DJ - 7. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Armant

Teplé ruce se mi usadily na ramenou a začaly mi pomalu masírovat bolavá záda.

„Pokračuj,“ zasténal jsem.

„Nemám v úmyslu přestat.“ Jasper mi vtiskl polibek mezi lopatky. „Jak se ti spalo?“

„Mizerně.“

„To je mi líto.“

„Není to tvoje vina.“

Jasper se zasmál. „No, tak trochu ano.“

Vydal jsem ze sebe dlouhé zasténání, když pracoval na uvolnění napětí v mých ramenou. Přetočil jsem se na záda, takže jsem ležel v naší posteli čelem k němu. „Ale neměl bych si stěžovat. Jsem teprve ve třetím měsíci. Mám před sebou ještě minimálně měsíc a půl.“

„Vedeš si skvěle. Vypadáš nádherně.“

Podíval jsem se na něj. „Jsem velryba. Mám oteklé kotníky.“

Jasper se natáhl pod peřinu a sáhl mi mezi nohy. Uchopil můj penis. Už byl tvrdý. To byl další příznak těhotenství. Zvýšené libido. Alespoň tohle bylo příjemné.

Znovu jsem zasténal. „Kurva.“

Hladil mě nahoru a dolů a stíral kapku lásky ze špičky.

Sípavě jsem se nadechl. „Nepřestávej.“

Odhrnul přikrývku a manévroval po posteli. Vzal mě celou délkou do úst a já vyjekl rozkoší. „Bože, Jaspere!“

Kroužil jazykem po spodní straně mého ptáka. Zachvěl jsem se při tom pocitu.

Jasper náhle pustil mého ptáka z úst a já zakňučel. „Už jsem ti říkal, že jsem si kdysi nechal propíchnout jazyk?“

„Cože? Ne… Proč mi to říkáš až teď?“

„No.“ Přejel mi jazykem po péru. „Když jsem se přehraboval ve své holící soupravě, abych ji odnesl bráchovi, našel jsem šperkovnici a v ní byl jeden z mých piercingů. Vzhledem k tomu, že jsi drahokamový drak, vím, že dokážeš určit typ jakéhokoli drahokamu pouhým dotykem, že?“ Další švihnutí jazykem.

„Ano.“ Zasténal jsem a zmítal se na posteli.

„Dobře, soustřeď se. Dej mi vědět, až zjistíš, co je to za kámen, ano?“

Neměl jsem šanci odpovědět. Jasper polykal mého ptáka, jazykem si razil cestu kolem hřídele nahoru a dolů a přiváděl mě k šílenství. Rukama jsem svíral prostěradlo a snažil se zabránit tomu, abych se tak brzy udělal, ale bylo brzy ráno a můj druh byl nadaný.

Sperma stříkalo Jasperovi do krku a on ho celé vypil, polykal ho velkými doušky.

Opřel si hlavu o můj bok. „Pořád si myslíš, že jsi velryba? Protože já si myslím, že jsi sexy zvíře.“

Zasmál jsem se.

„No tak co? Můžeš mi říct, co je to za kámen?“

Jen pomyšlení na jeho talentované služby v kombinaci s pocitem, že mám na péru drahokam, mě znovu postavilo. „Topaz. Kámen tvých narozenin. Dva karáty.“

Jasper na mě vyplázl jazyk a já viděl, že mám pravdu.

„Pojď sem nahoru a já ti to oplatím.“

„To není třeba. Než vyrazíme, budeme muset hodit prostěradlo do prádla.“

Uvnitř můj drak předl, že i v tomto stavu bychom mohli svého druha uspokojit.

Dnes jsme měli namířeno k jeho bratrovi na návštěvu. Jasper na to čekal celé měsíce a já se těšil, že se s Luxem konečně setkám.

„Dobře, co kdybys skočil do sprchy, já se postarám o povlečení,“ řekl jsem Jasperovi. „Jakmile si přineseš věci dolů, vyrazíme.“

„Dobře, super. Nemůžu se dočkat, až uvidím Luxe.“

Usmál jsem se. Rád jsem viděl svého druha šťastného. „Já jsem taky nadšený. Děkuji ti, miláčku. To bylo úžasné.“ Řekl jsem. Políbil ho. Vyskočil z postele a zamířil do koupelny. Zatímco se věnoval úklidu, hodil jsem na sebe nějaké oblečení a posbíral prostěradla. Zatímco jsem byl dole, zastavil jsem se v kuchyni pro před snídaňovou svačinu. Tohle těhotenství mě dělalo pořád hladového. Ve třetím měsíci jsem se obával, jak velký budu v pátém měsíci.

