RY - 26. kapitola 2/2

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

Když se příště probudím, někdo mě drží za ruku. Okamžitě vím, že to není Jackson. Tyhle ruce jsou menší, měkčí a chladnější. Otevřu oči a stanu tváří v tvář své matce.

 

"Ahoj, zlato," řekne se smutným úsměvem na rtech.

 

"Ahoj, mami. Co tu děláš? Nemusela jsi sem jet takovou dálku. Jsem v pořádku."

 

"Ach, Kennedy, samozřejmě, že jsem přijela. Jsi mé dítě. Proč jsi mi nezavolala? Proč jsi mi neřekla… “ Větu nedokončí, ale já vím, na co myslí. Proč jsi mi neřekla, že si ubližuješ ... že chceš ukončit svůj život?

 

Skutečnou otázkou je, co by udělala? Jsem si docela jistá, že odpověď na ní zní: nic. Smetla by to ze stolu a řekla by mi, abych chodila více ven, našla si přátelé a byla normální.

 

"Omlouvám se.“ Ani nevím, za co se omlouvám, ale cítím potřebu ta slova vyslovit. "Už se to nestane."

 

"To bych ti také radil," zaslechnu z druhé strany místnosti otcův drsný hlas. Teprve pak zaregistruji další dva lidi v místnosti. Otec sedí na židli v rohu a dívá se do novin. Na mně se ani nepodívá.

 

Můj pohled se stočí k Jacksonovi, který se opírá o zeď s rukama zkříženýma na prsou a vysílá očima dýky na mého otce.

 

"Travisi, teď není vhodná doba," varuje ho matka, ale za jejím prohlášením není moc přesvědčivosti, což otce ještě víc popudí.

 

"Kdy bude, Claudie? Až se zabije? Až znova zesměšní tuhle rodinu?“

 

Máma místo dalších slov jen skloní hlavu a stiskne mi ruku.

 

"Vypadni," rozlehne se místností Jacksonův hlas. Máma i já zvedneme hlavu a zjistíme, že Jackson se tváří rozzuřeně.

 

"Cože?" Táta zvedne oči od novin, jako by nemohl uvěřit, že se Jackson odvážil říct něco takového.

 

"Slyšel jsi mě, staříku. Vypadni kurva odsud,“ zavrčí Jackson.

 

"Jak se opovažuješ -" začne otec, ale je přerušen, když ho Jackson popadne za košili a vytáhne ho ze židle.

 

"Jak se opovažuji? Jak se ty opovažuješ mluvit s ní takhle? Jsi její otec. Máš se o ni starat, ne jí přitěžovat. Jsi částečně důvodem jejího problému a já tu nebudu jen tak stát a dívat se na to, jak ji ubližuješ.“

 

Otec se vzpírá, ale Jackson je příliš silný. Snadno vystrčí mého otce z místnosti, zatímco já a moje matka sledujeme celou scénu s pusou dokořán. Jackson praští dveřmi a já sebou při tom zvuku trhnu.

 

Jackson se beze slova vrátí do rohu a posadí se na židli, na které ještě před chvíli seděl můj otec.

 

"Jdu zkontrolovat tvého otce," zašeptá máma a já málem protočím očima. Samozřejmě, že si o něj dělá větší starosti než o mně. Přikývnu a její ruka sklouzne pryč. Vyjde ven a nechá mě s Jacksonem o samotě.

 

"Je příliš pozdě, Jacksone. To, že ses mně teď zastal, nenapraví to, cos udělal včera.“

 

"Já vím, ale neopustím tě. I když mě teď nechceš. Vím, že mě potřebuješ. Tví rodiče to právě dokázali.“

 

"Potřebuji prostor, od tebe, od nich, od všech. Chci být sama.“

 

"To nemůžu udělat. Dám ti všechen čas na světe, nebudu od tebe nic očekávat, ale neopustím tě.“

 

Kdyby mi ta slova řekl před čtyřiadvaceti hodinami, byla bych šťastná, dokonce nadšená. Teď mi to jen vráží nůž hlouběji. Protože právě teď je všechno, co dělá, jen připomínkou toho, co neudělal včera ... neochránil mě.