DB#3 - 8. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Emma

Emma si přitáhla bundu pevněji k tělu, chtěla se tak ubránit chladnému říjnovému větru. Ale příliš to nepomohlo. Zatímco procházela řadami náhrobků a hledala ten, který patřil jejímu dítěti, lehká sprška deště prakticky ustala.

Nebylo úplně těžké ho najít.

Když se Emma zastavila pod javorovým stromem, tvrdě na ni zaútočil smutek a sevřel jí srdce. Stejně tak, jako vždy. Sklonila se a z mramorového náhrobního kamene ometla pár listů, které na něj dopadly. Palcem přejela po jménu svého chlapečka, které bylo vyřezáno do kamene.

Do černého lesklého mramoru byl vytesán také spící dětský andělíček, zahalený do svých vlastních křídel. V té době jí to přišlo vhodné, když vzala v úvahu, jak měl malý Affonso na tomto světě tak málo času k tomu, aby mu narostla jeho vlastní křídla, než jeho čas vypršel.

I když spadané listy malý hrob zbarvovaly, Emma si pomyslela, že místo vypadalo trochu osaměle. V duchu si udělala poznámku, aby sem při další návštěvě vzala pár vánočních hvězd a tygřích lilií.

Emma se narovnala a znovu si kolem sebe sevřela svou bundu, pod její vlnou se chvěla.

Tak moc se soustředila na náhrobní kámen, že dokud jí na ramena nedopadla silná a teplá bunda a dvě ruce ji jemně stiskly, ani si neuvědomila, že se někdo blížil.

Ten dotek byl těžký, ale povědomý a podporující.

Emma se rychle nadechla, a aniž by přítomný řekl jediné slovo, věděla, kdo to byl.

„Když jsem se chystal odejít, viděl jsem, jak ses celá třásla,“ řekl Calisto za ní.

„Nejsem si jistá, zda je to jen zimou, nebo celým dnešním dnem.“

Calisto se tiše zasmál. „Vím, co tím myslíš.“

Emma se otočila Calistovi tváří v tvář a držela si jeho bundu na svém místě. Bála se, že kdyby neměla rukama co dělat, možná by se místo toho prostě jen natáhla a popadla ho.

Tak dlouho ho chtěla blíž.

Celou dobu jí tolik chyběl.

„Co jsi tu vlastně dělala?“ zeptal se Calisto a podíval se jí přes rameno.

Emma se jasně usmála, doufala, že to bude stačit k odvedení jeho pozornosti. Na rychlou vteřinu to zafungovalo. „Chtěla jsem se jen projít.“

Byla si jistá, že náhrobní kámen by Calista vedl jen k dalším otázkám, které by pravděpodobně zůstaly nezodpovězeny. Ze strachu, že by to Affonso mohl zjistit a ublížit Calistovi, nebo dokonce možná i jí a jejich dítěti, mu lhala a tajila před ním věci. Bylo jí z toho špatně a byla z toho unavená.

Ale nevěděla, co jiného dělat.

„Procházka po hřbitově?“ zeptal se Calisto a zvedl obočí.

Nevěřil jí.

Viděla to v jeho tváři.

„Potřebovala jsem po pohřbu chvíli sama pro sebe,“ řekla Emma a doufala, že tím rozptýlí všechny jeho obavy. „V autě na mě čeká Affonso - říkal něco o schůzce. Chceš tam jít se mnou?“

Zahrávala si s ohněm.

Affonso by nechtěl vidět Emmu a Calista pohromadě. Ne jen je dva samotné.

Aby nemusela vysvětlovat náhrobní kámen, dítě pod ním pohřbené nebo Calistovu účast při porodu, byla ochotna risknout to.

Nebylo to jednou už víc než dost?

„Jistě,“ řekl Calisto s úsměvem.

Nabídl jí rámě a ona se do něj zavěsila.

Ale právě, když se znovu otočili k cestičce, Calisto se znovu podíval zpět na náhrobek. Snažila se nereagovat na jeho zvědavost, ale když si přečetl jméno a datum, co bylo uvedeno na hrobě, celé tělo se mu napjalo, a ona rozechvěle vydechla. Možná, že jméno a datum, případně i dětský anděl, by bylo možné přehlédnout, ale jména rodičů dítěte pod nimi přehlédnout rozhodně nemohl.

