RTD - 8. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Ryder

Cobrovo bezvládné tělo sedělo jako figurína nabouraného auta vmáčknuté mezi airbagem a sedadlem, bylo pokryté rudými skvrnami a po černé kůži stékala krev. Mia ležela ve stejné poloze, ale kromě krve, která na ni stříkala – Cobrovo krve –, jsem nedokázal rozpoznat, jestli krvácí také. Ze rtů jí uniklo tiché zasténání. Alespoň že byla ještě naživu.

Můj pohled zalétl na zadní sedadlo a sledoval výkřiky hrůzy a agónie. Obě děti byly stále připoutané v bezpečnostních sedačkách. Strach a úzkost v jejich malých tvářích mě bodaly do srdce.

„To je v pořádku, děti, všechno bude v pořádku,“ řekl jsem a hlas se mi zlomil. Jako by tu lež vycítily, jejich pláč byl ještě hlasitější a zoufalejší. I když bylo těžké nechat je tam jen tak, musel jsem svou pozornost zaměřit na jejich otce.

Skřípání skla pod mými botami znělo strašidelně, když jsem se sklonil nad Cobrou, abych zkontroloval, jestli ještě dýchá. Každý sval v mém těle se napjal a hrudník jsem měl tak stažený, že mi dělalo potíže dostat vzduch do plic. „Kurva. Cobro. Dýchej, ty sráči. Teď mi nemůžeš umřít.“

Z rány na hlavě mu vytékala krev a oči zůstávaly zavřené. Nepohnul se, dokonce se mu ani lehce nezvedl hrudník, aby mi řekl, že skutečně dýchá. Přiložila jsem mu dva prsty na krční tepnu, abych zkontroloval puls, a panika mi stoupala do krku, když se mi nezobrazily jakékoli známky života.

Cobra nemůže být mrtvý. Prostě nemůže. To nepřipadá v úvahu.

Chtěl jsem ho chytit za ramena a třást s ním, dokud by nereagoval, ale věděl jsem, že nemůžu. Podle počtu vstupních ran jsem poznal, že byl několikrát postřelen, a neměl jsem tušení, jak velké poškození utrpěly jeho vnitřní orgány.

Viděl jsem jen pohled smrti. Smrtka čekala a volala mého bratra na druhou stranu.

Ale já nechtěl nechat ponurého muže smrti vyhrát. Mohl se jít bodnout. Od té doby, co zemřel Ratbag, jsem se naučil resuscitaci a byl jsem si sakra jistý, že ji využiju v praxi, abych Cobru zachránil. Dýchal bych za něj, kdyby nemohl, napumpoval bych mu život zpátky do srdce. Pomohl bych mu žít. V žádném případě jsem ho nechtěl nechat přejít na temnou stranu bez boje.

Mia se na sedadle spolujezdce pohnula. Pomalu otevřela oči a upřela je na svého manžela. „Cobro,“ zavrávorala a snažila se natáhnout po svém muži, ale nemohla se pohnout, zatímco ji v sedadle svíraly airbagy. „Je on…“ Vysoký tón jejího hlasu přerušil vzlyk.

„Mio, vydrž. Pomoc je na cestě.“ Bylo to jediné, co jsem mohl udělat, abych ji uklidnil. Nemohl jsem jí lhát o Cobrově stavu, protože Mia si zasloužila něco lepšího.

Zrovna když jsem se chystal začít dávat Cobrovi dýchání z úst do úst, proletěla mi zasraná kulka pár centimetrů od obličeje a nad hlavou a narazila do střechy vozidla. Ať už to udělal kdokoli, pořád byl někde venku a snažil se mi zabránit, abych bratrovi pomohl. Srdce mi v žilách pumpovalo čirý strach. Nefalšovaný strach mi rozechvěl celé tělo a rozklepala se mi kolena.

Je dnes den, kdy zemřu?

Den, kdy VŠICHNI zemřeme?

