TWRM - 3. kapitola

Překlad: Já

Kor.: Ona

POTÉ, CO MI UKAZAL LABYRINT, parádní část parku se schodišti vedoucími všemi různými směry, jsme nasedli zpátky do jeho Benzu a skončili v malém baru poblíž mého domu, kde byl náš stůl zastrčený v okenním výklenku stranou od ostatních.

„Oblíbené jídlo?“ zeptá se a nakloní se ke mně blíž, moje kolena jsou uvězněná mezi jeho silnými stehny, jak mě pevněji sevře, mám pocit, že všechno kolem nás zmizí.

Už asi čtyřicet minut hrajeme tuhle hru, ale i když jsou otázky naprosto nevinné, zdá se, že zesilují spodní proud sexuálního napětí, které narůstá každou minutou.

„Tacos,“ odpovím, než se napiju vína.

„Steak.“

„Červené maso – nic překvapivého.“ Usměju se, když mu cuknou rty.

„Oblíbená písnička?“ zeptá se.

„Hello“ od Adele. A ty?“

„Runaway Train.“

„Vážně?“ Pochybovačně se na něj podívám a on se ušklíbne.

„Vážně. A teď oblíbená barva.“

„Fialová.“

„Růžová ne?“

„Ne.“ Udělám obličej.

Poslouchám, jak se směje, a pak sleduju, jak se mu při řeči pohybují rty. „Pro mě černá.“

„Zase nic překvapivého.“

„Není?“ Zvedne sklenku s jantarovým mokem ke rtům.

„Vůbec ne. Černá je dominantní barva, a to se ti zřejmě líbí.“

„Dominantní je moje vlastnost?“ Zvedne jedno ostré obočí.

„Nebo ne?“

„Já nevím. Nikdy předtím jsem si nedal žádnou nálepku, ani se mě nikdo jiný nepokoušel rozpitvat.“ Posadí se a pak si krátce prohlédne mou téměř prázdnou sklenici. „Chceš další?“

„Ano, prosím.“ Usměju se a on obratně přesune mé nohy na stranu, aby se mohl postavit.

Zatajím dech, když se skloní, přejede mi nosem po tváři, zavřu oči, a on zašeptá: „Hned jsem zpátky.“

„Budu tady,“ řeknu roztřeseně, zachytím malý úsměv na jeho rtech, když se zvedne. Sleduji ho, jak se pohybuje barem, a všímám si, že nejsem jediná žena, která obdivuje všechno to, co představuje. Zvednu skleničku a otočím se k oknu, které směřuje na ulici. Usměju se, když kolem projde pár, který se drží za ruce a mezi nimi je malý chlapec, který se pokouší udělat salto vzad.

„Je tohle místo obsazené?“ Ohlédnu se přes rameno a stanu tváří v tvář muži, který stojí příliš blízko.

„Umm.“ Než stihnu říct víc, vytáhne Braxtonovu židli, posadí se a položí pivo na stůl. „Promiň.“ Snažím se neznít naštvaně, i když naštvaná jsem. „S někým tu jsem.“

„Vážně?“ Rozhlédne se kolem. „Kde je?“

„U baru,“ řeknu a on se podívá k baru a já sleduju jeho pohled, ale Braxtona nikde v dohledu nevidím.

„Jsem si jistý, že tvému příteli nebude vadit, když ti budu dělat společnost.“ Jeho arogance není tak okouzlující, jak si myslí, a já cítím, jak se mi v krku a ramenou začíná usazovat napětí. „Tak co tady dělá taková hezká holka jako ty v pátek večer?“

Hezká holka jako ty? Vážně? Bojuju s nutkáním zakoulet očima. „Jak jsem se zmínila, když ses posadil, s někým tu jsem. Měl by se každou chvíli vrátit.“

„Jasně.“ Usměje se, jako by mi nevěřil, a vezme si pivo. „Takže ty bydlíš někde tady poblíž?“

„Proč?“ Zeptám se a uhnu, když se mě pokusí uvěznit nohama pod stolem, jako to udělal před pár minutami Braxton.

