TCDH - 10. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Raul

Městečko zvané Vánoční údolí ožilo, jakmile slunce kleslo k obzoru. Zatímco přes den vítali každého návštěvníka sněhuláci v zahradách, s přicházející tmou ožívala skutečná atraktivita městečka.

Všude se rozsvítila světla, která zdobila stromy, domy, živé ploty a kašny. Zdálo se, že v každém okně hoří svíčky, a většina domů se zahradou lemující ulici měla jednu nebo dvě jedle, které byly s láskou ozdobeny barevnými cetkami a zářivými světly.

Raul si nemohl pomoct, ale obdivoval ten efekt, i když vždycky tvrdil, že Vánoce nesnáší. S brzkou tmou vytvářela světla všude kolem slavnostní atmosféru. Téměř chápal, proč Claire toto období tak miluje – i když drak v něm nikdy nebude mít rád zimu.

Naštěstí věděl, jak se zahřát…

„Díky,“ řekla, když jí ovinul ruku kolem ramen a přitáhl si ji k sobě.

Dech jí před obličejem vytvářel malé obláčky a tváře měla z chladu zarudlé. Přesto jí oči jiskřily radostí a přišla dobře připravená na počasí, s dlouhou šálou a chlupatými rukavicemi.

„To je neuvěřitelné,“ prohlásila, když se rozhlédla kolem a tiše se zasmála. „Viděla jsem ty fotky na jejich webových stránkách, ale v mé práci jsme zvyklí, že propagační snímky jsou z devadesáti procent falešné. Ale tohle všechno je skutečné! Připadám si, jako bychom jeli přímo na severní pól.“

„Jen počkej. Bude to ještě lepší.“ Usmál se a cítil se neobyčejně spokojeně, jako by to malebné městečko bylo jeho vlastní.

Nezvykej si na to, varoval svého draka tiše. Není to náš domov. S touto zemí se nikdy nedokážeme sžít. Vánoční údolí už má svého vlastního draka. My jsme jen hosté.

Jeho vnitřní drak náladově švihl ocasem, ale Raul si dračího trucování nevšímal. Nikdy nebudou mít opravdový dračí domov, protože nikdy nebudou mít svůj poklad.

Ale to neznamenalo, že by nemohl dát Claire lidský domov, až skončí její působení na Sněžném zámku.

Záleželo mu na jejím štěstí, a ne na svém drakovi.

Z oblohy se snesla sněhová vločka, Claire vydala potěšený zvuk a chytila ji do rukavice.

O vteřinu později spadla další. A o chvíli později je obklopil jemný pád vloček, které tančily všude kolem nich.

„Slyšel jsem, že máme povinnost vyzkoušet speciální stánek s vaječným koňakem,“ prohlásil Raul a postrčil ji směrem, kde se cesta stáčela za roh. „Je to speciální, tajný recept paní Henderson.“

„V tom případě ji nechceme zklamat.“ Zablýsklo se jí v očích. Sundala si palčáky a natáhla se po jeho ruce, přičemž si vděčně povzdechla nad přirozeným teplem jeho draka.

„Vím, že zimu nesnášíš, ale do tohohle počasí se hodíš,“ poznamenala a přitulila se k němu, zatímco se pomalu blížili k rohu. „Je to mnohem lepší než tyhle malé oteplovačky na ruce, které jsem si koupila v rámci příprav.“

„Ale méně prodejné.“

Claire se zachichotala. „Ne, pokud neexistuje nějaká masová výroba Raulů, o které nevím.“

„Já jsem jen jeden,“ zašeptal a přitáhl si ji k sobě, aby ji něžně políbil. „A jsem celý tvůj.“

Rozkošnicky vzdychla, její rty byly teplé a měkké na jeho vlastních. Dnes voněla po pomerančových květech a koření, lákavé směsi, která ho přiměla na chvíli zapomenout na svůj plán.

„Tak pojď,“ pobídla ho a úsměv na její tváři se rozšířil. „Nenech se rozptýlit. Chci vědět, v čem spočívá to tajemství.“

Podíval se na hodinky. „Vlastně se to dozvíš za chvíli,“ řekl sklesle. „Kvůli mně jsme přišli pozdě.“

Znovu ji vzal za ruku a vedl za roh.

Před nimi se otevřelo náměstí. Bylo plné lidí. Po stranách ho lemovaly stánky a na každém volném místě mezi nimi stáli lidé s hlavami otočenými ke středu náměstí.

Tam stála fontána a u jejího úpatí bylo postaveno malé pódium.