Přicházelo to…

Calistovy otázky.

Emma na ně čekala, ale upřeně hleděla do země, zejména když se Calisto otočil zády a jeho ruka zakryla její, kterou měla zastrčenou v ohbí jeho lokte.

Nějak se mu podařilo překvapit ji.

„Omlouvám se,“ řekl nakonec. „To jsem nevěděl... no, že jsi ztratila dítě.“

„Ve skutečnosti o tom nemluvíme, Cale.“

„Myslím, že to chápu. To je součástí důvodů, proč od tebe při tomto těhotenství drží Affonso všechny lidi pryč? Vždycky říká, o jak vysoce rizikové těhotenství jde a tak.“

„Zejména to,“ připustila Emma. „U jakéhokoli z mých těhotenství je velice reálnou možností předčasný porod. Musím být opatrná.“

„Pojď,“ řekl Calisto a přitáhl k sobě Emmu blíž. Jakmile se dostali na cestičce za další lidi, trochu zpomalil. „Měla bys vůbec takhle chodit?“

„Ne tolik jako dnes, ale při mé včerejší schůzce u lékaře vypadalo všechno dobře. Kromě toho jsem tu chtěla být.“

Calisto ji poplácal po ruce. „I tak si stále myslím, že bys měla odpočívat.“

Emma se zasmála. „Bez obav, to mám v plánu.“

Čím blíž se dostávali k řadě aut zaparkovaných podél soukromé cesty, která sousedila s hlavní silnicí, tím pomaleji Calisto šel. Vzhledem k tomu, že Emma byla zavěšená do jeho rámě, i ona byla také nucena zpomalovat.

Nevěděla, co se s ním dělo, ale ztichl.

„To se stalo tomu dítěti?“ zeptal se Calisto. „Narodil se předčasně?“

„Příliš brzy na to, aby dokázal žít mimo mé tělo,“ odpověděla Emma tiše. „Ale krátce žil a já jsem ho celou tu dobu milovala. To a ta jediná věc, díky které jsem tím zvládla projít, bylo -“

Emma se náhle zarazila, dobře si vědoma toho, co skoro prozradila. Tajemství toho dne, o kterém nevěděl nikdo kromě ní, lékaře a jedné zdravotní sestry, která s ní zůstala v místnosti poté, co malý Affonso přestal dýchat. Calisto by to také věděl… kdyby si dokázal vzpomenout.

Calistova chůze se zpomalila do zastavení, a to samé musela udělat i Emma, protože vzhledem k tomu, že ji stále držel, neměla na výběr. Beze slova ji odvedl na stranou z cestičky, na místo mírně skryté díky několika břízám. Přitom umožnil pár lidem, kteří byli za nimi, kolem nich projít.

„Pokračuj,“ řekl. „Zarazila ses. Chci, abys pokračovala.“

Tvrdě polkla a odvrátila zrak. Nedokázala se setkat s Calistovým jako duše černým pohledem. Pohled do jeho očí obvykle zbožňovala. Viděla v něm odrážet se na ni všechno dobro, důvěrnou známost a nádheru. I když byl všude jinde chladný, v očích mu pohled zářil.

Teprve v poslední době, když zmizely jeho vzpomínky, měla pocit, jako by na něj dívala tak, jako by se dívala na cizince.

Ale právě teď…

V tenhle okamžik nevypadal jako cizinec.

„Děláš to znovu,“ řekl Calisto. „Ohlížíš se přes rameno, jako by tě možná někdo mohl vidět, jak si se mnou povídáš. Dělala jsi to i v knihovně.“

Emma vymanila svou paži z jeho držení, potřebovala získat prostor. „Řekla jsem ti, proč.“

„Trochu, ale nemyslím si, že jsi mi řekla všechno.“

Bože.

Podívala se na cestu na řadu aut a hledala Affonsa. Dokud jí manžel neuvidí soukromě mluvit s Calistem, neměl by tam být žádný problém.

Ale bylo těžké vyhnout se ostřížímu oku svého manžela.

