RY - 27. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

JACKSON

 

Pokaždé, když se podívám na své ruce, vidím na nich její krev. Vidím její bledou tvář, zavřené oči a bledě růžové rty. Málem jsem ji ztratil. Kdybych tam nepřišel, možná by tu teď nebyla. Sakra, co to říkám? Nebýt mně, nebyla by na tomhle nemocničním lůžku.

 

Příště se řízní trochu hlouběji.

 

Nejradši bych si vyrval jazyk za to, že jsem řekl něco tak nechutného, ​​krutého a strašného. Věděl jsem, že trpí, ale má vlastní zranitelnost to zastínila. Byl jsem sobecký a uvěřil jsem někomu jinému, aniž bych se jí zeptal, co se opravdu stalo. To ona trpěla nejvíc. Jillian zemřela a její ztráta mě zdrtila, ale Kennedy si prošla mnohem víc než jen ztrátou své nejlepší kamarádky.

 

Kdybych byl ten večer na večírku a nepřemýšlel svým ptákem, možná by se nic z toho nestalo. Možná by Kennedy nenapadli, možná by tu Jillian ještě byla.

 

Byl jsem tak zaneprázdněn svalováním viny na Kennedy, že jsem se nikdy nepozastavil nad tím, jak jsem do té situace zapadal já.

 

"Jsi si tím jistý?" Kennedyina matka se zeptá potřetí.

 

Přikývnu. "Ano. Zůstanu s ní a dohlédnu, aby se nic nestalo.“

 

Obava na její tváří mi napovídá, že mi nechce věřit, ale po pravdě řečeno, nemá na výběr. Kennedy je dost stará na to, aby se rozhodovala sama. Nemůžeme ji však věřit a nechat ji samotnou. Lékař doporučil, aby s ní někdo zůstal několik příštích týdnů. Druhou možností by bylo umístit ji do psychiatrické léčebny, což se stane jen přes mou mrtvolu. Její otec byl samozřejmě pro, za což si málem vysloužil ránu do ksichtu.

 

"Řekl, že nám zavolá, kdyby byl nějaký problém, Claudie, jdeme," řekne Travis, Kennedyin otec, bez toho, aby se na mně podíval. Má štěstí, že ho vůbec pustí do pokoje po všech těch sračkách, co provedl.

 

"Dobře, dobře. Jen se bojím. Nechci o ní přijít,“ řekne Claudia a hlas se jí zlomí. Kennedy řekla rodičům jen pár slov. Neodvážil jsem se její matce říct, že vzhledem ke Kennedyině a mé minulosti jsem pro tuhle práci možná ten nejhorší člověk, ale dlužím jí to. Dlužím jí dát věci do pořádku, chránit ji a zajistit, že dostane další šanci. Nemůžu ji opustit, ne když vím, že já jsem příčinou.

 

Claudia poplácává Kennedy po noze, ale ta ani nevzhlédne a nevezme ji na vědomí. "Lékaři ti domluví schůzku s terapeutem. Musíš k němu chodit jednou týdně. Prosím, neubližuj si, prosím. Jestli tě ztratím ...“

 

"Pojďme, zlato," zavrčí Travis od dveří.

 

Chci tomu sráči říct, že by se měl víc starat o svou dceru, ale nemůžete k tomu někoho nutit. Buď se stará, nebo ne.

 

Claudia si setře z tváře pár slz a políbí Kennedy na čelo, než vykročí ke dveřím. Než dojde na práh, otočí se ke mně. "Prosím, postarej se o ni a zavolej mi, kdyby se něco stalo, ve dne i v noci."

 

"Jasně," řeknu jí. Přikývne a vyjde z pokoje, aniž by se ohlédla. Nesnáším, jak jsou Kennedyiny rodiče zahledění do sebe. Měli vidět, jak moc se trápí.

 

Já měl vidět, jak moc se trápí.

 

"Jsi připravená jít?" Zeptám se jemně.

 

Nedívá se na mě, když promluví: "Proč jsi pořád tady?"

 

Trpělivost není moje silná stránka, ale pro Kennedy udělám cokoli, takže pohřbím své emoce a připomenu si, že to bude chvíli trvat. Nehodlá akceptovat, že jsem tady.

