TWRM - 13. kapitola

Překlad: Já

Kor.: Ona

SEDÍM POTMĚ NA PODLAZE v obývacím pokoji a dívám se na město pode mnou, sleduji, jak můj dech zamlžuje sklo, když se o něj opírám čelem. Měla bych být vyčerpaná po dni, který jsem měla za sebou, ale nemůžu usnout, a proto jsem se opatrně vymotala z Braxtonova sevření a utekla do jeho obýváku přemýšlet. Ať dělám, co dělám, nedokážu pochopit, co se stalo v mém bytě, a už vůbec nedokážu pochopit, že je do mě někdo tak zamilovaný, že by zašel do takového extrému, aby získal mou pozornost.

Policisté se mě dnes večer ptali, jestli mám v životě, nebo v minulosti někoho, koho bych považovala za podezřelého, a já si upřímně nedokázala vzpomenout na jedinou osobu. Troy by byl jasný podezřelý, ale vím, že by neriskoval, že pošpiní jméno své rodiny tím, že bude takhle prohnaný. Jinak v mé minulosti není nikdo jiný, kdo by mi chtěl ublížit nebo mi dal důvod věřit, že je mnou byť jen trochu posedlý.

Zavřu oči. Ani policie, ani Braxton mi neřekli, co bylo řečeno v telefonátech nebo co bylo v balíčku, který dostali, ale podle pohledů, které si předávali, vím, že ať už to bylo cokoli, bylo to zlé. Taky znám Braxtona dost dobře na to, abych pochopila, že mě nenechá žít jako obvykle, a nejsem si jistá, jestli to chci. Poprvé po dlouhé době se cítím zranitelná, stejný druh neklidu, jaký jsem cítila jako dítě, když věci v životě visely ve vzduchu.

Otevřu oči, když za sebou uslyším pohyb, o chvíli později se Braxton usadí na zemi za mými zády a obejme mě. Jakmile se opřu o jeho hruď, obklopená bezpečím jeho objetí, otočím se na bok, abych se opřela o jeho bok s uchem nad srdcem a poslouchala jeho stálý tlukot.

„Právě proto jsem nechtěl, abys věděla, co se děje.“ Jeho slova proříznou ticho a já otevřu oči.

„Snad si nemyslíš, že bych se nakonec nedozvěděla, že se mi někdo vloupal do bytu a zničil mi všechny věci?“

„Chtěl jsem ten most přejít, až se k němu dostanu.“

„Ty jsi vážně neuvěřitelný.“ Zakloním hlavu a on skloní hlavu, aby se setkal s mým pohledem. „Jaký byl tvůj plán? Chtěl sis mě prostě nastěhovat k sobě a říct, že ses zbavil všech mých věcí?“

„Možná.“ Povzdechne si a mně se chce smát, protože by udělal něco tak směšného, aby utajil, co se stalo, ale tím by mezi námi vznikly jen další problémy.

„To by byla lež,“ podotknu.

„Já vím,“ souhlasí.

„Říkal jsi, že už mi nechceš lhát.“

„Taky nechci, aby ses trápila tak, že se uprostřed noci vyplížíš z postele, protože nemůžeš spát.“

„Nedokážeš mi zabránit v tom, abych si dělala starosti.“ Povzdechnu si a opřu si hlavu o jeho hruď.

„Já vím.“ Objímá mě kolem čelisti a palcem mi hladí tvář tam a zpátky. „Co tě vytáhlo z postele?“

„Jen pořád přemýšlím, co jsem udělala,“ přiznám tiše a zadívám se na tichou ulici pod námi.

„Nic jsi neudělala. Někdy jsou lidé prostě mentálně neschopní rozlišit rozdíl mezi skutečným životem a tím, čemu věří ve své mysli.“

„Asi máš pravdu.“

„Bude to v pořádku.“ Jeho rty setrvávají na temeni mé hlavy, zatímco pokračuje v hovoru. „Policie udělá svou práci a já mám také lidi, kteří se na věc podívají. Dokud nezjistí, kdo stojí za těmi telefonáty a co se stalo ve tvém bytě, nebudeme tě pouštět do vysílání.“

„Musím Jamiemu říct, co se stalo.“

„On o těch telefonátech ví.“

Opravdu? Proto se asi tak divně tvářil a to byl zřejmě důvod, že mu nevadilo, když jsem mu řekla o Braxtonově přehnané péči. „Překvapuje mě, že nepožadoval, aby zůstal se mnou nebo tak něco.“ Odkašle si a já vím, že mi neřekl všechno. „Co?“

„Taky ví, že jsem tě nechal někým sledovat.“

„Cože?“ Vykřiknu a pokusím se od něj odstrčit, ale když mě nepustí, frustrovaně zavrčím a vzdám to. „Odkdy mě někdo sleduje?“ zeptám se.