A ještě těžší bylo vyhnout se jeho těžké ruce. Naučila se to toho dne na podlaze ve své šatně, kdy ji Affonso poté, co zjistil, že byla těhotná, skoro zabil. Zastavilo ho jen to, že dítě, které nosila, byl chlapec a to dítě patřilo Calistovi. Jinak nepochybovala o tom, že by ji Affonso uškrtil nebo umlátil k smrti, přímo na té mramorové podlaze, zatímco Calisto spal dole v domě.

Pro Emmu bylo zatraceně nemožné zapomenout na tu příšernou noc. A ještě nemožnější bylo zapomenout na to, s jakou lehkostí na ni Affonso zaútočil, a že pokud by mu k tomu dala jediný důvod, pravděpodobně by to během vteřiny udělal znovu.

To bylo to jediné, co ten parchant potřeboval.

Důvod.

Emma si založila ruce na hrudi, aby odradila Calista od toho, aby ji znovu sevřel, a čelila mu tváří v tvář.

„Není nic dalšího, co o tom říct. Udělej si své vlastní závěry. Víš, že Affonso je teritoriální. To, že je někdo blízko mě, nikdy není vina nikoho jiného, než jen vždy moje. To je to, co chceš, aby dostal záchvat vzteku, protože zatímco jsem si oblékla tvou bundu, jsme spolu měli přátelský rozhovor?“

V Calistově tváři jen stěží problikla nějaká emoce. „Samozřejmě, že ne.“

„Co dalšího chceš vědět?“

„Velice málo o svém strýci,“ zamumlal Calisto.

Emma se na něj podívala. „A co tedy?“

Calisto mlčky natáhl paži a začal si rozepínat manžetu rukávu. Emma si nedokázala pomoci, ale musela si všimnout, že tetování na ruce, kde měl v dlani udělaný křížek, vypadalo mnohem méně vybledle než v době, když ho viděla naposledy. Jako by byl křížek v nedávné době obnoven.

Calisto si vyhrnul hedvábný rukáv k lokti a předvedl celé tetování růžence Emmině pohledu. Nikdy ji nepřestávalo udivovat, jak realistický a nádherný design mělo. Zbožňovala ho teď stejně tak moc jako v době, kdy jí ho ukázal poprvé.

Ale nikdy jí o něm moc neřekl.

Neznala všechny důvody, proč si ho nechal udělat. Mluvil jen něco o tom, jako by se jednalo o soukromý památník, či něco takového. Předpokládala, že to mělo něco společného s růžencem, který ji dal, protože měl podobný design s křížkem a černými korálky.

„No?“ zeptal se Calisto.

Emma na něj jen zírala. „No, co?“

„Chci vědět, co o tom víš.“

„Tvoje tetování?“

„Přesně,“ řekl Calisto. „Ani umělec, který mi ho dělal, nevěděl, co znamenalo.“

Emma svraštila obočí. „Nevím, co tím myslíš, ale tvoje tetování nebylo něco, o čem bych až do doby, než jsi ho měl udělané, věděla, Cale. A obdivovala jsem ho, nic víc. Nic jsi mi o něm neřekl.“

„Kecy.“

Poprvé po dlouhé době Emmu Calistův tón hlasu ohromil. Jeho kletba z něj vyšla temně a unaveně - jako by věděl, že něco skrývala, a bylo mu špatně z toho, že mu lhala.

„Nejsou to ke-“

„Jsou,“ přerušil ji Calisto rychle a udělal krok směrem k ní. Když zvedl paži o trochu výš a pak kývl bradou přes její rameno zpátky k místu, kde byl hrob, který právě společně opustili, Emma se odmítla pohnout. „To jsou kurva kecy, Emmy, a já ti řeknu, proč. Protože tady mám hned několik dat. Některé z nich znám. Ostatní ne. Ale třetí datum odpovídá dni, měsíci a roku, které je na náhrobním kamenu tvého dítěte. Tak mi neříkej, že to jsou kecy, když jsem na to tetování týden zíral, a ty jsi zkurveně první člověk, kterého jsem byl schopný spojit s alespoň jedním z těch dvou neznámých dat.“

Emma otevřela ústa, aby promluvila, ale nic z nich nevyšlo. Spodní ret se jí chvěl. Pevně zatínala ruce do pěstí, aby získala možnost soustředit se na něco jiného než bolest v Calistových temných pohledných rysech.

