RTD - 16. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jade

Jakmile Ryder vešel do našeho pokoje, napjatý a s bledou kůží, sevřel mi srdce strach.

Chtěla jsem jít s Miou, ale kluci mi nedovolili opustit ten zatracený areál, a když jsem se nad tím chvíli rozplývala, můj vztek se změnil v obavy. Čím déle byli pryč, a já si nebyla jistá, co se děje, tím víc si moje mysl vymýšlela hlouposti.

„Jak se má Cobra? A co Mia? Je všechno v pořádku?“ Vyhrkla jsem. Kousala jsem si nehty, snažila se číst knížku, pokoušela se uvolnit, dokonce jsem si dala teplou koupel, abych si uklidnila napjaté svaly, ale nic nepomáhalo.

Ryder zavrtěl hlavou a přišel si sednout na kraj postele. Hlava mu padla do dlaní a ramena se mu sesunula dopředu, jak vzlykal. Doplazil jsem se k místu, kde seděl, třel jsem se mu po zádech nahoru a dolů a čekal, až mě zasvětí.

Ach. Můj. Bože. Cobra je mrtvý.

Bojovala jsem o dech, jak se mi hlavou honily důsledky. Nemohla jsem snést, že to nevím jistě. Všechny ty pocity strachu se mi vrátily.

„On… um, zemřel?“ Můj hlas byl sotva vyšší než šepot.

Ryder zvedl hlavu a jeho oči se naplnily smutkem. „Ještě ne. Ale těsně předtím, než jsme odjeli, měl recidivu. Nikdy jsem ho takhle neviděl – ani když mu bylo nejhůř. Nejsem si jistý, jestli to zvládne, a já to nezvládám.“

V kapse mu zazvonil telefon. Počkala jsem, až ho vytáhne, a zatvářila se, když uviděl jméno na displeji. Podívala jsem se na jeho displej, kdo mu volá. Razor.

„Jo?“ Ryder zněl stejně unaveně, jako vypadal.

Po lince se rozlehl Razor hysterický hlas. „Cobra po tvém odchodu dostala mrtvici. Zasranou mrtvici! Myslel jsem, že to je pro starý lidi.“

Ryderovi se rozšířily oči a zbledl mu kůže. „Cože? Je v pořádku?“

„Ne, samozřejmě že není v pořádku. Ten zasranej doktor říkal, že je na přístrojích, protože je v zasraným kómatu. Ježíši, copak s námi můj bratr právě nemluvil? Jak může být v zasraným kómatu? Ti zasraní doktoři jsou úplně na hovno.“

Ryder se zhluboka nadechl a stiskl si kořen nosu. „Razore, uklidni se, kurva.“

Vstal z postele a přešel po pokoji. Byl na pokraji zhroucení a já nevěděla, jak mu pomoct.

Razorův hlas byl tak silný, že jsem stále slyšela každé slovo. „Neobtěžuj se vracet do nemocnice. Můj bratr je zasraná zelenina – nemůžeme s tím nic dělat.“

„Mia? Ví o tom?“

„Jo, je tu se mnou. Zhroutila se. Brzy ji přivedu domů.“

„Ne, neřiď. Sežeň si, Uber. Ráno ti můžeme vyzvednout motorku.“

„Kurva, teď chceš, abych byl taky v rakvi?“ zařval. „Víš, že nesnáším jízdu ve všem, co má čtyři kola.“

„Razore, nech si narůst koule. Teď není čas na to, abys byl posera.“

„Jdi do prdele, Rydere. Jedu na motorce. Pro Miu seženu, Uber.“

„Buď opatrný.“

Razor vykřikl nějaké sprosté nadávky, ale Ryder jen ukončil hovor a strčil si telefon zpátky do kapsy.

Vstala jsem z postele a šla k Ryderovi, který stál u okna. „Co to mělo znamenat?“

„Razor má klaustrofobii a nesnáší jízdu ve všem, co má víc než dvě kola. Myslel jsem si, že když toho šílenýho zmrda dostatečně rozčílím, vyzvu ho, aby jel s Miou v autě. Nevyšlo to.“

„To s Cobrou mě moc mrzí. A chudák Mia. Musí to pro ni být zatraceně těžké.“

„Zavolám doktorům pro další informace. Já jdu na chvíli ven, abych se nadýchal čerstvého vzduchu.“ Objal mě kolem ramen a dal mi pusu do vlasů. „Brzy se vrátím. Snaž se odpočívat, ano?“

Zčásti jsem nesnášela, když mě Ryder takhle uzavřel, ale nemohla jsem mu mít za zlé, že si potřebuje na chvíli oddechnout. Celý jeho svět se obrátil vzhůru nohama a já viděla, jak ho sžírají starosti.

Co to, že je Cobra v kómatu, vlastně znamená? Jaký to bude mít dopad na Scorpio Stingers a hlavně na Rydera? Tolik otázek mi zamotalo hlavu a hlava mě bolela na spáncích.

