TMIYC - 1. kapitola

 Překlad: Lucianna

Stejně jistě, jako že bude tuhle zimu sněžit, znamenal Tom Jenkins problémy. Většina jejich hostů z velkých měst, byli problém, ale obvykle měli aspoň slušnost skutečně přijet, než jí způsobili chaos. Tom Jenkins, se nedostal ani do kempu Medicine Creek, a už jí způsoboval záchvaty.

Ten muž se ztratil.

Emma byla ve velkém pokušení, to tak nechat.

Ale byla tady, šla po další svážnici, které jako pavučiny probíhaly lesy, a snažila se vzpomenout si, proč tak miluje tuhle práci. Emma si povzdechla, smířená s tím, že by se měla hezky usmívat, až najde Toma Jenkinse, a bude mu říkat, že to byla její chyba, že se ztratil a dostane ho do chaty.

Když vyšla v zatáčce na cestě, kde se těžilo dřevo, nevěřícně se zastavila. Čtyři muži, údajně její přátelé, mlátili jejího ztraceného hosta.

Rvačka to byla pořádná, pokud roztrhané oblečení, zakrvácené tváře a rozhrabaný štěrk, byly nějakým náznakem. Také to muselo trvat dlouho, podle výrazů těžce dýchajících mužů. Ale s tak nerovnými šancemi, byl výsledek nevyhnutelný. Její ztracený host, byl držen mezi dvěma statnými dřevorubci, zatímco další se ho snažil zmlátit do bezvědomí.

Jenom že ten muž, nebyl Tom Jenkins. Emma okamžitě poznala, že schovaný za tou vší krví, vousy a bolestí, byl ten jediný muž na planetě, kterého přísahala zabít, pokud by někdy měla šanci.

Neměl by být tady, v jejích lesích, a měnit krásné, říjnové odpoledne jen na další, černý den, jejího života. Dokonce i slunce najednou zašlo za mrak a poslalo mrazení po její páteři, které nemělo nic společného s teplotou.

Byl o šestnáct let starší než naposledy, co ho viděla, ale poznala by ho i uprostřed oslepujícího blizardu. Byl vyšší a jeho ramena širší, ale byl to on. A dokonce i držený mezi dvěma statnými dřevorubci, vypadal ten muž z jejích nočních můr, nebezpečnější než vlk, zahnaný do kouta.

Benjamin Sinclair byl zpátky.

Na jeho bezbranném těle přistála další rána a Emma sebou cukla, když zabručel bolestí.

Zatraceně. Měla by slavit, a ne zachraňovat jeho prohnilý zadek.

Emma si dala na rameno svou pušku, odjistila pojistku a zmáčkla spoušť.

Dunivá ozvěna a sprška broků na ptáky, zajistila pozornost všech. Tři muži padli na zem a nechali svou oběť spadnout na kolena. Muž se svou trestající pěsti, se otočil a vykulil oči hrůzou. Emma viděla tu chvíli, kdy ji poznal, protože jeho tvář potemněla a jeho šok se změnil na zuřivé zamračení.

„Sakra, Emmo. Proč na nás zatraceně střílíš!“

„Trochu jsem odsunula vaši válku, Durhame.“

Durham Bragg si odplivnul na zem před Benjamina Sinclaira, který na ni omráčeně zíral svým vlastním zděšeným pohledem, sotva maskovaným zkrvavenými rysy. Další tři jeho útočníci byli rozprostřeni kolem něj, jako popadané kuželky, a vykulenýma očima nakukovali skrz své paže, kterými si kryli hlavy. Emma se podívala zpátky na Durhama a s trpělivostí lovce čekala.

Její starý přítel zavrčel kletbu, kterou neslyšela od té doby, co zemřel její otec. „Zatraceně, Emmo Jean! Jestli chceš zůstat neutrální, pak zůstaň sakra mimo! Máme tu malý rozhovor s tímhle objímačem stromů, než ho pošleme zpátky k jeho kámošům.“ Durham se otočil zpátky ke své oběti.

Emma naládovala další broky do komory a zvedla hlaveň své pušky proti třem ostatním mužům, kteří se začali zvedat. Okamžitě spadli zpátky dolů.

