DJ - 4. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Jasper

„Jaspere, prosím, pusť mě dovnitř. Vím, že potřebuješ čas, ale přál bych si, abys mě nechal ti to vysvětlit.“ Hlas za mými dveřmi patřil Armantovi. Smutek v něm mě bodal u srdce, ale nemohl jsem se přinutit pustit ho do svého bytu po interakci, které jsem byl svědkem v obchodě. Řekl jsem Armantovi, že musím jít domů a přemýšlet. Nechal jsem obchod bez dozoru, ale buď se vrátil vedoucí, nebo Armant nechal obchod také bez dozoru, protože do mého bytu dorazil nedlouho poté, co jsem přišel domů.

Takže jsme tam seděli o hodinu později. Já na gauči, pil jsem láhev vody, zíral do prázdna a on stál před mými dveřmi. Nebo si možná už sedl. Přece jen už to byla hodina, což mu nebránilo v tom, aby každou chvíli zaklepal, aby mi dal vědět, že tam pořád je.

O čem to sakra mluvili? O dracích? Mytická stvoření? O mužích, kteří mají děti? Předpokládal jsem, že jediný způsob, jak získat odpovědi, bude pustit Armanta dovnitř a promluvit si s ním, zjistit, co se to sakra děje. V hloubi duše jsem věděl, že mu můžu věřit, a proto jsem s tou ženou nešel, když mi to nabídla. Chvíli jsem o tom přemýšlel, ale rychle jsem to zadusil. Viděl jsem něco v Armantových očích, když mě prosil, abych mu věřil.

Armantovi jsem věřil. Choval jsem k němu… city. Ještě jsem si nebyl jistý, jaké to jsou, ale byly tam a byly silné. Z toho, že jsem od něj byl celé dopoledne pryč, mě svrběla kůže a chtěl jsem zvednout telefon a zavolat mu, ale jeho číslo jsem si nikdy nezjistil. Chtěl jsem ho znovu vidět. Když dnes ráno vešel do dveří obchodu, nemohl jsem být šťastnější. A pak to všechno šlo do háje s tím šíleným rozhovorem.

Armant byl viditelně naštvaný, ale ne na mě. Skoro to vypadalo, že má strach, ale z čeho?

Nakonec jsem vstal, aniž bych si uvědomil, že jsem se rozhodl, a otevřel dveře. Armant seděl se zkříženýma nohama na schodišti vedoucím do mého bytu, na klíně měl krabici koblih a vedle sebe hrnek kávy.

Rychle se postavil. „Jaspere. Díky bohyni. Prosím, nech mě to vysvětlit. Přísahám, že nejsem blázen. Můžu to dokázat.“

„To by řekl jen blázen.“

Svraštil obočí a otevřel ústa, aby odpověděl. Zastavil jsem ho. „Jsou ty koblihy dobré?“

Podíval se na krabici. „Nejsem si jistý. Jsou z dnešního rána, takže mohou být trochu zvětralé. Káva je určitě studená.“

Jeho nejistota mi připadala roztomilá. Včera večer si byl jistý sám sebou a sebevědomý. Teď se to vytratilo a odhalilo to, co se pod tím skrývá.

„Pojď dál,“ řekl jsem. „Mohli bychom si začít povídat.“

Vešli jsme do bytu a on položil koblihy na kuchyňskou linku, pak se usadil na barovou židli a nervózně se na mě podíval.

„Dáš si kávu? Vodu? Cokoliv?“

Zavrtěl hlavou. „Ne, jsem v pohodě.“

Rozpačitě jsme na sebe hleděli.

„Nevím, kde začít,“ řekl. „Vlastně jsem tenhle rozhovor nikdy nemusel vést a byl jsem jeho svědkem jen jednou. Ale upřímně řečeno, tenkrát jsem tomu nevěnoval moc pozornost.“

„Jsem tak zmatený,“ řekl jsem. „Kdo byla ta žena? Odkud ji znáš? O čem mluvila?“

Armant se zhluboka nadechl. „Jmenuje se Molpe. Je to jedna z původních sirén, jako z řecké mytologie, víš?“

Přikývl jsem, jako by to, co říkal, dávalo smysl a nebylo to úplné.

