DB#3 - 20. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Emma

Emma se probudila z mrtvolného spánku, a když přejížděla pohledem ze své jedné strany na druhou a hledala Crosse, panika ji doslova zvedla z postele. Měl problém se spánkem, takže si myslela, že by mu mohlo pomoci vzít ho do postele k sobě. Očividně to pomohlo, protože brzy poté oba usnuli.

Ale kde byl teď?

Emma si rychle uvědomila, že její syn už nebyl v posteli spolu s ní, a zjevně ani nespadl na podlahu, protože to by brečel. S ospalýma očima se natáhla po měkké modré přikrývce, do které se Cross rád tulil. Dokonce i dva a půl měsíce po narození si chlapeček stále ve spánku rád užíval bezpečí a útěchu své přikrývky.

Přikrývka byla jen tak pohozená na kraji postele, jako by z ní někdo dítě vytáhl a pak ji tu jen tak bez zájmu nechal. Teprve tehdy si všimla, že dveře ložnice – stále spala v oddělené místnosti od svého manžela – byly na pár palců pootevřené.

Emmina mysl okamžitě křičela Affonso.

Jistě, byla unavená. Cross stále nespal celou noc a její obavy o Calista a jakékoli plány, které ohledně Affonsa měl, ji neustále udržovaly napůl bdělou. Když pak konečně usnula, spala zatraceně jako zabitá.

Emma se snažila nedovolit své narůstající úzkosti zhoršit se ještě víc. Odhodila přikrývky a natáhla se po hedvábném županu, který visel z boku postele. Možná, že Cross prostě jen kňoural, Emma se při povyku dítěte neprobrala, a Affonso se rozhodl zachovat jako muž a o dítě se postarat.

I když byla tahle možnost vysoce nepravděpodobná, byla lepší než ta, kam ji chtěla zavést její mysl.

Proč by se Affonso vkradl do jejího pokoje?

Proč by vzal Crosse a nevzbudil ji?

Proč by vůbec něco takového dělal, pokud by neměl špatné úmysly?

Emma ze sebe ten vtíravý pocit setřásla, protože věděla, že by jí v tomhle okamžiku zatraceně nijak nepomohl. Všimla si, že na nočním stolku blikal její mobilní telefon, pravděpodobně se zprávou od Calista. V poslední době to byla jedna z mála věcí, která ji udržovala při zdravém rozumu. Jeho sporadické, šifrované zprávy byly pro Emmu jako soukromou milostí.

Věděla, že po show, kterou při večeři předvedl, se jeho plán co se týče Affonsa, blížil ke svému konci. Proč jinak by opustil svůj úkryt, pokud by nebyl připravený na následky? Bezostyšně vyzval jak Affonsa, tak i jeho postavení jako bosse.

To samo o sobě mluvilo o všem.

Calisto nemusel říct nic víc.

Takže… Emmě nezbylo nic jiného, než čekat, že bude kdykoli možné, že Calisto bude konečně jednat.

Emma zastrčila svůj mobilní telefon do kapsy svého županu a chodbou zamířila do Affonsovy ložnice. Otevřenými dveřmi vešla dovnitř a zjistila, že i když v ložnici bylo rozsvíceno, uvnitř nikdo nebyl. Pohledem zajela k vytahaným zásuvkám komody a pár předmětům, které zůstaly pohozeny na Affonsově nočním stolku.

Ten muž nikdy nebyl chaotikem.

Byl pořádný a neskutečně organizovaný.

Emma pocítila ještě větší paniku.

„Affonso?“ zavolala a vešla dál do ložnice.

Odpovědí jí zůstalo ticho.

Rychle zkontrolovala Affonsovu koupelnu, která byla připojena k pokoji, a jeho šatnu. Všude našla jen další chybějící a rozházené věci, včetně jednoho z jeho větších kufrů.

Emmě srdce vyskočilo prakticky až do krku. Rychle se otočila na patě a vyběhla z ložnice chodbou dál, do Crossova dětského pokoje. Stejně jako u hlavní ložnice i tady našla otevřené dveře, rozsvícené světlo a prádné zásuvky prádelníku. Z dubového přebalovacího stolu dokonce zmizely i hromady plenek a krabička čistících ubrousků.

