RY - 28. kapitola 1/2

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

KENNEDY

 

Čtyři dni uběhnou jako v mlze. Jacksona pouštím do ložnice jen proto, aby zkontroloval rány a podal prášky proti bolesti. Vyžaduje to obrovské úsilí, abych vypnula všechny své emoce, když je nablízku. Jeho vůně mě obklopuje a usazuje se hluboko v mé mysli. Nejradši bych ho vykopla předními dveřmi, ale pravdou je, že ho potřebuji. Ve vteřině by mě strčil do krabice a poslal k rodičům, abych tam s nimi žila, pokud bych mu nedovolila zůstat a hlídat mě.

 

To ale neznamená, že je to snadné. Připomíná mi všechno, na co chci zapomenout. Máma si myslela, že se chci zabít, a proto jsem se pořezala, ale to nebyla pravda. Nechci umřít. Chci jen, aby se bolest zmírnila.

 

Probudila jsem se a cítím se dost dobře na to, abych se dneska vrátila do školy, takže to taky udělám. Nevím, co má Jackson v plánu, ale půjdu, i kdyby to nechtěl. Natáhnu si boty a při představě, že se s ním budu hádat, si povzdechnu. Jakmile se postavím, ucítím na stehnech lehké pálení a škubnu bolestí, která se mi zaryje do citlivé kůže.

 

Ozve se zaklepání na dveře ložnice, ignoruji ho a místo toho popadnu ze země batoh. Když dojdu ke dveřím, klepání zesílí, a tak otočím klikou a otevřu je mnohem silněji, než je nutné.

 

Cítím Jacksonovy oči, jak mi bloudí po těle, každé zelené nebeské těleso, teplem naváděnou raketu na mé kůži.

 

"Kam jdeš?"

 

"Do školy. Cítím se líp a nechci to už odkládat. Navíc už jsem toho zmeškala dost.“ Zvednu pohled jen doprostřed jeho široké hrudi. Nechci vidět jeho oči ani tvář. Je jen připomínkou všechno, za co prosím, abych zapomněla.

 

"Jsi si tím jistá, Kennedy? Nejsem si jistý, jestli je tvůj duševní i fyzický stav připraven.“ Protočím očima a přeji si, aby se vrátil k tomu, že je mu jedno, jestli dýchám nebo jsem mrtvá.

 

"Je mi úplně jedno, co si myslíš. Odcházím a ty mě nemusíš následovat. Vlastně bych ti byla vděčná, kdybys to nedělal.“  Prostrčím se kolem něj a projedeme mnou elektrický proud, když se moje ruka otře o jeho. Všechno by bylo mnohem snazší, kdybych se k němu necítila přitahována. Kdyby se mi v jeho přítomnosti nezvýšil tep.

 

"Ne, to nejde Kennedy. Jen si vezmu své věci a pak můžeme jít,“ řekne a jsem vděčná, že se se mnou kvůli tomu nehádá. Opravdu teď nemám sílu se s ním hádat. Jdu do kuchyně, popadnu jablko, rychle si udělám kafé a dám ho do cestovního hrnku.

 

Když jsem hotová, Jackson čeká u dveří a tentokrát se neubráním tomu, abych se na něj podívala. Arogantně krásný, hrozivý a schopný smrti. Přiměje vás uvěřit čemukoliv a pak vám podrazí nohy.

 

Kráčím před ním a dávám si záležet, aby moje tempo bylo rychlejší než jeho, což je pěkně na hovno, protože je vyšší než já. Ale zvládnu to, protože nechci, aby si někdo myslel, že jdeme spolu. Když dorazím na první hodinu, skoro si povzdychnu. Z napětí v těle mě bolí svaly a nemůžu se dočkat, až mezi námi bude trochu místa.

 

"Hej, počkej," zavolá Jackson a chytne mě za rameno, čímž mi zabrání pokračovat vpřed. "Budu tady, až vyjdeš."

 

"Nemůžeš prostě zmizet," zavrčím a vytrhnu se z jeho sevření. Pokaždé, když se mě dotkne, mé tělo obklopí teplo. Mé srdce na něm lpí, zatímco můj mozek ví víc, ví jako škodu může způsobit.

 

Udělám tu chybu, že se podívám nahoru do jeho mechově zelených očí. "Ne, nemůžu jen tak odejít a taky neodejdu. Budu ti za zadkem a ujistím se, že budeš v pořádku, protože ti to dlužím.“

 

Zavrtím hlavou a o krok ustoupím, protože chci a zároveň potřebuji mezi námi určitou vzdálenost. "Nic mi nedlužíš, a i kdyby ano, nevěřím ti. Nechci od tebe nic, protože všechno něco stojí, Jacksone, a já už jsem skončila s tím platit tvou cenu. Skončila." Otočím se a odejdu přes dvojité dveře. Nezastavím se, dokud nedorazím do své třídy a nespadnu na židli.

