úterý 5. října 2021

DB#3 - 9. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Calisto

„Na,“ řekla Emma, setřásla ze sebe Calistův kabát a podala mu ho.

Když si ho okamžitě nevzal, strčila mu ho do rukou a ustoupila od něj o dalších pár kroků dál.

„Počkej,“ řekl. „Počkej jen o chvilku déle.“

„Nemůžu.“

Calisto tam stál ve stínech stromů s rukou nataženou k Emmě, která od něj odcházela. Nevěděl proč, ale jedna jeho obrovská část na něj možná stejně tak mohla křičet, aby šel a dostal ji. Aby si ji udržel u sebe. Aby ji nenechal odejít. Bylo to víc než jen jeho ztracené vzpomínky.

Muselo to být.

I tak Calisto nebyl hlupák a všímal si věcí. Jako třeba Emminy nervozity a jejích komentářů ohledně Affonsa. Byla vystrašená z toho, že by byla viděna s ním – vyděšena z problémů, které by to možná mohlo přinést.

Chtěl vědět proč.

Ale neptal se, očividně ho nechtěla, takže místo toho ji nechal jít.

Když od něj Emma odešla, Calisto si dopřál okamžik, aby se dal dohromady. Některé dny, jako třeba dnes, měl pocit, jako by se mu celý svět vysmíval. Jako by mu pravda zírala přímo do tváře a mávala a vlála kolem, ale on byl příliš v prdeli, než aby ji dokázal zahlédnout.

Nebo možná to jeho mozek prostě nechtěl.

Nebyl si jistý, co z toho byla pravda.

A nesnášel ten pocit, když se cítil slabě.

Takže jo, vzal si okamžik na to, aby přemýšlel o tom, co mu Emma řekla, a o těch pár věcech, které při jejich krátkém hovoru zjistil. Jeho tetování - trvalý památník navždy vytetovaný do jeho kůže - byl s ní hlubokým způsobem spojený. Stále netušil, k čemu se vázalo to jedno datum, ale už věděl, že to jedno, které spojil s Emmou, pro něj bylo víc než dost.

Dost na to, aby ho nutilo uvažovat o ní ještě víc.

Vzít v úvahu věci, které možná nemusí být... přijatelné.

Calisto zavrtěl hlavou, potřeboval ze sebe ty myšlenek setřást. Vrátil se zpátky na cestu, oblékl si sako a zapnul knoflíky. Většina truchlících, kteří se zúčastnili pohřbu Otce Daye a následně pokračovali na hřbitov, aby viděli, jak byl pohřbený, už hřbitov opustila. Když přišel Calisto cestou k místu, kde byla zaparkovaná všechna auta, byl sám.

Zbylo tu již jen několik aut – většina z nich byla mužů jeho strýce.

Všiml si, že pro Emmu otevřel řidič zadní dveře Affonsova Mercedesu a ta nastoupila dovnitř. Calisto vytáhl z kapsy klíčky od svého vlastního vozidla a když dorazil ke svému SUV, stiskl tlačítko dálkového odemykání. Jakmile se ocitl uvnitř, skrytý díky tmavě tónovaným okénkům, konečně měl pocit, že mohl o trochu lépe dýchat.

Zvláštní, jak to fungovalo.

Když byl obklopený lidmi, které znal, stále se cítil neuvěřitelně sám.

Nevypadalo, že by záleželo na okolnostech.

Přesto však stále existovalo pár lidí, se kterými se tak necítil. Lidé jako Emma.

A pro něj to bylo ještě podivnější, protože ji doslova neznal.

Alespoň ne právě teď.

Ale bylo možné, že jsi ji znal, šeptala jeho mysl.

Calisto svůj vnitřní hlas ignoroval.

Vozidla před ním se začala ze svých zaparkovaných míst pohybovat a umožňovaly tak, Calistovi rozptýlit své myšlenky jízdou. Za to byl vděčný. Očividně strávil až příliš mnoho času, být ztracený ve svých vlastních myšlenkách, ve snaze vyřešit ten bordel, kterým teď byl jeho život.

Calisto se zařadil do provozu a zaklel, protože věděl, že by měl být v koloně aut o pár aut vpředu. Aby byl přímo za autem Affonsa, tam, kde musel být. Jeho předchozí rozptýlení s Emmou ho dostávalo mimo hru. Vzhledem k napětí mezi Donati Cosa Nostra a irskou mafií v New Jersey, na sebe nikdo nebral víc než nezbytné riziko.,

Zvláště ne poté, co Calisto dostal od svých mužů zprávu, že dříve během dnešního dne byli v autech poblíž kostela vidět Irové.