„Jen si tak povídáme. Bydlím v domě naproti přes ulici.“ Sakra, znamená to, že bydlíme ve stejném domě? „A co ty?“

„Jsem tu nová,“ odpovím neurčitě a on si palcem přejede po etiketě, která se začíná odlepovat od lahve.

„Rád tě tu někdy provedu.“

Bůh mi pomáhej. „Já –“

„Promiň, že mi to trvalo tak dlouho, zlato.“ Z ničeho nic se objeví Braxton, přeruší mě, postaví sklenici vína vedle mé, teď už prázdné, rukou mi pohladí zátylek, než se otočí a podívá se na muže na svém místě. „Děkuju, že děláš mé dívce společnost.“

Ať už se jmenuje jakkoli – oči se mu rozšíří, jako by právě spatřil ducha, a prakticky spadne ze židle. „Do prdele, promiň, moc se omlouvám,“ vyhrkne a pak se zapotácí od stolu. Dívám se, jak spěchá přes celou místnost, a přemýšlím, proč vypadá, jako by jeho život právě skončil.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se Braxton a ukradne mi pozornost tím, že mi dlaní obejme, tvář a moje oči se s jeho pohledem spojí.

„Jo.“

Dlouho zkoumá můj pohled, než se posadí a znovu mě pohltí vzrušení, které mi v jeho přítomnosti přeběhne po kůži. Zvednu svou novou sklenici vína, loknu si a pak ji odložím. Přemýšlím, jestli mám dělat to, co chci.

„Na co myslíš?“

Že tě pozvu ke mně domů. Než stihnu něco vymyslet, lidé začnou křičet a oba se podíváme k baru, kde se strhne rvačka.

„Kurva, vypadneme odsud,“ řekne, když někdo po místnosti hodí barovou stoličku. Aniž by mi dal moc na výběr, vstane a táhne mě s sebou. Než se naděju, stojíme venku. Sundá si sako, přehodí mi ho kolem ramen a pomůže mi do něj, než se vydá po chodníku a drží mě za ruku.

A najednou, jak je to v Seattlu obvyklé, se obloha otevře a začne pršet. Ne trochu, ale hodně.

Říkám si: Kašlu na to, hodím opatrnost za hlavu a zatáhnu ho pod markýzu. „Bydlím kousek odsud,“ zakřičím přes bušící déšť a kývnu směrem ke svému domu, který je vidět přes ulici. „Mohli bychom se tam jít usušit.“

Nerozumím jeho pohledu, ale vypustím dech, který jsem zadržovala, když mi stiskne prsty. „Veď mě.“

Nevedu ho. Na druhou stranu pochybuji, že ho někdo v životě vedl. Táhne mě přes silnici, když žádné auto nejede, ale stejně než se dostaneme ke vchodu do mého domu, jsme oba úplně promočení. S malým úsměvem pozdravím vrátného a zamířím k výtahům.

Zasměju se při pohledu na svůj promočený odraz v zrcadle na zdi, podívám se na něj a vidím, že se směje také. Stisknu tlačítko, a když se dveře otevřou, vpadneme dovnitř a stále se smějeme. Zmáčknu číslo svého patra, a když výtah stoupá, třesu se chladem z klimatizace, jak jsem celá mokrá.

„Pojď sem.“ Přitáhne si mě k hrudi a já nasávám jeho teplo a vůni, dokud se dveře znovu neotevřou. Vystoupíme z výtahu a pokračujeme chodbou, a když dojdeme k mým dveřím, vytáhnu z kabelky telefon, ťuknu jím na klávesnici a pustím nás dovnitř. Rozsvítím světla a sundám mu bundu, pověsím ji na kliku a pak se přesunu do kuchyně.