„Ráno po našem setkání jsem byl informován o telefonátech, a když padlo tvoje jméno, rozhodl jsem se najmout někoho, kdo tě bude hlídat, zatímco budu mimo město. Od té doby tě sledují.“

„Ten velký chlap?“ Zeptám se a on přikývne. „Věděla jsem to. Takže to byl on, kdo mě tehdy ráno sledoval v autě?“

„Ne.“ Zamračí se. „Někdo tě sledoval v autě?“

„Jo… nebo si to aspoň myslím.“ Zavrtím hlavou. „Nejsem si jistá. Poté, co jsem na tebe narazila, jsem ho už neviděla a myslela jsem si, že se mi to jen zdá.“

„Myslím, že o tom incidentu musíme říct policii. Pamatuješ si, jak to auto vypadalo?“

Snažím se, ale nemůžu si vzpomenout. „Myslím, že tmavé, ale nemůžu si vzpomenout. Připadá mi to jako věčnost.“

„Stalo se od té doby něco podobného?“

Přemýšlím o tom, ale odpovím: „Ne.“

„Než ses sem přestěhovala, dostávala jsi někdy nějaké podivné telefonáty nebo dopisy, něco takového?“ zeptá se – stejnou otázku, jakou mi včera večer položila policie.

„Ne, chci říct…“ Odmlčím se a přemýšlím, jestli by s tím mohly souviset fotky, na kterých mě Troy podvádí, ale to už je dávno. Určitě by se od té doby něco stalo, kdyby ano.

„Co?“

„Ty fotky, jak mě Troy podvádí, přišly v obyčejné, neoznačené obálce. Pořád nevím, kdo mi je poslal.“

„Věděl Troy, kdo je mohl poslat? Třeba ta žena, se kterou tě podváděl?“

„Nikdy jsem se neptala. Nikdy jsem s ním ani nemluvila o tom, co se stalo.“

„Máš ještě ty fotky nebo tu obálku?“

„Ne, nechala jsem je tam spolu se zásnubním prstenem, když jsem odcházela.“

„Troyův otec je v politice. Někdo mohl mít v plánu ty fotky použít k jeho vydírání. Řeknu svým lidem, aby se na to podívali. Může to mít souvislost, ale taky nemusí.“

„Ty víš, že Troyův táta je v politice?“ Zeptám se a on povytáhne obočí: „Vážně se na to ptáš?“ Ani se neobtěžuj na tu otázku odpovídat. Samozřejmě, že to víš.“

Jeho ruce se kolem mě sevřou. „Myslím, že bys měla Jamiemu říct o tom, co se včera večer stalo, z očí do očí. Možná bys ho měla pozvat sem a mohli bychom si s ním společně promluvit, uklidnit ho a ujistit se, že ví, že jsi v bezpečí.“

„Bude tu tvoje rodina,“ připomenu mu něco, co mě znervózňuje, zvlášť když na setkání s nimi nejsem psychicky zrovna v nejlepší kondici.

„Co na tom záleží?“

„Protože Jamie nejspíš přijde o rozum a nejsem si jistá, jestli chceš, aby toho byla tvá rodina svědkem.“

„Nemyslíš, že to moje rodiče naštve, až se to dozvědí? Matka bude nejspíš požadovat, abych tě poslal k ní, a otec se mě nejspíš zeptá, jestli nechci jednu ze zbraní, které má doma zamčené v trezoru.“

„Nebo si tví rodiče budou myslet, že jejich synovi přidělávám problémy, a budou mě kvůli tomu nenávidět.“

„Nikdo tě nebude nenávidět.“ Vidím, jak mu cukají rty, jako by se chtěl smát.

