FP - 1. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar,Jířa

Connie Westová byla vynikající navigátorkou. Dokázala se orientovat v mracích ve výšce pěti kilometrů jen s pomocí výškoměru a kompasu. Dokázala vytyčit kurz přes tři státy jen s papírovou mapou a porazit piloty letadel s nejnovějšími navigačními počítači s GPS. Dokázala se v noci vrátit na neznámou přistávací plochu jen s pomocí vlastních očí.

A také bohužel vždycky dokázala najít cestu do toho nejdrsnějšího a nejšpinavějšího hráčského doupěte v jakémkoli městě na světě. V tomhle měla spoustu praxe.

V anglickém přímořském městě Brightonu nikdy předtím nebyla, ale stačila jí hodina pátrání v jeho úzkých zapadlých uličkách, než našla bar, který hledala. Že je na správném místě, poznala podle toho, že v okamžiku, kdy otevřela dveře, v místnosti zavládlo naprosté ticho.

Jedinými hosty v podniku byla malá skupinka mužů s tvrdýma očima, jejichž sklenice byly zamrzlé na půli cesty k ústům. Connie sebou trhla, když jejich podezřívavé pohledy hodnotily každý centimetr jejího kyprého těla.

Zdálo se, že návštěvníci baru jako jeden muž mlčky usoudili, že osamělá, baculatá, a nervózně vyhlížející mladá žena v khaki kalhotách a letecké bundě nejspíš nebude policistka v utajení. Tichý šum mumlavých rozhovorů se obnovil, když se muži vrátili ke svým nápojům a kartám.

S úlevou si oddechla a zamířila k baru. „Promiňte? Pane?“

„No, vy určitě nejste zdejší.“ Barman s vyholenou hlavou nezvedl oči od sklenic s panáky, které právě čistil, pokud to bylo to správné slovo pro to, co dělal se svou šedivou, mastnou utěrkou. „Myslím, že jsi špatně odbočila, mladá Američanko.“

„Někoho hledám.“ Ukázala mu hodně opotřebovanou fotografii, kterou vždycky nosila s sebou. „Hodně vysoký, hodně hlasitý, a hodně irský?“

Barman na okamžik přelétl očima z fotografie na její tvář. „Nemám tušení.“

Zašátrala v peněžence po bankovkách a vytáhla dvacku. „Jste si tím jist?“

Barman se na ni dlouze a zamyšleně podíval. Položila dvacku na bar a držela na ní prst.

Barman pokrčil rameny a trhl hlavou směrem ke dveřím v zadní části baru. „Mohla bys to zkusit tam. I když na tvém místě bych se raději vrátila rovnou domů.“

Povzdechla si. „Páni, to bych si opravdu přála.“

Nechala peníze na baru a zamířila k označeným dveřím. Otevřely prostor s úzkým, špinavým schodištěm, které se strmě svažovalo dolu do tmy. Když opatrně sestupovala dolů, po schodech se vznášel známý irský hlas.

„Nejkrásnější letadlo, jaké jste kdy měli to potěšení spatřit, ruku na srdce. Jestli mi nechcete věřit na slovo, pak se na něj můžete všichni přijít podívat v akci příští týden na závodech. Vlastně, nechtěl by se někdo z vás, pánové, vsadit…?“

„Už zase,“ zaúpěla. Spěchala dolů po posledních schodech tak rychle, že narazila přímo do dveří dole.

„Co to bylo?“ ozval se nějaký muž ostře.

Dveře se otevřely a Connie popadla za rameno obrovská ruka. Zapotácela se, jak s ní někdo škubnul dopředu do malé zakouřené místnosti.

Kolem stolu se zelenou deskou seděla malá skupinka mužů s kartami a cigaretami v rukou. Při Conniině vniknutí se lekli a karty se jim reflexivně přitiskly k hrudi.

Všichni až na jednoho muže. Její příchod přivítal s oslnivým úsměvem – a ani náznakem lítosti.

„Miláčku!“ Její otec to vykřikl se zjevným potěšením.

Obrovský muž, který ji držel za rameno, ji mávnutím ruky nasměroval otcovým směrem. „To je tvoje, Weste?“

„Takhle o mé dceři mluvit nebudeš,“ řekl její otec rozhořčeně. „Jinak tě budu muset požádat, abys vyšel ven.“

Connie se vykroutila z držení obra. „Tati, slíbil jsi to!“

„Ale no tak, nebuď taková.“ Táta široce rozpřáhl ruce, bez ohledu na zamračené pohledy ostatních mužů. „Je to jen taková přátelská hra.“

Podívala se na nemalou hromádku peněz, která už byla naskládaná uprostřed stolu. I přes svou neznalost britské měny poznala, že jde většinou o bankovky vysoké hodnoty. „Přátelská hra? Tati, víš přece, že si to teď nemůžeme dovolit!“

Jeden z dalších mužů u stolu složil karty a vrhl vyrovnaný pohled na jejího otce. „Opravdu?“

„Říkal jsem, že na to budu mít, a taky že budu.“ Její otec na ni extravagantně gestikuloval. „Když se mnou bude moje milovaná dcera kopilotovat letadlo, máme jistotu, že příští týden vyhrajeme letecký závod. Peněžní odměna je stejně dobrá jako moje kapsa.“

„To není,“ zasyčela. Vrhla slabý omluvný úsměv na sedící muže. „Opravdu už musíme jít. Omlouvám se za nedorozumění.“

„Ale já vyhrávám!“ protestoval její otec, když se ho snažila taháním za ramena vytáhnout na nohy.