„Tak trochu se zbláznila a z nějakého důvodu chce vychovat dračí děti, které by se staly jejími strážci a mazlíčky, aby mohla získat svůj ostrov zpět od ostatních sirén a případně ovládnout další ostrovy v oblasti.“

„Správně. To je úplně normální.“

Armant se ušklíbl. „Možná bych měl začít od začátku.“

„A to by bylo od kdy?“ Zeptal jsem se.

„Asi před dvěma tisíci lety nebo tak nějak. Víš, já jsem dračí měnič. Mám schopnost měnit se v draka.“

„Jasně,“ řekl jsem. „Draci existují. Chápu.“ Ovládl jsem sarkasmus, jako by mě měl ochránit před chaosem dne.

„Můžeš mě, prosím, vyslechnout? Jestli si po skončení budeš pořád myslet, že jsem blázen, můžeš mě vykopnout, ano?“

Přikývl jsem. „Dobře, vyprávěj svůj příběh. Děje se tady něco šíleného, to už vím.“ Nebylo to tak, že by pro mě magie byla novým pojmem. Viděl jsem malá kouzla, která uměla moje matka a můj bratr. A samozřejmě jsem věřil v moc, která se skrývá za amuletem, ale věřit v to a věřit, že draci existují, byly dvě zcela odlišné věci.

„Takže kdysi dávno,“ zamrkal. „To opravdu není nejlepší způsob, jak začít chápat, že je to skutečný příběh, a ne pohádka.“

„To je jedno,“ řekl jsem. „Prostě to vyplivni.“

„Dobře, takže draci kdysi existovali, že? A lidé o nás věděli. Nějakou dobu jsme všichni žili v harmonii. Draci, vlčí měniči, čarodějky, sirény. My všichni. Nebyl to žádný velký problém. Ale pak se někteří draci rozhodli, že jsou lepší než všichni ostatní, a chtěli takříkajíc ovládnout svět. Pokusili se zotročit lidi. To se jim moc nepovedlo, a tak vypukla válka. Spousta lidí zemřela a zničila věci, které nebylo třeba ničit. Bylo to hrozné, a tak zasáhly sudičky a draci přestali existovat. Všichni kromě pěti z nás. Od každého druhu draka jeden. Ohnivý, ledový, kamenný, drahokamový a černý.“

„Ty jsi drahokam?“ Zeptal jsem se, protože jsem už znal odpověď.

Armant přikývl.

„Předpokládám, že to dává smysl. Stejně jako dává smysl cokoliv z tohohle.“

Armant pokračoval. „Nás pět nebylo schopno se rozmnožit a pokračovat v dračí linii. Všichni jsme předpokládali, že nakonec vymřeme. Jsme sice nesmrtelní, ale můžeme být zabiti. A v některých případech se draci rozhodli ukončit vlastní život, asi už je nebavilo být naživu. Každopádně asi před rokem a půl ke mně přišly sudičky a řekly mi, že budeme moct znovu poznat své druhy. Naši draci je budou moct poznat od pohledu. Nejenže bychom mohli mít děti, ale hlavně by naše životy byly úplné. Žít tak dlouho bez svého druha je asi něco jako žít jen s polovinou duše. Opravdu nevím, jak to vysvětlit. Kromě toho, že bych řekl, že jsem byl neúplný.“

„Kolik draků už našlo své druhy?“ Zeptal se.

„Tři. Čtyři včetně mě.“

Zvedl jsem nad tím obočí. Armant na mě zamrkal.