„On není ekolog, Durhame. Je to jeden z mých hostů. Je zapsaný na dvou týdenní lov koroptví.“

Durham se otočil tváří k ní. „Emmo! Podívej se na něj – jeho oblečení úplně křičí „objímač stromů“. A přísahám, že jsem jeho tvář už předtím viděl, nejspíš na nějakém plakátu Greenpeace.“ Durham ukázal na muže, klátícího se na kolenou. „Pro Kristovy rány, ten chlap by mohl být modelem pro L.L.Bean katalog!“

„Jmenuje se Tom Jenkins,“ řekla Emma. „Stanley Bates ho vysadil u malované skály a ukázal mu cestu do Medicine Creek kempu.“

Durham střelil váhavý pohled na svou klečící oběť. „Bates by nemohl dát pokyny ani zatracenýmu holubovi,“ řekl s frustrovaným zavrčením. Promnul si čelo a povzdechl si. „Zatraceně. Já toho chlapa odněkud znám.“ Zkoumavě se podíval na Emmu. „Může být zaregistrovaný jako tvůj host a stále být objímač stromů. Lov koroptví může být krytí.“

„Ekologičtí aktivisté se neztrácejí v lesích.“

„Sakra, Emmo Jean. Tvůj táta by na mě nikdy zbraní nemířil.“

„Jdi do háje,“ odporovala Emma. „Zmlátil jsi jednoho z mých hostů. Běž domů a nech tohohle muže v klidu, příští týdny. Nenechám své hosty obtěžovat.“

Benjamin Sinclair, ten podlý had, se konečně pohnul. Emma ho ignorovala, dokud Durham neochotně přikývl na souhlas. Pak se podívala na ostatní tři muže, kteří se znovu snažili postavit na nohy, a oprašovali ze sebe hlínu, zatímco na ni zlostně koukali.

Pohnula hlavní jejich směrem. „Chci i váš souhlas, pánové.“

Podívali se na její pušku, pak na Durhama a pak zpátky na ni. Nakonec přikývli. Emma zacvakla pojistku, sklonila hlaveň zbraně a podívala se na Benjamina Sinclaira.

Jeho pravé oko bylo zavřené otokem, levé sotva viditelné. Měl roztržený ret a krev mu tekla do tmavých vousů. A nyní se snažil postavit, zatímco si objímal žebra. Durham mu konečně pomohl nahoru, s empatií hladového medvěda, který si bere večeři. Benjamin Sinclair zasténal v agonii a pak zlostně pohlédl na Durhama, svým jedním, otevřeným okem.

„Šťastný lov, sportovče,“ zamumlal Durham a plácnul svou oběť po rameni, čímž ho poslal dopředu v několika klopýtajících krocích. Durham pokynul svým kámošům a vydali se po svážnici. Když se dostal vedle Emmy, zastavil se.

„Jen buď opatrná, slečinko. Ten muž nebojoval jako žádný sportovec, se kterým jsem se kdy setkal,“ zavrčel a promnul si svou vlastní, oteklou čelist.

Emma vykulila oči v předstíraném překvapení. „Myslíš tím, že se vážně zkoušel bránit?“

Durham to ignoroval. „Emmo Jean Sandsová, víš, že nemáš chodit a mířit zbraní na lidi, tím méně z ní střílet.“

„A ty víš, že násilí tuhle válku nezastaví. Pamatuješ naposledy? Byli zabiti lidé.“

Durhamovu tvář opustily všechny známky hněvu. V očích se mu objevil bolestný výraz, když se natáhl a jednu svou velkou ruku, jí položil na rameno. „Pamatuji, dítě.“ Otočil se a podíval se na Benjamina Sinclaira. „Možná máš s tímhle pravdu. Vypadá teď víc ztracený než nebezpečný, ne?“ dodal se spokojeným úsměvem.

Durham a jeho banda kámošů odešla ke svému otřískanému pickupu, aniž by se ohlédli. Dodávka nastartovala s příšerným řevem motoru a její kola se protočila na štěrku, až naplnila vzduch oblakem prachu a kamínků.

Emma pohlédla na jejich oběť. Durham se nemohl mýlit víc. Bez ohledu na to, jak zbitý a otřískaný byl, Benjamin Sinclair byl tím největším nebezpečím jejího života.

Konečně posbírala kuráž a pomalu k němu přešla. „Jste Tom Jenkins, doufám.“

Ten prolhaný had se jí podíval přímo do očí a přikývl.

„No, pane Jenkinsi, kemp Medicine Creek je asi šest mil zpátky.“

„Je nějaký důvod, proč jste nebyla na letišti dnes ráno, abyste mě vyzvedla?“ zeptal se, se zjevně bolestným zavrčením, a zlostně na ni koukal tím jedním otevřeným okem.

