Tormented - 39. kapitola

Překlad, kor.: Tým

Eva

Jasné sluneční světlo mi připomnělo, že jsem už několik dní nebyla venku. Několikrát jsem zamrkala a oči se mi zalily, jak jsem se bránila kýchnutí. Přemýšlela jsem, čím to je, že ostré slunce vyvolává v člověku tak silnou reakci. Musím si to vygooglit.

Moje matka vždycky říkala: „požehnej ti“. Jak jsem si přála, aby tam byla a zachránila mě. Prokoukla by Nolana a udělala tomu přítrž.

Zvláštní, jaké příběhy si vymýšlíme v hlavě, když nechceme čelit kruté realitě toho, co se nám dělo.

„Lidé přežili holocaust díky tomu, že si udrželi silnou mysl. Pamatuj si to, Evo.“

Matčin hlas mi zněl v hlavě s každým krokem, který jsem udělala blíž svému neblahému osudu.

Uvědomila jsem si pohyb v dálce, přimhouřila oči a uviděla několik lidí na svěží trávě – všichni měli v rukou fotoaparáty. Co kdybych jim řekla, co se mi děje? Uvěřili by mi? Pomohli by mi?

Co kdyby si mysleli, že jsem blázen?

Možná ano.

Málem jsem zakopla o kámen na cestě. Zaklela jsem si pod nosem, když mi bolest vystřelila z prstů na nohou až do kotníku. Jonesovo sevření zesílilo, když se mnou trhl a držel mě. „Buď opatrná a dávej pozor, kam jdeš.“ V jeho hlase bylo zřetelné podráždění.

„Moje noha. Bolí mě.“

„Jdi, sakra.“

Už jsem neměla s čím smlouvat; nezbylo mi nic než nepatrný kousek naděje, že něco, někdo tuhle zatracenou noční můru ukončí.

„Jonesi, nenuť mě to dělat. Prosím, žádám tě.“

„Drž hubu a jdi.“

„Nemluvím o své zatracené noze.“

„Já vím. Jdi dál.“

Roztřeseně jsem mu ovinula ruku kolem paže a pevněji ji sevřela, nehty jsem se mu zaryla do masa. Na vteřinu sebou cukl, ale už neřekl ani slovo. Každý krok byl jako tisíc jehel zabodávajících se do mé nohy.

„Slečno Ryderová,“ zavolal na mě muž, jakmile mě spatřil, a spěšně si k nám razil cestu, aby získal svůj životní úlovek. Záblesky se rozzářily jako žárovky a na pár vteřin mě oslepily. Viděla jsem, jak média obtěžují mnoho slavných rockových hvězd, ale nikdy by mě nenapadlo, že se to stane mně.

Slunce bylo nízko na obloze a zbarvovalo obzor do růžova a oranžova. Přede mnou ležel červený koberec vedoucí k oblouku ověšenému květinami na jeho konci. Před obloukem stál ženich s vypjatou hrudí a rovnými zády, díky nimž se zdál jen o něco vyšší než obvykle. Z vítězného úsměvu, který se mu rozlil po tváři, se mi chtělo zvracet.

Vyhnula jsem se jeho pohledu a upřela oči na obzor. Slunce se dotýkalo oceánu a líbalo další den na rozloučenou. Nejhorší den mého zkurveného života.

„Evo,“ vydechl Nolan, jakmile jsem se před něj postavila. „Vypadáš úchvatně krásně.“

Mé oči ho prosily. Nedělej to. Nevěnoval mi pozornost.

Jones pustil mou ruku a předal mě mému budoucímu manželovi. Tím, že udělal jen tři kroky stranou, nohy měl doširoka rozkročené a ruce složené na hrudi, mě jeho postoj těla upozornil, že mě sleduje jako ostříž. Nebylo úniku. Srdce mi bušilo až v krku a v ústech jsem měla tak sucho, že se mi jazyk přilepil k patru.

Sofie mi narovnala vlečku šatů a roztáhla ji za mnou. Jones jí naznačil, aby zmizela, a odháněl ji rukou jako psa. Věnovala mi vřelý úsměv, otočila se na podpatku a odešla.

Zaplavil mě pocit naprosté ztráty. Teď, když Sofie odešla, jsem na své straně nikoho neměla. Úplně sama, celé tělo se mi třáslo strachem a hrůzou a hrozilo, že se pode mnou podlomí kolena.

Můj Bože. Tohle se opravdu děje.

Kupodivu mi nebylo do pláče. Otupělá a prázdná jsem tam stála jako panenka.

Nolan vzal mé ruce do svých. „Bože, tvoje ruce jsou jako led. Otoč se ke kamerám, miláčku.“

Stálo mě veškeré úsilí, abych nezačala křičet a neutekla. Pomalu jsem se otočila, jako by mi to někdo nařídil.