Kurva, ne. Nebyl jsem na smrt připravený. Měl jsem před sebou příliš mnoho života. Chtěl jsem být svědkem narození svých dětí a chtěl jsem žít s Jade – být otcem a manželem.

Ozval se další ohlušující výstřel. Podíval jsem se dozadu a zaregistroval, že Jaime i Isabella mají ústa dokořán a jsem si jistý, že křičí, ale já neslyším ani hovno. Připoutané k sedadlům se bezvýsledně kroutily a bojovaly proti poutům, v jejich malých tvářích bylo zřetelné zoufalství, že chtějí uniknout.

NE!

Smrt dnes není na pořadu dne.

Otočil jsem hlavu, abych zkontroloval Miu. Oči se jí rozšířily a zděšeně na mě zírala s pusou otevřenou, jako by se snažila něco říct, ale nedařilo se jí to. Teprve když její pohled spočinul na mém rameni a já si uvědomil intenzivní palčivou bolest, podíval jsem se doleva a uviděl, jak mi po paži stéká krev.

„Kurva,“ vykřikl jsem a roztřásl se, jak mi mysl a srdce naplnil další strach a hrůza. Z plic se mi vysál všechen kyslík a já sotva dýchal, jak jsem se krčil vedle vozidla a zároveň se snažil zjistit, kde se střelci skrývají.

Byli jsme sedící kachny, které se neměly kam schovat. Hlavou mi proběhly tisíce obrazů. Obrazy mě jako dítěte; obrazy Marianne a Maxwella, jak se na mě usmívají; obrazy milování s Jade; obrazy, které mi připomínaly život, za který bych měl být vděčný. Život, který mohl skončit dřív, než jsem se nadál.

„Rydere,“ křičela Mia hystericky. „Panebože, oni nás všechny zabijí. Moje děti, Cobru. Bože, prosím, ne.“

„Mio, zkus se posunout na sedadle,“ přikázal jsem, i když to bylo marné. Kdyby se z toho Mia a její děti alespoň dostali živí, byl bych s výsledkem spokojený.

„Nemůžu,“ zasténala. „Jsem zaseknutá.“ Oči měla vytřeštěné panikou.

Ne že bych chtěl umřít. Ani jsem se nechtěl rozloučit s Cobrou. Ale někdy byly věci nevyhnutelné. Někdy se vymykaly mé kontrole a já prostě nemohl udělat nic, abych zabránil tomu, co se stalo.

Jako teď.

V hlavě se mi točily myšlenky. Nebyli jsme připraveni na to, že naši nepřátelé udeří tak brzy. Ale to bylo asi přesně to, co chtěli – moment překvapení pokaždé zafungoval. Sakra, měl jsem to vědět. Byla to taktika, kterou jsme za ta léta použili už mnohokrát.

Než jsem stačil vymyslet, co dál, prořízl vzduch zvuk blížících se sirén, který přehlušil zvuky plačících dětí.

Mia prudce vydechla. Tváří jí projel záblesk naděje.

„Vidíš, nelhal jsem. Pomoc je na cestě.“ Chvění v hlase znělo mým uším podivně. Pokusil jsem se usmát, ale nepodařilo se mi to.

Být tak blízko smrti ve mně vyvolalo něco, na co nikdy nezapomenu. Jak křehcí jsme my lidé byli. Jak nám chyběla vděčnost za každý den, který nám byl na této zemi dopřán, za každý nádech.

Během několika minut bylo Cobrovo auto obklopeno policejními auty a těžce ozbrojenou zásahovou jednotkou, která mířila střelnými zbraněmi na všechny strany, zády k sobě, jak kolem nás tvořili kruh.

Popravdě řečeno, nikdy jsem neměl takovou radost, že vidím Summerse a jeho bandu, jako tehdy. Kdybych věřil na anděly – a někdy jsem na ně věřil –, poděkoval bych jim za to, že mi zachránili zadek.

„Z jakého směru se střílelo?“ zeptal se Savage ve chvíli, kdy uviděl mé střelné zranění.

