Tormented - 34. kapitola

 Překlad, kor.: Tým

Harrison

O čtyřiadvacet hodin později, celí od prachu a zaschlé krve, unavení až do morku kostí, jsme se Savagem leželi na korbě náklaďáku, který si razil cestu přes výmoly a kamenité cesty.

Jen několik hodin poté, co jsme uvízli v Německu, přistálo na letištní ploše malé komerční letadlo a já se Savagem jsme po vyjednání odvozu odletěli s výhrůžkami a varováním, které nám znělo v uších za neuposlechnutí rozkazů.

Byli jsme v prdeli, když jsme to udělali, a v prdeli, když jsme to neudělali. Ale z jedné věci jsem nikdy nemohl být obviněn, a to že jsem zrádce své země. Tahle mise byla po tom všem, co bylo řečeno, důležitá pro ochranu mých krajanů a zbytku mírumilovného světa. Mohli v noci spát v relativním bezpečí ve svých teplých útulných postelích díky lidem, jako jsme my, kteří riskovali své životy, aby byl svět lepší.

Z celkového hlediska mi bylo jedno, jak byla práce provedena – pokud byl výsledek takový, jaký jsme si přáli, a my jsme stále dýchali, byl to úspěch.

„Vypadáš hrozně, chlape,“ řekl Savage a mezi prsty si mnul doutník. Nekouřil, ale vždycky měl v kapse dva doutníky a bylo naší tradicí vyfouknout do vzduchu kolečka kouře, abychom si pogratulovali k další dobře provedené misi.

Podíval jsem se dolů, kde mi zaschlá krev na kalhotách připomínala životy, které jsem před pár hodinami ukončil. Jestli mě něco zasraně děsilo, tak to byl pohled na krev, přesto bylo součástí mé posrané práce znovu a znovu čelit svému strachu. Nikdy to nebylo snazší.

Letadlo, které nás vezlo domů, bylo jen hodinu cesty, za hranicemi v Pákistánu. Poté, co vyřešili technický problém, nám poslali zprávu. Letadlo před chvílí přistálo a připravovalo se na zpáteční cestu do USA.

Přetáčel jsem doutník mezi prsty, aniž bych ho zapálil. K oslavě jsem měl daleko. Mezi mnou a Evou byly ještě tisíce kilometrů a nespočet hodin cesty přes oceán, než se vůbec ocitnu ve stejné zemi jako ona.

„Musíme se vrátit do letadla. Jestli to neuděláme, další šanci dostat se z téhle pekelné díry máme až za pět dní. Nemůžu čekat tak dlouho, než se vrátíme. Každý den, kdy Evu nenajdu, je dalším dnem, kdy bude těžší ji zachránit.“

Ušklíbl jsem se, když náklaďák přejel kamenitou cestu a my se vzadu otřásli. Byl cítit močí a slámou a bezbožným zápachem od našich spolucestujících. Viděl jsem to ve filmech a vždycky jsem se smál, jak je to klišovité, a nikdy mě nenapadlo, že by se mi to mohlo skutečně stát – že bych uvízl na korbě náklaďáku s hrstkou smradlavých ošuntělých ovcí a dvěma domýšlivými kohouty se svázanými pařáty.

Za cenu, kterou jsem zaplatil řidiči za převoz přes hranice, bych si přál mnohem větší pohodlí. Ale protože jsme neměli jinou možnost, bylo to to nejlepší, co se dalo na příští hodinu, než dorazíme do Pákistánu a na přistávací plochu, získat. Ta zajížďka mě stála něco navíc a doufal jsem, že nebudu muset vytáhnout zasranou pistoli, aby ten člověk dodržel naši dohodu.

„Víš, že ti zmrdi na nás nepočkají, že jo? Hned jak dobijí a posbírají svůj náklad, poletí zpátky domů bez nás. Neměli jsme letět zpátky s nimi, takže nás nemusí vzít zpátky.“

Dlouze jsem si povzdechl.

„Nepřipomínej mi to. Nejsem si ani jistý, zda je dokážeme přesvědčit, aby nás vzali. To je tak v prdeli. Udělali jsme to, k čemu jsme byli posláni; nemám čas na všechnu tu zasranou byrokracii. Vyjebává mi to s hlavou, když na to jen pomyslím.“

Savage se nahlas zasmál. Neměl jsem tušení, co ho k čirému smíchu vedlo. Zvedl jsem obočí a tázavě se na něj podíval. „Nejsem blázen, jestli si myslíš tohle. Jsem jen šťastný, že jsem kurva naživu. Několikrát jsem si během dnešní potyčky myslel, že je to náš konec. Jak se ti to sakra podařilo, že jsi to vlastně zvládl, to nevím, ale už nikdy nebudu brát nic jako samozřejmost.“

Teď byla řada na mně, abych se zasmál. „Máš takovou pravdu, až je to děsivé.“ Položil jsem mu ruku na rameno a chvíli se na něj zadíval. „Savage, jsi ten nejlepší přítel, jakého člověk může mít. Jsem hrdý na to, co jsme dneska dokázali. Nebylo to snadné, ale tím, že jsme drželi při sobě a drželi se plánu, jsme přežili. Když jsme dokázali tohle, zvládneme cokoli.“

Savage si otřel z čela pot, který mu stékal po tváři. Mezi vráskami se mu lepila špína a najednou vypadal mnohem starší a opotřebovanější, než jsem ho kdy viděl. „Není lepšího parťáka, než jsi ty. Uznávám, že jsi šílený zmrd, ale nikomu jinému bych nesvěřil svůj život tak jako tobě.“

Ztěžka jsem polkl. „Hele, tyhle sentimentální řeči přičítám bezesné noci a všem těm sračkám, co se dneska staly. Ještě nejsme v pořádku, tak se nenechme unést. Domů je to ještě daleko, a dokud nepřistaneme v LA, budu zatraceně zadržovat dech.“

Zbytek cesty jsme jeli v relativním tichu. Sledoval jsem, jak Savageovi těžknou víčka a jak navzdory hrbolaté jízdě usíná. Dlouho jsem zíral na bezmračnou oblohu a snažil si představit, co v tu chvíli dělá Eva, a dělal si starosti, jestli je v pořádku.

Nakonec jsem se podvolil a také zavřel oči a upadl do neklidného druhu spánku, toho zvláštního prostoru mezi vědomím a hlubokým uspokojivým spánkem. Celé tělo mě bolelo, ale příliš jsem se bál oddat se bezvědomí, po kterém toužilo.