RY - 24. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

Holky, dnes troška silnější kapitola ☹

KENNEDY

 

Je tady. Proč je tady? Přijde mi, že se mé nohy nepohybují dostatečně rychle, když sprintuji po chodníku skrz davy lidí zahlcujících moji cestu úniku.

 

"Kde je Jackson teď? Kdo tě ochrání?“ Slyším jeho hlas v mých uších a cítím, jak se jeho prsty zarývají do mého těla. Z té vzpomínky mě v očích pálí slzy.

 

Topím se a dusím se strachem. Přidám do kroku, vrhám se davem a téměř padnu k zemi, jakmile všechny minu. Uchopím popruhy batohu a znovu vykročím, ale udělám jen jeden krok, než mě někdo chytne za batoh a stáhne mě dozadu. V krku mi uvízne výkřik, něž se změní v nic než tlumené vypísknutí.

 

"Myslela sis, že mě můžeš využít? Že jsi se mnou můžeš pohrávat?“ Jacksonův hlas plný vzteku pálí špičky mých uší. Pokouším se v jeho sevření otočit, ale je to k ničemu, málem zakopnu o vlastní nohy, zatímco mě táhne za sebou. Co se to děje?

 

Když mě zatáhne za roh, neuvědomuji si, že jsem uvězněná mezi dvěma budovami, dokud mě Jackson nezatlačí k cihlové stěně. Jeho tělo se jako medvěd vznáší nad mým a blokuje každý kousek slunečního světla.

 

Třesu se z divokého pohledu v Jacksonových očích, a tehdy ho uvidím. Tylor. Pane Bože. To se nemůže dít. Položím si ruku na břicho a snažím se bojovat s nutností zvracet. Musím se odsud dostat, musím utéct, než mi ublíží.

 

"Odpověz mi!" Jackson mi zakřičí do tváře. Jeho prsty jsou zabořené do mých paží, když se mnou třese, jako by se ze mě pokoušel vytřást odpověď. Jeho stisk je tak pevný, že mě bolí paže. Stejné ruce, které mě hladily včera v noci, mi nyní zanechávají na kůži modřiny.

 

"Já ..." Je jediné slovo, které ze sebe dokážu dostat přes hrudku v krku. Teprve potom mi jeho slova proniknou do mé strachem sužované mysli. "Myslela sis, že mě můžeš využit? Že jsi se mnou můžeš pohrávat?“ O čem to mluví? Zavrtím hlavou, snažíc se mu říct, že tomu nerozumím, ale znovu se mnou jen bouchne o zeď. Moje hlava se odrazí od cihly a tu bolest vítám. Je to lepší než strach, lepší než pulzující bolest v hrudi.

 

Mé vidění se zamlží slzami, ale stále dokážu rozeznat, jak Tylor stojí přímo vedle nás, se zlověstným úšklebkem na tváři.

 

"Jsi sobecká mrcha a nemůžu uvěřit, že jsem nalítnul, že jsem dokonce uvažoval o tom, že ti odpustím."

 

Jsem tak zmatená.

 

"Co?" Zeptám se a hlas se mi na konci zlomí.

 

"No tak, vrahu, nemyslela sis, že mu to neřeknu, že?" Tylorův hlas je jako kyselina, která se dotýká mé kůže, a když se chytne za rozkrok, v krku mi stoupne žluč. Chci křičet, bojovat, říct Jacksonovi, že cokoli mu řekl, není pravda, ale nemůžu to ze sebe dostat.

 

Jacksonovo celé tělo se chvěje nepopsatelným vztekem a já couvnu, v obavě, že mi může skutečně ublížit. Nikdy jsem ho neviděla tak naštvaného, ​​tak blízko na hraně.

 

"Myslel jsem, že kdybych ti ukázal, že mi na tobě záleží, mohli bychom se uzdravit oba, ale dnes jsem si uvědomil, že si nezasloužíš uzdravení. Zasloužíš si udusit se, utopit se ve své vlastní bolesti a bídě.“ Pak se ke mně nakloní, jeho rty se stočí – odvrátím pohled ze strachu co by se mohlo stát, kdybych se mu podívala do očí – zatímco zašeptá: „Příště se řízni hlouběji.“

 

Neví to, ale jeho slova mě proříznou hlouběji než jakákoliv rána, kterou jsem si kdy způsobila. Mohl by mě praštit o zeď natolik tvrdě, aby mi praskla lebka, a nebolelo by to tolik jako to co řekl. Hluboko uvnitř jsem věděla, že jsem mu neměla věřit. Zobala jsem mu z ruky, dovolila mu krmit mě lžemi, aby mě donutil uvěřit něčemu, co bylo příliš dobré na to, aby to byla pravda.

 

Mezi Jacksonovým hněvem a Tylorovou přítomností jsem ve svém osobním pekle.

 

S posledním strčením mě uvolní a já sklouznu po zdi. Jsem zlomená, rána pulzuje krví a brzy budu krvácet. Natáhne ruku dozadu a ožene se po mě, jako by mě chtěl udeřit. Kolem mé tváře zasviští vánek, zavřu oči a čekám na bolest, ale ta nikdy nepřijde.

 

Pocítím náraz jeho pěsti na zeď, a když se přinutím otevřít oči, zjistím, že stojí přede mnou a ze sevřené pěsti mu kape krev. Dívá se přímo na mě a v očích má jen neovladatelnou nenávist a zradu. Všechno, co jsme v posledních několika dnech sdíleli, každý šťastný okamžik, každý polibek a každý dotek, byly vymazány z jeho vzpomínek. V okamžiku jsem se pro něj stala ničím.

 

Za každý krok, který jsme udělali, jsme se vrátili o dva zpátky.

