TCDH - 17. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Claire

Jakmile Raul prošel temným vchodem, věděla, co musí udělat. Nedokázala říct, jestli jí tu myšlenku vnuklo Raulovo zlato, nebo jestli tam byla celou dobu.

Ale protože Malcolmova pozornost byla stále upřena na otvor, kterým Raul právě zmizel, soustředila se na teplo zlata na svém krku – a pak se vrhla vpřed.

Malcolm šokovaně otočil hlavu, ale už bylo pozdě. Vrazila do něj dřív, než stačil vystřelit, a oba je strčila do dveří v temnotě.

A pak všechno zčernalo.

Nedopřála si čas na paniku. Na kůži jí zářilo zlato. Teplo už nepřicházelo v pulzech – teď to bylo stálé, uklidňující teplo.

Ať už udělala cokoli, bylo to to, co po ní Raulovo zlato chtělo. Byli přesně tam, kde měli být.

Jenže ona netušila, kde to je ani co má teď dělat.

Jdi dopředu, pomyslela si a natáhla ruce, aby nenarazila do zdi. Najít Raula. Společně utéct.

To se snadněji řeklo, než udělalo. Černočerná tma byla naprostá. Vůbec se nepodobala temné noci, kdy ještě dokázala koutkem oka rozeznat tvary a vzdálené, matné světlo.

Tahle tma byla jako pohlcení zaživa. Nebylo zde žádné světlo, ke kterému by se dalo jít. Pokud něco, měla pocit, že dorazila na místo, které je naprostou absencí světla, jako by tu samotný pojem ani neexistoval.

Bylo to děsivé a nelidské.

Ale na její kůži se stále drželo teplo Raulova zlata a v jejím srdci se objevila malá záře pouta mezi nimi.

Nebylo tu žádné světlo – ale nebyla sama. Nakonec se jí podaří dostat se zase ven. A pak se dočkají svého štěstí a přestěhují se na místo, kde bude hodně slunce.

Možná by Dubaj nakonec nebyla tak špatná…

Při té myšlence se jí na rtech objevil neochotný úsměv. Odhodlaně pokračovala dál. Ticho bylo děsivé – ale zároveň uklidňující. Znamenalo to, že ať je kdekoli, je sama. Což také znamenalo, že na ni Malcolm nemíří zbraní.

A i kdyby tu byl s ní, jeho zbraň by mu bez světla k míření moc nepomohla.

Nedokázala říct, jak dlouho šla. Možná uběhlo jen pár minut, ale připadalo jí to jako věčnost. Někdy měla pocit, že se kolem ní prohánějí stíny. Drobné doteky mrazivého, černého chladu ji rozechvívaly – ale nikdy to netrvalo dlouho. Nevěděla jak, ale něco na nich v ní vyvolávalo zřetelný dojem, že jsou zaujaté, jako by spěchaly někam jinam.

Pokud to byl obranný systém stínového draka, musela ho přítomnost dračího vetřelce vyrušit.

Což pro ni bylo dobré – ale pokud to byla pravda, znamenalo to, že právě teď Raul možná bojuje o život.

Polkla hrůzu. Raulovo zlato ji neustále táhlo vpřed. Mělo to tady svůj účel. Měla zde svůj smysl, tomu musela věřit.

Najednou začala cesta, po které šla, vést dolů. Pečlivě volila své kroky. Teď už slyšela zvuk: její kroky se začaly ozývat a sem tam se vedle ní po cestě skutálel štěrk.

Někdy se cesta stáčela, a když se tak stalo, často se jí do tváře otřel studený vítr a ozvalo se vzdálené, tupé hučení.

Je to zvuk draka…?

Zlato ji stále táhlo kupředu, teď už naléhavěji. Byl Raul v nebezpečí?

Spolkla kletby, když šla ještě rychleji. Někde před ní se zdálo, že tma není tak hustá. Nebyla si jistá, jestli se jí to jen zdá, ale vypadalo to skoro jako vzdálená záře.

