CP - EPILOG

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

Ahoj holky a kluci, tak jsme úspěšně dojeli ke konci 😊 Doufám, že se vám příběh Dylan a Jaceho líbil i když občas to bylo na prášky :-D Moc děkuji za komentáře, hodně mě potěšili :-D Taky chci moc, moc poděkovat své korektorce Lucianně, která mi hodně pomáhá :-D Teď si užijte závěr a znova se potkáme u 2. dílu, který už na vás čeká a který bude vyprávět příběh o Coleovi a Sawyer 😊

Vaše Lenny

 

O 2 měsíce později…

 

Zvednu telefon a zavolám Sawyer. Jestli mě někdo dokáže uklidnit, když Jace není nablízku, je to ona.

 

"Něco se děje," vyhrknu v okamžiku, kdy to zvedne.

 

"Co se děje?"

 

Natáhnu na krabici před sebou proužek lepicí pásky. "Jace se poslední dva dny chová divně."

 

"Jak divně? Nemocně divně nebo náladově divně.“

 

"Nevím ... divno divně." Položím hromádku složeného oblečení do jiné krabice. "Myslím, že vyšiluje z toho, že jdu na Duke's Heart."

 

"Proč?"

 

"Protože on nejde. Protože tam bydlím na koleji. Nevím. Něco mi tu prostě nesedí.“

 

"Zkusila ses ho zeptat, co se děje?"

 

"Nemusím," zamumlám. "Dnes ráno mi napsal."

 

"A?"

 

Těžce polknu. "Řekl, že si musíme promluvit."

 

"Ach." Na několik sekund ztichne, než vykřikne: „Hele, to nemusí znamenat nic špatného. Komunikace je ve vztahu důležitá.“

 

" Sawyer, kolik párů spolu zůstane i na konci rozhovoru, který začíná slovy 'musíme si promluvit'?“

 

Prudce se nadechne. "Dobře, chápu, kam míříš. Ale na tom nezáleží. Ty a Jace jste spřízněné duše."

 

Jsme... a proto ničemu z toho nerozumím.

 

Před dvěma dny bylo všechno perfektní.

 

Pak jsem se zmínila, že budu mít moc práce, protože si musím začít balit do školy... a najednou si musíme promluvit.

 

Zavrčím a vstanu. "Za patnáct minut se s ním mám sejít."

 

"U tebe nebo u něj?"

 

"Ani jedno z toho." Doputuji k zrcadlu a rychle se prohlédnu. "Chce se sejít na naší bývalé základce."

 

"Opravdu? Proč?"

 

"Nevím. Jediné, co mě napadá, je, že chce všechno ukončit tam, kde to začalo.“

 

Ostře se nadechne. "Páni. Vážně si myslíš, že by byl Jace tak krutý? Vlastně... na to neodpovídej. Mysli pozitivně,“ řekne, než zavěsí.

 

 

***

 

Hrozivý pocit v mých útrobách se stupňuje každým krokem, který udělám směrem k obří sekvoji.

 

Když se přiblížím, vzhlédne. "Ahoj."

 

Žádný polibek. Žádné objetí. Jen Ahoj.

 

"Ahoj."

 

Pohled, který má teď v očích, se nepodobá ničemu, co jsem kdy viděla.

 

Ukáže na místo na zemi vedle sebe. "Sedni si."

 

Neochotně to udělám.

 

Neklidně se usměje ... jako by o tenhle rozhovor nestál o nic víc než já.

 

"Jak se máš?"

 

Jak se mám? Kdyby se se mnou za posledních osmačtyřicet hodin obtěžoval mluvit déle než dvě vteřiny, věděl by, že jsem kurevsky vyděšená.

 

"Fajn."

 

Jeho tmavé oči bloudí po mé tváři a zkoumají mě.

 

Zaskřípu zuby. Měl by to být zločin, tvářit se tak sexy, když se chystáš někomu zlomit srdce.

 

Natáhne se po mé ruce. "Víš, že tě miluju, že?"

 

Srdce se mi smrskne. Ó můj bože. Je to tady.

 

"Jo," zakřehotám.

 

Udělá obličej. "Jsi v pořádku?"

 

"Mám se naprosto skvěle," ucedím skrz zaťaté zuby.

 

"Vážně? Protože ne - “

 

"Dobrý bože, chlape. Prostě to už vyklop.“

 

Rozejdi se se mnou, ať ti můžu zlomit čelist a vrazit ti trochu rozumu do hlavy.

 

"Neuvědomil jsem si, že pospícháš." Cítím, jak se do mě vpíjí pohledem. "Měla jsi na sobě modré šaty s bílými pruhy. Měla jsi vyčesané vlasy a v uších červené špunty.“ Prstem mi sleduje délku předloktí. "Měla jsi zavřené oči a zpívala sis svou oblíbenou písničku." Zasměje se a zavrtí hlavou. "Znělo to hrozně... ale vypadala jsi tak šťastně ve svém vlastním malém světě. Nemohl jsem od tebe odtrhnout oči.“

 

Netuším, o čem to mluví. "Kdy?"

 

Ohryzek mu poskočí. "Když jsem tě viděl poprvé."