„To nevíš, a pokud ano, je to něco, co pro jednou nemůžeš ovlivnit. Nemůžeš je donutit, aby mě měli rádi.“

„Tak uvidíme, co se stane.“ Dotkne se svými rty mých, pak vstane a zvedne mě. „Teď si pojďme trochu odpočinout. Ráno budeme mít dost dramat, která budeme muset řešit i bez toho, abychom si dnes večer vymýšleli kraviny.“

„Nejsem unavená,“ říkám mu, když nás vede do svého pokoje a pokládá mě na postel.

„Tak můžeš ležet tady se mnou,“ šéfuje, vleze si ke mně do postele a zaboří mi obličej do zátylku. „Měla bys vědět,“ zašeptá, když se moje tělo začne uvolňovat, „že tě naši budou milovat, protože uvidí, jak mě děláš šťastným.“

„Myslela jsem, že jsi ze mě jenom šílený.“

„Já z tebe šílím.“ Políbí mě na krk. „Ale taky mě děláš šťastným. Dala jsi mi něco, o čem jsem nevěděl, že mi chybí, dokud ses neobjevila ty. Připomněla jsi mi, co je důležité, že na maličkostech záleží nejvíc,“ řekne tiše, když se mi podivně stáhne hrdlo. „Na to jsem cestou zapomněl, zapomněl jsem, jak je příjemné se smát, uvolnit se a být sám sebou.“ Proplétá své prsty s mými a zvedá naše spojené ruce, aby spočinuly mezi mými prsy. „Vím, že ti nemůžu zabránit ve starostech, ale věz, že ať se stane cokoli, jsi moje a nic se na tom nezmění, protože se tě odmítám vzdát. A vždycky tě budu chránit.“

„A můžu mluvit do toho, jestli mě budeš chránit?“

„Pokud se mnou nebudeš souhlasit, tak ne,“ odpoví a já slyším v jeho hlase úsměv.

„Pak je asi dobře, že se mi líbí přesně tam, kde jsem.“

„Asi ano.“ Znovu mě políbí na krk a rozhostí se mezi námi ticho, jeho dech je stále jemnější a rovnoměrnější.

Když vím, že usnul, přetočím se k němu čelem, položím mu ruku na tvář a zašeptám do tmy svou pravdu. „Nezapomněla jsem, protože jsem nikdy nevěděla, že takový druh štěstí existuje, než jsi mi vstoupil do života a obrátil ho vzhůru nohama.“ Sleduji okraj jeho čelisti, pak se přitisknu k jeho hrudi a zavřu oči, protože vím, že i když neusnu, nechci být nikde jinde než tady, v jeho náručí.

 

„NENÁVIDÍM TVŮJ TELEFON,“ zasténám a probudí mě otravné vyzvánění, o kterém vím, že je připojené k Braxtonovu mobilu. „Přísahám, že tu věc strčím do drtičky odpadu a zapnu ji.“ Slyším, jak se muž, k němuž se stále choulím, uchechtne, a já otevřu jedno oko, abych na něj pohlédla. „Nedělám si legraci.“

„Promiň, zlato, je to práce.“ Dotkne se svými rty mých a pak se odvalí z postele.

Přetáhnu si jeho polštář přes hlavu a přitom křičím: „Vždycky je to práce! Být generálním ředitelem je hloupá práce, zvlášť když si nemůžeš vzít ani volnou neděli, aby ses vyspal a odpočinul si.“

Poslouchám, jak se směje, a o chvíli později slyším, jak se zavírají dveře a on odchází z pokoje. Snažím se usnout, nechci nic jiného než zůstat tady po zbytek dne schovaná, ale trápí mě myšlenky na příjezd jeho rodičů, na telefonát, který musím vyřídit s Jamiem, a na to, že půjdu dolů k sobě domů a pokusím se zachránit nějaké své věci.