„Dáš si čaj nebo něco?“ Zeptám se a jeho oči se odtrhnou od pozorování místnosti a zaměří se na mě. „Možná mám nějakého Jacka z doby, kdy mi brácha a jeho kamarádi z kapely pomáhali se stěhováním.“

„Mně stačí voda.“ Následuje mě a já naplním konvici, postavím ji na plotnu a pak mu vezmu sklenici a naplním ji vodou z kohoutku. Podám mu ji a jdu hledat ručníky. „Máš to tu hezké.“

„Díky.“ Rozhlédnu se kolem. Pořídila jsem si několik fialových polštářů, abych dodala černému gauči trochu barvy. Stříbrobílý přehoz, který ladí s mým povlečením, ale víc jsem toho neudělala. „Bylo to zařízené, když jsem byt dostala, takže si nemůžu připsat zásluhy za nábytek.“

„Hmm.“ Přistoupí ke stěně s okny a dívá se na město, zatímco já jdu do koupelny. Svléknu si šaty a spodní prádlo a převléknu se do legín a tílka, pak popadnu dva ručníky a vracím k místu, kde stojí, jeden mu podám, zatímco si tím svým suším vlasy. „Nemám žádné oblečení, které by ti sedělo, ale jestli chceš, můžu ti hodit košili do sušičky.“

„To by bylo dobré.“ Odepne si manžetové knoflíčky, vytáhne spodní část košile z kalhot a teprve potom začne si rozepínat knoflíky. Snažím se na něj nezírat, ale je nemožné neobdivovat jeho prsty, jak pracují, nebo jeho trup, jak se obnažuje.

Jakmile má košili dole, třesoucíma se rukama si ji od něj beru. Nedívám se na něj, když přecházím přes pokoj k sušičce, abych ji tam hodila. Jakmile stisknu start, zapíská konvice, a tak jdu do kuchyně, vezmu mátový sáček, naplním si šálek horkou vodou a odnesu ho ke gauči. Když se posadím, připojí se ke mně, a tak mu podám deku.

„Je to proto, že si myslíš, že je mi zima, nebo proto, že se mě snažíš přikrýt?“

„Obojí,“ přiznám a on si deku položí přes klín, takže mu zůstane vidět hrudník, a já zavrtím hlavou. Podívám se přes opěradlo pohovky. „Pořád prší.“

„Většinu noci má pršet.“ Cítím, jak mi prsty přejíždí po tváři, a tak se otočím a sleduju, jak si kolem prstů obtáčí kousek mých vlasů. „To je jedna z věcí, které na tomhle městě miluju.“

„Většina lidí odsud nesnáší, že tu pořád prší.“

„Jak jsi podotkla, já nejsem jako většina lidí.“ Přejede prstem po záhybu mého ucha a pak jeho ruka vklouzne do mých vlasů, aby mě mohl obejmout zezadu a přitáhnout si mě blíž. Jeho dech šeptá do ticha a já zavřu oči, když se jeho rty přitisknou k mým. Jeho palec na mé bradě mě tiše vyzve, abych se mu otevřela, udělám to a zasténám, když se jeho jazyk dotkne mého. Jakmile se odtáhne, začnu se ho ptát, proč přestává, ale dech se mi zatají, když odhrne deku a přitáhne si mě na klín. „Takhle je to lepší.“

Usměje se, než si moje ústa přitiskne zpátky ke svým. Musím souhlasit; tahle poloha je mnohem lepší. Položím ruce na jeho hruď a obtočím mu je kolem ramen, zatímco jeho ruce kloužou po mých stehnech a pak kolem boků a pobízejí mě, abych se posunula.

Úplně se v něm ztratím, v jeho doteku, polibku, chuti, a je mi jedno, že mě nikdy nenajde, když mi jeho ústa sjíždějí po krku až k vrcholkům prsou.

„Zvedni ruce.“

Neváhám. Zvedám ruce nad hlavu a on mi přetahuje tílko přes břicho, pak prsa a nakonec ho odhazuje. Pod jeho pohledem se mi zalesknou bradavky a já zatajím dech, jak si mě prohlíží.

„Perfektní. Naprosto dokonalé.“ Pohladí mi obě prsa, potom skloní hlavu a jeden tvrdý vrchol vezme mezi rty. Zakňučím, prsty mu zajedu do vlasů a frustrovaně zasténám, když mě chytí za obě zápěstí, stáhne mi je za záda a nechá mě naprosto napospas jeho ústům.

Lapám po dechu, volám jeho jméno. Jeho oči jsou tak temné touhou, že vím, že se cítí stejně zoufale jako já. Snažím se vyprostit z jeho sevření, ale jeho stisk se jenom utahuje.