 

"Nenávidím tě a lituji, že jsem tě někdy potkal. Lituji, že jsem se tě dotkl. Lituji všeho mezi námi,“ vyplivne na mě, než se otočí a odejde. Tylor tam vteřinu stojí a na tváři se mu objeví široký úsměv. Ani se nemusím ptát, protože už vím, že tohle je jeho práce. Namluvil Jacksonovi lež a samozřejmě věřil svému příteli víc než mě. Ani nezvážil, že by Tylor mohl lhát. Je přesvědčen, že jsem udělala cokoli, co mu o mě Tylor řekl.

 

"Uvidíme se později, zlato," řekne tiše, aby ho Jackson neslyšel, než se otočí a odejde.

 

Zůstávám úplně sama v uličce, stěží se držím na nohou. Mým kolenům hrozí, že vypoví. Všechny rány, které se zahojily, byly roztržené. Cítím se tak rozbitá, roztříštěná na milion drobných kousků, které žádné lepidlo na světě nemůže dát dohromady.

 

Myslela jsem, že se dokážu uzdravit, myslela jsem, že se můžu zlepšit, ale teď vím, že to všechno byla iluze. Neexistuje pro mě žádná spása. Zabila jsem svou nejlepší kamarádku a teď jsem potrestána. Navždy potrestána, a myslím, že to je to, co si zasloužím.

 

Vypni to. Křičí můj mozek, protože hrozí, že mě pohltí smutek.

 

Nakonec když jsou mé nohy schopné fungovat, využiji tu energii k tomu, abych se dostala domů. Jsem tak unavená, tak vyčerpaná pouhým pokusem žít.

 

Projdu dveřmi a stěží si pamatuji cestu do svého bytu. Má mysl i mé tělo se cítí nějak mimo. Už tu nechci být. Nechci tohle dělat. Bojovat o život, bojovat s dechem.

 

Chci jen ticho, klid ...

 

Jako na autopilotu vejdu do koupelny a svléknu si kalhoty, vzpomínajíc na jeho slova ... „Příště se řízni hlouběji.“

 

Třesoucíma se rukama otevřu lékárničku a najdu žiletky na obvyklém místě. Možná část mě očekávala, že k tomu dojde, protože jsem je nikdy nevyhodila. Myslím, že jsem v podvědomí věděla, že mé uzdravení bylo jen dočasné.

 

Vkročím do vany a posadím se. Půjde to snáz vyčistit, pomyslím si, když se podívám dolů na svá stehna. Už je to dlouho, co jsem měla hojící se strup. To, že jsem se neřízla několik dní, mě nechalo bez čerstvých ran. Naposled se podívám na své nohy, protože vím, že je už nejspíš nikdy takhle neuvidím.

 

Srdce mi buší, když najdu hladké místo na stehně a navedu si tam čepel. Jediným pohybem mi ostrá břitva prořízne kůži jako horký nůž skrz máslo.

 

Zavřu oči a hlavou se opřu o okraj vany. Řez pálí, ale má mysl se uklidní a v mžiku mě zaplaví klid. Sevření na hrudi se uvolní a mám pocit, že se mi teď dýchá o něco líp. Všechno z mé mysli se vytratí a zbude jen chvilkové ticho. Vítám klid a snažím si ho udržet tak dlouho, jak to jde, ale stejně jako všechno ostatní v mém patetickém životě mi vyklouzne z prstů.

 

Vina, smutek a beznaděj se ke mně vrátí příliš brzy.

 

Jackson mnou pohrdá.

 

Nenávidí mě, zatímco já ho nedokážu přestat milovat.

 

Ví, že ho miluji?

 

Nejspíš by mu to bylo jedno. Jeho tvář vstoupí do mé mysli a já nedokážu setřást ten obraz, jak se na mě díval s takovým znechucením a nenávistí.

 

Nemiluje mě a bylo by mu jedno, kdybych zemřela. Všem by to bylo jedno, kdybych tu nebyla. Jemu, mým rodičům ... všem.

 

Všem by to bylo jedno.

 

Najdu další místo a udělám další řez. Říznu se tak hluboko, až mi krev stéká po obou stranách stehna. Zaplaví mě další vlna klidu a utopí mou mysl v tichu. Obrátím oči v sloup a hlava mi padne na stranu. Cítím se nasycená, klidná a spokojená, ale vím, že ten pocit nevydrží dlouho. Chci, aby to trvalo věčně. Každé říznutí je jako další zásah, další pulzující euforie.

 

Se zavřenýma očima a hlavou nakloněnou dozadu si navedu čepel zpátky na kůži, aniž bych se dívala nebo přemýšlela, znovu se říznu, než se zlé myšlenky a pocity můžou vrátit. Nechci ty démony vpustit zpátky, je to na mě příliš.

 

Už to nezvládám.

 

Pokračuji v řezání a neotevřu oči, abych viděla, co dělám. Jen pořád řežu, všechno ošklivě zaháním pryč a vítám klid a ticho, po kterém zoufale toužím. Řežu a řežu, dokud mi čepel nevyklouzne z prstů, a ruka mi nespadne z nohy.

 

Snažím se hýbat, abych našla čepel, ale prsty mě neposlouchají. Končetiny mám neuvěřitelně těžké, má mysl je ospalá, jako bych měla hlavu pod vodou. Pokouším se otevřít oči, ale nemůžu. Jsou zatížená cihlami. Pohnout se je nemožné.

 

Mé tělo je k ničemu, stejně jako má existence.

 

Nikdo mě nechce.

 

Nikdo mě nepotřebuje.

 

Všichni na tom budou lépe, až budu pryč.

 

To je poslední věc, na kterou myslím, než se má mysl propadne do tmy s otevřenou náručí.