Nemohla dýchat.

V očích se jí hromadily slzy, až ji bodaly.

Emma zaťala ruce do pěstí tak silně, že si nehty porušila citlivou pokožku dlaní.

Ne.

Určitě by jí nevzal dítě.

Affonso nebyl vybavený k tomu, aby zvládl Crosse a všechny věci, které dvou a půl měsíce staré dítě každý den potřebovalo. Nedokázal dokonce ani vystát pláč dítětě déle než jen minutu.

Možná byl jen -

Emma tu myšlenku nemohla ani dokončit. Nebylo nic, co by si mohla říkat, aniž by dávalo smysl, proč byly věci Affonse a Crosse uprostřed zkurvené věci najednou pryč. Nic.

Zatímco se dokázala dostat zpátky do chodby, skoro zkurveně zakopla o své vlastní nohy. Z očí jí začaly padat slzy, uvědomila si, co jí Affonso udělal. Vyhrožoval jí tím víc než jednou – sliboval, že pokud to bude považovat za nutné nebo si bude myslet, že toho dítěte nebyla hodna, tak jí ho vezme.

Přesto někde hluboko uvnitř Emma tyhle hrozby nikdy nebrala příliš vážně.

Jistě, děsily ji, ale nevěřila, že by Affonso měl koule na to, aby jí vzal její dítě, když bylo zatím tak maličké, jak bylo.

Schody dolů brala po dvou, srdce měla roztříštěné. Dokonce se ani nesnažila skrývat své vzlyky. Tak jako tak stejně v domě nebyl nikdo, koho by mohla probudit.

Proletěla po schodech, zamířila ke vstupním dveřím domu a najednou uprostřed kroku ztuhla. Na chodbě byl u zdi důvěrně známý černý kufr a hned vedle něj taška s plenkami.

Ještě stále byl tady.

Ještě neodešel.

Emma se poprvé po několika minutách konečně opravdu nadechla. Strach, který ji ovládal dřív, zmizel. Nahradil ho hluboký, hořící vztek.

Pokud věděla, v domě zůstalo jen jediné místo, kam by se Affonso před odchodem obtěžoval zamířit. Jediné místo, kde by mohl mít věci, které by si chtěl vzít s sebou.

Jeho kancelář.

Nehledě na to, co na ni v kanceláři Affonsa mohlo čekat, zamířila tím směrem, odhodlaná dostat svého syna od svého bastardského manžela pryč. Pokud Affonso chtěl – může odejít - ten kretén byl tak jako tak zbabělec. Ale její dítě s sebou nevezme.

V žádném případě.

Emma strčila ruku do kapsy svého županu a vytáhla telefon. Věděla, že tahle noc by mohla skončit špatně, nebo by možná mohla potřebovat pomoc někoho dalšího, takže na číslo, ze kterého ji Calisto vždy psal, poslala jedinou textovou zprávu.

Bylo v ní jediné slovo. Pomoc.

To bylo ono. Nic jiného.

Na víc neměla čas. Telefon rychle schovala zpátky do kapsy županu. Už z chodby Emma slyšela Affonsovo mumlání. To pro muže, když pil, nebylo neobvyklé, a ona si všimla, že od oné večeře byl opilý mnohem častěji.

Skoro každou noc.

Většinou se mu snažila držet z cesty. Bylo to tak snazší.

A bezpečnější.

Když byl Affonso opilý, měl tendence být ještě hlasitější a hrozivější. Neměl problém rozhazovat kolem sebe rukama a využívat svou váhu, aby kohokoli v dosahu děsil. Jeho chladné úsměvy se měnily v led.

Muž byl naprostý ďábel.

Emma věděla, že pokud byl opilý nebo vůbec pil, bude se muset pohybovat obzvlášť opatrně.

Jistě, od té noci v její šatně, kdy zjistil, že byla těhotná a nosila Calistovo dítě, na ni její manžel nevztáhl ruce. Vyjímkou byl ten okamžik v nemocnici, ale to jí stačilo.