„A sakra. Myslíš mě? Já jsem tvůj druh?“

Armant přikývl. „Ano.“

„A vaši druhové můžou mít děti? Jako třeba muži. Muži mohou mít děti?“

Armant přikývl. „Tak nějak. Leonidas, Gale a Broderick si našli své druhy a mají děti. Flint, Frost a Mason už mají děti, ale já nejsem stejný jako oni,“ řekl Armant opatrně. „Včera večer jsi byl nahoře a nejspíš budeš vždycky nahoře, tomu dávám přednost. Pokud ovšem nechceš být dole, pak mi to taky nevadí. Ať už ti udělá radost cokoli. Jde o to, že to budu já, kdo bude mít děti, pokud to chceš, v což pevně doufám, protože je velmi pravděpodobné, že už jsem těhotný.“

Poslední větu řekl tak rychle, že jsem ji málem přehlédl. Na chvíli jsem si opřel hlavu do dlaní a Armant mlčel. Nakonec jsem k němu vzhlédl.

„Víš, jak šíleně to zní, že?“

Přikývl. „Jo, určitě je toho hodně, co musíš spolknout.“

„Ale můžeš to dokázat, že? Tím, že se proměníš v draka. Můžeš mi to ukázat tady, nebo musíme někam jít?“

Rozhlédl se po mém bytě. „Měl bych se sem vejít,“ řekl. „Pokud nechceš vidět rozpětí mých křídel. Nejsem nijak přehnaně velký drak, jsem velký asi jako kůň.“

Neměl jsem tušení, jak na to reagovat. Celý tenhle rozhovor mi připadal šílený, a přesto… nebyl.

„Dobře,“ řekl a začal se svlékat. Došel doprostřed obývacího pokoje a hodil košili na gauč.

„Co to děláš?“

„No, nemůžu se proměnit, když mám na sobě oblečení.“

Pokrčil jsem jedním ramenem. „Samozřejmě že nemůžeš. To je ode mě hloupá otázka.“

Dál házel oblečení na gauč. Boty, pak ponožky. Pak ze sebe stáhl kalhoty a spodní prádlo. Ani jsem neměl čas se tím pohledem pokochat. Zkřížil ruce na hrudi a náhle změnil tvar. Proměna byla rychlejší, než jsem čekal. Očekával jsem, že uvidím, jak se kosti rozmělňují, tělo se pomalu mění z člověka na zvíře. Ale v jednu chvíli byl člověkem a vzápětí drakem. Krásný fialový drak s očima, kterému ve slunečním světle zářily jako drahokamy.

„Do prdele,“ řekl jsem. Sevřel jsem desku a zíral na něj. „Je skutečný. Ty jsi skutečný. Do prdele. Do prdele.“ Zakymácel jsem se.

Armant byl zase člověk, spěchal ke mně a třel mi ruce po pažích. „Zhluboka dýchej,“ řekl. „Nadechni se. To je ono. Vydechni.“

Tep se mi vrátil do normálu a zrak se mi znovu zaostřil. „Nejsi šílený,“ řekl jsem.

Usmál se. „Ne, každopádně ne moc.“

„Do háje. Draci existují?“

„Ano,“ řekl. „A vlčí měniči a upíři.“

„No výborně,“ řekl jsem. „Zajímalo by mě, jestli nějaké znám.“

Armant pokrčil rameny. „Je to možné. Upíři mohou na slunečním světle pobývat krátkou dobu. Není to úplně jako v Interview s upírem, kde vyjde slunce a oni se promění v prach. Vlci ale většinou žijí na venkově. Mají blíž k přírodě a tak.“

„To je dobré vědět.“ Když mluvil, pokýval jsem hlavou a v hlavě se mi honily všechny ty nové informace. Stačil jediný den, aby se celý můj svět obrátil vzhůru nohama. „A ty budeš mít jednou dítě?“

„Naše dítě.“ Položil si ruku na břicho. „Mohl bych být těhotný už teď.“

„Musím si sednout,“ řekl jsem. Zhroutil jsem se na pohovku a Armant si sedl vedle mě.

„Vím, že je to pro mě zdrcující,“ řekl. „Přál bych si, aby to takhle nemuselo být, ale Molpe pro tebe představuje značnou hrozbu, vzhledem k tomu, že jsi můj druh. Ať už mě chceš mít po svém boku, nebo ne, nemůžu jen tak ignorovat, že ti hrozí nebezpečí.“

„Proč bych neměl chtít být po tvém boku?“ Otočil jsem se k němu čelem a oči se mi rozšířily, jak se mě zmocnila panika. Chtěl snad odejít? Nechtěl jsem, aby odešel. Proč by si to měl myslet?