„Armante!“ Merek vykřikl a já nadskočil.

„Bože, požehnej mi, Mereku. Kde jsi sakra byl?“

„Všude možně,“ řekl. „Bylo to přinejmenším šílené.“

„Kurva.“ Položil jsem si ruku na srdce a čekal, až se vrátí do normálního tempa. Prohlédl jsem si Mereka. Měl na sobě vybledlé džíny a ošuntělé bílé tričko, které bylo spíš flekaté než bílé. „Kde jsi bydlel?“

„U jednoho klanu ve vnitřním městě. Moc ven nevycházejí. Myslím, že jsem si ani neuvědomil, že to tričko je tak hrozné, dokud jsem zase nevyšel nahoru.“

„Bohyně,“ řekl jsem. „Našli jste něco?“

„Pár věcí tu a tam. Nějaké zvěsti o čarodějce, která chce pomoct s likvidací nějakých měničů, ale žádná jména. Docela dobře se jí daří držet v tajnosti svůj přesný účel i to, že je siréna. Zjistili bychom víc věcí, ale Jay nás málem nechal zabít.“

„Jdi do prdele,“ řekl Jay, když vešel do místnosti. Jeho oblečení nevypadalo o moc lépe než Merekovo. I když bylo lepší, než když jsem Jaye před několika měsíci našel. Teď měl alespoň zdravou barvu. „Dávám přednost přímému přístupu,“ řekl. „Ukázalo se, že to nemusí být nejlepší způsob, jak dostat informace z lidí, kteří jsou ochotní tě zabít.“

„Myslíš?“ Řekl jsem.

„Kde je Jasper?“ zeptal se Merek.

Jeho tón mě vyvedl z míry. Položil tu otázku, jako by to bylo spíš obvinění než zvědavost. „Je nahoře. Připravuje se. Jdeme navštívit jeho bratra.“

„Potřebuju s tebou o něm mluvit,“ řekl Merek a v jeho tónu se drželo mírné napětí.

„O co jde?“ Zeptal jsem se.

Merek se s mým pohledem tak docela nesetkal.

„O co jde?“ Zopakoval jsem.

„Asi před dvěma měsíci volal svému bratrovi přes Skype, že? Udělal videochat?“

Přikývl jsem.

„Takže, víš, sleduju všechny příchozí a odchozí přenosy v domě, ne proto, abych je špehoval nebo tak něco, jen si je zaznamenávám, takže kdyby se něco objevilo, můžu to vystopovat. No, něco se objevilo.“

„Co?“

„Podíval jsem se zpátky a viděl ten videohovor, protože nedlouho po něm se někdo začal pokoušet nabourat do našeho systému. Zpětně vystopovali IP adresu z toho videochatu. Od té doby jsem zažil několik menších průniků na můj server. Nikdy se jim nepodařilo dostat dovnitř, ale to jim nebrání v tom, aby se o to pokusili.“

„Kdo je to?“ Zeptal jsem se.

„No, nasadil jsem na to pár svých lepších počítačových hackerů, vzhledem k tomu, že poslední dobou žijeme v ilegalitě, neměl jsem potřebné nástroje, abych to udělal sám. Útoky přicházejí odevšad, ale podařilo se mi vystopovat signál až k Jasperovu bratrovi Luxovi.“

Žaludek mi klesl.