„Dakoto…“

„Braxtone.“ Hrudník se mi prudce zvedá a klesá, když mě drží v náruči, vstává a přechází po místnost.

Jakmile se zády dotknu postele, sjede na mě a hluboce mě políbí, než se odtáhne a podívá se na mě. „Drž ruce nad hlavou.“

Mé vnitřní stěny se při tom příkazu napnou, zvednu ruce nad hlavu a sleduji, jak se zaklání a pak vstává. Vidím, jak si zouvá boty, rychle si sundává pásek a kalhoty, než se nade mnou skloní a políbí mě na břicho. Uchopí mě za legíny v pase, aby mi je stáhl ze stehen.

Nejsem připravená na jeho ústa, když mi roztáhne nohy a zaboří mi obličej mezi stehna. Stojí mě to veškerou sílu, abych udržela ruce tam, kde jsou, ale udělám to a on mě za mé úsilí odmění tím, že do mne zasune dva prsty, které dokonale použije na můj bod G. Stehna se mi začínají chvět z toho, jak intenzivně mi saje klitoris. Najednou se moje mysl úplně vypne, když se propadnu do oslepujícího bílého světla, které olizuje každý centimetr mé kůže. Vracím se k sobě a vnímám, jak mě líbá na vnitřní stranu stehna, potom se pomalu přesouvá na břicho a prsa.

Jakmile se dostane k mým ústům, uhladí mi vlasy z obličeje a já sleduji, jak se usmívá. „Poslechla jsi.“

„Poslechla.“ Obtočím mu nohy kolem pasu a přesunu ruce na jeho bicepsy, když mi jeho ruka klouže po boku a rozechvívá mi kůži. „Jsem moc hodná holka.“

„Myslím, že bych to měl vyzkoušet.“ Políbí mě, než nás přetočí tak, abych se mu rozkročila na bocích. Cítím, jak je mezi mýma nohama, a ztěžka polknu. „Řekni mi, že to chceš, Dakoto.“

Podívám se mu do očí a bez nejmenších pochybností vím, že to chci. Chci ho. „Chci tě.“

Jakmile ta tři slova vypustím z úst, nakloní se ke mně a políbí mě. Zbytek noci ztrácíme jeden v druhém.

 

VŮNĚ KÁVY PRONIKÁ DO MÉHO podvědomí a vytrhává mě ze spánku. Pomalu otevřu oči a nevidím nic než okraj polštáře a prázdný prostor postele. Přesunu se z břicha na bok a polknu kňourání. Cítím se, jako by mě někdo poznamenal zevnitř, a každý sval v mém těle je slastně využitý.

Braxton.

Lehce zvednu hlavu z polštáře a prohledávám otevřený prostor své garsonky, abych našla muže, který je zodpovědný za to, že se právě teď cítím tak, jak se cítím. Najdu ho stát v kuchyni, zatajím dech a studuji ho, chci si ho na chvíli vychutnat, než si uvědomí, že jsem vzhůru.

I když se nenuceně opírá zády o linku, jednu ruku s dlouhými prsty ohnutými kolem holého boku a druhou si drží mobil u ucha, vypadá, jako by mu to tu patřilo. Neslyším, co říká, ale jeho rty se při řeči rychle pohybují a z jeho výrazu se zdá, že to myslí vážně. Navzdory jeho intenzitě měla Maggie pravdu; je dokonalý – možná dokonce dokonalý pro mě.

Nepamatuji si, kdy jsem se v blízkosti muže cítila tak uvolněně. Dokonce, i když jsme se s Troyem dali dohromady poprvé, byla jsem v napětí a čekala, kdy udělám nebo řeknu něco, co se neslučuje s jeho plánem, nebo co by ho naštvalo. Vždycky ve mně byl tichý požadavek, abych se chovala určitým způsobem, kvůli jeho práci a postavení jeho otce.

Včera večer s Braxtonem jsem měla pocit, že můžu být sama sebou, že chce, abych byla přesně taková, jaká jsem. Bylo to osvěžující a osvobozující. A pokud mám být upřímná, dal mi pocit, že jsem dost dobrá.

