RTD - 14. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Ryder

„Rydere, musíme si promluvit,“ řekl Cobra s námahou a napůl zavřenými víčky. Z tváře se mu vytratila veškerá barva.

Projel mnou záchvěv. Nenapadlo mě, že se do té zatracené nemocnice vrátím tak brzy. Nenáviděl jsem to zasrané místo, přesto se mi zdálo, že se sem znovu a znovu vracím.

Obvaz omotaný kolem hlavy měl tmavě červenou barvu a jeho kůže byla stejně matně bílá jako látka. Tělo mu zakrývalo prostěradlo a já neviděl, jak je na tom zbytek jeho zranění.

Proč se některým lidem neustále stávaly podobné věci? Někdy jsem nedokázal pochopit, jak vesmír funguje. Copak Cobra už nestrávil dost času v zasrané nemocnici? Některé věci se však nikdy nezměnily – stejné sterilní zdi a nekonečné chodby, kterými prostupoval pach smrti. Páteř mi brněla, když jsem se posunul na sedadle, rozkládal a zase skládal ruce ve snaze skrýt svůj neklid a neúspěšně.

„Ne, zatím jen odpočívej. Na povídání bude dost času později. Jen jsem se chtěl přesvědčit, jestli jsi v pořádku.“

Cobra mi věnoval malý, křivý úsměv. „Tím si nejsem tak jistý. Myslím, že moje číslo už vypršelo.“

Ztěžka jsem polkl. „Kurva, takhle nemluv. Ty to zvládneš. Vždycky jsi měl… jsi bojovník a za chvíli budeš zase na nohou.“

„Tentokrát ne. Tentokrát je to jiné. Tak poslouchej.“

Snažil jsem se zamaskovat hrůzu, která ve mně vřela. Hrůza mi prosakovala do kostí. Cobra byl vždycky odhodlaný zůstat naživu, být tu pro kluky a svou rodinu. V ústech jsem měl tak sucho, že jsem nedokázal mluvit, a tak jsem jen přikývl a posunul se blíž, abych poslouchal.

„Slib mi…“ Cobra si odkašlal. „Slib mi, že převezmeš funkci prezidenta Scorpio Stingers.“ Oči plné světa smutku na mě hleděly.

Otevřel jsem ústa, abych promluvil, ale Cobra zvedl ruku. Zavřel jsem ústa a strach mnou projel jako tornádo. Nikdy jsem neviděl, že by Cobra něco myslel tak vážně, a to mě k smrti vyděsilo.

Třel si spánky a tvář se mu zkřivila bolestí. „Mám štěstí, že teď můžu dýchat, abych ti mohl říct, jaké mám naděje do budoucna. Nejsem člověk mnoha slov, to už víš, takže když se tě na to ptám, bratře, vychází mi to ze srdce.“ Na okamžik mezi námi zavládlo ticho. Nepohodlně jsem se posunul na židli. „Chci umřít v klidu. Vím, že si to po tom, jak jsem žil, nezasloužím, ale tohle je moje poslední šance, abych to napravil.“

Cobra zavřel oči. Hrudník se mu zvedl. Nikdy jsem si nepředstavoval, že mluvení může být tak namáhavé.

Čekal jsem, čekal jsem, až mi sdělí svá přání, a odmítal uvěřit, že jsou jeho poslední. Chtěl jsem si vytrhat vlasy z hlavy. Chtěl jsem zuřit, křičet a někoho praštit. Chtěl jsem Cobrovi říct, že je to blbost a že se za chvíli vrátí ke kormidlu.

Ale to, co jsem chtěl, se vždycky nestalo.

Hlavou se mi honilo milion argumentů. Argumentů, proč by měl Cobra žít. Svíral jsem je v sobě a čekal na další Cobrova slova. Slova, která mě pomalu zabíjela.

„Mia a děti.“ Zalapal po dechu a přitom pevněji přivřel oči. „Slib mi, že se o ně postaráš.“

Poslední slova byla tak slabá, že jsem je sotva dokázala rozeznat. Jak jsem mohl něco namítnout a říct mu ne, protože to byla jeho práce, až se uzdraví?

Když jsem neodpověděl hned, protože jsem se musel několikrát zhluboka nadechnout, abych zklidnil hlas, Cobra otevřel oči a zadíval se na mě s očekáváním tak velkým, až mi to zkroutilo srdce.

Popadl jsem ho za ruku a stiskla ji. „Samozřejmě. Víš, že je mám rád jako vlastní rodinu.“

Rty mu na pár vteřin zkřivil drobný úsměv, než se rozplynul a pevně se k sobě přitiskly. „Děkuju,“ zašeptal.

„Nemluv. Nech si sílu na dýchání.“

Oči se mu zavřely, jako by udržet je otevřené byla těžká práce.

Před Jade bych si s Cobrou okamžitě vyměnil místo. Vzal bych za něj kulku, aby mohl žít. Jeho rodina ho potřebovala. Ale teď jsem se stal otcem i já a sobecky jsem chtěl všechno, co to obnáší.

Vina a úzkost mnou zmítaly. Kdyby tak existoval způsob, jak to napravit. Beznadějně a bezradně jsem svěsil hlavu, zavřel oči a horečně se modlil za bratrův život.

Cobrův dech se zpomalil. Jeho kůže byla pod mou dlaní lepkavá. Dokonce studená.

Po zádech mi přeběhl mráz.

Ticho.

Mohl bych ho rozříznout nožem.

V příštím okamžiku se stroje, na které byl Cobra napojený, zbláznily. Monitor srdce se rozezněl jako siréna a já s hrůzou sledoval, jak se údaje na displeji mění.

Kurva. Cobra má zástavu srdce.

Panika se mi tlačila do krku, když jsem zmáčkl nouzové tlačítko, ale to už do místnosti vbíhaly sestry a doktoři.

„Sežeňte jeho ženu,“ řekla mi ta hezká brunetka s obviněním v očích, jako bych to způsobil já. Nebo se mi to jen zdálo? Nemohl jsem vědět, protože se mě zmocnil strach, a když jsem popadl telefon a vyšel z pokoje, abych zavolal Mie, roztřásl jsem se od hlavy až k patě.

„Mio, poslouchej, zlatíčko, musíš sem co nejdřív přijet,“ vyhrkl jsem, jakmile to zvedla. Tolik k tomu, že jsem byla silný a klidný. Snažil jsem se takový být celý život, ale teď jsem se pomalu rozpadal a nemohl jsem se přestat třást.

„Bože, Rydere, co to říkáš?“ Miin hlas byl pronikavý a plný znepokojení.

Pěkné, Rydere. Ani ji nedokázal udržet v klidu. Možná to bylo tím, že mi prudce cukalo v oku a vnitřnosti se mi obracely vzhůru nohama.

„Říkám, že to nevypadá dobře. Pospěš si, Mio.“

„Panebože,“ zakvílela. „Prosím, nenech ho umřít.“

„Nenechám.“ Prosím, Bože, nedělej ze mě lháře.

„Jsem na cestě.“

Linka ztichla.

Co když měl Cobra pravdu? Co když to pro něj byl konec cesty?

Nechtěl jsem myslet na to, že Cobra umírá. To nepřipadalo v úvahu. Přesto jsem to nemohl ovlivnit. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo modlit se jako blázen.

Jinak. Nic.