Stačilo k tomu, aby věděla, čeho ten muž byl schopen.

Že by jí mohl ublížit - a udělal by to.

Nebo ji mohl dokonce zabít.

Když se Emma ocitla ve dveřích Affonsovy kanceláře, srdce jí znovu začalo bít. Tam ve své autosedačce, zapnutý a oblečený v zimní kombinéze, s doširoka rozevřenýma očima, ležel Cross. V okamžiku, kdy se mu ocitla v dohledu, očima okamžitě našel svou mámu. Emma zamířila přímo k němu, přitom ignorovala Affonsovo mumlání, které se neslo celou místností, zatímco skloněný něco hledal ve svém stole.

„Věděl jsem, že ten bastard něco udělal,“ říkal Affonso sám sobě. „Nedá se jim věřit – nikomu z nich.“

Zatímco Emma poslouchala jeho mumlání, obočí měla svraštěné. Věděla, že Ray zmizel už před nějakou dobou a zatím se ještě neukázal. Takže byli mimo dva muži rodiny Donati, nebo to alespoň tak vypadalo, že odešli Calisto i Ray. Pravděpodobně nepomáhalo ani to, že podle Calistovy prosby nechávala v domě ty dopisy, aby je Affonsovo našel. Ty pro opilost jejího manžela a jeho paranoiu dodávaly další palivo.

Rychle rozepnula Crosse z autosedačky a zvedla své dítě do náručí. Jakmile ho pevně držela v bezpečí svých paží, ihned se cítila lépe.

„Pravděpodobně získal na svou stranu Raye, aby to pro něj dostal,“ pokračoval Affonso ve svém malém malém světě. „Víš, že jsem to přehlížel. Ignoroval jsem Rayovu chybu, protože on je přítel, a své přátele si musíš držet. Calisto to měl pochopit – až příliš jsem ho rozmazlil. Dobře, on mě nedostane. Neudělal jsem nic jiného než to, že jsem ho miloval.“

Emma zírala na Affonsa, zmatenější než kdy dřív.

Z toho, co říkal, nerozuměla ani slovu, ale usoudila, že to nebylo důležité.

To, co právě teď potřebovala udělat, bylo dostat svého syna od Affonse Donatiho dřív, než jí ho ten kretén vezme navždy.

Emma se otočila a zamířila ke dveřím. Doufala, že byl Affonso až příliš ztracen ve své hlavě, než vůbec zvedne hlavu a všimne si, že byla v jeho kanceláři, vzala dítě a zase zmizela.

Doufala v až příliš mnoho.

Emma za sebou uslyšela jeho těžké kroky, a když Affonso natáhl ruku, popadl ji za vlasy a trhl s ní dozadu, sevřela Crosse ještě pevněji.

Sakra.

To bolelo.

Emmě unikl tichý výkřik. Když ji Affonso zatáhl zpátky do své kanceláře, klopýtla, ale podařilo se jí zůstat ve vzpřímené poloze. Ani na okamžik nepustila Crosse.

„Nasrat ty zbytečná děvko,“ zavrčel Affonso. „Co si myslíš, že děláš, co?“

Nedovolil jí, aby se narovnala. Rukou ji tvrdě praštil přímo do tváře, čímž ji poslal přímo na zem. Emmě se nějak podařilo obejmout dítě rukama a uchránit ho tak před pádem.

„Nemůžeš vzít to, co ti nepatří, děvko.“

Emma zamrkala nahoru směrem k Affonsovi a viděla, jak je svýma divokýma, krví podlitýma černýma očima zabořený přímo do ní. Natáhl se po Crossovi, ale ona se od něj odvalila a rychle se vyškrábala nahoru na nejisté nohy. „Ne,“ řekla a uslyšela, jak Cross začal drobně popotahovat. „Nevezmeš si ho.“

„Dej mi mého zasraného syna.“

„Není tvůj -“

Nedostala šanci svá slova dokončit. Najednou odnikud přilétla pěst - tentokrát ne otevřená dlaň. Když jí do tváře dopadl úder, Emmino vidění v koutcích zčernalo. Zároveň v ústech pocítila chuť krve. Sevření svého syna povolila.