Se zasténáním odhodím jeho polštář a vstanu z postele. Jdu do sprchy a zapínám ji. Zatímco se voda ohřívá, používám jeho zubní kartáček a pastu k čištění zubů a v duchu si dělám seznam všech věcí, které musím dneska někdy vyřídit. Vím jistě, že si na sebe nevezmu žádné spodní prádlo, které jsem měla v bytě. Nechci si ani představovat, co se s ním kdo dělal. Taky potřebuju nějaké oblečení, věci do sprchy, make-up a určitě ještě víc věcí, na které si nevzpomenu, dokud je nebudu potřebovat.

Když vylezu ze sprchy, omotám si kolem sebe jeden ručník, pak druhý kolem vlasů a otevřu dveře, které vedou ke skříni. Místnost je dost velká na to, aby mohla být něčí ložnicí, a vypadá jako malý pánský obchodní dům. Začnu otevírat zásuvky, abych našla něco na sebe, a zarazím se, když zjistím, že v jedné zásuvce jsou jen kravaty, které vypadají všechny stejně, jen v různých odstínech šedé, černé a tmavomodré. Zavrtím hlavou a zavřu ten šuplík, pak otevřu ostatní, až najdu boxerky, ponožky a tričko. Obléknu se a pak se vrátím do koupelny, sundám si z hlavy ručník a pověsím ho. Protože nemám kartáč a jediné, co najdu, je Braxtonův hřeben, projedu si prsty mokré vlasy a snažím se z nich dostat většinu uzlíků, což je úkol, který mi připadá beznadějný, když dva dny nepoužívám kondicionér.

„Rodiče tu budou za necelých třicet minut. Volali, když přejížděli most do města,“ řekne Braxton, poplácá mě po zadku, když prochází kolem mě, a mně se zděšením rozšíří oči, když pokračuje v řeči ze skříně, do které zmizí. „Řekl jsem mámě, že jsi tady. Je nadšená, že tě pozná.“

Rozhlížím se po místnosti, abych se někam schovala, a pak zavrtím hlavou. Tady se schovávat nepotřebuju. Mám byt jen o pár pater níž. Vyjdu z koupelny a jdu hledat svůj telefon a tašku, abych se dostala do bytu, a poprvé si přeju, abych si nesundala ty pitomé hodinky, protože bych je mohla použít, abych se dostala do svého bytu. Když v ložnici své věci nenajdu, jdu do kuchyně, pak do obýváku a do kanceláře, kterou jsem našla, když jsem tu byla naposledy.

„Můžu se zeptat, co hledáš?“ Braxton se nenuceně zeptá a já se otočím a zjistím, že se opírá o pult v kuchyni a popíjí kávu.

„Potřebuju tašku a telefon,“ řeknu mu a vrátím se hledat pod gauč, protože tam jsem se nedívala.

„Proč potřebuješ kabelku?“

Dám si ruce v bok a ztěžka dýchám. „Potřebuju jít domů.“

„Ty domů nepůjdeš,“ prohlásí a napije se kávy.

Dupnu si nohou. „Braxtone, právě teď není čas na to, abys mi říkal, co můžu nebo nemůžu dělat. Musím jít domů. Už dva dny jsem nepoužila kondicionér a nehodlám se poprvé setkat s tvými rodiči, když mám na sobě tvoje spodní prádlo.“

„Kondicionér?“

„Holky ho používají po umytí vlasů. Když to neudělají, vypadají jejich vlasy stejně jako ty moje včera, když uschly.“

„Co jsi měla včera s vlasy?“ Zamračí se.

„Panebože.“ Vyhodím ruce do vzduchu. „O to přece nejde! Jde o to, že potřebuju najít svou tašku, abych mohla jít domů, tak kde je?“

„Nevím, kde máš tašku.“ Zúžím na něj oči a snažím se zjistit, jestli nelže. „Nechal jsi ji včera večer na chatě, nebo v mém autě?“

Opravdu? Sakra. Nevím, jestli ano, nebo ne. „Kde máš klíčky od auta? Půjdu se dolů podívat do tvého auta.“ Když neudělá ani krok, aby mi pomohl, začnu hledat jeho klíče a přísahám, že už si nikdy, nikdy nesundám hodinky.

„Kdybys měla hodinky, nepotřebovala bys telefon ani kabelku,“ oznámí mi samolibě, jako by mi právě četl myšlenky, a já se otočím jen natolik, abych na něj pohlédla. Zvedne svůj šálek kávy. „Jen říkám, zlato. Ty aplikace v těch hodinkách jsem vymyslel, abych předešel přesně takovým situacím, jako je tahle.“

„Nenávidím tě,“ zamumlám a ignoruju jeho smích, když jdu do ložnice a hledám tam.