Zatímco sledoval, jak se Affonsovo vozidlo blížilo výjezdu z pozemku hřbitova, Calistův neklid se ještě zvýšil. Nebyl si jistý proč, ale jeho pozornost se odlepila od Affonsova Mercedesu k silnici těsně za výjezdem. Zatímco opouštěli hřbitov, za dodávkou se objevilo černé auto se zatmavenými okénky a zpomalovalo.

Calisto to tehdy věděl.

Prostě to… věděl.

Dřív, než auto míjelo to Affonsovo, najednou se u něj stáhlo okénko a vzduchem se začala nést palba... Calisto věděl, že se Irové chystali rozpoutat peklo.

Všechny druha pekla.

Calisto vyděšeně sledoval, jak do Affonsova Mercedesu, jen pár aut před jeho, začaly narážet kulky z poloautomatické zbraně. Pomalu se pohybující flotila vozidel se zastavila, stejně tak jako Calistovo vlastní SUV. Instinkty mu říkaly, aby zatímco sledoval, jak se čelní sklo Affonsova auta tříštilo na střepy a všude kolem létaly kulky a střepiny, se ve svém autě přikrčil.

A přesto se Calisto nepřikrčil.

Otevřel své zastavené auto.

Vyskočil z něj ven ještě dřív, než přestaly létat kulky.

Jakmile se ocitl mimo své SUV, se srdcem v krku dopadl na zem. Roztřesenou rukou se natáhl po zbrani, kterou obvykle míval vzadu v pouzdře na kalhotách, ale nic nenahmatal. To ráno si tu zatracenou věc sundal, protože nechtěl do kostela vnášet zbraně.

Kurva.

Teď svého rozhodnutí Calisto litoval.

Rychle mířil přímo k autu, o kterém věděl, že v něm byli jeho strýc, řidič a Emma. Calisto přitom jen stěží slyšel zaječení pneumatik, které se neslo vzduchem. Neobtěžoval se podívat na auto, které ulicí mizelo pryč, protože se až příliš soustředil na to, aby se dostal k Mercedesu, dokonce i když ani netušil, co by mohl najít uvnitř.

Z aut, která míjel, slyšel tlumené výkřiky a to, jak někdo zakřičel, že volal devět-jeden-jeden. Calisto jim nevěnoval žádnou pozornost.

Byl až příliš zaneprázdněný sledováním Mercedesu. Měl silné obavy ze skutečnosti, že díky tmavě tónovaným sklům auta nemohl vzadu zahlédnout žádný pohyb, a přesto, že střelba ustala již před pár vteřinami, auto zatím nikdo neopustil.

Jako by se čas právě zpomalil.

Nedokázal se pohybovat dostatečně rychle.

A co bylo ještě podivnější, bylo to, že i když věděl, že by si měl dělat největší obavy o strýcovo blaho, jeho mysl křičela jméno úplně někoho jiného.

Emma.

Emmy.

Zas a znovu.

Hlasitěji a hlasitěji.

Jeho myšlenky stále naplňovala mantra jejího jména, srdce měl až v krku a nemohl dýchat. Calisto si ani neuvědomoval, že musel dojít k boku auta, kde ještě před chvílí viděl Emmu nastoupit. Stalo se to až v okamžiku, kdy popadl dveře a zataháním se snažil ty zkurvené panty otevřít.

Ta zasraná věc se ani nepohnula.

Zatáhl znovu, jen aby si uvědomil, že dvířka byla zamčená.

Calisto praštil dlaní ruky do tónovaného skla okénka a při tom zakřičel. Zaslechl cvaknutí zámku, jak někdo v autě dveře odemkl. Tahem je rychle otevřel.

V okamžiku, kdy byly dveře otevřené, se setkal s Emminým vyděšeným, doširoka rozevřeným pohledem. Bylo to jen pohled do její tváře - bledá kůže, červené rty, zelené oči. Byla celá vyděšená a chvěla se. Zašeptala jeho jméno. Jednu stranu tváře měla poskvrněnou rozstříknutou krví.

„Emmy,“ řekl tiše a natáhl se po ní.

Zvedla ruce.

Zkrvavené.

Prsty se jí chvěly.

„Cale...“

Teprve tehdy Calistovu pozornost přitáhlo tělo, které bylo zhroucené po Emmině boku.

Affonso.

Kurva.

Když Calisto vytahoval Emmu z auta, sám pro sebe tiše zaklel. Nebránila se a dřív, než se jí mohl zeptat, zda byla v pořádku, odklopýtala o pár kroků dál.

Byla na nohou.

Bok měla od krve.

Ale žádné střelné poranění.