„Když jsem po něm trochu pátral, vlastně hodně pátral, našel jsem zprávy z doby, kdy byli zavražděni jejich rodiče.“

„Zemřeli při požáru,“ řekl jsem. „Nebyli zavražděni.“

Merek povytáhl obočí. „To ti řekl Jasper?“

„Ano,“ řekl jsem pomalu, tep se mi opět zrychlil a krev mi ztuhla. Zvedl jsem ochrannou ruku nad břicho, nelíbilo se mi, kam to směřuje. „Co to říkáš, Mereku? Vyklop to.“

Přesunul váhu. „Nejsem si jistý, jestli k tobě byl tvůj druh úplně upřímný ohledně toho, kdo je a jaké má motivy. Mluvil jsem s policistou, který pracoval s Jasperem a Luxem po požáru jejich domu. Oficiální zpráva říká, že to byla nehoda, ale tenhle policista tomu nikdy nevěřil. Jasper prý pořád blouznil o amuletu, který mu ukradli, a že to všechno viděl, ale ten večer byl u svého kamaráda, takže policista netuší, co si Jasper myslí, že viděl. Jednoho dne o tom Jasper prostě přestal mluvit. Choval se, jako by o žádném takovém amuletu nikdy neslyšel. Nikdy se to nedostalo do žádných zpráv, ale policajt si to pamatoval.“

V hlavě se mi zatočila myšlenka. Jasper o tom amuletu v mládí věděl? Proč mi o tom Jasper nic neřekl? Co to všechno znamená? Co měl amulet společného se smrtí jeho rodiny? Zavrčel jsem hluboko v hrdle. „Je to můj druh, Mereku. On se toho neúčastní. Nespolupracuje s Molpe.“

Merek zvedl ruce a ustoupil. „To neříkám, Armante. Uklidni se.“

Znovu jsem zavrčel a nedoceňoval nedostatek důvěry ve svého druha ani množství otázek, které ve mně tato nová informace vyvolala.

Proč mi Jasper nic z toho neřekl? Proč to skrýval?

Ruce se mi třásly vztekem a žaludek se mi obracel a hrozil vyprázdnit svůj obsah. „Musí pro to existovat nějaké rozumné vysvětlení. Přece by mi nelhal nebo se nás nesnažil podvést. Nespolupracuje s ní,“ řekl jsem Merekovi a nebyl si jistý, koho z nás se snažím přesvědčit.

„Určitě existuje,“ řekl Merek. „Proč si s ním nejdeš promluvit?“

Otočil jsem se a vydal se chodbou s úmyslem najít ho v našem apartmá, kde se balil. Místo toho jsem zaslechl jeho hlas vycházející z herny. Vešel jsem dovnitř a samozřejmě byli všichni kolem. V tomhle domě se nedalo nic dělat v soukromí.

Jasper seděl na houpacím křesle a v náručí držel Harley. Navzdory okolnostem jsem si pohled na něj, jak drží dítě, užíval. Nemohl jsem se dočkat, až ho uvidím držet naše dítě.

„Jaspere,“ řekl jsem. „Musím s tebou mluvit.“

„A o čem?“ řekl bez hnutí. „Teď nemůžu vstát, spí.“

Rozhlédl jsem se po pokoji. Rozhovor nemohl počkat a v tomhle domě jsme stejně neměli tajemství. Cokoli bych se teď od Jaspera dozvěděl, nakonec by se předalo všem lidem tady. „Co víš o tom amuletu, o kterém jsme mluvili, když jsme se poprvé potkali? Našel jsi něco? Je něco, co mi o něm nechceš říct?“

Přestal se houpat. „Proč se ptáš?“

„Jaspere, potřebuju, abys mi řekl všechno, co o tom amuletu víš. Prosím.“

Merek stál vedle mě, ruce zkřížené na hrudi. Chtěl jsem na něj křičet, říct mu, aby se stáhl. Tohle byla moje diskuse a já nepotřeboval, aby jeho úsudek stál hned vedle mě, ale neodvrátil jsem od Jaspera pohled. Jasper se s mým pohledem nesetkal.

„Proč nám neřekneš o tom požáru, při kterém zahynuli tvoji rodiče?“ zeptal se Merek.

Jasperův pohled zalétl k Merekovi a zchladl. „A co s tím?“

„Měli tvoji rodiče ten amulet?“

„Do toho vám nic není,“ řekl Jasper. Opatrně vstal a podal Harley zpátky Masonovi. Pokusil se odejít z místnosti, ale zastavil jsem ho.