Affonso ji znovu praštil, natáhl se po dítěti a sebral jí ho z náručí. Emma se instinktivně snažila zvednout jednu ruku, aby si chránila tvář. Bez Crosse v náručí mohla Emma dělat jen to, aby se chránila před údery, kdy ji Affonso jednou rukou bez sebemenší přestávky mlátil přímo do tváře.

Když se ocitla dole na podlaze, snažila se krýt si hlavu a potlačit temnotu, která se jí začínala vkrádat do vidění. Teď už ji Affonso začal kopat.

Při tom útoku slyšela i jeho slova.

Jeho jména. Jeho výsměch.

To bylo horší než cokoli jiného.

Děvko.

Couro.

Zbytečná.

Kurvo.

Kundo.

Zasloužíš si to.

Měl jsem to udělat už před měsíci.

Můj zkurvený syn - můj, Emmo.

Můj.

Dítě nebylo jeho.

Cross nikdy nebude jeho.

Ale to byla ta poslední věc, kterou slyšela, než jí svět ztmavl.

***********

Emma si nebyla zcela jistá, když začala nabývat vědomí, ale věděla, že to nepřišlo najednou. Začalo to jako brnění v prstech a pak světlo za očima. I tak, i když ji tyhle pocity v temnotě její mysly píchaly, vypadalo to, že se stále nedokázala probrat.

I když to chtěla.

Hlavně kvůli mumlání, které kolem sebe slyšela šeptat. Rozervaný dech, tak přerývavý a omluvy, které vycházely z jeho rtů.

Omlouvám se, omlouvám se.

Je mi to tak líto, Emmy.

Tohle se nemělo stát.

Ne znovu.

Je mi to tak líto, kotě.

Emma chtěla víc než cokoli jiného natáhnout se skrz mlhu temnoty a neviditelnou tíhu, která ji držela dole, a popadnout ho. Chtěla si ho přitáhnout blíž, říct mu, že to bude v pořádku a že ona bude v pořádku.

Mohla to slyšet v jeho hlasu.

Vina.

Jeho sebeobviňování.

Nebyla to jeho chyba - slíbil, že věci napraví, a ona věděla, že to udělá.

Tohle neudělal on.

„Je mi to tak moc líto,“ slyšela ho znovu říkat, zatímco se jí do mysli znovu vkrádala temnota.

Byla si docela jistá, že se jí podařilo říct mu: „To je v pořádku, Cale.“

Nebylo - ale bude to tak.

**********

Když Calisto přejel polštářky prstů po její pohmožděné lícní kosti, Emma sebou cukla. Měla pocit, že ze zatracených úst nedokázala dostat chuť své vlastní krve. Tak jako tak na tom příliš nezáleželo. Ignorovala pálení rozseknutého rtu a pulzování, které cítila za očima. Bolest v žebrech nakonec zmizí.

To, co chtěla opravdu napravit nejvíc, co nenáviděla víc než cokoli jiného, byla vina a vlhkost, kterou viděla v Calistových očích, když se na ni díval.

Podařilo se mu ji probrat, i když zpočátku byla zmatená. Bolest přišla rychle a drsně, připomínala jí každý malý detail, který v těch prvních blažených vteřinách vědomí zapomněla.

Její syn byl pryč.

Nepodařilo se jí ho chránit.

Affonso ho vzal.

Nejdřív ji však zmlátil jako psa.

„Je mi to tak -“

„Přestaň,“ řekla Emma chraptivě a ignorovala Calistovo trhnutí. „Prosím, přestaň s tím.“

„Čekal jsem až příliš dlouho. Myslel jsem, že tohle dělám správně – nasrat s ním. Změnilo se to ve hru o mě a já jsem neměl dovolit, aby se tohle stalo, když jsem věděl, co bylo v sázce. Vystavil jsem tě nebezpečí, a je mi to tak moc lí-“

„Cale,“ řekla Emma tiše. „Tohle jsi nezpůsobil ty.“

Calisto si povzdechl. „Ale klidně jsem mohl.“

„Ale neudělal jsi to. Byly to jeho pěsti. Jeho kopance. Jeho slova.“

Bože.