 

Studenti vejdou dovnitř, zaujmou svá místa a profesor vystoupí na pódium v přední časti místnosti. Snažím se ze všech sil soustředit na to, co profesor říká, dělám si poznámky a snažím se zapamatovat si všechny informace, které jsem během své nepřítomnosti zmeškala. Nějak mám pocit, že na mě lidé zírají a pozorují mě víc než obvykle, takže nakonec trávím většinu hodiny tím, že se ohlížím přes rameno jako blázen.

 

Několik dívek si šeptá a dívá se mým směrem, ale nikoho dalšího nepřistihnu. Svalím to na paranoii, dokončím hodinu, a když nás profesor propustí, projdu chodbou a zamířím na další hodinu, i když bych nejradši utekla zpátky do svého bytu.

 

Když vyjdu ven, zahlédnu Jacksona, jak se opírá o strom, jeho postoj je uvolněný, ležérní, a jakmile mě spatří, odstrčí se od stromu a jde mě pozdravit.

 

Nelhal, opravdu čekal. Což mě znechutí i zahřeje zároveň. Nesnáším, že mě neposlechl a nezmizel, když jsem mu to řekla.

 

"Jaká byla hodina?" zeptá se.

 

"Fajn. Víš, nemusíš mě sledovat, tví přátelé začnou klást otázky.“

 

Jackson pokrčí rameny. "Nezajímá mě, na co se ptají nebo co říkají. Záleží mi jen na tobě a na tom, co si myslíš a cítíš.“

 

Otevřu ústa, nejistá tím, co říct, ale asi na tom nezáleží, protože k nám přistoupí Crystal, ramenem mi vrazí do ramene a já málem narazím do Jacksona.

 

"Ach, promiň, neviděla jsem tě," řekne a zahihňá se vedle Jacksona. "Počkej, já myslela, že ..." Udělá pohyb jako že si podřezala zápěstí a pak řekne: "Vypadá to, že jsi neodvedla dost dobrou práci, řekla bych."

 

Její slova mě samozřejmě nijak zvlášť nešokují, někdo tak sobecký a bezcitný jako ona by něco takového řekl. Vlastně to docela sedí.

 

Jackson zareaguje dřív než já, popadne ji za paži a otočí ji čelem k sobě. "Co to kurva? Myslíš si, že když řekneš takovou kravinu, budeš vypadat cool?“ Vztek, který se mu objeví ve tváři, je děsivý jako peklo, ale je to výraz, který jsem sama několikrát viděla.

 

Přesto je zvláštní vidět ho, jak ten vztek směřuje na někoho jiného, ​​zvláště na holku, o které vím, že by udělala cokoliv, aby s ním mohla být.

 

"Pusť mě, ubližuješ mi," zakňourá Crystal a vytrhne se mu z ruky.

 

" Jestli s ní budeš ještě jednou takhle mluvit, udělám ti víc, než jen ublížím," vypění a Crystal o krok ustoupí s nosem nahoru.

 

"Nemůžu uvěřit, že mě někdy napadlo něco si s tebou začít." Na Crystalině tváři se objeví znechucení, jako by ochutnala něco kyselého.

 

Jackson se zasměje. "Jako bys měla sebemenší šanci. Mazej, a jestli budeš říkat více sraček o Kennedy, budeš se zodpovídat mně.“

 

Crystal se otočí na vysokých podpatcích a odejde. I když bylo velmi zábavné vidět Jacksona, jak se mě zastává, nic to nemění na věci. Nemůže. Nemůžu být s někým, kdo mi ublížil tak jako on, kdo proti mně zneužil mou slabost. Věděl, jak moc jsem zlomená, věděl, jak moc trpím, a přesto mi uštědřil podpásovku.

 

"Jsi v pořádku?" Jacksonova otázka přeruší mé myšlenky.

 

"Jsem v pohodě." Držím hlavu vztyčenou, ignoruji pohledy, které jsme si vysloužili malou hádkou.

 

Na čele Jacksona se tvoří vrásky starostí. "Omlouvám se, že je taková mrcha."

 

Zavrtím hlavou. "Neomlouvej se. Jsem zvyklá, že mě srážejí a zacházejí se mnou jako se špínou. Přežiji to, navíc to není poprvé, co mi někdo řekl, abych se zabila.“ Usměji se, protože vím, že je to rána pod pás, ale je mi to jedno. Ublížil mi, vyrval mi srdce z hrudi. Zaslouží si pocítit mou bolest a nezáleží na tom, jak mu ji poskytnu.

 

"Zasloužím si to ..." Přikývne, jako by mi četl myšlenky.

 

"Musím jít na další hodinu," řeknu a protlačím se kolem něj.

 

"Samozřejmě, pojďme." Otočí se, aby mě následoval. Je to otravné a zaskřípu zuby, abych udržela slova v ústech.