka říkala Simbovi „imaginární kamarád“, ale Danny vždycky věděl, že je skutečný. Lvíče mu v duchu dychtivě poskakovalo a vybízelo ho k proměně. Mohli bychom vyskočit z okna a utéct.

Danny zavrtěl hlavou. Přesně jak ho to naučil pan Griff, držel Simbu zpátky a nedovolil lvu, aby ovládl jejich tělo. Z té námahy ho svrbělo celé tělo. Svou frustraci si vybil na kresbě a drhl tlustou žlutou pastelkou tak silně, že málem protrhl papír.

Simba zastříhal ušima. Ta žena mluví o nás, informoval Dannyho.

Danny sám zakroutil hlavou a soustředil se. Simba mu pomohl lépe slyšet a z tichého štěbetání zbytku třídy vyloudil hlas učitelky. Slečna Hunterová stála u dveří a mluvila s někým, koho Danny neviděl. Nedokázal rozeznat všechno, co říkala, ale rozhodně slyšel své jméno.

Máme potíže?, zeptal se Simba znepokojeně.

„Já nevím,“ zašeptal Danny co nejtišeji. Snažil se se Simbou ve škole moc nemluvit. Nelíbilo se mu, jak na něj ostatní děti zírají a chichotají se mu za zády.

„Danny?“ zavolala na něj učitelka. Přivolala ho k sobě. „Někdo za tebou přišel.“

Danny se znepokojeně sesunul ze židle. V půli cesty ke dveřím zachytil známý pach. „Tati!“ vykřikl radostí a vyskočil mu do náruče.

Táta zabručel a narazil čelem na Dannyho. To bylo pro lva „ahoj“ a „rád tě vidím“. Nikdo to Dannymu nikdy nemusel říkat – on prostě věděl, hluboko uvnitř, kde Simba žije.

„Vidíte?“ Řekl tatínek slečně Hunterové. Zněl trochu naštvaně, ale to nebylo na Dannyho, takže na tom nezáleželo. „Říkal jsem vám, že tohle je můj syn. Mám právo si ho vzít.“

„Přišel jsi pro mě?“ Danny se zavrtěl vzrušením. „Ale maminka říkala…“

„Ticho,“ řekl mu tatínek v duchu.

Danny poslušně zmlkl. Bylo to jiné, než když mu maminka řekla, aby byl zticha – s maminkou se mohl hádat, ale Simba opravdu neměl rád, když se pokoušel hádat s tatínkem. Nebo s panem Griffem.

Slečna Hunterová zaváhala a nejistě si pohrávala s dlouhými kudrnatými vlasy. „Je mi líto, ale nejste na seznamu osob oprávněných vyzvednout Dannyho. Budu muset zavolat paní Parkerové.“

„Je v práci a nemůžeme ji vyrušovat.“ Tatínek se zadíval na slečnu Hunterovou a za zúženýma očima se mu rýsoval lev. Vypadal, jako by chtěl učitelku sníst jedním velkým soustem – ouvej!“ – stejně jako Tygr, který přišel na čaj. „Předáte mi mého syna. Hned.“

Slečna Hunterová sebou trhla, tvář jí zbělela a vypadala směšně. „Já… já… myslím, že můžeme udělat výjimku. Jen pro tentokrát. Danny, jdi si pro své věci.“

Danny seskočil z tatínkovy náruče a spěchal pro tašku a kabát, než si to učitelka rozmyslí. Popadl také svůj obrázek a dával pozor, aby ho nezmačkal.

„Udělal jsem to pro tebe,“ řekl trochu nesměle, když vycházeli ze školy. „Je to dárek.“

Tátovy divoké oči změkly, když si papír vzal. „Tohle je moc dobré. To jsi ty, tady, že? A tady je tvoje maminka a tady je…“ Obočí se mu stáhlo k sobě. „Počkej. Proč jsi mě nakreslil s dlouhými vlasy?“

„To nejsi ty. Tohle jsi ty.“ Danny ochotně ukázal na velkého lva, kterého nakreslil. „To je pan Griff, který drží maminku za ruku.“

Zlobili jsme, zakňoural Simba, když se tatínkova ústa stáhla do tvrdé, tenké čárky.

„Ne, nezlobili,“ zašeptal Danny svému lvu… i když si tím sám nebyl úplně jistý. Táta vypadal, že je kvůli něčemu strašně naštvaný.

„A proč,“ řekl tatínek s náznakem chrapotu v hlase, „je na tomto obrázku ‚pan Griff‘?“

„Protože je to obrázek naší rodiny,“ řekl Danny zmateně. „Pan Griff je můj alfa.“ Rozjasnilo se mu, když ho něco napadlo. „Znamená to, že je to i tvůj alfa, tati?“

Vyskočil, když tatínek roztrhl papír napůl, zmačkal kus s panem Griffem a upustil ho na zem. „On není tvůj alfa. Já jsem tvůj alfa. Tak pojď.“

On ale není náš alfa. Simba sklopil uši. Proč říká, že je? Porazil snad našeho alfu?

„Tati, ty jsi s panem Griffem nebojoval, že ne?“ Danny se nervózně zeptal a musel klusat, aby udržel krok s tátovýma mnohem delšíma nohama.

„Ještě ne,“ zavrčel táta. Ostře se na Dannyho podíval a najednou vypadal trochu ostražitě. „Proč? Myslíš si, že je silnější než já?“

Ano, řekl Simba s naprostou jistotou.

„Hm…“ Danny si nějak nemyslel, že by to táta slyšel rád. „Maminka stejně říká, že není hezké se s lidmi prát.“

Tatínek si odfrkl. „Maminka není lev.“ Ukázal na auto – opravdu pěkné auto, elegantní a nízké a tak lesklé, že Danny v jasně červeném laku viděl svůj vlastní obličej. „Tady je.“

Dannymu se rozšířily oči. „Páni, to je opravdu tvoje, tati? Je to jako skutečné závodní auto!“

„Je to skutečné závodní auto.“ Táta vypadal šťastnější a jeho napjatá ramena se uvolnila. „Vsadím se, že tvůj takzvaný alfa nemá žádné takové. Jakým pojedeš ty. Jedeme se projet.“

Danny se nadšeně vyšplhal na kožené sedadlo spolujezdce – a pak zaváhal. „Tati, tady není žádná dětská sedačka.“

„No a?“ Táta vklouzl za volant. „Je tam bezpečnostní pás.“

Danny se zavrtěl, rozpolcený mezi touhou projet se v úžasném autě a poslušností vůči maminčiným opakovaným bezpečnostním varováním. „Bez podsedáku jezdit nesmím. Je to proti zákonu.“

„Lidský zákon.“ Tatínek si znovu odfrkl. „Jsme lvi. Vytváříme si vlastní zákony. A teď se připoutej.“

Simba do něj šťouchl a beze slova ho pobídl, aby většího lva poslechl. Dannyho nebylo třeba dlouho přesvědčovat. Spokojeně zacvakl bezpečnostní pás. „Kam pojedeme, tati?“

Auto zařvalo jako zvíře, když táta nastartoval motor. „To bude překvapení.“