Konečně její mozek začal fungovat a dokázala formovat slova. „Nevěděla jsem, že máš v tom tetování data.“

Z Calistova pohledu se začínal vytrácet hněv. „Ach.“

Rozhlédl se kolem a pak prstem přejel přes některé kuličky růžence, aby Emmě ukázal, kde byla data skryta. Jakmile ji na ně upozornil, všimla si jich, ale v designu byly velice dobře skryty.

„Ani já jsem to nevěděl,“ řekl Calisto. „Až donedávna.“

Pro Emmu bylo těžké skrýt to, co cítila, když věděla, že jeho osobní památník zahrnoval něco tak těžkého a významného jako den, kdy se její syn narodil a pak zemřel.

Druhému datu, o kterém říkal, že pro něj bylo neznámé, jen stěží věnovala druhý pohled, protože jeden byl víc než dost.

Také ho znala.

Měsíc a rok, kdy po svatbě s Affonsem potratila Calistovo dítě.

Bože.

Emma si neuvědomovala, jaký vliv tyhle události na Calista měly. Ale očividně se ho dotkly velice osobně. Tak moc, že je s sebou chtěl velice trvalým způsobem nosit.

„I když moje prohlášení stále trvá,“ řekl Calisto a vytrhl tak Emmu z jejích myšlenek.

„Co to bylo?“ zeptala se.

„Jsi jediný člověk, se kterým jsem byl schopný spojit jedno ze dvou neznámých dat, a odpovídá datu na náhrobku tvého dítěte. Řekni mi, jaké jsou šance, že to druhé datum na mé paži bude také spojeno s tebou?“

Emma odvrátila pohled. „Já -“

„Jsi příšerná lhářka,“ řekl dřív, než mohla dostat ven správné slovo.

Kurva.

„Jsi,“ pokračoval Calisto, „protože když lžeš, dokonce se ani nedokážeš dívat člověku do očí. Proč mi prostě neřekneš pravdu? A mám pocit, že se tě na nás musím zeptat znovu, tak, jako jsem to udělal v knihovně.“

Emma spolkla knedlík, který se jí začal tvořit v krku. „Cale, prosím.“

„Dej mi něco, jinak to začnu hledat.“

Byla si zatraceně jistá, že už to dělal.

„O tom druhém datu nic nevím,“ lhala a dívala se mu přímo do očí, „ale to, které odpovídá datu narození a úmrtí mého dítěte, je blízkým lidem v našich kruzích velice dobře známo. Ne, že by se o tom mluvilo, ale každý to tak či tak ví. Když jsem začala rodit, ty jsi byl tím, kdo se mnou jel v sanitce, protože Affonso byl až příliš zaneprázdněný s Carlem Calabrese a jejich snídaní, kde se setkali, než aby se nechali obtěžovat mnou či tím, že mi po nohou stékala krev.“

Calistova ruka klesla níž. „Ach.“

„Jo. Jel jsi se mnou. Byl jsi tam.“

„To, co jsi řekla dříve... nedokončila jsi to. Bylo to o mně, že?“

Emma pokrčila rameny a přála si, aby na ramenou necítila takovou tíhu. Bylo nemožné předstírat opak. Jako by jí na nich spočinul celý svět a tlačil ji do zatracené země.

„Ano,“ souhlasila, „bylo. Poté, co jsem své dítě porodila a viděla umřít, nechtěla jsem ho dát z ruky. Doktor ho chtěl zvážit a zkontrolovat, zda nejsou viditelné abnormality - žádné tam nebyly, byl dokonalý, ale prostě ještě nebyl připravený přijít na svět. To bylo tím jediným důvodem, proč zemřel.“

„Nedala jsi ho doktorovi,“ předpokládal Cal.

„Ne.“

„Ale podala jsi ho mně.“

Emma zaťala zuby tak tvrdě, až jí bolely stoličky. Přesto to slovo vyklouzlo ven. „Ano.“

Calisto najednou zvedl ruku a dvěma prsty pohladil Emmu po tváři. Jemně. Něžně. Skoro vědomě.

Dřív, než se dokázala zastavit, při důvěrně povědomém jeho činu naklonila tvář do dlaně jeho ruky. Svým palcem pak přejel po její lícní kosti přesně tak, jako to dřív tak mnohokrát udělal.