„Nevím, protože jsem to na tebe tak trochu hodil a možná máš pocit, že jsem ti nedal moc na výběr?“

Povzdechl jsem si. To, co řekl, nebylo špatné, bylo to všechno velmi náhlé, ale měl jsem na výběr. „Vždycky jsem pevně věřil, že se nemůžeš přesně rozhodnout, kdo tě přitahuje nebo do koho se zamiluješ. Přitahoval jsi mě od chvíle, kdy jsem tě potkal, zdánlivě bezdůvodně. Teď už alespoň vím, že to má svůj důvod. Jsem tvůj druh. Tak to prostě je. Nejsem si úplně jistý tou věcí s dítětem, ale jsem si jistý, že časem to dokážu přijmout.“

Armant náhle odvrátil pohled a já si uvědomil, jak to zní.

„Ne že bych děti nechtěl, to si piš, že ano. Jen mě nikdy nenapadlo, že by je mohli mít muži.“

Armant se usmál a já ho chytil za ruku.

„Tak jak je to vlastně s Molpe? Vypadá jako psychopat.“

„Tak trochu je. Už dříve ohrožovala naše druhy a nedávno jsme zabili jejího upířího přítele. Zdá se, že on stál za spoustou jejích útoků, ale myslím, že s námi ještě neskončila. Možná se o ni budeme muset postarat spíš dřív než později. Ani jí nedat šanci znovu zaútočit.“

„Správně. Útočí na lidi. Na to si asi budu muset zvyknout.“

„Je mi líto, že tě do toho všeho zatahujeme. Udělám, co budu moct, abych tě ochránil. Slibuji.“

„Já vím, že ano.“ Opřel jsem se na pohovce, najednou jsem byl z toho všeho vyčerpaný, i když bylo sotva poledne.

Armant zvedl mou ruku ke rtům a políbil ji. Položil jsem si hlavu na jeho rameno. „Budu s tebou jednou létat?“

Políbil mě na spánek. „Ano, to se dá zařídit.“

„To zní úžasně,“ řekl jsem. Napadla mě další myšlenka. „Kolik je ti let?“

„Dva tisíce dvacet čtyři.“

„Do prdele,“ řekl jsem. „Jsi prastarý.“

Zasmál se.

Ten zvuk se mi líbil. Líbil se mi zvuk jeho hlasu obecně. „Proč mi neřekneš všechno?“ Zeptal jsem se.

„Všechno?“

„Jo. Jaký byl život, když ses narodil? Jaké bylo tvé oblíbené období? Koho jsi v průběhu dějin potkal? Jaká zaměstnání jsi měl? Vždycky jsi vlastnil šperkařské firmy, protože jsi drak drahokamů? Máš nějaký poklad? Jak je velký? Můžu ho vidět?“

Zaklonil hlavu a zasmál se. „Netušil jsem, že je můj druh tak zvědavý.“

Pak začal mluvit. Pozorně jsem poslouchal a kladl otázky, jak jsem uznal za vhodné. Vyprávěl mi o svém životě. O svých otcích. O válce. O svých přátelích. O posledních zbývajících dracích. O všem.

***

Ze spánku mě vytrhl hlasitý náraz a tříštění skla. Spokojeně jsem ležel na Armantově rameni. Usnuli jsme, zatímco mi vyprávěl o svém životě. Chvíli trvalo, než jsme obsáhli celé dva tisíce let, a jsem si jistý, že jsme tu a tam pár desetiletí vynechali, ale bylo fascinující to poslouchat.

Bytem se rozlehla další rána a já jsem sebou trhl. Armant to udělal také.

„Zůstaň tady,“ řekl.

„To ne. Co chceš ve svém stavu dělat?“ Podíval jsem se mu na břicho.

