TCDH - 7. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Claire

Claire nedokázala přemýšlet. Hrůza způsobila, že jí zamrzla mysl. Nedokázala říct, co se stalo – v jednom okamžiku se plynulá jízda na saních změnila v jízdu na horské dráze, sáně se převracely a ona se zoufale chytala všeho, na co dosáhla, aby nevypadla.

Držela se jako o život, obklopená zoufalým křikem koní a sténáním, které sáně vydávaly, když byly taženy sněhem kolem kamenů a padlých stromů. A pak zahlédla, co je před ní.

Obrátil se jí žaludek.

Klouzali přímo k útesu, který se tu dramaticky svažoval a který jim poskytoval tak malebný výhled na zámek pod nimi.

Zbývaly už jen vteřiny. Museli se dostat ven dřív, než sklouznou přímo přes římsu.

V hrůze se snažila lépe zachytit, aby se vytáhla ze saní, a zoufale se natahovala po Raulovi.

„Skoč,“ zakřičel přes zvuk větru a koní. Ve tváři měl grimasu odhodlání. „Seskoč ze saní, Claire!“

S téměř nelidskou silou se vytáhl na bok saní. Teď ji chytil za rameno, zaťal zuby, jak táhl – a Claire ucítila náhlou bolest v kotníku, zároveň se zvukem praskajícího dřeva se odrazili od další skály.

„Já nemůžu! Uvízla jsem,“ vykřikla zpátky a měla pocit, že se jí každou chvíli udělá špatně.

Byli příliš blízko propasti. A něco na spodku saní se zlomilo a uvěznilo jí nohu pod dřevěným prknem.

Další náraz otřásl saněmi a to, co ji drželo v zajetí, ji přitlačilo ještě víc, takže vykřikla drtivou bolestí.

„Skoč! Skoč, ty idiote!“ křičela vyděšeně, když se před ní objevila modř oblohy – a pak jako by na okamžik utichl veškerý zvuk. Sáně už nejely po sněhu a ledu.

Sáně se otočily ve vzduchu. Modrá obloha teď byla nad ní a bílá ledová pláň se leskla daleko pod ní. Na zlomek vteřiny si připadala jako ve stavu beztíže, jako přikovaná k obloze.

Pak začala klesat.

Když se sáně obrátily vzhůru nohama, její noha vyklouzla z třísek, které ji držely v pasti. Stále ji tupě bolela, ale s hrůzou, která naplňovala každou buňku jejího těla, protože smrt se rychle blížila, bolest ani nevnímala.

Myslela jen na to, jak je ráda, že s ní nejel Dylan. A také na strašlivou, zdrcující lítost, že do toho Raula stáhla s sebou. Kdyby se do ní nezamiloval, nezemřel by tu s ní.

Pak si uvědomila, že Raul už vedle ní není. Podařilo se mu včas vyskočit?

Najednou ucítila podivný závan vzduchu. Něco se kolem ní pevně sevřelo – a o vteřinu později se její pád zastavil, jak ji něco zvedlo.

Srdce jí bušilo v hrudi. Stále ji svírala hrůza, takže se jí přes drtivý strach špatně dýchalo.

Když se však podívala dolů, uviděla, že se kolem ní ovinulo cosi, co se třpytilo v podivné načervenalé černi. Bylo to velké a velmi tvrdé. Vypadalo to… Vypadalo to přesně jako obrovský pařát.

Pak uslyšela něco, co znělo jako hukot obřích křídel. A když pomalu zvedla hlavu a srdce jí bušilo až v krku, uviděla nad sebou letět siluetu obrovského draka, který ji pevně svíral v jednom ze svých drápů. Druhou nohou chytil sáně, dva bílí hřebci byli bezpečně připoutáni k postrojům.

Kde je Raul, pomyslela si znovu a začala se třást, jak ji dohnal šok.

Jak drak nepřestával mávat křídly, pomalu se vznesli do vzduchu. Ani ne za minutu se ocitla bezpečně uložená zpátky na zemi spolu s koňmi, nedaleko útesu, přes který se převrátili. Kočí ji sledoval s vytřeštěnýma očima, přestože sám stále seděl ve sněhu a s bolestivou grimasou se držel za koleno.

Raul…?

Drak udělal několik kroků vzad a složil křídla. Byl nádherný. Celé jeho tělo pokrývaly šupiny sytě rubínově rudé barvy. Na hrudi byly zakončeny jasně oranžovožlutou barvou, na ocase byly zbarveny do černa.

Ve světle umírajícího slunce to vypadalo, jako by mu po celém těle tančily malé plamínky. Byl nádherný, ten pohled jí bral dech. Bylo to, jako by ožil plamen, obklopený jen ledem a sněhem. Cítila, jak se jí rozbušilo srdce, jak do ní vniklo známé teplo, které ji zahřálo.