Emmě trvalo tři vteřiny uvědomit si, co dělala. Se zamrkáním se vytrhla z omámení a od Calista o obrovský krok ucouvla. Při jejím činu se ostře nadechl, jako by mu tím nějak ublížila.

„M-musím jít,“ řekla Emma.

Calisto udělal ostražitý krok vpřed, s rukama zvednutýma nahoru, jako by se po ní chtěl natáhnout. „Počkej okamžik, prosím.“

„Ne, já -“

„Právě teď neutíkej. Chci jen, abys mi řekla pravdu.“

„To jsem udělala!“ Emma s sebou při hlasitosti svého výkřiku trhla a pak tišeji dodala: „Udělala jsem to o tom dítěti a datu.“

„Ale jsme zase zpátky u stejné věci jako předtím. Jak blízcí jsme si byli, Emmo, že jsem při tom porodu nečekal venku před tvým pokojem? Jak blízký ti jsem, že jsi dala dítě jen mně? Jak blízký jsem ti musel být, když jsem si dal do své kůže navěky vytetovat datum této události? Co dalšího je ohledně nás, co mi to neříkáš?“

Všechno.

Bylo tam všechno a ona měla strach.

„Přestaň,“ zašeptala a přála si z tónu svého hlasu odstranit úzkost.

Byli až příliš blízko Affonsovu autu nebo dokonce jednomu z jeho mužů.

„Emmo, počkej!“

„Přestaň, Cale,“ zopakovala silněji.

Calisto rozhodil doširoka rukama, zdánlivě bezstarostný ohledně toho, kde byli nebo by se na ně možná mohl dívat. „Chci jen odpovědi.“

„Nemůžu ti je dát.“

Emma o jejich situaci a o tom, proč Calisto nemohl vidět, co bylo přímo před jeho obličejem, znala pravdu. V srdci měl tolik lásky a úcty k Affonsovi, že to, že ho možná zradil jeho strýc, by bral jako tu poslední věc, nad kterou mohl uvažovat jako nad něčím, co tomu muži mohl udělat. A tak místo toho, co bylo zjevné, hledal jiné věci.

Byla vyděšená z toho, co by se mohlo stát, kdyby zjistil pravdu dřív, než získá zpátky své vzpomínky. Co by to s ním mohlo dělat? Byl by vůbec schopný ochránit ji a jejich dítě, nebo by byl rozerván mezi vědomím toho, co udělal, a svou falešně-dospělou náklonností a chybně danou loajalitou k Affonsovi?

Pokud by mu byla nucena říct, co věděla o věcech, které se odehrály mezi ním a Affonsem dřív, než by se vůbec dostala k celkovému obrazu, nenáviděl by ji za to, že zničila to, v co věřil, že bylo jeho životem?

Nenáviděl by ji kvůli tomu?

To by Emma nedokázala vydržet.

Prostě nevěděla, co dělat. Ne pro něj. Věděla však, že se musela chránit sama sebe a jeho dítě. Dokud nebudou věci jasnější, tohle bude to jediná věc, kterou Emma bude dělat.

„Co je to?“ zeptal se Calisto náhle. „Máš to ve tváři – stojíš tam, jako bys nevěděla, kterou cestou se vydat.“

Emma zamrkala a uvědomila si, že v jediném prohlášení shrnul všechno, co s ní bylo špatné, aniž by vůbec tušil proč. Dokonce i když byl Calisto tak ztracený, jako nyní byl, stále ji znal. Někde tam pořád byl.

„Jsi rozervaná?“ zeptal se tiše. „Kvůli mně?“

Zůstala zticha.

Calisto ticho nehledal. „Prostě mi odpověz. Něco mi uniká. Od doby, co jsem se probral z kómatu, něco mi uniká. Chci jen vědět, co to je.“

„Já ... jsem rozervaná, ale nevím.“

Emma nevěděla spoustu věcí, a to jí bylo líto.

„Tak co kdybych pomohl, co? Hodlám to zjistit. Ať už skrýváš cokoli, co nechceš, abych věděl, najdu to, Emmo.“

„Pak udělej, co musíš udělat, Cale, ale nenech se při tom procesu zabít.“

To bylo to nejlepší a jediné varování, které Emma Calistovi mohla dát. Už tak mu toho dala až moc.

Bylo to jako hrát si s ohněm.

A popáleniny by nepřežila.