„Zio,“ řekl Calisto a znovu se zanořil dozadu do Mercedesu.

Affonso zasténal, tiše a tvrdě. Zvuk byl plný bolesti a hned poté následovalo ošklivé zachrlání. Řidiči, který dopadl přes volant, Calisto nevěnoval žádnou pozornost.

„Cale,“ vydechl Affonso.

Calisto spolkl paniku, v dálce slyšel zvuk sirén.

Věděl, že pomoc se blížila.

Nějak se mu podařilo dostat se k Affonsovi dozadu na kožené zadní sedadlo. Přitom ignoroval krev, která mu zbarvovala ruce. Calisto v Affonsově hrudi našel tři různé rány, které krvácely.

Bylo to špatné.

Tak špatné.

Affonso zíral na Calista, oči měl skleněné a ztěžka dýchal.

„Je mi to líto, zio,“ zamumlal Calisto.

A bylo to tak.

Byl rozptýlený.

Udělal chybu.

Kdyby byl hned za Affonsovým autem nebo před ním, pravděpodobně by se to nemuselo stát. Poté, co dostal varování ohledně Irů, měl Affonsově ochraně věnovat více pozornosti. Strýc by mu teď neumíral přímo v náručí.

Affonso se uchechtl, ale vyšlo to z něj dutě a přitom s sebou trhl. „Žádný strach, můj chlapče.“

„Podělal jsem to. Je mi to tak líto.“

„Ach, Calisto... tohle je nic.“ Affonso roztřeseně vydechl, a když zakašlal, sliny měl zbarvené červnou krví. „Odpustil jsem ti i horší věci – tohle ti odpustím taky.“

********

„Třicet vteřin, Ryku.“

Calisto jen stěží slyšel výkřiky z přední části sanitky. Když na scénu dorazili záchranáři a začali na Affonsovi pracovat, dokonce jim nevěnoval ani pořádný pohled. Jejich pohyby byly rychlé - zběsilý, ale organizovaný chaos. Držel se jim z cesty, ale nemohl si pomoci a musel se dívat, jak jeho strýc upadl do bezvědomí, zatímco se záchranářům konečně podařilo zpomalit krvácení ze tří ran po kulkách.

Bylo tam tolik krve.

Tak moc.

Calisto si byl dost jistý, že lidské tělo takovou ztrátu krve nedokáže zvládnout. Affonsův obvykle olivový tón kůže během jízdy do nemocnice pomalu popelavě šedivěl. Rty - zakryté kyslíkovou maskou, zatímco záchranář dál stlačoval jeho zranění – získávaly kolem okrajů namodralou barvu.

„Deset vteřin,“ ozval se známý hlas z přední části sanitky.

Calisto svraštil obočí a na okamžik se jeho pozornost z Affonsova zraněného těla na nosítkách odvrátila. Byl požádán, aby se posadil a držel se jim z cesty, což víc než ochotně dělal.

Ale ten hlas...

Během jízdy už hlas řidiče sanitky několikrát zaslechl, ale nevšiml si při tom ničeho neobvyklého. Ale právě teď v něm Calisto něco zachytil.

Něco známého.

„Jsou upozorněni, že jde o oběť střelby, že?“ řekl záchranář pracující na Affonsovi.

„Vysoké trauma, jo.“

„Čekají?“

„Samozřejmě, Jose,“ řekl Ryke. „Pět vteřin.“

Calisto si ani nebyl jistý, co za hovor mezi těmi dvěma záchranáři slyšel. Stále zůstával v rohu sanitky a nepohnul se ani o jedinou zasranou píď. Řidič sotva dořekl poslední slova, sanitka se náhle zastavila. To rozhoupalo vozidlo, nicméně vypadalo to, že na záchranáře skloněného nad Affonsovým tělem, který oběma rukama tiskl mužovu zkrvavenou hruď omotanou gázou, která už byla celá červená, nemělo sebemenší vliv.

Na materiál nasáklý krví se nemohl dlouho dívat.

Bylo mu z toho špatně.

Ale co bylo ještě horší, bylo to, že někde uvnitř Calisto nevěděl, co ohledně toho vlastně cítil. Trápil ho pohled na krev a chtěl mít o Affonsa obavy, ale cítil prostě chlad.

Takovou otupělost.

Pomyslel si, že to byl možná šok.

Byla by to zatraceně dobrá omluva.

Ale místo toho byl bez pocitů.

Nezájem.

Žádná lítost.

A prostě nevěděl proč.