„Usmívej se, miláčku.“

Nedokážu to. Můj obličej se nepohne.

Když se na mě všichni dívají, chtěla jsem jim všem říct, že je to omyl. Ten největší omyl na světě. Chtěla jsem vykřiknout, že tam nechci být. Že všechno na tomhle bylo tak špatně na tolika úrovních, že by se to nikdy nemělo stát.

Ale z úst mi nevyšlo ani slovo.

Stala jsem se stejně hloupou jako Sofie. Ledově chladná zombie.

Farář, oblečený v blankytně modrém obleku, který ladil s jeho prošedivělými vlasy, namísto přísného černobílého oděvu, který jsem očekávala, udělal krok vpřed. Soucitně se na mě usmál. Nejspíš předpokládal, že jsem prostě ohromena velikostí okamžiku. Koneckonců jsem si brala senátora.

V rukou držel knihu, z níž začal číst. Viděla jsem, jak se mu pohybují rty, ale každé jeho slovo znělo zkomoleně, jako by mluvil cizím jazykem. Hlava mi třeštila a žaludek se mi prudce svíral. Na kůži mi vyrazil studený pot a měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím.

„Co to kurva je?“ Nolanův hlas mi zahučel do ucha.

Zvedla jsem hlavu, když se Jones vrhl dopředu a oběma rukama se po mně natáhl. Omráčená jsem cítila, jak padám dozadu proti tvrdému tělu. Silné paže se mi obtočily kolem pasu a sevřely mě ve svěráku.

Co se to sakra dělo?

Jones ležel na zemi, na zádech měl těžkou botu a na hlavu mu mířila zbraň. Měl vytřeštěné oči a zatínal zuby.

Jaký je to pocit, kreténe?

Zvedla jsem pohled k muži v botách. Uvítal mě spokojený úsměv.

Razor? Co tady sakra dělal?

„Evo, jsi v pořádku?“ Ryderův hlas se prodral mým rozmazaným mozkem.  „Pojď se mnou.“ Napůl mě táhl pryč k budově vzdálené několik metrů. Ochabla jsem na jeho těle a nebránila se, když mě zvedl ze země a nesl mě, vlečku šatů jsem táhla přes blátivou skvrnu od deště z dřívějšího dne.

Stále jsem se snažila přijít na to, jestli si se mnou moje mysl nezahrává, a ohlédla jsem se směrem k oblouku, abych vyhledala Nolana. Kde v tom všem byl?

Můj pohled se střetl s ocelově tvrdýma očima upřenýma na mě. S těžkým výdechem mi z plic odešel všechen vzduch.

Harrison.

Co se to děje? Byl s Razorem a Ryderem? Jak mě našli?

Mám halucinace. Nolan mě musel zdrogovat. To není možné.

Harrison stál, nohy doširoka rozkročené, zíral na mě s vražedným výrazem ve tváři a pistolí namířenou na Nolana. „Nepohni se ani o zasranej cenťák.“

Zaplavila mě úleva, když jsem vnímala Harrisonovu velitelskou přítomnost. Jeho čelist byla odhodlaná a bylo jasné, že má situaci zcela pod kontrolou. Nolana trumfli a já nepochybovala, že dostane, co si zaslouží; jestli byli Harrison a motorkáři na něco experti, tak na zvládání podobných situací.

Fotografové měli o zábavu postaráno. Blesky rozzářily brzký soumrak, jak zachycovali akci na své fotoaparáty. Pánbůh nám pomáhej, až se to dostane do redakcí po celém světě. Tohle byla ještě větší senzace než senátorův svatební den.

„Jsi v pořádku, sestřičko?“ Ryderův hlas byl plný obav, když se mi podíval do tváře.

„Jo, ale nerozumím…“

Nemohla jsem se ubránit malému pocitu zklamání, že v tu chvíli nejsem v Harrisonově náručí. Ne že bych byla nevděčná, že jsem jinde než pod tím obloukem s Nolanem.

Když jsem se ohlédla, viděla jsem, jak Harrison popadl Nolanova zápěstí a zajistil je pouty. Bylo slyšet spoustu křiku, ale nedokázala jsem rozeznat, co si říkají.