„Dnes ráno jsem byla třicet mil severně od města, a zachraňovala dva ztracené kanoisty, kteří jsou ubytovaní v mém kempu.“

„A když jste je našla, byli také zbití?“

„Ne, byli jen napůl utopení. Našla jsem je na malém ostrůvku na severním konci jezera Medicine, schoulené k sobě, aby udrželi teplotu, potom co převrhli kánoi.“ Emma se na něj napjatě usmála. „Ale tak, nebyli oblečení jako modelové ze sportovního katalogu.“

Soudě podle jeho intenzivního pohledu, se mu tento postřeh nelíbil. Je čas, dát Benjamina Sinclaira do pořádku a dostat ho z Medicine Gore – a od Michaela – tak rychle, jak ho příští náklaďák, může odvézt z města. Emma si dala pušku pod paži a přistoupila blíž. „Potřebujete doktora. Pojďte, pane Jenkinsi. Moje dodávka je nahoře na cestě.“

„Běžte ji vyzvednout.“

Jeho slova byla stále víc sténána, než mluvena a Emma okamžitě cítila lítost. Benjamin Sinclaire – nebo Tom Jenkins, dokud ho nebude schopná nazvat lhářem do tváře – měl nesmírné bolesti. „Není to daleko, pane Jenkinsi. A nemyslím si, že bych vás měla nechat samotného.“

Dokonce i shrbený bolestí, byl o dobrou půlku stopy vyšší než ona. Nechtěla se dostat k němu blíž než na deset stop daleko. Zraněná zvířata byla nebezpečná a Benjamin Sinclair, právě teď vypadal, jako by snídal koťata.

Emma zvedla jeho batoh a luxusní pouzdro na zbraň, a nakrčila nos při té kovové vůni krve, smíchané s hlínou. Slunce znovu svítilo a ptáci znovu zpívali, ale teplota v jejím srdci stále klesala.

Michaelův otec byl tady.

„Jak daleko je dodávka?“

„Je to aspoň dobrá míle,“ řekla mu a zvedla si jeho batoh na ramena. „Omlouvám se, ale pojede tu víc dřevorubců z práce, takže si myslím, že bychom měli zůstat spolu.“

Natáhl se pro pouzdro na zbraň a sevřel ji jako hůl. „Přátelské město tu máte. Veďte, slečno…?“

Ten muž zjevně bude pokračovat ve své šarádě. Ale byl zle zbitý, nezjistil, že ona ví, kdo je a měla v rukávu velký trumf. Všechno, co musela udělat, bylo říct někomu ve městě, kdo je její host a každý žijící, dýchající člověk, by se na něj snesl, jako atomová bomba.

Benjamin Sinclair za sebou nenechal žádné přátele, když se tehdy před šestnácti lety vykradl z města – jen těhotnou mladou dívku, město plné občanských hlídek a mrtvého muže.

Emma se na něj zdánlivě přátelsky usmála. „Jsem Emma Sandsová, z kempu Medicine Creek. Uhm… vítejte v Maine, pane Jenkinsi.“

Benjamin Sinclair vyrazil po svážnici, ale neudělal ani deset kroků, než se mu podlomily nohy a spadl na jedno koleno.

Zatraceně. Bude mu muset fyzicky pomoct k autu.

Očekávala, že bude jako had, kterým byl: chladný, slizký a odporný. Ale co Emma cítila, když mu nacpala své rameno pod jeho, byly solidní mužské svaly. Ten elektrický výboj, který skrz ni projel, ji málem donutil vyskočit.

Zjevně, to cítil také. Prudce se narovnal, ztuhnul a znovu na ni zlostně pohlédl. Emma se cítila jako laň, lapená ve světle jeho ocelově šedých očí, té samé barvy, jako byly Michaelovy.

Pamatoval si ji?

Samozřejmě, že ano. Ten muž by se nezapsal na pobyt v Medicine Creek, kdyby nevěděl, kde jeho syn žije.

Ten idealistický, mladý muž, kterého si pamatovala z doby před šestnácti lety, byl nebezpečně inteligentní, i když tak nějak pomýlený. Byl odvážný, pohledný a charizmatický, a Emma, které bylo tehdy jen čtrnáct let, si ho idealizovala. Její starší sestra mu naivně skočila do postele a Michael byl výsledek téhle slabosti. A nyní, po všech těch letech, se ten chlapec setká s mužem, který opustil jeho matku a jeho, aniž by se ohlédl zpátky.

„Zarostla jste tady, slečno Sandsová, nebo čekáte, až vykrvácím k smrti, abyste si ušetřila problém se žalobou?“

Emma ho vzala vzadu za pásek a vyrazila po lesní cestě. „Není to moje chyba, že jste byl zmlácen, pane Jenkinsi. Moje zodpovědnost nezačíná, dokud se skutečně nezapíšete.“ Odfrkla si. „Když se cizinci potloukají v těchto lesích, oblečení jako objímači stromů, mohou vinit jen sami sebe, že si je někdo splete s problémy.“

Emma sledovala, jak se zamračil dolů na své oblečení, než vzhlédl zpátky na svážnici, po které spolu kulhali. Jeho paže kolem ní se utáhla a ona si posunula jeho batoh na rameni, aby ho přiměla povolit stisk.

