CP - 47. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

DYLAN

 

Jace mě líbá, jako bych byla kyslík, který potřebuje k přežití, uprostřed rockového koncertu ... v lijáku.

 

Chci se štípnout, abych se ujistila, že je to skutečné, protože jsem si jistá, že přesně takhle se vypadají sladké sny.

 

Hlava se mi točí a srdce mi buší do žeber, když mě škádlí malými pohyby jazyka a přemlouvá mě, abych se vzdala.

 

V okamžiku, kdy to udělám, praskne jakýkoli provaz, který jsme měli mezi sebou, a polibek se stane zoufalým a všepohlcujícím. Jeho prsty se mi zaryjí do boků a on vypustí tiché, drsné zavrčení, které mě donutí pulzovat potřebou.

 

Z tohohle opojení už nikdy nechci sestoupit.

Bohužel je tenhle kouzelný okamžik hořkosladký a nese svou daň.

 

Protože vím, že jakmile se Jace odtáhne, pohltí ho pocit viny a bude se na mě dívat jako na omyl. Znovu.

 

To pro něj nechci ... ani pro sebe.

 

Být tak blízko mě, ho trhá na kousky a já ho miluji příliš na to, abych ho nechala, aby si dál ubližoval.

 

Miluji se příliš na to, abych se dál točila na jeho kolotoči.

 

Není to zdravé ani pro jednoho z nás.

 

Zatlačím mu ruku na hruď a odstrčím ho.

 

Pro Jace Covingtona bych udělala cokoli na světě.

 

Včetně toho, že bych se vzdala svého štěstí, abych ho ušetřila jeho zármutku a viny.

 

"Tohle nemůžu dělat."

 

Vypadá tak zmateně, až mi to trhá srdce.

 

Znovu se ke mně snaží natáhnout, ale já se od jeho doteku odtáhnu.

 

Nemůžeme být spolu... takže bude lepší, když zůstaneme daleko od sebe.

 

Než mě stihne zastavit, prodírám se davem a rozběhnu se, abych mezi nás dala co největší vzdálenost.

 

Když dorazím na parkoviště, zamířím si to přímo k malé řadě taxíků a Uberů.

 

"Kam to bude, slečno?" zeptá se řidič, když nastoupím.

 

Rychle vychrlím adresu Sawyeřiny práce a on šlápne na plyn.

 

Jestli mě někdo může ujistit, že dělám dobře, když odcházím od Jace, je to ona.

 

Vytáhnu telefon, abych jí mohla napsat, ale řidič vybuchne: „Přestaň mi jezdit za zadkem.“

 

Vzhlédnu. "Je všechno v pořádku?"

 

"Promiň, zlatíčko," řekne. "To zatracený auto se mi lepí na zadek, od chvíle, co jsem vyjel z parkoviště."

No, do prdele.

 

Podívám se za sebe přes zadní sklo, a opravdu, lepí se na nás královsky modrý Lexus.

 

Řidič troubí na klakson. "Co to kurva!"

 

Srdce mi vyskočí až do krku, když Jaceovo auto zabočí do vedlejšího pruhu, těsně se vyhne vozidlu jedoucímu v protisměru a pak nám odřízne cestu.

 

O chvíli později je z jeho Lexusu jen modrá skvrna v zapadajícím slunci.

 

Řidič si odfrkne. "Věřila byste tomu kreténovi? Někteří lidé jsou tak – co to k čertu? On zablokoval silnici!“

 

Brada mi padne k zemi, když smykem zastavíme.

 

Úplně mu hráblo.

 

Když otevřu dveře a vystoupím na krajnici, po kůži mi přeběhne podráždění. "Co to sakra děláš?"

 

Srdce se mi zastaví a pak se rozbuší, jak se ke mně Jace blíží.

 

Rty má ohrnuté, čelist sevřenou a tmavé oči mu září tak prudce, že vypadá jako dravec.