„Je to naše věc a my potřebujeme vědět, co víš.“

Jasper se rozhlédl po místnosti. „Můžeme si o tom promluvit později? Ne přede všemi.“

„Ne,“ řekl jsem. „Tihle lidé jsou moje rodina, stejně jako ty. Ten amulet je klíčem k jejich i naší budoucnosti, jestli spolupracuješ s Molpe, musíme to vědět.“

Jasperovy oči se zúžily a já cítil, jak se skrze naše pouto uzavírá a staví mezi naše spojení zeď. „To si myslíš? Že s ní spolupracuji? Znáš mě vůbec?“

„Nevím, co si mám myslet,“ řekl jsem. „Mluvil jsi se svým bratrem skrze můj počítač a najednou se snaží nabourat do našich serverů? Servery, které mají přístup k bezpečnostním kamerám v domě. Co si mám myslet? A teď se dozvíme, že o tom amuletu víš víc, než jsi dal najevo?“ zeptal jsem se.

Jasper si překřížil ruce na prsou a odstoupil ode mě. „Fajn,“ řekl. „Jestli chceš vědět, co vím, tak ti to řeknu. Nic. Vím o tom jen velmi málo. Amulety se v mé rodině dědily z generace na generaci. Podle mých rodičů jsme je vždycky uchovávali v bezpečí. V průběhu let jsme jejich umístění přesouvali z různých uzamykatelných schránek nebo trezorů v našem vlastním domě. Když byla moje rodina napadena, amulet v sejfu nebyl. Všechno ostatní v trezoru jsme měli nepoškozené, kromě amuletu. Snažili jsme se do toho zapojit policii, ale ta nás neposlouchala. Chtěli nás dát do ústavu, tvrdili, že jsme blázni a že bude lepší, když budeme odděleni. To jsme nemohli dopustit, a tak jsme si přísahali, že o amuletech nebudeme mluvit s nikým jiným než jeden s druhým. Lux si myslí, že bych to měl nechat plavat, ale já po tom vždycky pátral. Vždycky jsem chtěl zjistit, co se stalo s mou rodinou, ale nikdy se mi to nepodařilo. A pak jsi tu byl ty, se skutečnou kresbou, přesně takovou, jakou jsem si pamatoval. Tu noc, kdy jsme šli na rande, jsem tě omámil a prohledal tvůj byt, abych našel nějakou stopu.“

„Co že jsi udělal?“ Merek přistoupil k Jasperovi o krok blíž.

Postavil jsem se mezi ně a zastoupil Merekovi cestu, nehledě na informace, které jsem se právě dozvěděl, nedopustím ohrožení svého druha. Merek zvedl ruce, aby se vzdal. Napětí v místnosti se však nerozptýlilo.

„Tys mě omámil?“ Zeptal jsem se nedůvěřivě.

Jasper odvrátil pohled. „Byl to prášek na spaní. Není to tak, že bych ti dal plnou střechu nad hlavou. Jen jsem se potřeboval rozhlédnout.“

„Nenapadlo tě, že by ses třeba mohl zeptat? Začít rozhovor jako normální člověk?“

„Mrzí mě to. Tehdy jsem tě ještě neznal. Netušil jsem, že jsme druzi. Nic jsem nezjistil,“ řekl.

„Řekl jsem ti všechno, co víme o amuletu. Že ho má Molpe a jakou má moc. A přesto tě nikdy nenapadlo informovat mě, že jeho strážci jsou tví příbuzní?“

„Podívej,“ řekl Jasper. „Vstoupil jsi mi do života a mluvil jsi o dracích a mužích, kteří mají děti, a o dalších šílenostech, jak jsem měl vědět, že ti můžu věřit? Celý život mě rodiče vychovávali, abych ten amulet držel v tajnosti, a oni kvůli tomu zemřeli. Byli kvůli tomu zabiti. Nemůžeš mi to jen tak vymazat z paměti jen proto, že mi říkáš, že ti můžu věřit.“

„Takže teď už mi ani nevěříš? Takhle to je?“

Mason, Frost a Flint kolem nás začali balit děti a odnášet je do vedlejší místnosti, což bylo jen dobře. Děti se téhle hádky nemusely účastnit. Draci však zůstali a mně bylo trochu líto mého druha, vzhledem k tomu, že byl jen jeden člověk proti nám pěti.