„Nádhera, budeš na mě zírat, nebo mi půjdeš dát pusu a vypiješ si se mnou kafe?“

Při těch slovech zamrkám a soustředím se na něj, sleduji, jak se mu rty naklánějí do rošťáckého úsměvu.

„Hmm…“ Kousnu se do spodního rtu, pak ho pustím a zamumlám: „Kávu bych si dala.“

„Tak pojď sem.“ Jedním prstem mě pobídne dopředu a já vím, že kdyby to byl jiný muž, asi by mi to nepřišlo sexy. Ale když to říká on, cítím, jak mé tělo reaguje.

Odhrnu přikrývku a chladný vzduch dopadající na každý centimetr mé kůže mě přimrazí na místě. Rychle přes sebe přetáhnu přikrývky a přísahám, že slyším, jak se chechtá. Ani se na něj nepodívám a hledám na posteli a na podlaze něco, čím bych se přikryla. Když nevidím nic v dosahu, rozhodnu se, že mi bude muset stačit prostěradlo. S vrčením ho odtáhnu z konce postele a omotám si ho kolem sebe, než znovu odhrnu přikrývku.

Když vstanu, odfouknu si z obličeje kus vlasů a pak se na něj podívám a přistihnu ho, jak se usmívá. „Hned jsem zpátky.“

„Budu tady.“ Zvedne ke mně šálek s kávou a mrkne na mě.

Nervózně se na něj usměju a pak se podívám na mobil, když se na něm rozsvítí příchozí zpráva. Zvednu ho, vezmu si ho s sebou do koupelny, rychle si obléknu župan a vyčistím si zuby. Když jsem hotová, podívám se na mobil a všimnu si, že mám několik zpráv a zmeškaných hovorů – něco, co není normální.

První zpráva, kterou otevřu, je od Maggie a ptá se, proč jsem se s Adamem nesetkala. Následují zprávy od Jamieho, který se mě ptá, jestli jsem v pořádku. Zmateně zavrtím hlavou a oběma odepisuji, že Maggie ví, že jsem se s Adamem opravdu sešla, a Jamiemu říkám, že jsem doma a v pořádku. Ještě než stihnu položit mobil, Maggie mi odepisuje velkými písmeny.

 

Mags: SEDĚL CELOU NOC NA STOLIČCE V MÉM BARU, TAKŽE SES S NÍM NESETKALA.

 

Podívám se na dveře koupelny, když mi žaludek začne zaplňovat nepříjemná tíha. Jestli byl Adam celou noc ve View, kdo je sakra ten muž v mé kuchyni právě teď?

Odepíšu co nejrychleji, jak jen to jde, a ruce se mi třesou.

 

Já: Jsi si jistá?

 

Mags: JSEM SI JISTÁ? JO, JSEM SI JISTÁ. ČEKAL NA TEBE A TY SES NEUKÁZALA, TAK PŘIŠEL DO KLUBU.

 

„Panebože,“ zašeptám a je mi zle.

Nemohla jsem se přece mýlit v muži, kterému jsem se včera večer dobrovolně oddala, nebo ano? Co jsem si to sakra myslela? Vlastně jsem se ani nevyptávala. Nechala jsem se jím vést, okouzlená jeho vzhledem a dominancí. Hrdlo se mi stáhne, jak mě hněv naplní od konečků prstů na nohou až po kořínky vlasů.

Bez přemýšlení beru za kliku a prudce otevírám dveře. Vrhnu se kolem postele směrem ke kuchyni a chci, aby mi nohy vydržely, zatímco se cílevědomě blížím k muži, který mě pozoruje.

„Dobré ráno, krásko.“

Hrdlo se mi stáhne při vzpomínce, jak mě včera večer vzrušilo, když mě tak oslovil.

„Kdo jsi?“ Zeptám se a strčím mu rukou do ramene takovou silou, že se mu hrnek naplněný kávou, který drží, vyleje přes ruku na podlahu.

„Cože?“ Jeho zmatený výraz mě rozčílí ještě víc.