Poté, co projdu jeho šuplíky, špinavé prádlo a zkontroluju pod každým povrchem v ložnici, dupu do kuchyně a založím si ruce v bok. „Slušně tě požádám, abys mi dal klíče, a jestli to neuděláš, přísahám, že tě zabiju a následky budu řešit později.“

„Zlato, rád bych tě seznámil s mými rodiči.“ Usměje se a já přísahám, že cítím, jak mi z tváře vyprchává krev a žaludek se mi prudce propadá. Zavřu oči a doufám, že si dělá legraci, ale když slyším ženský smích a mužovo pochechtávání, vím, že ne. Pomalu oči zase otevřu a pak se otočím na špičkách, abych se postavila čelem k ostrůvku, který obklopuje kuchyň. Za barem stojí muž a žena, oba atraktivní, oba s rysy, které předali svému synovi. „Mami, tati…“ Braxton ke mně přistoupí a vezme mě za ruku. „Rád bych vám konečně představil Dakotu. Dakoto, to jsou moji rodiče, Bret a Alisha Adamsovi.“

„Přísahám, že jsem nechtěla říct, že bych vašeho syna opravdu zabila,“ vyhrknu a cítím, jak se do mě vpíjejí očima. „Já jen… já jen…“

„Víš, kolikrát jsem Braxtonovi v dětství vyhrožovala smrtí nebo nějakou formou mučení?“ zeptá se mě s úsměvem jeho máma a pak si sama odpoví na svou otázku. „Každý den. Každý den jeho života vždycky dělal něco, co mě přivedlo na pokraj zhroucení.“

„To je pravda,“ souhlasí jeho táta, přichází v džínách a mikině s kapucí s logem fotbalového týmu na přední straně, rychle mě obejme a pak se posadí na jednu ze stoliček.

Podívám se na Braxtona a vidím, jak se tváří, a nemůžu si pomoct, ale musím se smát. „Díky, lidi,“ zamumlá a já se rozesměju ještě víc.

Jeho máma mě obejde, vypadá stylově v džínách a bílé košili na knoflíky. Chytne mě za horní končetiny a drží mě pohledem. „Jde o to, že víme, jak dokáže být náš syn frustrující. Takže neexistuje nic, co bys právě teď mohla cítit a co bychom my necítili už dřív.“

„Ještě jednou díky.“ Braxton si povzdechne.

„Co? Všichni musíme držet při sobě.“ Jeho máma se usměje.

„Chceš říct, že všichni chcete, aby se ke mně přidala a dala se do party?“

„Čím dřív, tím líp,“ řekne jeho táta, zvedne ke mně hrnek s kávou a vykouzlí na mně úsměv.

„No, jsem ráda, že v tom nejsem sama, a opravdu se omlouvám za svůj vzhled.“ Rychle se na Braxtona zadívám. „Snažila jsem se jít ke mně domů a najít si něco na sebe, abych se vyhnula setkání s vámi, když vypadám takhle.“

Jeho máma mi stiskne ruce. „Braxton nám právě vysvětloval, že se ti někdo vloupal do bytu a zničil většinu tvých věcí. Je mi to líto, a jestli to pomůže, myslím, že vypadáš rozkošně.“

„Díky.“ Posunu se na nohou, už se nebojím setkání s jeho rodiči, ale přemýšlím, jestli není příliš brzy na to, abych řekla, že je možná prostě miluju.

„Můžu ti jít něco vyzvednout,“ nabídne mi a pustí mou ruku. „Aspoň něco na sebe, aby ses necítila nepříjemně, a pak můžeme jít vyřešit tvůj byt, sepsat seznam, co ještě potřebuješ, a jít to vyzvednout.“

„Ty chceš jen důvod, proč jít nakupovat,“ ozve se Bret. „Ne že bys někdy potřebovala důvod k nakupování.“ Alisha se na manžela usměje, pak přejde k místu, kde sedí, a políbí ho na tvář.