Těsně poté, co sanitka zastavila, se záchranář natáhl a jednou rukou uvolnil západku na zadních dveřích. Objevila se spousta světel, hluku a pár nových hlasů. Byl přistavený vozík na kolečkách a Affonso byl okamžitě na nosítkách vytlačen ze sanitky ven. Lidé - pravděpodobně doktoři – se rojili kolem nosítek, převzali kontrolu a zatímco poslouchali zprávu záchranáře, štěkali kolem sebe rozkazy.

„Přímo na ARO do čtvrtého patra,“ vyštěkl jeden z doktorů. „Připravte krev. Je modrý.“

Calisto neměl ani šanci mrknout nebo se zvednout z toho malého, nepohodlného sedadla, na kterém seděl v záchrance, a Affonsovo tělo už mu zcela zmizelo z dohledu. Viděl jen zavření automaticky ovládaných dveří a malou stopu krve, která tu po Affonsově odjezdu zůstala.

Když se v záchranky znovu objevil záchranář, Calisto se ze svého místa ostražitě zvedl. Nabídl Calistovi mírný úsměv a kývl hlavou ke dveřím.

„Měl bys je dohonit,“ řekl.

Calisto věděl, že ten muž měl pravdu.

Ale on prostě... nemohl se pohnout.

Každopádně ne dost rychle.

Vypadalo to, že záchranář to pochopil, a pustil se do úklidu nepořádku, který vzadu v záchrance po zběsilé jízdě do nemocnice zůstal. Calisto konečně zvládl vylézt ven, ale nedošel nikam daleko. Opřel se o bok vozidla, vytáhl balíček cigaret a chvějícími se, zkrvavenými prsty si jednu z nich zapálil. Tvrdě z ní potáhl a zavřel oči.

Potřeboval jen myslet.

Všechno mu přišlo špatně.

„Sakra, to jsi ty,“ ozval se hlas ze strany.

Calisto otevřel oči a našel jiného záchranáře, který ho pozoroval zezadu ze sanitky. Byl to ten, který měl ten známý hlas, ale teď, když se mohl na muže dobře podívat, jeho tvář vůbec nepoznával.

„Já?“ zeptal se Calisto. „Co to má znamenat?“

„Byl to pro tebe rok na sračky, co?“

Calisto zamrkal. „Nechápu?“

Proč to z něj vyšlo jako otázka?

Ani to nevěděl.

Calistovi bylo tak špatně a byl zkurveně tak unavený z toho, že si byl celou zasranou dobu tak nejistý.

„Máš drsný rok, chlape. Doufám, že už tě ve své sanitce znovu neuvidím,“ řekl záchranář.

„Znovu.“

Tentokrát to nebyla otázka.

Zdravotník pokrčil rameny a zaujal místo vedle Calista. Když ho požádal o cigaretu, Calisto mu jednu beze slova podal. Zvedl zapalovač a počkal, až se muži podaří připálit si ji. Pak vrátil zapalovač zpátky do kapsy.

„Potřebuješ Xanax nebo tak něco?“ zeptal se zdravotník. „Naposledy jsem ti jeden skoro strčil do krku. Vypadal jsi připravený zabít mě, ale chápal jsem to všechno, vzhledem k tomu, že tvoje žena byla tak příšerně zbitá a ty jsi byl v tom nejhorším záchvatu paniky, který jsem kdy viděl.“

Calisto jen ze strany zíral na muže a nevěděl, co říct. Netušil, o čem ten muž mluvil. Byl si zatraceně jistý, že neměl ženu a nedokázal si vzpomenout, že by byl v nedávné době vzadu ve vozidle záchranky.

Ale znovu, on si nedokázal vzpomenout na spoustu věcí.

Zdravotník stále mluvil, jako by si nebyl vědom toho, že ho Calisto jen sledoval, aniž by při tom reagoval.

„I když tentokrát vypadáš lépe - ne tak úplně mimo kontrolu,“ řekl muž s pokrčením ramen, zatímco znovu popotáhl z cigarety. „Ale znovu, s tím, co se dělo s tvou ženou a vším tím, jsem měl o tebe hodně velké obavy.“

Calisto ztěžka polkl. „Moje manželka.“

„Jo, chlape. Myslím, že jsi tenkrát žadonil, abys byl na jejím místě ty. Byla doopravdy hodně ošklivě zmlácena, ale dostala se z toho v pořádku. Vypadalo to hůř, než to ve skutečnosti bylo. Neměli bychom se o naše pacienty poté, co je předáme, zajímat – jako bychom si díky odstupu tak měli udržet čistou hlavu pro další případ. Ale nemohl jsem si pomoci. Chtěl jsem se ujistit, že byla v pořádku a stejně tak i ty. Informoval jsem se u sestry, která ji měla na starost. Ani na okamžik jsi ji neopustil.“

„Moje žena,“ zopakoval Calisto tiše.