A pak se pod ní náhle země prolomila a ona začala rychle klouzat dolů.

Klouzala rychleji a rychleji, cesta pod ní byla tvrdá a kluzká. Slyšela, jak se tu všude kolem ozývá její vlastní výkřik hrůzy. Děsivé stíny ji teď obklopovaly – téměř je viděla, tvary temnoty, které se pohybovaly stejně plynule jako voda.

A pak se země pod ní náhle propadla a ona teď skutečně padala volným pádem.

Ten odporný pocit v ní vyvolal vzpomínky na její zážitek blízké smrti, kdy ji před jistou smrtí zachránila jen dračí křídla.

„Raule!“ vykřikla zděšeně.

Někde vysoko nad ní se ozval hlasitý řev. Byl to zvuk křídel…?

A pak přistála.

Náraz byl dost silný na to, aby jí vyhnal vzduch z plic. Na vteřinu se ani nepohnula. Byla si jistá, že je mrtvá. Po tom pádu musela být!

Pak se jí do bolavých končetin postupně vracel cit. Všechno ji bolelo, ale cítila se živá.

Nejistě se pohnula.

A to, na co dopadla, se pohnulo s ní.

Nebyl to písek – bylo to tvrdší. Ale bylo překvapivě těžké se posadit. To, na co dopadla, se pod ní pohnulo, kdykoli se pokusila vstát – což byl nejspíš důvod, proč jí přistání na tom zachránilo život.

Se zasténáním se otočila na bok a snažila se něčeho zachytit, aby se mohla vytáhnout nahoru. Ale jediné, na co její pátrající ruce narazily, byly malé kulaté oblázky.

Ne. Ne oblázky.

S rostoucím vzrušením pod sebou nahmatala kamínky. Oblázky byly dokonale kulaté a ploché.

Mince. Přistála na obrovské hromadě mincí. Což znamenalo, že tohle je…

„Dračí pokladnice,“ zašeptala ohromeně.

Ve stejnou chvíli se někde nad ní rozzářilo světlo. Bylo to žhavé, oranžové světlo ohně. A o vteřinu později už věděla, co ho způsobilo.

Drak se snášel k ní.

V mžiku ho poznala. Byl to Raul, jeho mohutné rudé tělo bičovalo vzduch, když se k ní řítil – následován něčím, co vypadalo jako drak stvořený ze stínů.

Zatímco se dívala, stínový drak Raula dohnal. Hrozivě, nadpozemsky zavřískal a sevřel čelisti kolem jedné Raulovy nohy.

Společně se vrhli na kopec zlatých mincí na druhé straně jeskyně.

Teď už tam bylo světlo. Na stěnách nad nimi se držel Raulův dračí oheň, který hořel na strohé skále bez paliva. A i když jí srdce bušilo hrůzou, nemohla si pomoct a vyděšeně se nadechla, jen co to světlo odhalilo.

Přistála přímo v dračí skrýši.

Seděla na malé hoře zlatých mincí a drobných drahokamů. Kolem ní se všechno třpytilo a jiskřilo. Byly tu těžké dřevěné truhlice se stovkami nádherných náhrdelníků a vázy s květinami z drahokamů. Blízko ní přistálo něco, co vypadalo jako poctivá koruna, napůl pohřbená v mincích. O kus dál viděla zlaté mísy, konvičku vykládanou diamanty, a dokonce i několik plesových šatů, které jako by byly vyšívané tisíci různými třpytivými perlami.

Pak Raulův drak vydal zvuk plný vzteku a bolesti a všechno zlato bylo zapomenuto, když se k němu otočila.

Krčil se na zlatě. Z jedné jeho zadní nohy odkapával vytrvalý proud krve. Stínový drak se krčil nedaleko – vypadal teď rozhodně průsvitně, nebyl to ani tak stín, jako spíš odstín kouře, který se pomalu rozptyloval ve vzduchu.

Ale Raul vypadal stejně oslabený jako stínový drak. Byl bledý – jeho tělo už nebylo tak jasně rudé, jak si ho pamatovala. Ve středu měl vybělenou červeň a na hrudi mu oranžově zakončené šupiny téměř zbělely.