 

Vážně? Řekne něco takového, než mi rozbije srdce na padrť, a ani se neobtěžuje to říct správně.

 

"V den, kdy jsme se setkali, jsem na sobě měla montérky, ne modré šaty. Vlasy jsem měla rozpuštěné ... a na uších sluchátka. Ale ne ta červená, protože mi je kočka mé chůvy zničila týden předtím.“

 

Ušklíbne se. "Řekl jsem, že to bylo poprvé, co jsem tě viděl... ne poprvé, co jsme spolu mluvili."

 

Aha. Vždycky jsem si myslela, že jsem to já, kdo si ho všiml jako první.

 

Ten neklidný pohled v jeho očích je zpátky. "Poslední dobou jsem hodně přemýšlel."

 

Připravím se na náraz. "O?"

 

"O nás." Přejde mi palcem po kloubu na ruce. "O budoucnosti."

 

"Dobře."

 

"Pamatuješ si, jak jsme si vyměňovali ty vzkazy s těmi výzvami?"

 

Samozřejmě, že ano.

 

"Jo, musely být splněny do konce nadcházejícího týdne, jinak jsi prohrál." Věnuji mu samolibý úsměv. "Mimochodem, nikdy jsem neprohrála."

 

"Já vím." Vytáhne z kapsy kus papíru a podá mi ho. "Doufám, že budeš pokračovat ve své vítězné sérii."

 

Zmateně rozložím papír.

 

Srdce mi ztuhne, když vidím, co je na něm napsáno.

 

Vyzývám tě, aby ses ke mně nastěhovala.

 

"Myslíš to vážně? Jako do tvého bytu?“

 

Usměje se. "Ne. Do bytu ... do našeho bytu. Našel jsem tři, které by se ti mohly líbit a které jsou od univerzity vzdálené méně než pět minut. Mluvil jsem s pronajímate - “

 

"Počkat, cože? Ty jsi šel hledat byt?“

 

Přikývne. "To jsem dělal poslední dva dny." Těžce vydechne. "Vím, že jsi plánovala jít na kolej a nechtěl jsem tě o ten zážitek připravit, ale jsem sobecký hajzl." Překříží si ruce. "Chci být první, kdo tě uvidí, až se probudíš. Ne nějaká hloupá spolubydlí – hej, co se děje? Proč brečíš?"

 

"Myslela jsem, že se se mnou rozcházíš," řeknu přidušeně se a otírám si slzy rukávem.

 

Udělá obličej. "Rozejít se s tebou? Co to k čertu? Zlato, proč bych se s tebou vůbec rozcházel?“

 

"Já nevím, debile. Řekl jsi, že si musíme promluvit, a pak jsi mě dva dny v podstatě ignoroval.“

 

"Neignoroval jsem tě. Tys řekla, že nemáš čas.“

 

"Pro tebe si najdu vždycky čas." Omotám si stéblo trávy kolem prstu. "Jen jsem se musela připravit na první semestr na vysoké. Je to velká věc, víš?“

 

"Jo, to vím." Vytáhne další kousek papíru. "Uvidíme se v kampusu."

 

Otevřu ústa. "Myslela jsem, že jsi říkal, že nechceš na vysokou?"

 

Pokrčí rameny. "To jo, ale pak jsem si řekl, že udělat si bakaláře z informatiky by nemusel být špatný nápad. Je to jen na pár hodin, takže budu mít pořád dost času na práci na videohrách.“ Nakloní mi bradu. "A na tebe."

 

Ten šťastný, bláznivý pocit se mi zase objeví v hrudi. "Miluji tě."

 

Skloní hlavu a políbí mě do prohlubně krku. "Znamená to ano?"

 

"Děláš si legraci? Je to zatracené ano. Samozřejmě, že se k tobě nastěhuji.“

 

V jeho tváři je patrná úleva. "Dobře. Protože jsem si na dnešní odpoledne domluvil schůzky s majiteli bytů."

 

Žaludek mi klesá jako tekutý písek. "Nemůžu se k tobě nastěhovat."

 

Zbledne. "Kurva, že můžeš. Proč?"

 

Je téměř směšné, že jsem zapomněla, jak jsem na mizině. "Nemám žádné peníze. Dostala jsem jen částečné stipendium na Duke's. Zbytek jsou všechny půjčky - “

 

"Nemusíš za nic platit." Políbí mě pomalu a sladce a mně se srdce rozbuší až k prstům na nohou. "Postarám se o tebe. Vždycky."

 

"Ale já nejsem žádný příživník."

 

"Ne nejsi. Jsi moje." Jeho palec mě pohladí po hraně čelisti. "A já se starám o to, co je moje – co to k čertu?"

 

Oči se mi rozšíří šokem, když Jaceovi na nose přistane modrý motýl.

 

Zdá se však, že Jace mé pocity nesdílí. Zastavím ho, když se ho pokusí odehnat.

 

"Dylan, na mém zasraném obličeji… je motýl."

 

V krku mě píchne, když si vzpomenu, co mi ten den na hřbitově řekla Sawyer.

 

"Jace." Počkám, až se na mě podívá, než zašeptám: „Motýli se objevují, když jsou blízko andělé.“

 

 

KONEC