„Nebude ti vadit, když ti máma půjde něco vyzvednout?“ zeptá se mě Braxton tiše a já si pak všimnu, že mi podává hrnek s čajem.

„Jsi si jistá, že by ti to nevadilo?“ Zeptám se Alishy.

„Obávám se, že můj manžel má pravdu. Nepotřebuju moc důvodů, abych šla nakupovat,“ řekne, vytáhne z tašky telefon a přinese mi ho. „Jen mi napiš, co potřebuješ, a velikosti, a já řeknu Bretovi, aby mě odvezl dolů do Targetu.“

Vezmu od ní telefon a rychle jí napíšu základní informace. Když skončím, začnu jí telefon vracet a pak zavrtím hlavou. „Moc se omlouvám. Nemám u sebe žádné peníze a nevím, kde mám peněženku.“ Začnu textovku mazat, ale Braxton mi telefon vezme dřív, než to stihnu, a pak začne psát.

„Tady, mami.“ Podá jí telefon a pak z peněženky vytáhne černou kartu a podá jí ji. „Vezmi, co je na seznamu, a všechno ostatní, co si myslíš, že by mohla potřebovat.“

„Máš to mít.“ Zdá se, že je až příliš šťastná, že utrácí jeho peníze, ale mně se ten pocit v žaludku nelíbí.

„Prosím, nedělej to,“ řeknu tiše a ona se na mě podívá. „Potřebuju jen pár věcí pro teď. Zbytek seženu odpoledne, až najdu svou kabelku.“

Dívá se mezi mnou a Braxtonem a já ji neznám dost dobře na to, abych věděla, co si myslí, ale po chvíli se na mě podívá a přikývne, než se otočí na patě a popadne tašku. „Jdeme, starouši.“

„Vrátíme se.“ Bret vstane, sebere z pultu klíče, ale nevypadá tak nadšeně jako jeho žena z výletu do obchodu.

Jakmile odejdou, posadím se k ostrůvku s čajem a Braxton jde ke dveřím a zamyká. Když se ke mně vrátí, obejme mě kolem ramen a přitiskne se mi na krk a pak mi zašeptá do ucha, až se zachvěju. „Jen hádám, ale nemyslím si, že by tě rodiče nenáviděli.“

„Nebuď samolibý.“ Nakloním hlavu na stranu, když mě políbí na krk, a potom zasténám, jakmile mi sevře jedno ňadro a sjede mi rukou po břiše dolů, aby mě sevřel mezi nohama. „Braxtone.“

„Roztáhni mi nohy, Dakoto.“

Se zatajeným dechem udělám, co po mně chce. Rukou zajede pod pásek boxerek a jeho prsty vklouznou mezi mé záhyby. Jakmile mi zakrouží kolem klitorisu, hlava mi klesne dozadu a znovu zasténám.

„Víš, jak jsi tady jemná?“ Vrazí do mě dva prsty. „Jak jsi těsná a vlhká? Jak moc se mi líbí ty zvuky, které vydáváš, a to, jak se tvá kundička chvěje, když se chystáš udělat?“ Jeho dech se mi otírá o ucho, když se mé nitro začíná stahovat kolem jeho prstů. „Pusť to.“

„Ach, bože.“ Začínají se mi třást nohy a v očích se mi objevují hvězdičky. Prsty svírám okraj židle, ale jak orgasmus začíná narůstat, sundá ruku. „Nepřestávej.“

Slyším, jak se uchechtne, když otáčí stoličkou, a pak už jen vím, že jeho boxerky, které mám na sobě, jsou pryč, on klečí na kolenou a jeho obličej je mezi mýma nohama. Jednu nohu mu opřu o rameno a druhou o okraj pultu. Slyším jeho zasténání, jak mě hltá, prsty se do mě noří, zatímco mi olizuje a saje klitoris.

Orgasmus, který mne předtím pohltil, se vrací s velkou chutí a moje hlava padá zpět na ramena, jak se dostávám přes okraj. Srdce mi buší a dech se mi zrychluje, zvedám hlavu a vjíždím mu prsty do vlasů, soustředím se na jeho nádhernou tvář, jak stojí a tyčí se nade mnou. Jeho pohled zůstává upřený na můj a já sleduji, jak mu v očích probleskuje milion otázek a emocí.