 

"Slíbil jsem tvé mámě, že tu zůstanu a postarám se o tebe, abys mohla dál chodit do školy. Nemyslel jsem si, že bys chtěla jít domů.“

 

"Nechci, ale také nechci být s člověkem, který mě dotlačil na tohle nemocniční lůžko."

 

Kurva, to pálí, ale to si zasloužím. Zasloužím si cítit její vztek a bolest. Jsem připraven nechat se od ní mlátit, protože si to kurva zasloužím. Budu jejím pranýřem a člověkem, kterého potřebuje, aby ji držel pohromadě.

 

"Já to chápu a hodlám to napravit. Napravím všechno, co jsem udělal.“

 

"Nejsem rozbitý rám obrazu. Nemůžeš mě opravit.“

 

"Nesnažím se opravit tebe, broučku. Snažím se napravit sám sebe. Jsem tady, protože tu chci být. Protože ti to dlužím.“

 

"Já tě tady nechci." Zvedne pohled a v očích se ji objeví znepokojivý pohled. Chci k ní jít, obejmout ji a říct jí, že všechno bude v pořádku, ale neodvážím se. Ne teď. Je příliš brzy.

 

"Já vím, ale jsem tady, a na tom se nic nezmění." Vydechnu a podívám se dolů na své ruce. Krev. Tolik krve. Nikdy nebudu schopen zapomenout na to, jak jsem ji našel. Na to, že jsem jí způsobil tolik bolesti a dohnal ji k sebevraždě. Tohle jí dlužím. "Jsi připravená jít?" Zeptám se znovu.

 

Nic neřekne, a tak se rozhodnu převzít iniciativu a vyrazit. Třeba se bude cítit líp, až se vrátíme do jejího bytu. Zavolám na sestru, seženu jí invalidní vozík a dotlačím ho do pokoje.

 

Kennedy dělá, jako bych tam nebyl, zatímco se pomalu odstrkuje z postele a staví se do stoje. V jejích rysech probleskne bolest a já jí cítím ve svých útrobách, jako by se mi do kůže zabodl tupý nůž. Z reflexu jí nabídnu ruku, ale odbije ji a při tom kontaktu zasyčí, skoro jako bych ji popálil.

 

"Nech mě ať ti pomůžu," prosím.

 

"Ne," procedí skrz zuby. "Raději budu cítit každou špetku bolesti, než abych tě nechala znovu se mě dotknout."

 

Její slova mně zasypou jako kusy ledu, ale očekával jsem je. Očekávám, že na mě bude utočit, nenávidět mě a navždy mě proklínat.

 

Sestra se za chvíli vrátí s propouštěcími papíry.

 

"Nezapomeňte prosím zkontrolovat rány a ujistit se, že jsou čisté. Poslali jsme do lékárny antibiotika a léky proti bolesti. Doktor by chtěl, aby za pár dní pokračovala ve výuce. Kdybyste měla nějaké problémy, zavolejte nám.“

 

Kennedy zavrčí a vezme si od sestry papíry a načmárá svůj podpis.

 

"Děkuji," řeknu sestře a začnu Kennedy odvážet z pokoje. Dojdeme až ke vchodovým dveřím, zaparkuji vozík a pak se k ní otočím.

 

"Jdu pro své auto, hned jsem zpátky." Jak se dalo očekávat, nedostanu žádnou odpověď a jako dítě ode mě odvrátí hlavu. Jdu pro auto a co nejrychleji dojedu na místo vyzvednutí. Téměř si úlevou povzdechnu, když zjistím, že tam Kennedy pořád sedí s rukama v klíně. Bože, vypadá tak křehce a zlomeně.

 

To jsem jí udělal já. Zlomil jsem ji.

 

Zaparkuji SUV, vystoupím, abych jí pomohl z vozíku, ale ona už z něj vstane a začne kulhat směrem ke mně.

 

"Jsem tu, abych ti pomohl," zavrčím, neschopný skrýt svůj hněv. Jestli mě nenechá, abych ji pomohl, skončí to tak, že si roztrhne stehy.

 

"Myslím, že už jsi pomohl dost," usměje se pohrdavě a donutí mě ustoupit z cesty, když dojde ke dveřím SUV. Chystám se jí pomoc do auta, když vtom do něj naskočí úplně sama a bolestí sebou škubne, když zadkem narazí na kůži.