Raulovo teplo. Dračí teplo.

O chvíli později se dračí mohutné tělo zachvělo. Místo ohnivého draka stál na ledě muž, jehož oči byly plné stejného živého ohně, který hrál po celém dračím těle.

Věnoval jí drobný úsměv – a pak se zhroutil na sníh a chytil se za hruď.

„Raule,“ vykřikla a ignorovala bolest kotníku, když k němu spěchala.

Už jednou si zlomila nohu a tohle jí nepřipadalo tak hrozné. Ale na tom nezáleželo, protože právě teď dokázala myslet jen na to, že je stále naživu. Byla naživu a Raul také.

A Raul je drak…

„Jsi v pořádku?“ zeptala se vyděšeně, když si klekla vedle něj.

Najednou si vzpomněla, že vteřinu předtím, než se koně splašili, jí řekl, že se nemůže proměnit. Lhal jí snad? Ale ona toho draka viděla na vlastní oči…

Raul byl velmi bledý. Hrudník se mu rychle zvedal a klesal. Když mu přitiskla ruku na tvář, slabě se rozkašlal. Ucítila, jak jí srdce probodl strach, když viděla, že mu z úst vytéká tenký pramínek krve.

„Krvácíš,“ zašeptala. Opatrně krev setřela. „Nehýbej se. Je mi to moc líto. Zavolám sem doktora.“

Měla v kapse ještě telefon? A co je důležitější, mohla by tady na horách chytit signál?

Jeho ruka spočinula na její paži. „Budu v pořádku,“ řekl slabě.

Pak se znovu rozkašlal, ale k její úlevě se nezdálo, že by mu tekla další krev.

„Promiň. Chtěl jsem ti to říct,“ zašeptal. „Říkal jsem ti, že se nemůžu proměnit… když to udělám, hodně mě to vyčerpá. Můj drak je zlomený. Zasloužíš si lepšího druha…“

„Ale no tak,“ opáčila a v jejím nitru se vzedmula stejná dávka hněvu a obav. „Nebudu poslouchat, jak o sobě takhle mluvíš, když jsi mi právě zachránil život! Na tom drakovi není nic zlomeného. Byl velkolepý a lepšího draka bych si nedokázala představit! A jestli ho už nikdy neuvidím, protože se nedokážeš proměnit, aniž bys vykašlával krev, tak to bude úplně v pořádku, protože jsem do tebe zamilovaná, do Raula, člověka. A taky… počkej. Řekl jsi druh?“

Po celou dobu její přednášky ji sledoval s patřičnou dávkou roztrpčení. Teď, i když byl stále bledý jako sníh, jí věnoval drobný, nadějný úsměv.

„Chtěl jsem, aby to bylo romantické. Proto jsem si objednal jízdu na saních. Chtěl jsem ti to říct. Měl jsem dárek a všechno.“

Se zasténáním odhodlaně sáhl do kapsy, i když mu ten pohyb očividně působil bolest.

O chvíli později už držel v rukou malou krabičku. Natáhl ji ke Claire.

„Pro mě?“ zeptala se ohromeně, když ji třesoucíma se rukama uchopila.

„Není to ta nejlepší chvíle. Takhle jsem si to opravdu neplánoval. Ale je to pravda,“ řekl. Stále se držel za hrudník a kolem rtů se mu rýsovaly vrásky bolesti.

Ale v jeho očích byl také nadějný pohled – náznak plamene, který hořel stejným nejistým teplem jako žár v jejím vlastním srdci.

Když krabičku otevřela, našla v ní náhrdelník. Byl to tenký zlatý řetízek, krásně vyrobený. Když ho zvedla na světlo, oslnivě zářil a odrážel poslední paprsky umírajícího slunce. Na okamžik se zdálo, jako by po jemném řetízku tančily plameny.

„Já vím, že to není moc. Skutečný drak by ti k nohám položil truhly plné diamantů a rubínů. Ale je to můj jediný opravdový poklad. Vyrobil jsem ho sám, kdysi dávno, když jsem byl ještě dítě, spolu se svým dědečkem.“

Najednou si uvědomila, že má v očích slzy. Odhodlaně si je setřela.

„Je to nádhera,“ řekla a ani ji nezarazilo, jak jí slzy zdrsnily hlas. „Nedokázala bych si představit nic vzácnějšího. Zapneš mi ho?“

Opatrně ho Raulovi podala, otočila se a zvedla si vlasy z cesty.

Kotník ji stále ještě trochu bolel a teď, když šok začal odeznívat, ji bolelo celé tělo. Nehoda na ní nejspíš zanechala modřiny.

Přesto, když jí opatrnými prsty připevnil zlatý řetízek kolem krku, jako by jí projela nová vlna jemného tepla, které zahnalo veškerou bolest.