„Co?“ Zeptám se tiše a sevřu mu čelist.

„Řeknu ti to, až přijde ten správný čas.“ Vezme mě za ruce a zvedne je, aby si je obtočil kolem ramen, pak mě chytne za kolena a zvedne mě do výšky. Obtočím mu nohy kolem pasu a držím se ho, zatímco on mě nese na gauč a posadí se tak, abych se mu rozkročila na klíně.

Zvedám ruce, když mi sundává tričko, a pak se dívám, jak se vysvobozuje z tepláků. Klouže svou délkou sem a tam skrz mé záhyby, zatímco se mu nehty zarývám do ramene. „Ber mě pomalu,“ nařizuje, když se drží pevně, a já se spouštím níž a koušu se do rtu proti nádhernému pocitu, jak mě naplňuje. „Ano,“ zasyčí a jednou rukou mě chytne za zadek a druhou za krk.

Pomalu se zvedám a klesám, užívám si to spojení, výraz jeho tváře, pocit jeho kůže na mé. Přitáhne si mě dopředu a já otevřu ústa pro něho, když mě pobídne k rychlejší jízdě, zatímco on přebírá kontrolu nad polibkem. Nechávám se jím vést, protože vím, že mě ještě nikdy nezklamal, vždy mne zavedl do ráje.

Odtáhne svá ústa od mých a já se opřu čelem o jeho, oběma rukama mě chytne za zadek a jeho boky se začnou zvedat a klesat, aby se setkaly s mými, my dva pracujeme synchronizovaně při hledání rozkoše. Když mi začnou pulzovat vnitřní stěny, zasténá a pak mě pobídne, abych zrychlila a jezdila na něm tvrději. Snažím se, ale můj vlastní orgasmus způsobuje, že mé tělo povoluje, a tak mě převrátí na záda, zvedne mi nohy na ramena a tvrdě mě šuká. Opravdu tvrdě, až cítím bolest, což jen umocní rozkoš, která se mi rozlévá po těle.

Jeho boky sebou trhnou, pak přírazy zpomalí a spustí mi nohy z místa, kde spočívaly. Znovu mě políbí, tentokrát něžně a sladce, jako by mi chtěl připomenout, že bez ohledu na to, jak tvrdě si mě bere, dokáže být stále jemný a něžný. Ukončí polibek, zvedne mě, aniž by přerušil naše spojení, a odnese mě do svého pokoje. Jedno koleno a pak druhé položí na postel, pak mě spustí dolů a já zakňučí, že ho ztrácím.

„Hned jsem zpátky.“ Políbí mě na čelo, nos a rty, potom se opře, přehodí přese mě deku a jde do koupelny. Slyším, jak se zapíná voda, a o pár minut později vychází s ručníkem, kterým mě očistí, než mě políbí na břicho. Naše pohledy se setkají, potom mě přikryje znovu dekou a odnese ručník zpátky do koupelny.

Když se vrátí, je už oblečený v džínách a černém tričku. Posadím se a držím si deku na hrudi, opřu se o čelo postele a sleduju, jak se ke mně blíží.

„Můžeš se prosím tě, podívat do auta, jestli tam není moje taška?“

Opře se pěstí do postele a ční nade mnou, když odpovídá tichým „Ne“.

„Braxtone. Jsem šťastná a uvolněná. Nekaz to tím, že budeš otravný.“

Usměje se a skloní hlavu, takže se jeho rty dotknou mého ucha, když promluví. „Tvoje taška leží na stole vedle vchodových dveří. Kdybys nebyla rozhodnutá utéct, všimla by sis jí dřív.“

„Věděl jsi, kde je,“ obviním ho a nakloním se, abych se setkala s jeho pohledem.

„Viděl jsem ji, když jsem zamykal dveře, aby mě rodiče nepřistihli, jak s tebou šukám.“

Panebože, ani mě nenapadlo, že se po jejich odchodu vrátí dovnitř. Zrůžoví mi tváře a on se rozesměje.

„Jsi zlý.“

„Přesto mě miluješ.“ Usměje se a mně se rozbuší srdce, protože by mohl mít pravdu.

Možná jsem do něj zamilovaná.

Zatraceně