„Kdo jsi? Vím, že nejsi ten, s kým jsem se měla setkat!“ Vykřiknu a pak to uvidím, pohled, kterého jsem u něj včera večer byla svědkem mnohokrát, ale nerozpitvávala jsem ho. Pohled plný úzkosti, možná i strachu, že ho odhalím. Bože, jak jsem hloupá?

„Dakoto…“ Udělá krok mým směrem a já zvednu ruku dlaní vzhůru, nevěřím si, že zvládnu tlak, který cítím, když přijde na něj.

„Jen mi řekni pravdu.“ Ruce se mi sevřou v pěst po stranách a on postaví hrnek na pult a pak se o něj opře, jako by mu bylo všechno jedno.

„Od chvíle, kdy jsem tě uviděl, jsem tě chtěl.“

Mé oči se na něj zúží. „Ve chvíli, kdy jsi mě uviděl, jsi mě chtěl, tak jsi předstíral, že jsi někdo, kdo nejsi?“

„Jo.“

Jo? Prostě jo?

„Tomu nemůžu uvěřit.“ Třu si rukama obličej a přemýšlím, jak jsem se do téhle situace dostala.

„Zlato.“

„Neříkej mi tak,“ zasyčím, spustím ruce a zadívám se na něj. „Vždyť tě ani neznám.“

„Ty mě znáš,“ oponuje a pohlédne na postel, než se mi podívá do očí. „Rozhodně se známe.“

„Myslela jsem, že tě znám.“ Zavrtím hlavou ve snaze nedat najevo zklamání, které cítím. „Jediné, co teď vím, je, že jsi lhář a já jsem idiot.“

„Nejsi idiot.“

„Ale jo, jsem. Měla jsem…“ Mávnu rukou a odseknu dřív, než mu stihnu říct, že jsem měla vědět, že je příliš dobrý na to, aby to byla pravda. „Musíš odejít.“

„Měli bychom si promluvit.“ Udělá ke mně další krok a já couvnu dřív, než se mě stihne dotknout, a zahlédnu, jak mu očima probleskuje bolest. Ale říkám si, že je to jen moje představivost. „Dakoto…“

„Prosím.“ Zavřu oči. „Prosím, prostě odejdi.“ Vím, že zním zoufale. Protože toužím, aby to skončilo, aby odešel a já mohla zapomenout na včerejší noc, na to, co jsem si myslela, že cítím, a na to, co jsme spolu sdíleli.

„Než teď odejdu, chci, abys pochopila, že to ještě neskončilo.“ V jeho prohlášení není možné ignorovat hrozbu. Soustředím se na něj, opravdu se na něj soustředím, všímám si, že jeho chování možná vypadá uvolněně, ale svaly má napjaté, jako by jen čekal na správný okamžik, kdy udeřit. „Ještě jsme neskončili.“

„Žádné my, neexistuje. Já ani nevím, kdo jsi.“

„Ale budeš.“

Polknu a pak o krok ustoupím, když projde kolem mě k vyvýšenému místu, kde mám postel.

Dívám se, jak si bere kalhoty a natahuje si je, než si vezme košili z opěradla židle v rohu a obleče si ji. Objímám se kolem pasu, když si sedá, aby si nazul boty, a pak zatajím dech, jakmile skončí a vstane. Přemýšlím, jestli nedělám chybu, když ke mně kráčí, ale připomenu si, že lhal, a to ne jednou, ale mnohokrát. Mohl se kdykoli včera večer přiznat, ale nikdy to neudělal.

„Zítra odjíždím na pár dní pryč z města,“ prohlásí a mně se při té zprávě sevře žaludek. „Až se vrátím, promluvíme si.“

„Nepromluvíme.“ Nesnáším, jak se mi třese hlas.

Zmenší vzdálenost mezi námi a pak se natáhne, aby se mě dotkl, ale než mě stihne pohladit po tváři, uhnu hlavou na stranu. Jeho čelist sebou škubne, jak se mu ruka sevře v pěst, když klesne k boku. „Brzy se uvidíme.“

Neodpovídám. Nevím co. Dívá se na mě dlouho, než se konečně otočí k odchodu, a teprve když se za ním zavřou dveře, jsem schopná se konečně nadechnout.