„Jo, ještě nemůžeš jít, Weste,“ řekl muž, jehož hubené, pružné prsty se zdály být podivně nepoměrné ke zbytku jeho rukou. V duchu mu dala přezdívku Dlouhoprsťák. „Musíš nám dát šanci získat zpátky naše peníze.“

„To by bylo fér,“ řekl další muž.

Kolem stolu se rozlehlo všeobecné souhlasné hučení. V tom zvuku byl zlověstný podtón, který jí připomínal smečku vlků, kteří vrčí hluboko v hrdle, když se blíží ke své kořisti.

Ať už byl její otec jakkoli vztekle impulzivní, alespoň nebyl hloupý. „Ah.., no,“ řekl a začal sbírat bankovky směrem k němu. „Radši to zabalím. Promiňte, kluci.“

Dlouhoprsťák ho chytil za rukáv. „Ne. Řekl jsi, že budeš hrát, tak budeš hrát až do konce.“

Sevřela ruku na pepřovém spreji, který vždycky nosila v kapse. Nebylo by to poprvé, co by ho musela použít, aby jim zajistila rychlý útěk.

Conniin táta se blýskl svým typickým odzbrojujícím, okouzlujícím úsměvem, když odhrnul mužovy přilnavé prsty. „Kéž bych mohl, příteli, ale neodvážím se křížit cestu své dceři. Žádný muž nemůže odolat útoku, když použije ten svůj ostrý jazyk za zubama. Holt ženy.“

Koutkem oka si všimla, že obr vrhl na Dlouhoprsťáka rychlý, tázavý pohled. Menší muž trhl bradou a téměř neznatelně přikývl.

„Podváděl,“ oznámil obr. „Viděl jsem ho. Má karty v rukávu.“

„Tak, nikdo nemá rád chudáky, co prohrávají…“ začal Conniin táta.

Velký muž po jeho pravici ho popadl za zápěstí a prudce jím zkroutil. Protesty otce padly na úrodnou půdu, když mu hromotluk strhl rukáv bundy.

Vyletěla z něj karta a měkce přistála na desce stolu. Černé eso na ni zíralo jako obviňující oko.

Ústa Conniina otce na okamžik zůstala otevřená. „Upřímně řečeno nevím, jak se to tam dostalo,“ řekl chabě.

„Podvodník!“ zařval hromotluk.

„Tati!“ zaječela.

„Utíkej, Connie!“ Její táta se vyhnul prvnímu úderu a svalil se ze židle. „Utíkej!“

Stůl se převrátil, jak muži vyskočili na nohy, křičeli a strkali se. Karty vylétly do vzduchu. Její otec zmizel uprostřed davu rozzuřených svalů.

Zamířila a postříkala pepřovým sprejem nejbližšího muže. Ten vyjekl, upustil cigaretu a drápal se do očí. Ale pořád jich zbývalo pět a její čin nezůstal bez povšimnutí.

„Nepleť se mi do cesty,“ zavrčel obr. „Do toho ti nic není.“

Pokusila se ho také zasáhnout pepřovým sprejem, ale byl na ni příliš rychlý. Obr ji odstrčil stranou a nenuceným pohybem jí podkopl nohy. Nechal ji rozvalenou na zemi a pustil se do boje.

Zvedla se na ruce a kolena a mezi rozzuřenými, strkajícími se těly na okamžik zahlédla svého otce. Většina mužů se po něm jen rozhořčeně a nepřesně oháněla, ale obr ne. Pohyboval se s naprostým přehledem a prořezával se davem jako žralok vodou.

Ztuhla jí krev v žilách. V mžiku pochopila, že to na jejího otce někdo ušil. A byla si do morku kostí jistá, že je ve strašném nebezpečí.

Zoufale se rozhlížela, jak odlákat pozornost davu. Pohled jí padl na upuštěný pepřový sprej… a vedle něj na stále zapálenou cigaretu.

Nemůžu uvěřit, že to dělám, ale…

Popadla cigaretu a hrst spadlých bankovek. Nikdy ji nezajímalo, jak dobře peníze hoří, ale ukázalo se, že odpověď zní „překvapivě rychle“. Vykřikla a bezděčně upustila bankovky, když jí prsty olízly plameny. Přistály v louži rozlitého alkoholu a karet.

Výsledek byl podstatně působivější, než zamýšlela.

„Hoří,“ zařvala, jak nejhlasitěji dokázala. „Hoří!“

„Cože?“

„Kde?“

„Hej, tady hoří!“

Dlouhoprsťák se ohlédl přes rameno. Tvář mu ztuhla, když si všiml plamenů. I když oheň ještě nebyl tak velký, najednou vypadal naprosto vyděšeně.

„To ne,“ zasténal. „Bank!“

„Cože?“ Nad davem se objevila hlava obra. I jeho výraz se změnil v hrůzu, když uviděl oheň. „Do prdele.“

Ostatní muži se už o jejího otce přestali zajímat, víc je zajímala záchrana jejich peněz, než je zachvátí rychle se šířící plameny. Obr zaváhal, jednu masitou ruku měl stále ovinutou kolem otcova krku. „A co…?“

„Dokončíme to venku!“ Dlouhoprsťák už se hrnul ke dveřím. „No tak, musíme se odsud dostat! Než přijdou!“

„Ne!“ Vrhla se jim do cesty. Chytila se za tátovy visící nohy a snažila se jeho bezvládné tělo odtrhnout od obra. „Ne!“

„Z cesty, holka,“ zavrčel obr.

Ani neviděla, že se blíží jeho pěst. Poslední, co slyšela, když se nad ní zavřela tma, byl chtivý, vítězný řev ohně.