Raule? pomyslela si s hrůzou skrze pouto.

Nemyslel si, že by přežil další proměnu – a ona ho stejně poslala vchodem.

Ale to bylo to, co jeho zlato chtělo…

Při tom uvědomění začal náhrdelník na jejím krku znovu pulzovat, jako by se dožadoval její pozornosti.

Vyděšeně se rozhlédla. Byla v této jeskyni ukryta nějaká kouzelná květina, která by mohla jejího druha uzdravit?

Nejsem drak, pomyslela si v zoufalství nad svým náhrdelníkem. Dívala jsem se na Krásku a zvíře, víc o kouzlech a kletbách nevím!

Zdálo se, že ji náhrdelník táhne směrem doprava – ale i teď se zdálo, že se stínový drak opět shromažďuje. Raulův drak teď funěl a z tlamy mu kapala krev. Přes pouto slabě cítila jeho bolest a hrůzu.

Hrůzu o ni. Nebál se smrti – bál se, že ji nebude moct ochránit!

To není fér, pomyslela si a spolkla vzlyk, když se odhodlaně plazila doleva, kam ji náhrdelník jakoby přitahoval. Nikdy jsem o nic z toho zlata nestála. Nechci žádnou zatracenou korunu – chci jen svého druha živého a po svém boku!

S překvapeným výkřikem se náhle přistihla, že klouže po hromadě zlata a mince pod ní povolují.

O úder srdce později se ocitla na zlatem pokryté podlaze a ostrý diamant se jí nepříjemně zaryl do paže.

A tam, přímo před ní, stál Malcolm.

„No, to bylo nečekané,“ řekl. S nepříjemným úsměvem pozvedl zbraň. „I když bych ti asi měl poděkovat. Vidíš, šlo to docela podle plánu, i když ses do toho pletla. Raul se chystá zlikvidovat to, co zbylo z Alistairovy obrany – stínového draka. A on při tom zemře, přesně jak jsem si myslel. Což mi ponechává všechen poklad.“

„A co já?“ zeptala se a vyschlo jí v ústech, jak se dívala na zbraň.

„Teď zemřeš. Rozluč se se svým druhem,“ prohlásil Malcolm a ušklíbl se.

Než stačil stisknout spoušť, jeskyni naplnil neuvěřitelně hlasitý řev. Země pod nimi se při něm zachvěla – a jí to poskytlo zlomek vteřiny, který potřebovala, aby se vrhla z cesty.

Náhrdelník ji bolestivě hřál na kůži. Vpravo, vpravo, vpravo, zdálo se, že jí to říká každý pulsující žár.

Aniž by se odvážila ohlédnout, hnala se po rukou a kolenou vpřed a modlila se, aby měl náhrdelník pravdu a aby se našlo něco, cokoli, co by mohla použít…

A pak se za ní ozval výbuch dračího ohně. Rozlehl se jeskyní. I když zavřela oči, cítila jeho žár a neuvěřitelnou bílou záři.

Když po úderu srdce znovu otevřela oči a vyděšeně se otočila, zjistila, že Raulovo nádherné tělo se zhroutilo přes hromadu zlata, na kterou poprvé dopadla. Stínový drak byl pryč – oheň ho zřejmě zcela zničil.

Ale Malcolma nezničil. Jeho plášť vypadal jako spálený a vlasy měl rozcuchané. Přesto klidně zvedl zbraň.

„Prostě tě zbavíme tvého trápení,“ řekl Malcolm se zadýchaným smíchem.

Náhrdelník se rozhořel tak náhle a jasně, že musela potlačit výkřik bolesti. Bylo to, jako by ji ovládla jiná síla. Sledovala, jak se její ruka natahuje k drobné perleťové krabičce, která ležela zapomenutá na podlaze, zpola zakrytá ametystovým náhrdelníkem.