„Už jsi v bezpečí. Harrison si to všechno dal dohromady poté, co Jade pojala podezření. Kurva, jsem tak šťastný, že jsi v pořádku a že jsme se sem dostali včas.“

„Bože, ano. Čekala jsem, že mě pohltí země, a myslela jsem si, že jsem navždycky v háji.“ Ze rtů se mi vydral malý dutý a trochu hysterický zvuk. „Nemůžu uvěřit, že jste pro mě přišli. Modlila jsem se tak zatraceně usilovně, ale nikdy jsem si nemyslela, že mě někdo poslouchá.“

Ryder, který mě nesl po schodech ke vchodu do budovy, řekl: „Někdo ano a my jsme teď tady, abychom tuhle šlamastyku napravili.“

„Pořád nemůžu uvěřit, že jsi mě našel. Ani nevím, kde jsme.“

Ryder se usmál. „Na malém havajském ostrově, na jednom z těch soukromějších, které si mohou pronajmout výhradně bohatí lidé.“

„Aha, o to je to ještě neuvěřitelnější, že jsi mě našel.“

„Jo, to všechno díky Summersovi a jeho parťákovi. Naplánovali celou operaci a každému z nás dali při záchraně nějakou roli. Někdo s takovými schopnostmi by se nám v klubu hodil.“

Nevěřila jsem vlastním uším, ani tomu, že bych Rydera někdy slyšela říct něco takového o Harrisonovi. Už to, že se oba muži vzdali své hrdosti a spolupracovali na mé záchraně, bylo dost neuvěřitelné.

Netušila jsem, co si o tom mám myslet, dokud jsem celou situaci nezpracovala a nevyslechla si jeho verzi příběhu. Pořád jsem nechápala, jak se Ryder a Harrison dali dohromady, natož aby mě našli a zachránili.

„Harrison chce mít senátora jen pro sebe. Je mi toho parchanta líto, protože to nebude nic pěkného.“

Těžce jsem si povzdechla. „Mezi těmi dvěma není žádná zatracená láska. Harrison vypadá, jako by chtěl Nolana zabít.“

Ryder se tiše zasmál. „Je v tom něco víc než jen to, co je zřejmé. Jade si myslí, že její bratr je do tebe bezhlavě zamilovaný. Summers chce Parkerovi odříznout koule a dívat se, jak vykrvácí.“

„Cože? Vážně?“

„Jo, chce se tomu zmrdovi pomstít víc než…“

„Ne, ne, myslím tu část, kterou jsi říkal o tom, že Harrison je do mě bezhlavě zamilovaný. Co to znamená v mužské řeči?“

„To, sestřičko, znamená to, co si myslíš, že to znamená.“

„Co je to za odpověď?“ odfrkla jsem si.

Dvojité dveře se automaticky otevřely, když jsme se přiblížili, a Ryder vstoupil do plyšové recepce resortu. Chladná klimatizovaná místnost byla v ostrém kontrastu s balzámovým večerem venku. Na elegantních stolech obložených květinami byly po místnosti rozmístěny křišťálové skleničky a lahve šampaňského ve stříbrných kbelících s ledem.

„Podívej, já se do toho nebudu plést. Ale jen ti řeknu, že ten chlap je pro tebe připraven zabíjet. A jestli znáš muže, tak víš, že to o mnohém vypovídá. Zejména o tom, co k tobě cítí.“

Ztrácela jsem slova, což se mi nestávalo často, a jen jsem na Rydera zírala. Věnoval mi pokřivený úsměv a postavil mě na nohy. Rozhlédla jsem se kolem a všimla si, jak je místnost strašidelně prázdná. Bylo to tak dobře, protože moje šaty byly zničené – ne že by mi na tom záleželo, ale opravdu jsem nechtěla, aby se moje fotka v tomhle stavu objevila na obálkách bulváru. Nepochybně teď měli jiný úhel pohledu na své články, ale stejně.

„Myslím, že se Jade mýlí. Bůh žehnej jejímu dobrému srdci, ale má popletená fakta. Harrison beze slova zmizel. Vyhýbá se mi a neodpovídá na moje telefonáty.“ Nesnášela jsem ten ukňouraný tón svého hlasu, ale stejně jsem byla naštvaná a zraněná jeho chováním.

Ryder si mě chvíli prohlížel a přejížděl si rukou po tváři.

„Nejspíš už to víš, ale muži jsou jednoduchá stvoření. Zeptej se Jade. Jediné, co chceme, je postarat se o naši výjimečnou ženu, zajistit, aby byla šťastná, v bezpečí a zaopatřená. To nás v podstatě vystihuje. Ale někdy jsme zmatení a nevíme, jak se zachovat.“

Nadechla jsem se. „Zvlášť ti poškození.“

„No, tak nějak si myslím, že jsi Summerse dostala tak, jak by to nikdo jiný nedokázal. Dokonce ani jeho vlastní rodina.“

Vystrčila jsem bradu. „No, Harrison se mi bude muset nejdřív omluvit. Nemůže zmizet z povrchu zemského a pak přijít a předstírat, že je rytíř na bílém koni. Takhle to prostě nefunguje.“

Ryder se tiše zasmál. „Skoro je mi toho sráče líto. Skoro.“