Sklopil oči. „Prosím tě, já jsem drak. Ty jsi člověk. Zůstaň na místě.“

Z vedlejší místnosti jsme zaslechli hovor. „Kde je ten chlap? Říkala, že tu bude. Tohle je jeho ložnice. Proč tu není?“

Armant zvedl prst ke rtům a utišil mě, jako bych se chystal začít mluvit.

„Je někde tady,“ ozval se další hlas. „Cítím ho. I toho draka.“

Z mé ložnice se vynořily dvě postavy, oblečené celé v černém. Jejich bledé tváře zářily v potemnělé chodbě, jejich tesáky se třpytily v měsíčním světle pronikajícím oknem.

Armant mě strčil za sebe. „Upíři,“ řekl.

„Děláš si ze mě, kurva srandu?“

Oba upíři se na nás zašklebili. „Ustup, draku. Přišli jsme si jen pro svačinu. Nech nám toho člověka a my tě necháme na pokoji.“

Armant zavrčel. „Ani náhodou.“ Udělal krok dopředu a já ho chytil za rameno a chtěl ho zadržet. Zastavil jsem se a rozmyslel si své jednání. V žádném případě jsem mu nehodlal bránit v tom, aby mě chránil. Musel jsem najít způsob, jak mu pomoct. Rozhlédl jsem se po obývacím pokoji a hledal něco, co by se dalo použít jako zbraň, a proklínal se za to, že nesbírám užitečné předměty, jako jsou dýky nebo nože. Nic kolem mě nevypadalo, že by to mohlo způsobit nějakou škodu.

Upír vpředu se vrhl na Armanta, spustil rameno jako linebacker a zasáhl Armanta silně do břicha.

„Kurva,“ řekl jsem a srdce se mi rozbušilo při pomyšlení, že ten tvor ublíží Armantovi a našemu dítěti. Pokud tedy nějaké dítě bylo. Ještě včera jsem ani netušil, že bych se mohl stát otcem, a teď mi to mělo být odebráno, pokud Armantovi nepomůžu. Armant se po úderu zapotácel, pak zvedl loket a udeřil jím upíra do zad.

Můj pohled se přesunul mezi místem, kde Armant zápasil s jedním upírem, a druhým, který stál na chodbě. Při pohledu na mě si olízl rty a udělal několik pomalých kroků vpřed. Do prdele.

Armant získal nad druhým upírem převahu. Díky bohu. Po několika silných úderech do břicha a obličeje teď upír ležel na zemi a nehýbal se. Mému drakovi se nemohl rovnat. Armant chytil upíra za krk a zkroutil ho. Prasklo to s odporným zvukem, který jsem si myslel, že z hlavy nikdy nedostanu. Vstal a podíval se na druhého upíra připraveného k boji.

Zvedl ruku v pohybu „pojď sem“.

„Přines to,“ řekl.

Oči druhého upíra se mi nelíbily. Byly rudé vztekem. Sebral jsem z odkládacího stolku knihu a hodil ji. Zasáhla ho přímo do obličeje a on přesunul pohled na mě a zavrčel. Kniha byla brožovaná, takže bohužel nezpůsobila žádné skutečné škody, ale zaskočila ho natolik, že Armant zaútočil jako první.

Zápasili spolu a přitom sebou mlátili o zeď. Obrázek mého bratra a mě spadl na podlahu a rozbil se. Vzápětí narazili do jídelního stolu, otevřená dispozice mého bytu jim poskytovala spoustu prostoru k pohybu. Dopadli na jednu ze židlí, která se rozštípla a rozbila. Využil jsem příležitosti a sebral jednu nohu od židle, abych ho použil jako zbraň.