„Já ti věřím,“ řekl Jasper. „Teď. Jen se mi nikdy nezdálo, že je vhodná chvíle to vytahovat. Jak jsem ti měl vysvětlit, že jsem to tak dlouho tajil? Taky to není jen můj příběh, který musím vyprávět, Lux je taky jeho součástí a já jsem si chtěl nejdřív promluvit s ním. Doufal jsem, že ti o tom povím, až půjdeme dneska za mým bratrem.“

„To je strašně příhodné, když uvážíme, že jsme se ty informace už dozvěděli. Jak můžeme vědět, že Armant neleze do pasti?“ zeptal se Merek

„Jdi do prdele,“ řekl Jasper. „Nikdy bych Armantovi neublížil. Miluju ho i naše dítě. Nikdy bych nedopustil, aby se jim něco stalo.“

Sevřel jsem čelist a přinutil se sedět klidně. Chtěl jsem vejít do objetí svého druha. Říct mu, že ho taky miluju a že mu věřím, ale důkazy v tuhle chvíli stály proti němu. Nevěděl jsem, co si mám myslet.

„Proč nenavštívíme tvého bratra?“ řekl Merek. „Rád bych věděl, co si myslí, že dělal, když takhle útočil na naše systémy. Chci vědět, jaké informace získal, než jsem ho zablokoval, a s kým se o ně podělil.“

„S nikým. Určitě mě jen kontroloval,“ řekl Jasper. „Je tak trochu ochranitelský a ať se propadnu, jestli tě k němu v tomhle stavu pustím. Mohl bys ho zabít.“

Merekovi klesly ruce podél boků a trochu se uvolnil. „Nikdy bych chladnokrevně nezabil jiného člověka. Ani bych nedovolil, aby se tobě nebo komukoli jinému z této rodiny stalo něco zlého. O to mi nejde. Ale musím všechny chránit. Molpe je pořád někde venku, pořád představuje hrozbu, a ať se propadnu, jestli jí dovolím, aby se dostala do tohoto domu a ublížila někomu z vás. Už nikdy víc.“

„Pojďme všichni,“ řekl jsem. Otočil jsem se k Jasperovi. „Máš ty a tvůj bratr ten druhý amulet?“ Zeptal jsem se.

Jasper si povzdechl. „Ano, ale nevím, co ten druhý dělá. Tuhle část příběhu nám nikdo neřekl. Je v bezpečnostní schránce. Nevím přesně kde. Lux má všechny informace. Mysleli jsme, že to tak bude lepší.“

„Ten amulet budeme potřebovat,“ řekl, Gale a poprvé promluvil. Ostatní přikývli.

„Já vím,“ řekl jsem. „Existuje důvod, proč se ty dva amulety vždycky uchovávaly pohromadě. Když jsou oddělené, jsou docela mocné, ale dohromady se dají použít ke zničení toho druhého, aby se nedaly použít ke zlu. Možná právě to musíme udělat. Zničit je. Taková úroveň temné magie nemá v tomto světě místo. Možná kdysi ano, ale teď už ne.“

„Co kdybychom se podívali, jestli sem Lux nechce přijít? Bude v bezpečí, zvlášť když má ten amulet,“ řekl Leonidas.

„Ty bys mu věřil?“ Jasper se zeptal s náznakem naděje v hlase.

Leonidas přikývl. „Jsi Armantův druh. Nevěřím, že bys udělal něco, čím bys ublížil jemu nebo svému dítěti. Ale myslím si, že jsi udělal špatné rozhodnutí, když jsi před námi tuto informaci zatajil.“

Jasper se podíval na podlahu. „Nikdy ho nepřesvědčíme, aby sem přišel.“

„Můžeme se o to pokusit. Vezmi si tašku, odcházíme.“ Otočil jsem se od něj.

„Armante. Počkej, prosím. Můžeme si promluvit v soukromí?“

Podíval jsem se přes rameno na svého druha. Jeho pohled se zabořil do mého. Viděl jsem v něm smutek i zoufalství. Moje vlastní pocity tomu odpovídaly, ale nebyl jsem připravený vyslechnout, co mi chce říct. Potřeboval jsem si urovnat vlastní pocity z téhle situace, než jsem byl připravený slyšet něco od něj. „Teď ne,“ řekl jsem. „Já jen, jen potřebuju čas na rozmyšlenou.“

Přikývl. „Je mi to líto. Kdybych to mohl všechno udělat znovu, rozhodl bych se jinak, ale nemůžu a mrzí mě to.“

Přikývl jsem a odvrátil se.