Ale i když se její ruka kolem ní sevřela, věděla, že je příliš pozdě. Ozval se zvuk výstřelu a výkřik bolesti, který už jednou slyšela, když stínový drak zaťal zuby do Raulovy nohy.

Po tváři jí stékaly slzy.

Neopouštěj mě, pomyslela si zoufale a snažila se naslouchat poutu, které spojovalo jejich srdce. Raule! Neopouštěj mě!

Raulovo zlato bylo stále bolestně horké. I když potřebovala být po Raulově boku, jakákoli síla, která ji využívala, neztratila nad její myslí kontrolu. I když ji prosila, aby jí dovolila alespoň zemřít po boku svého druha, sledovala, jak její ruce otevírají malou krabičku.

Uvnitř se skrýval drahokam. Jeho velikost byla impozantní – byl velký jako vlašský ořech. Ale to bylo to jediné, co na něm bylo výjimečné. Byl matný, bez mnoha fazet odrážejících světlo, na které byla zvyklá.

Slyšela, jak zklamaně vzlyká. Navzdory všemu si dovolila věřit, že najde kouzelnou zbraň nebo snad kouzelnou květinu, která jejího druha uzdraví.

Místo toho našla jen cetku, která vypadala, jako by ani nepatřila do dračí pokladnice.

Zlostně se bránila vlivu zlata. Sáhla do krabičky a uchopila šperk, po tváři jí stále volně stékaly slzy, když se ho chystala zlostně odhodit.

Ale jakmile se ho dotkla prsty, zdálo se, že se v ní vzedmula neuvěřitelná vlna horka.

Ne – nejen v ní. Zaplnila celou jeskyni. Mezi hromadami zlata začala syčet energie. Drahokamy se jasně leskly a odrážely zářivé světlo, přestože před chvílí začal Raulův dračí oheň nad nimi pohasínat.

Claire se s ústy otevřenými šokem otočila – a naskytl se jí pohled na Raulovy dračí oči, které se otevřely a zaostřily na ni.

Pomalu se posadil. Na hrudi měl střelnou ránu, ze které mu tekla krev. Jak se dívala, rána se rychle uzavřela. O chvíli později zmizely i rány, které po sobě zanechal stínový drak.

Šupiny, které byly před chvílí vybělené téměř do mrtvolně bílé, najednou zářily barvou. Byla to červeň, která se stále prohlubovala, až byla zářivá jako živý plamen.

Raul zařval a roztáhl křídla. A v hlavě slyšela jeho hlas, jasný a zřetelný.

Našla jsi mé dračí srdce, řekl. Našla jsi poklad mé rodiny! Konečně je můj drak zase celý!

Smála se a plakala zároveň a pohnula se k němu. Ten pocit byl neuvěřitelný – síla mezi nimi volně proudila, pouto pulzovalo citem. Cítila ho tak jasně jako nikdy předtím: jeho moc, jeho vděčnost a jeho láska se kolem ní ovíjely jako vrstvy zářivých diamantů, silné a krásné.

A pak se ozval zvuk zlatých mincí, které se kutálely pryč. O úder srdce později se Malcolm horečně opřel o velkou zlatou vázu a znovu namířil svou zbraň přímo na ni.

„Nepřibližuj se,“ křičel s hystericky vysokým hlasem. „Možná ti nemůžu ublížit – ale ji můžu zabít. Ona není drak!“

Tentokrát Claire necítila žádný strach. Pocit Raulovy lásky a moci byl tak ohromující, že se na Malcolma usmála – a udělala krok směrem k němu.

Oči se mu rozšířily a zbraň v jeho ruce se zachvěla.

A pak kolem něj vyrostla stěna dračího ohně. Jeho zbraň se začala rozpalovat. S výkřikem bolesti upustil náhle do běla rozžhavený kov a vzlykl za oponou plamenů.

Claire ho ignorovala. Věděla, že z tohoto vězení nemůže utéct. A ona se teď neměla čeho bát. Už nikdy se nebude muset ničeho bát, protože byla se svým druhem a její druh byl konečně celý.