Nedokázal jsem říct, kdo vyhrál. Armant ze sebe vydal výkřik bolesti. Oba se od sebe odtrhli a Armant se držel za rameno. Ruka se mu odlepila od těla, rudá od krve. Rozzlobil jsem se. Tenhle muž, tenhle pitomý zasraný upír, ublížil mému druhovi. Tohle mu neprojde. Byli jen pár metrů ode mě. Když upír znovu vystartoval, Armant na něj byl připravený a já taky. Když ho Armant držel pod krkem, na délku paže. Využil jsem příležitosti a kopl ho do kolena. Padl na zem a Armant spustil sérii úderů, při nichž upír upadl do bezvědomí. Zlomil mu vaz stejně jako prvnímu upírovi.

Jakmile Armant skončil, postavil se a podíval se na mě naprosto klidně.

„Nemáš náhodou nějaké kolíky?“

Zamrkal jsem na něj. „Máš hlad?“ (Tohle tady nedává moc smysl, ale je to přímý překlad.)

Zmateně zakroutil hlavou. „Ne. Dřevěné kolíky. Potřebuju jim je zarazit do srdce. Jinak je tu šance, že by se mohli vrátit.“

Vyděšeně jsem zíral na nehybné tělo.

„Jejich tělům trvá několik hodin, než se vzpamatují ze zlomení vazu, pokud se vůbec vzpamatují. Takže máme nějaký čas.“

„Promiň,“ řekl jsem. „Když jsem byl naposledy v obchodě, asi jsem zapomněl dát na nákupní seznam dřevěné kůly.“

Můj sarkasmus sotva zaregistroval. „Tyhle by měly fungovat.“ Posbíral kusy rozbité židle.

Odvrátil jsem pohled, když každému vrazil do srdce nohu od židle. Když jsem se na ně konečně podíval, uvědomil jsem si, že mi krvácejí na koberec.

„Tu zálohu už nikdy nedostanu zpátky,“ řekl jsem.

Armant se ušklíbl. „To mě mrzí.“ Objal mě kolem ramen. „Kurva,“ řekl. „Měl jsem zasraný strach.“

„Opravdu? Zvládl jsi to docela dobře,“ řekl jsem. Odstrčil jsem se od něj a nejistě se natáhl k jeho rameni. „Jsi zraněný? Ublížil ti? Ach, Bože. Kousl tě. Stane se z tebe upír?“

Armant zavrtěl hlavou. „Ne, už se to hojí. Ale ty jejich zatracený zuby jsou zasraně ostrý. Překvapily mě.“

„Ty se v upíra neproměníš?“

„Ne, oni dokážou proměnit lidi, jen když mají v úmyslu je proměnit. Kousnutí, jako je tohle, je něco jiného.“

S úlevou jsem si oddechl. „Jistě. Jak myslíš.“ Položil jsem mu ruku na břicho. „Dítě?“

Jeho tvář se zakalila nejistotou. „Jsem v pořádku,“ řekl. „Možná ani nejsem těhotný. Takže nemá smysl si dělat starosti.“

Vzedmula ve mně panika. Mé emoce byly jako na horské dráze vzestupů a pádů. „Můžeme jít k doktorovi? Je tu někdo, koho můžeš navštívit? Jak tyhle věci řešíte vy? Můžeme udělat ultrazvuk, jestli jsi těhotný? Opravdu bys neměl dostávat rány do břicha.“

Položil svou ruku na mou. „Hej, hej, hej. Jsem v pořádku. Slibuju.“ V jeho očích se však zračil strach a já věděl, že má stejné obavy jako já.

Co jestli se našemu dítěti něco stalo?

„Musíme jít na dračí velitelství,“ řekl. „Tam budeš v bezpečí. Molpe na tebe bude dál posílat gorily. Tam tě můžeme udržet v bezpečí.“

Přikývl jsem. „Můžeš si promluvit s klukama, co mají děti? Budou ti schopni pomoct, když jsi těhotný?“

Armant přikývl. „Máme Valerii. Je to naše… porodní asistentka, když nemám lepší výraz. Bude vědět, co dělat. Co kdyby sis sbalil tašku? Můžeme vyrazit hned.“

„A co…?“ Gestem jsem ukázal na dvě těla na podlaze.

„No jo,“ řekl Armant. „Udělám pár telefonátů. Mám pár kamarádů, kteří si s takovými věcmi poradí.“