Udělám dva kroky, spustím lokty na kuchyňskou linku a opřu si obličej do dlaní. Chce se mi brečet, ne proto, že bych byla smutná, ale protože jsem na sebe strašně naštvaná. Měla bych… nevím, co jsem měla udělat, ale měla jsem vědět, že Braxton není tím, za koho se vydává. Měla jsem číst mezi řádky a věřit svému instinktu.

Jakmile jsem tě uviděl, chtěl jsem tě.

Kdo něco takového řekne? Který muž si něco takového vůbec myslí, natož aby se podle toho choval? Nejspíš stejný typ muže, který nosí oblek jako druhou kůži, řídí Benz třídy G a má stálou rezervaci v podniku jako Altura.

Z myšlenek mě vytrhne zvonění telefonu z koupelny, nadechnu se, než se odlepím od pultu. Než dojdu k mobilu, už nezvoní, ale na displeji se objeví zmeškaný hovor od Jamieho. Nechci mu volat zpátky. Jsem si jistá, že mluvil s Maggie a zajímá ho, co se mi sakra stalo, ale vědomí, že si dělá starosti, mě nutí vytočit jeho číslo.

„Dakoto, co to kurva je,“ pozdraví mě a já zavřu oči.

„Co to kurva je?“ Zeptám se a snažím se, aby v mém tónu neslyšel všechno, co cítím.

„Mluvil jsem s Maggie. Řekla mi, že ses nedostavila na své rande, a pak jsem tě nemohl sehnat. Chyběly mi dvě minuty, abych zavolal policajty, protože mě ti zasraní lidi u tebe v baráku nepustili nahoru, abych tě zkontroloval.“

Sakra, jsem ráda, že jsem mu nedala klíč. „Nemusíš mě chodit kontrolovat. Jsem v pořádku. Já jen…“ Bože, nesnáším, když mu lžu. „Prostě jsem nemohla projít schůzkou s klukem, kterého chtěla… tak jsem se na něj vykašlala a…“

„To mi nemusíš vysvětlovat. Jen jsem se o tebe bál,“ řekne tiše a pak se zeptá: „Jsi doma?“

„Jo.“ Rozhlédnu se po koupelně a všimnu si prostěradla z mé postele na podlaze. Zvednu ho a odnesu ho k posteli, s telefonem v jedné ruce strhnu z matrace přiléhavé prostěradlo a odnesu ho do pračky hned za kuchyní.

„Nechceš se mnou dneska před mým představením povečeřet? Mohl bych koupit čínu a přinést ti ji.“ Žaludek se mi obrací, když strkám prostěradlo do pračky.

„Do pondělí musím udělat nějakou práci.“ Není to lež. Jsem nervózní z jednoho výrobku, který budu v pondělí prodávat ve vysílání, protože je to výrobek, který není na trhu dlouho a to, kolik ho prodám, může rozhodnout o tom, jestli dostanu známější značky. „Co takhle zítra snídaně?“

„Snídaně?“ zeptá se, jako by o tom nikdy předtím neslyšel, zatímco sypu prací prostředek do pračky.

Usměju se, protože vím, že po představení nikdy nevstává dřív než v poledne. „Dobře, pozdní snídaně – pozdní snídaně.“

„Dobře,“ podvolí se a já slyším, jak vydechuje. „Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“

Zavřu víko pračky a poslouchám, jak se spouští. „Určitě. Zavolej mi, až budeš zítra vzhůru, a dej mi vědět, kde se chceme sejít.“

„Dobře, miluju tě.“

Usměju se na to a zamířím do kuchyně, kde uvidím hrnek s kávou. „Taky tě miluju.“ Zavěsím a pak vyleji do dřezu zbytek kávy, vytáhnu ze zásuvky lžičku a z mrazáku zmrzlinu. Vezmu si ji s sebou na gauč. Otevřu víko a podívám se přes opěradlo na město hned za oknem. Nabírám jedno sousto za druhým, nechávám studenou čokoládu rozpouštět se na jazyku a vím, že je čas vzdát se představy bílého plotu a pana Pravého.