„Emma, že? Tak se jmenuje.“

Calisto neodpověděl.

Už šel směrem k nemocnici.

Na jazyku cítil chuť strachu, ale ta nepocházela z událostí, které se staly dnes. Ne, byla z něčeho jiného - z něčeho, na co si nevzpomínal, ale jeho srdce to stále cítilo.

Čistá hrůza.

Tak to vypadalo.

Uvědomil si, že v jistém bodě Emmu skoro ztratil, a bylo to cítit jako hrůza.

******

Calisto poslouchal sestru, která stála ve dveřích soukromé čekárny a podávala jim informace o stavu Affonsa. Stále byl na operaci. Ztratil hodně krve. Srdce se mu na sále jednou zastavilo, ale podařilo se jim ho přivést zpátky. Při operaci mu z hrudi vyndali tři kulky a napravili poškození vnitřních orgánů, které při tom bylo způsobeno. Na chvíli to vypadalo špatně, ale teď už se to zlepšovalo. Pokud se jim podaří udržet ho stabilního, měl by se z toho velice pravděpodobně dostat bez dalších následků.

Zatímco jim sestra předávala zprávy, u čekajících lidí byla cítit úleva. Calisto ji ve skutečnosti neposlouchal. Jeho mysl byla někde úplně jinde.

Jakmile sestra odešla, Calisto dál zůstával na svém místě v rohu místnosti, kdy si dával dohromady své myšlenky. Koutkem oka sledoval, jak se lidé choulili v malých skupinkách a mezi sebou si povídali. Většina z nich byli muži jeho strýce, další pak Affonsovi přátelé, kteří se objevili poté, co se začaly šířit zprávy o střelbě, a ve vzdáleném rohu, přímo naproti Calistově místu, byla Emma.

Seděla tiše a klidně. Když přišla sestra, aby jim řekla o změnách ve stavu jejího manžela, žena ani nezvedla hlavu. Pohled měla skloněný ke svému kulatému bříšku, na kterém měla složené ruce a tu oblinu si hladila.

Při pohledu na Emmu, která si objímala těhotné bříško a všechna její pozornost byla soustředěna pouze na své dítě a ne na paniku, která ji obklopovala, v Calistově srdci rozkvetlo cosi těžkého. Na sobě měla stále ty samé šaty - ty, které byly potřísněné Affonsovou krví, ale někdo ji naštěstí musel vzít umýt si ruce a obličej.

Calisto na ni stále nemohl přestat zírat.

Jeho žena, řekl záchranář.

Muž si podle Calistových reakcí a chování vůči Emmě v době, na kterou si on sám nedokázal vzpomenout, myslel, že byla jeho ženou.

Nemohl to nechat být - jeho mysl to odmítala nechat odejít.

Obzvláště ne, když na ni zíral, když viděl, jak opatrně a sladce přejížděla špičkami prstů po svém zvětšeném bříšku, jako by tak uklidňovala pohybující se dítě uvnitř.

Neměla by mnohem víc panikařit?

Neměla by si dělat obavy o svého manžela?

Calisto nebyl hlupák; věděl, že manželství mezi Affonsem a Emmou bylo v podstatě podvod. Ale ta žena byla těhotná, že? Také přišla o své předchozí dítě. Takže očividně nějaký aspekt tohoto manželství byl skutečný, a to bez ohledu na to, jak nechutné mu to pomyšlení připadalo.

Najednou Emma zvedla pohled.

Okamžitě zjistila, že na ni zíral.

Calisto neodvrátil oči, i když věděl, že by to asi měl udělat. Ale to podivné teplo, které cítil v žaludku, když se na něj Emma usmála - slabě a prchavě – zatímco si rukama znovu přejela po bříšku a pak odvrátila zrak, nechtělo zmizet.

To teplo narůstalo, rozehřívalo se víc a víc, až celé hořelo.

Calisto polkl bolest, kterou mu to způsobilo, protože sakra, ani nevěděl, co to znamenalo.

Jak by ho mohla přitahovat Emma Donati?

Byla vdaná.

Byla manželkou jeho strýce.

Těhotná.

Nebylo to vůbec správné.

A přesto, když si myslel, že se nikdo možná nedíval, se přistihl u toho, jak jeho pohled znovu sklouzl jejím směrem.

Ach ano.

Tohle bylo špatné.

Naprosto.

Calisto se rozhodl pro svou nejlepší obranu, protože věděl, že potřeboval získat prostor. „Někdo musí vzít Emmu domů.“