 

"Jestli nechceš jít domů a bydlet s rodiči, budeš mě poslouchat. Neudělám nic, čím bych ti ublížil.“

 

Kennedy se zasměje, ale není to zábavný smích – jestli něco, je nešťastný. "Nevěřím ti, Jacksone. Nikdy jsem ti neměla věřit. Myslet si, že tam tu noc budeš, myslet si, že mi pomůžeš, myslet si, že mi budeš věřit. Důvěřovala jsem ti a podívej, jak to dopadlo.“ Podívá se na mě a já nevidím nic z dívky, kterou jsem léta miloval. "Nenávidím tě. Nenávidím všechno, co představuješ, a pokaždé, když vidím tvou tvář, připomenu si, jak ses postavil na jeho stranu. Připomíná mi to, jak strašlivý jsi člověk a jak se už nikdy nechci podívat na tvou tvář, protože to je vše, čím kdy budeš.“

 

Oči se jí naplní slzami a já na jeden krátký okamžik nemůžu dýchat, myslet ani reagovat. Věděl jsem, že je naštvaná, smutná a prochází emocemi, ale nikdy ... nikdy jsem si nemyslel, že by mě mohla doopravdy nenávidět. Teď už si tím tak jistý nejsem.

 

Zatlačím své pocity dolů a zadupu je do země, jakmile začnou vyskakovat. Tady nejde o mně. Jde o ní.

 

"Chápu to," řeknu a zavřu dveře, jakmile je uvnitř.

 

Cesta k ní domů – po zastávce v lékárně – je strastiplně pomalá. Když zastavíme u jejího bytového komplexu, jsem víc než vděčný, že můžu vystoupit z auta. Tato úleva ale trvá jen krátce, když Kennedy vystoupí a cukne sebou bolestí. Musíme vyjít cele patro schodů a já ji v žádném případě nenechám, aby je vyšla. S tímto vědomím ji nechám dojít až ke dveřím komplexu, než ji opatrně zvednu a přitisknu si ji k hrudi.

 

"Polož mě," křičí, když se ode mně snaží odstrčit.

 

"Uklidni se. Jen tě vynesu do bytu. Nechci, aby sis roztrhla stehy nebo něco.“

 

"Proč se staráš? Předtím ti na mně nezáleželo. Tak v čem je teď rozdíl?“ Jako divoká kočka se na mě vrhne a nehty se mi zaryje do těla, ale já ignoruji drobné záchvěvy bolesti, které způsobuje mým napjatým svalům. Pořád ještě nejsem uzdraven z boje, ale má bolest je bezvýznamná ve srovnání s bolestí, kterou prožívá ona.

 

"Můžeš dolů," řeknu a postavím ji na zem, když dojdeme ke dveřím jejího bytu. Třesoucími se prsty je odemkne a strčí do dveří, než se otočí čelem ke mně.

 

"Můžeš spát na chodbě."

 

"Taková dohoda nebyla, Kennedy, a ty to víš. Buď budu spát v bytě na tvém gauči, nebo můžeme jít ke mně a zůstat tam. Vyber si, co ti nejlépe vyhovuje. Jsem tu pro tebe, to je všechno.“

 

"Nesnáším, že mi na tobě někdy záleželo. Že jsem se kdy stala tvou kamarádkou a že jsem kdy uvažovala o tom, že tě budu milovat. Nech mě být, nebo všem řeknu, že jsi mě dotlačil k sebevraždě.“

 

Se slzami v očích se otočí na patách, odejde do ložnice a zabouchne za sebou dveře. Odnesu její věci do kuchyně a pak odejdu do obýváku. Padnu na gauč a hlava mi spadne do dlaní.

 

Rozhodl jsem se správně, když jsem sem přišel? Když jsem Claudii řekl, že ji budu hlídat?

 

V mžiku si připomenu, že ano a všechny pochybnosti se rozplynou.

 

Musím jí pomoci najít cestu zpátky ke světlu. Dlužím jí to, a jestli mě na konci toho všeho bude pořád nenávidět, odejdu. Jestli to bude opravdu chtít, udělám to. Nechám ji jít, protože ji moc miluji. Budu trpět bolestí z její ztráty, pokud to pro ni bude nejlepší.