Otočil jsem se a ukázal na prázdný dům na druhé straně silnice. „Myslím, že odtamtud. Přišlo to zezadu. Nemám ponětí, kolik lidí je uvnitř. Padly jen dva výstřely, a každý z nich jednotlivě.“

„Uvolněte cestu pro zdravotníky. Přivedl jsem někoho, kdo pomůže Maloneovi,“ nařídil Summers. Savage i já jsme ustoupili stranou, abychom nechali dva muže nesoucí černý vak a nosítka dostat se blíž ke Cobrovi. Ještě že na to myslel a mohli se mu okamžitě věnovat.

Pokud byl ještě naživu.

Střelil jsem po Summersovi vděčným kývnutím a on jen zvedl bradu na znamení uznání. V tu chvíli jsme navázali jakési spojení. Konečně.

Z křupání skla o štěrk, jak se blížili, mě zamrazilo. Připomnělo mi to, že kulky roztříštily sklo a teď uvízly někde v Cobrově těle.

Summers přeběhl ke straně spolujezdce a otevřel dveře, aby se dostal k Mie. „Vyfouknu airbag, a co nejdřív tě odsud dostanu. Jen klidně seď, ano?“

„Děti – nejdřív dostaň ven děti, prosím, Harrisone,“ prosila Mia.

„Ne, nejdřív musím dostat ven tebe, abys mi pomohla uklidnit děti.“

Ozval se další výstřel a škrábl mě kolem ucha. Kdybych právě neuhnul o pár kroků, ta kulka by mi nejspíš skončila v lebce. Ušní bubínky mi málem praskly a hlava mi třeštila bolestí.

„Ježíši, ti zmrdi se nevzdávají,“ zařval Savage a přitom ukázal na dům naproti klubu. „Pošlete tam tým. Dostaňte ty střelce dolů.“

Šest mužů přeběhlo silnici v jednom šiku, zbraně připravené ke střelbě. Obrátil jsem pozornost zpátky k Summersovi. „Přijede sanitka?“ Zeptal jsem se, když zdravotníci vyndali své vybavení, aby se věnovali Cobrovi. „Potřebuje se dostat do nemocnice, a to rychle.“

„Jo, měli by tu být každou chvíli. Ale pro Cobru už by mohlo být pozdě.“

„Ne!“ Miina tvář se zkřivila bolestí. „Ne, ne, ne.“

Pohlédl jsem na Summerse. Byl ten člověk idiot? Nebyl přece zasranej doktor, tak jak to mohl vědět.

Omluvně pokrčil rameny. A bylo to, znovu jsem na něj byl nasranej.

Zdravotník přiložil ucho ke Cobrovo ústům. „Nezaznamenávám žádné známky dýchání. Myslím, že je mrtvý.“

„Drž kurva hubu,“ varoval jsem ho a sevřel ruce v pěst. „Nevíš, co říkáš. Cobra je bojovník, takhle se kurva oddělat nenechá.“

Savage mi položil ruku přes záda. „Hej, Rydere, je mi to fakt líto, ale musíme se podívat pravdě do očí, kámo.“

Odstrčil jsem ho a udělal krok blíž ke Cobrovi. Můj instinkt mi napovídal, že se pořád drží, i když je to na nejtenčím z tenkých vláken. „Udělej cokoli, abys toho chlapa udržel naživu, jestli mě nechceš mít ve svých nočních můrách,“ vyštěkl jsem na mladíka, který byl nejblíž.

„Děláme, co můžeme,“ řekl. „Ztratil hodně krve.“

Savage pomohl Mie z auta a držel se otevřených dveří a zvracel. Jade i Eva mi řekly, že nesnese pohled na krev. Byla to ta nejbizarnější věc, jakou jsem kdy u muže jeho profese slyšel.

V tu chvíli naplnily vzduch ječící sirény sanitky. Byl jsem ještě napůl hluchý ze zvuku poslední vypálené kulky, ale nikdy jsem nebyl šťastnější, když jsem ten zvuk slyšel.