 

"Tys mě kurva opustila," zuří.

 

To si snad dělá legraci. Vzhledem k tomu, kolikrát opustil on mě, nemá právo být tak nevraživý.

 

"Nehodíme se k sobě."

 

Jeho oči se vznítí. "Kravina."

 

Snažím se udělat správnou věc. "Ja -"

 

"Pověz mi, co bude potřeba, abych se k tobě dostal blíž?" zařve. "Řekni si a já to kurva udělám."

 

Ne, takhle tvrdě o mě bojovat nebude... ne teď.

 

Ne, když se mě chystá zase odstrčit.

 

"To nemůžeš." V hrudi mi stoupá frustrace, když otevře ústa, aby se hádal. "Ježíši, copak to nechápeš? Pokaždé, když se dotkneme, se na mě díváš, jako bych byla chyba. Já ubližuju tobě a ty ubližuješ mně.“

 

Vypadá provinile. "Omlouvám se."

 

Ani za milion let by mě nenapadlo, že někdy uslyším od Jace Covingtona omluvu.

Ale pro jednou to není jeho vina. "Za co? Nemůžeš si pomoct..." Odmlčím se, protože nechci říct něco špatného. "Nikdo z nás nemůže změnit to, co se stalo."

Prudce vydechne. "Ne ... nemůžeme."

 

Alespoň na tom se dokážeme shodnout.

 

Pohladím ho po tváři. "Byl jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo, Jacei Covingtone." V krku mě bodnou slzy, když pustím ruku. "Moc mě mrzí, že jsem pro tebe skončila jako to nejhorší."

 

Fyzicky cítím, jak mi puká srdce, když se otočím.

 

Tragédie nás s Jaceem svedla dohromady… a na konci, nás rozdělila.

 

"To není pravda." Chytne mě za zápěstí a otočí mě. "Miluji tě, Dylan." Žíly na předloktí mu naběhnou, jak se bije do hrudi. "Nemůžu změnit minulost, ale můžu změnit budoucnost... a ta moje zahrnuje i tebe."

Šok mě přiková k zemi. "Já -"

"Ne. Zatraceně." Srdce mi divoce bije, když mi ruku vsune na zátylek. "Můžeš se snažit bojovat s tím, co mezi námi je, jak chceš... ale slibuju, že nevyhraješ." Jeho nosní dírky vzplanou, jak se prudce nadechne. "Už jednou jsem tě ztratil... a než tu chybu udělám znovu, spálím celý zasraný svět na popel."

 

Slzy mi rozmažou vidění a plíce se mi smrsknou. Každé slovo, které řekne, mě trhá na kousky. "Jace -"

 

Jeho zuby se dotknou mého ucha. "Jen do toho, zkus přede mnou zase utéct, zlato. Vyzývám tě k tomu.“

 

Už nemám vůbec chuť. Ne po tom, co mi jen tak položil své srdce.

 

Emoce mi ucpou hrdlo. "Nemůžu. Moc tě miluji."

 

"Dobře." Jedním rázem mě vtáhne do náruče. "Protože neexistuje šance, že bych odešel bez tebe."

 

Obtočím mu nohy kolem pasu a on mě vtáhne do polibku, který tak pálí, že zapomenu dýchat.

 

Po páteři mi přeběhne mravenčení, jak se propadám hlouběji do jeho propasti a potřebuji víc, víc, víc…

 

"Uhněte s autem, nebo zavolám policii," štěkne řidič a troubí při tom. "Způsobujete dopravní zácpu."

 

Do prdele. Když nakloním hlavu, uvidím kolonu aut.

 

Jace na něj vystrčí prostředníček. "Jdi do hajzlu, staříku."

 

"Bože, ty jsi takový kretén," zamumlám, když nás vede ke svému autu.

 

Jeho rty se stočí do domýšlivého úšklebku. "Ano, ale jsem tvůj kretén."

 

Ano, to je.