V okamžiku, kdy zahnuli za roh, začal zpívat sbor na pódiu: asi třicet dětí všech věkových kategorií, seřazených podle velikosti, hrdě se usmívajících do davu.

„To je výroční koncert školního sboru,“ zašeptal Raul a táhl ji s sebou. Lidé mu instinktivně uvolňovali cestu, protože cítili přítomnost jeho draka, i když ho třeba osobně neznali.

Potěšeně se k němu přitulila. Objal ji kolem ramen, vtiskl jí polibek na temeno hlavy a držel ji co nejblíže u sebe. A pak se dívali – a poslouchali.

Sbor zpíval půl hodiny, začínal písní Rudolph the Red-Nosed Reindeer, při které si starší učitel, který je dirigoval, nasadil červený nos. Ten se rozzářil a někteří z nejmladších uprostřed písně propukli v chichotání.

Cítil, jak se mu Claire v náručí tiše chvěje, i když se jí dařilo zůstat potichu.

Zatímco sbor zpíval, všude kolem nich jemně padal sníh. Na stromech se třpytila pohádková světýlka a okna domů, které lemovaly náměstí, plnilo jemné teplo světla svíček.

Ke konci už měla hlavu nakloněnou k jeho hlavě a jejich prsty se proplétaly, jak tiše naslouchali posledním tónům White Christmas. Pak dav kolem nich propukl v potlesk. Děti seskočily z pódia a běžely rovnou k hrdým rodičům, kteří se shromáždili, aby se dívali, a jedna z nejmenších holčiček vykřikla radostí, když ji muž, který během koncertu stál vedle nich, zvedl vysoko do vzduchu.

„Jako anděl. Babička říkala, že jsi zpívala jako andělíček,“ chválil ji, zatímco se holčička chichotala. Pak udýchaně natáhla ruce k babičce, která jí s radostí vlepila polibek a zpoza zad vytáhla kandované jablko.

„To bylo krásné,“ řekla Claire, když se otočila v Raulově náruči a v očích měla zamilovanost. „Opravdu. Ani jsem o tom nevěděla, ale tohle jsem potřebovala. Nějaký čas mimo práci a zámek, strávit večer se skutečnými lidmi, se skutečnými domovy. Je moc hezké bydlet tam, kam ostatní jezdí na dovolenou – ale je také dobré si uvědomit, že existuje i něco víc.“

„Všichni potřebujeme víc než to,“ pronesl Raul tiše. Ze staré bolesti ho znovu rozbolelo srdce, jak se v něm drak neklidně zmítal, navždy odříznutý od pokladu, který byl tím nejbližším tomu, co drak znal jako domov.

Kolem jejího krku se leskl zlatý řetízek a on se přinutil soustředit se na něj. Téměř okamžitě se jeho drak uklidnil. Zlato i teď zpívalo svůdnou píseň – melodii, kterou mohl slyšet jen drak. Hřála ho od její kůže a nezněla jako nic, co kdy předtím slyšel.

Jeho draka to uklidnilo, soustředilo ho to. Tady, v náručí, držel svou družku, která měla na sobě jeho zlato.

Možná se mýlil. Možná by se i jeho drak mohl naučit žít bez pokladu a země svého domova, protože tohle, víc než cokoli jiného, mu připadalo jako opravdový domov.

„Podívej,“ promluvila po chvíli a šťouchla do něj. „Staví něco jiného.“

Někdo začal na pódium skládat několik krabic a dva muži na něj přinášeli stůl.

„Večer ještě neskončil,“ oznámil jí a usmál se. „Tohle je každoroční dražba draků. Vyrobily je děti. Považuje se za štěstí mít na stromečku draka.“

„A co zámecký strom?“ zeptala se.

Raulův úsměv se rozšířil. „Je to tradice, že zámecký drak si nějaké koupí. Je to na dobročinné účely, takže klidně přihazuj nehorázné částky. Čas od času někdo z místních přihodí proti drakovi, aby cenu vyhnal vysoko, ale vždycky je to v dobré víře. Drak vždycky přebije všechny ostatní. A pokud proti tobě nikdo nepřihodí, mám Henrikův souhlas, abych částku prostě potichu zaokrouhlil na sto tisíc.“

„Sto tisíc… dolarů?“

„Sto tisíc.“

Claire se při jeho odpovědi rozšířily oči. „To jde z rozpočtu zámku?“ zeptala se a zúžila na něj oči. „Protože ti můžu říct, že ta čísla mám přímo ve své kanceláři a v rozpočtu není nic na směšné dary.“

„Jde to z dračího pokladu,“ vysvětloval jí Raul tiše. „To je hlavní důvod, proč jsem tady. Jsem vzdálená rodina, což je jediný způsob, jak je možné, aby se drak rozdělil s částí svého pokladu, když je nepřítomen. A tohle je stará tradice. Mohl jim prostě před odjezdem vypsat šek – ale tohle je pro místní stejně důležité jako pro něj. Zdejší lidé se starají o svého draka a drak se na oplátku stará o ně.“

Zamyšleně se podívala na pódium a na lidi, kteří se kolem něj začali dychtivě shromažďovat, aby si draky prohlédli.