Překvapeně se zhluboka nadechla.

„To jsi ty?“ zeptala se a natáhla ruku, aby mu zakryla prsty, které měl stále položené na jejím rameni. „To horko. Vždycky jsi byl tak hřejivý… Jako živá pec.“

Tiše se zasmál. Teplo jeho dechu na jejím krku ji rozechvělo, než si ji přitáhl zpátky.

„To je můj drak. Narodil jsem se naladěný na sílu ohně. Nedokážu se sice soustředit natolik, abych mohl používat většinu svých schopností nebo se proměňovat – ale dokážu udržet teplo svého druha.“

Přitáhl si ji do náruče a rty jí vtiskl polibek do vlasů.

„Jsem tak rád, že jsi v bezpečí,“ řekl tiše. „Nebyl jsem si jistý, jestli se ještě vůbec dokážu úplně proměnit nebo jestli to přežiji – ale ty jsi byla v nebezpečí a já věděl, že to musím zkusit. I kdyby to bylo naposledy, co bych se kdy proměnil, nedokázal jsem si představit lepší způsob, jak se rozloučit se svým drakem.“

Claire se stáhla a vrhla na něj zuřivý pohled. „Už žádné takové věci. Ať už je to drak, nebo ne, zachránil jsi mi život. Není na tobě nic, co by nebylo silné a odvážné.“

Raul se křivě zasmál, když otočil hlavu. „Teď nám to nebude moc platné. Brzy se setmí. Musíme se dostat z téhle hory zpátky na zámek. Jako drak bych byl právě teď mnohem užitečnější.“

„Pořád máme koně a sáně,“ prohlásila s odhodláním, které tak docela necítila. „Zůstaň tady.“

Opravdu se necítila na to, aby strávila noc ve sněhu a ledu v horách, navzdory své statečné tváři – a navzdory tomu, že s sebou měla vlastní zdroj tepla v podobě Raula.

Nejprve zkontrolovala jejich kočího, pana Waldena, který naštěstí kromě podvrtnutého kolena nevypadal, že by měl nějaké další zranění.

„Nemůžu chodit,“ oznámil s bolestnou grimasou. „Sáně jsou nejlepší volba.“

Oba si pohoršeně prohlíželi zbytky saní, které drak vysadil.

Ve zbývajícím soumraku si začala sáně prohlížet zblízka. Nemusela být odborník, aby viděla, že je nebude možné použít k návratu domů. Nejenže se dřevo vespod zlomilo a uvěznilo jí kotník, když se svezly po skále, ale jeden z železných podběhů byl utržený.

Koně neklidně frkali. Jejich oči byly stále divoké a zdobené hřívy se jim zamotaly. Claire je chvíli jen hladila po krku. Tiše jim šeptala, dokud se trochu neuklidnili z děsivého zážitku pádu a draka.

„Zajímalo by mě, co vás tak vyděsilo,“ zamumlala. „Kéž byste mohli mluvit. Ale hádám, že nejste měniči? Jestli jste, chci, abyste věděli, že nejlepší čas na proměnu by byl, když jsme se řítili přímo k propasti.“

Jeden z hřebců znovu frkl a jemně jí šmejdil po kapsách, jako by hledal nějaký pamlsek.

Zasmála se. „Žádní měniči, rozumíme si. A s mým vyšetřováním taky žádná pomoc, co?“

Naklonila hlavu ke koženému postroji. Koně byli stále připojeni k rozbitým saním. Přemýšlela, jestli by je mohla nějak odpojit. Nelíbilo se jí pomyšlení, že by ty dva koně měla nechat tady v horách, v mrazu a tmě.

Pomalu přejela rukama po širokých, pevných pruzích černé kůže. Neměla u sebe nic, co by dokázalo silný materiál proříznout. Několik přezek se během jejich pádu a záchrany dračími křídly zkroutilo a zamotalo, ale nakonec našla přezku, kterou mohla otevřít.

Škubnutí za postroj jí ovšem ukázalo, že je s koněm a saněmi spojen nejméně pěti dalšími přezkami.

S tichým proklínáním strávila drahocenné minuty taháním a povolováním kožených řemínků prsty, které byly každou vteřinou chladnější. Na konci už sotva cítila jejich konečky, ale byla úspěšná. Přidržovala hřebce za ohlávku a opatrně ho vedla k místu, kde stále seděl kočí.

„Podrž mi ho. Já vezmu toho druhého. A pak se dostaneme dolů z téhle hory,“ řekla s větším optimismem, než sama cítila.

Na planině pod ní se rychle rozprostírala tma. V dálce viděla, jak zámek ožívá, jak se rozsvěcuje jedno okno za druhým, jak se balkony a stromy a zamrzlé jezero třpytí pohádkovými světýlky. Srdce se jí na okamžik sevřelo, když si vzpomněla na Dylana. Dělal si o ni starosti?