Ležela jsem na posteli, přetáhla si peřinu přes nohy a zavřela oči, zatímco se mi hlavou honilo milion myšlenek. Když se něco stane jednomu člověku, ovlivní to tolik dalších životů.

Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, se Ryder vrátil do pokoje. Zastavil se u dveří a sundal si těžké boty, pak shodil vestu a opasek a vylezl na postel.

„Potřebuju tě jen obejmout, bejby,“ zašeptal mi do vlasů a já cítila slanost slz na jeho tvářích.

Tohle je špatné. Opravdu špatné.

Položila jsem mu ruce kolem širokého krku a políbila ho na rty, na tváře a nakonec i na čelo. Silné bicepsy se kolem mě sevřely a přitiskly mé tělo k jeho, jako by mě nikdy nechtěl pustit.

Nebyla jsem si jistá, kdo koho utěšuje, ale nechala jsem ho, aby mě líbal hluboce a dlouze, naše jazyky se na sebe vrhaly, dokud jsme oba nedýchali.

„Potřebuju tě, bejby,“ zasténal mi Ryder do úst.

„Já tě taky potřebuju.“

To bylo všechno. Jednoduché a přitom hluboké.

Rozepnula jsem Ryderovi zip a tahala za kalhoty, dokud se jeho pták neuvolnil. Byl horký, tlustý a pulzoval mi na dlani.

„Potřebuju být v tobě,“ řekl chraplavým hlasem, když mi odhrnul kalhotky a prstem mi projel mokrým povrchem.

Vedla jsem jeho ptáka k mé kundičce a toužila, aby mě naplnil. Jedním pohybem boků do mě vrazil svou délku, zatímco mi ze rtů unikl hluboký sten. Tohle jsem chtěla, tohle jsem potřebovala ze všeho nejvíc.

Ryder mě neúnavně šukal, muž na misi. Jeho emoce byly syrové a opravdové, když se do mě vléval. Přijímala jsem, co mi dával, a odpovídala mu stejným dílem příraz za přírazem, dávala jsem mu, co potřeboval.

Jako bychom to měli nacvičené, udělali jsme se ve stejnou chvíli, oběma se nám zvedal hrudník, jak jsme lapali po dechu. Měla jsem mokré tváře, jak mi na polštář tekly slzy. Jakmile mě orgasmus zasáhl, bylo to, jako by se protrhla přehradní zeď a všechno se najednou vyvalilo ven.

Ryder zvedl hlavu a zadíval se mi do očí. „Princezno, jsi v pořádku?“

Jak jsem na tu otázku odpověděla? Některé mé části byly v pořádku, zatímco jiné byly plné strachu, smutku a bolesti.

Vyhnula jsem se Ryderově otázce tím, že jsem položila jednu vlastní. „Mluvil jsi s doktorem?“

Přes Ryderovy oči přešel mrak. „Jo.“ Převalil se zpátky na polštář a zadíval se do stropu. „S Cobrou to nevypadá dobře.“

„Jak to myslíš?“

„Má dva týdny na to, aby se jeho stav zlepšil, pak se musíme rozhodnout… rozhodnout, jestli ho budeme udržovat při životě uměle na přístrojích, nebo jestli ho necháme v klidu odejít.“

Prudce jsem se nadechla. „Kdo o tom rozhoduje?“

„Mia. Hlavně ona to musí podepsat, ale určitě bude chtít, abychom se k tomu všichni vyjádřili. Následující dva týdny budou peklo.“

Přejela jsem Ryderovi prsty po čele. Mezi očima se mu udělaly hluboké vrásky.

„I když ho udržíme naživu, není žádná záruka, že se probere. A pokud se z kómatu probere, nemusí to být ten samý člověk, kterého známe.“

Pomalu jsem tu informaci zpracovávala, zatímco se mi svíralo srdce. Jak jsme my lidé křehcí.

„Věřím na zázraky,“ řekla jsem tichým hlasem. „A ty?“

Mezi námi zavládlo ticho, když Ryder zavřel oči. Když už jsem si myslela, že usnul a na mou otázku neodpoví, přetočil se na bok a setkal se s mým pohledem. Jeho ruka se sevřela kolem mého krku a palec mě pohladil po kůži.

„Před tebou jsem si nikdy nedokázal představit, že by se mi stal další zázrak. Myslel jsem, že jsem svou životní kvótu vyčerpal v den, kdy mi Cobra a Razor zachránili život v pasťáku. Ale pak jsi mi dokázala, že jsem se mýlil.“ Ryder se na mě usmál. „Takže jo, věřím na zázraky, protože ty jsi živoucí důkaz, že existují.“

Moje prsty se proplétaly Ryderovými. „Tak to tady potřebujeme pořádnou dávku zázraků, které se k nám blíží. Když budeme dostatečně věřit, Cobra se z toho dostane a uzdraví se.“

Ryderův úsměv se rozšířil. „Přesně proto tě tolik miluju. Nikdy mě nepřestaneš udivovat. Raději uděláme velkou objednávku na ty zatracené zázraky, protože Cobra a Mia je budou potřebovat.“