„V tom případě pojďme! Přijdeme o ta nejlepší místa,“ prohlásila, chytila ho za ruku a táhla ho k pódiu.

Překvapený Raul se zasmál, ale ochotně šel s ní. Dobromyslně jim jejich soupeři udělali místo, i když několik z nich si Raula s novým zájmem prohlíželo. Možná se s ním ještě nesetkali, ale věděli, že na Sněžném zámku o Vánocích sídlí drak, i když jejich vlastní drak byl se svou družkou pryč.

„Vidíš něco, co se ti líbí?“ zeptal se.

Před nimi byli na stole rozloženi maličcí draci a několik stojanů, na kterých je vystavovali na odiv. Byli vyrobeni z barevného papíru, ozdobeni třpytkami, lepidlem a pastelkami. Několik starších dětí pracovalo se dřevem nebo papírmaší. A v zadní části malého pódia to vypadalo, že je v několika krabicích draků ještě víc.

„Každý dům ve vesnici bude chtít mít na stromečku draka,“ zabručel. „Je jich dost, aby každá rodina vyhrála nabídku. Takže si prostě vyber toho, který se ti líbí nejvíc. Nikomu tím nezkazíš šanci.“

Po jejich pravici se náhle spustila vlna potlesku. O chvíli později tam z davu vystoupil muž, který se smál a potřásal si s ostatními rukama, než vstoupil na pódium.

„To je starosta, pan Harris,“ zašeptal Raul Claire.

Byl to starší muž se stříbrnými vlasy a vousy. Radostně zamával davu z pódia, zjevně zcela ve svém živlu. A pak s rozmachem vytáhl z kapsy santovskou čepici a nasadil si ji. Po stisknutí tlačítka začala blikat světla a dav se smál a jásal.

„Teď už všichni víte, kvůli čemu jsme se tu sešli,“ vykřikl.

O chvíli později přispěchala na pódium asistentka v kostýmu elfa a vtiskla mu do ruky mikrofon.

„Je tahle věc zapnutá? Zkouška, zkouška,“ rozlehl se náhle nad davem starostův hlas, děti vřískaly nadšením, zatímco starosta na ně vrhal ovčí pohledy.

Pomocná elfka se spěšně vrátila, vytrhla mu mikrofon z ruky a pohrávala si s nastavením, až mu ho nakonec vrátila.

„Vážení přátelé a hosté,“ pronesl starosta a pak se zarazil se zjevným překvapením, když jeho hlas zazněl jasně a zřetelně. „Funguje to! Děkuji ti, Marsho. A teď, kde jsem to skončil?“

„Jen už začni!“ vykřikl s úsměvem muž vedle Raula. O chvíli později začaly děti skandovat: „Aukce! Aukce!“ a starosta zvedl odevzdaně ruce.

„Aukce! Ano, kvůli tomu tu všichni jsme. Ušetřím vás proslovů. Jen zmíním, že letošní výtěžek půjde na nové hřiště pro školu a také na nové pomůcky, aby náš umělecký program fungoval i další rok.“

„Nové houpačky! Nové houpačky!“ skandovaly jednohlasně děti vedle nich. Na druhé straně davu zvedl malý chlapec ruce k ústům a vykřikl: „Chci dřevěný hrad, na který budu šplhat!“.

Starosta se uchechtl. „Návrhy jsou vítány po aukci. Přijďte si mě najít ke stánku s popcornem. Moje dcera má letos nějaké nové zajímavé příchutě.“

„Přestaňte s těmi řečmi!“ vykřikl znovu muž vedle Raula, zatímco se jeho děti chichotaly.

Starosta na něj zase výhružně mávl prstem.

„Jak mi laskavě připomněl můj syn, je čas na draky!“ prohlásil pak a jeho pomocník skřítek mu na stůl postavil první výběr draků. „Náš první letošní drak, natřený krásnou fialovou barvou se stříbrnými třpytkami. Slyším nabídku?“