Kéž by tak moc nebolelo dýchat.

Palcem znovu přejel po její lícní kosti a Emma se navzdory bolesti, kterou to způsobilo, usmála. Na jazyku ucítila další pramínek krve, ale tu kovovou chuť spolkla, aniž by o tom cokoli řekla. Bylo zjevné, že Calisto měl s tím vším už dost problémů, než aby mu přidávala další. Nemohla jeho vinu přikrmovat ještě víc.

Ale její vlastní vina?

Ta byla zabiják.

„Snažila jsem se,“ řekla mu.

Calisto svrašil obočí a pak si klekl na kolena, aby byl níž než ona a tak se na něj musela podívat. Ruce ani na okamžik nespustil z její tváře. „Snažila se co, dolcezza?“

„Snažila jsem se mu zabránit, aby vzal Crosse, ale nestačilo to. Nebyla jsem dost silná nebo -“

„Emmy, přestaň.“

Kéž by mohla. I když její slova ztichla, pocity v ní explodovaly až do slz, které jí stékaly dolů po tvářích a v hrdle jí uvízly vzlyky.

Od samotného okamžiku, kdy zjistila, že otěhotněla a nosila Calistovo dítě, dělala vše, co mohla, jen pro to, aby tohohle chlapečka udržela v bezpečí. Udělala všechno, co se od ní žádalo, a žila vedle netvora v naději, že si Calisto vzpomene, a ona už nebude muset dál předstírat. Když se Cross narodil, pokračovala v tom, co musela, pro jeho vlastní dobro – jeho život - a nic víc.

Kam jí to dostalo?

Byla bez svého syna.

Byla zbitá.

Slabá.

Hloupá.

„Emmo!“

Emma vytřeštila oči a zjistila, že před sebou měla jeden ze svých oblíbených výhledů. Calistovy jako duše černé oči.

„Nejsi slabá ani hloupá,“ zamumlal.

Řekla to nahlas?

Báječně.

„Nechala jsem ho vzít mi dítě,“ zamumlala.

Calisto jí rychle a jemně setřel slzy. „Dostanu ho zpátky, Emmy.“

„Prostě mi ho vzal, Cale.“

„Dostanu ho zpátky, slibuji.“

Ale ona ho opravdu neslyšela. V hrdle jí narůstala panika, až ji přemohla a začala lapat po dechu. Bojovala s tím, aby se udržela.

Calisto ji objal do svého náručí a pevně ji držel. Emmin svět se najednou zmenšil. Její roztříštěné, rozbité kousky držely pohromadě díky jedinému, tichému okamžiku v jejím rozervaném životě. Cítila, jak jeho rty přejížděly po temeni její hlavy, jak jí do vlasů cosi omluvně šeptaly. Pak jí hlavu trochu zaklonil a políbil ji.

Emma to potřebovala - každé tvrdé, drsné pohlazení rtů a vyžadující tahy jeho jazyka, kterým si ji nárokoval. Nevadilo jí, jak pevně ji svíral, navzdory tomu, že byla celá syrová bolestí a pravděpodobně potřebovala zkurveného doktora. To jediné, na čem jí záleželo, bylo těch pár okamžiků, kdy byl její svět tichý a v pořádku.

„Dostanu ho zpátky,“ řekl Calisto do jejích třesoucích se rtů.

Z očí jí vyklouzly další slzy.

Nesetřela je.

Ani on to neudělal.

Emma je místo toho nechala dopadnout a soustředila na pravdu v Calistově tvrdém, chladném pohledu.

„Chci ho jen zpátky, Cale.“

„Udělám to,“ slíbil jí. „Děkuji, že jsi udržela mého syna v bezpečí, ale teď mi musíš věřit, že udělám vše, co je potřeba, Emmo. Ty nemůžeš udělat to, co můžu já. Musíš přestat mít pocit, jako bys toho neudělala dost – pro to dítě jsi udělala všechno, zatímco já jsem ani nevěděl, že bylo moje. Prosím, právě teď mi věř.“

Přikývla.

To bylo to nejlepší, co dokázala.