Nejspíš se ztratil v jedné ze svých her. A to ani nevěděl, že mě Raul vzal na projížďku na saních. Bude si myslet, že prostě zase pracuji dlouho do noci…

Foukla si na prsty, aby si je zahřála, než se začala zabývat přezkami na druhém hřebci. Mít Raulovo teplo by se jí teď hodilo – ale byl zraněný a ona ho nechtěla nutit vstávat, když ještě před chvílí kašlal krev.

Tiše zaklela, když jí uklouzly prsty a ostrá hrana přezky se zařízla dost hluboko, aby jí začala téct krev.

S povzdechem ji nasála a zadívala se na změť kožených řemínků. Tahle strana vypadala hůř. Předpokládala, že kůň měl štěstí, že kůže byla tak pevná, jinak by se Raulovi nikdy nepodařilo hřebce zachránit. Přesto nebyla žádná legrace snažit se rozplést změť mokré kůže a pokroucených přezek.

„Potřebuješ pomoct?“ zeptal se Raul potichu.

Když se otočila, zjistila, že si k ní navzdory všemu našel cestu. Pořád vypadal velmi bledě, jednou rukou si svíral kabát nad místem, kde mu tlouklo srdce. Ale dokázal stát a hýbat se – a stále z něj vyzařovalo lahodné teplo, díky němuž se cítila nadějněji ohledně téhle šlamastyky, do které se dostali.

„Myslím, že už jsem na to přišla,“ řekla a zamračila se na tu skládanku řemínků před sebou. „Je to jen tohle, a tohle, a tahle přezka…“

Když bolavými prsty uvolnila tři přezky, hřebec netrpělivě podupával.

Měla pravdu… zbýval už jen poslední popruh, který se připojoval k dřevěnému trámu mezi koňmi a ten zase k saním.

„Dobře. Už je to skoro hotové, zlatíčko. Byl jsi tak hodný chlapec. Ještě chvilku vydrž…“

Zastavila se, když její prsty narazily na něco zvláštního. I se znecitlivělými konečky prstů okamžitě vycítila, že něco není v pořádku.

Široký, dvakrát zpevněný kožený pruh se tu úplně utrhl. To by ji nemělo překvapit; několik řemínků se roztrhlo během jejich letu a záchrany.

Přesto jí na tom něco nesedělo, i když nedokázala přijít na to, co jí v hlavě rozeznělo takové poplašné zvony.

„To je řez,“ konstatoval Raul. I když měl hlas stále drsný bolestí, přistoupil blíž a prohlížel si popruh vedle ní. „Tady. Vidíš to? Netrhá se to. Tohle je čistý řez, víc než do poloviny.“

Šokovaná znovu nahmatala prsty kůži.

Raul měl pravdu. Řez byl ostrý, kožený řemínek byl čistě přeříznutý až za polovinou. A tam byla kůže roztřepená a pokroucená, když se nakonec roztrhla úplně.

Vzal řemínek do ruky a zkoumal, kde je spojen s dřevěnými hřídeli saní. Pokusně za něj zatáhl a sledoval, jak se dřevo spojené se saněmi v reakci na to pohnulo.

„Myslím, že se to stalo takhle. Tenhle popruh se roztrhl – což znamená, že se sáně najednou staly neovladatelnými. A koně zpanikařili, když se za nimi sáně začaly otáčet.“

„A táhlo nás to přímo ke skále.“ Ještě teď Claire při té vzpomínce projel mráz po zádech. „Nerozumím tomu – odkud se ten řez vzal?“

Zamračeně se na podíval. „Nevím. Ale slibuji, že to zjistím. Tohle není nehoda, Claire. Někdo ten řemen musel naříznout. Možná to byl jen neuvěřitelně hloupý vtip. Nebo možná chtěl někdo našeho pana Waldena vyřadit z provozu. Ale ať už měl důvod jakýkoli, málem tě zabil.“

„Mohli zabít i některé z našich hostů,“ podotkla Claire a bylo jí zle. „Nebo je přinejmenším zranit.“

Pomalu zavrtěl hlavou. „Ne. Ten postroj je příliš velký pro poníky, kteří dělají prohlídky pro hosty.“

„Kdy jsi domluvil naši projížďku?“ Claire cítila, jak jí srdce buší až v krku, když si uvědomila, co to znamená.

„Před třemi dny,“ odpověděl jí Raul zasmušile. „Zkusím zjistit, komu o tom řekli. Nechci, abys panikařila, Claire – ale dokud nezjistím, co se tady děje, chci, abys byla velmi opatrná.“

Zhluboka polkla a pak přikývla. „Slibuji. Ale nejdřív se musíme dostat z téhle hory. Budeme muset jet na koni. Už se stmívá – a my nevíme, kdo tam venku je.“