„Zmlátili mě, protože se jim nelíbilo moje oblečení?“

„V těchto končinách je právě nyní napětí. Ekologové, většinou zahraniční, zkouší v naších lesích zakázat plošné kácení. Všichni se bojí, že přijdou o práci, stejně jako o svůj způsob života.“

Dobrý bože. Ona tohle vysvětluje tomu největšímu objímači stromů ze všech! Posledně, když sem přišel, měl Benjamin Sinclair podporu Sierra Clubu, proti přehrazení řeky pro vodní elektrárnu. Na své křížové výpravě byl tichý, ale přesto účinný. Téměř dokončená přehrada, už nebyla znovu postavena, potom co vybouchla – spolu s jejím otcem.

„Zatraceně. Vypustili mi pneumatiky.“

Ben vzhlédl, aby viděl zaprášený, červený pickup se střešními nosiči, kánoí na střeše a čtyřmi prázdnými pneumatikami. K čertu. Teď si vzpomínal, proč nesnášel tohle město. „Máte skvělé přátele,“ zamumlal skrz zatnuté zuby.

Žena vedle něj si povzdechla. „Odplata za to, že jsem je zasypala broky.“

Jeho zjevně váhavá zachránkyně, otevřela dveře spolujezdce, a Ben klesnul se zasténáním na sedadlo. Byla to úleva sedět, a ještě lepší úleva od toho, být volný od znepokojivého doteku Emmy Sandsové. Tiše ji sledoval, jak hodila jeho batoh a pouzdro se zbraní dozadu, obešla auto, aby otevřela dveře řidiče a opatrně umístila svou pušku do rámu za jeho hlavou. Pak se začala prohrabovat kolem sedadla.

Objevily se plechovky od limonády, prázdný pytlík od chipsů, následovaly obaly od bonbonů a baterka, pak rukavice, špinavý ručník, prázdné nábojnice od brokovnice, plné nábojnice do brokovnice, dalekohled a lékárnička. Ignorujíc lékárničku, s úlevou vydechla, když vytáhla neotevřenou lahev whisky. Hodila mu ji a vzala ručník. Pak, beze slova, zabouchla dveře a vyrazila po cestě.

Rozhodně byla kvůli něčemu naštvaná. Ben doufal, že to byla skutečnost, že měla prázdné pneumatiky a ne proto, že věděla, kdo je. Sledoval ji, jak zastavila u blízké mokřiny a ponořila do ní ten špinavý hadr.

Mohlo ho srazit peříčko, když ji Durham nazval Emmou. Emma Sandsová, kterou si pamatoval byla tichá, plachá chudinka, která trávila víc času v lese než kolem lidí.

Tahle žena – tahle zbraň-nosící, oheň chrlící amazonka – byla na míle daleko od té mladé dívky, kterou si pamatoval. Ale co Bena nejvíc vyvedlo z rovnováhy, byla jeho reakce na ni. Když se mu nacpala pod rameno, cítil výboj elektřiny, který ho málem srazil na zem.

Emma Sandsová pěkně vyrostla, a zařídila se pro sebe. Podle vyšetřovatelů, se nikdy nevdala a sama vychovávala Michaela od té doby, co Kelly před deseti lety utekla s nějakým mužem.

Ben věděl, že Emma byla pilotkou malých letadel, měla licenci Mainského průvodce a vlastnila kemp Medicine Creek. Také věděl, že Michaelovo jméno bylo na listině spolu s jejím, a že jejich průvodcovské a kempingové podnikání, bylo velmi úspěšné. Emma jasně věřila v investování do dobrého vybavení; Cessna Stationair, kterou vlastnila, nebyla levná, dodávka, ve které seděl, byla letošní model a kempy samotné, seděly na tisíci akrech prvotřídních lesů.

Akorát, že vyšetřovatelé neřekli Benovi, kde přesně jsou Medicine Creek kempy situované. Také odmítli zahrnout fotku Emmy, nebo zmínit, že má nohy dlouhé až pod paždí, že její blond vlasy tvoří cop, silný jako jeho zápěstí a její opálená, bezchybná pleť, rámovala zářivě zelené oči.

Napsala mu ona ten dopis?

A pokud ano, proč teď?

Ben si nemyslel, že by ho poznala.

Přibral, vyrostl a vousy by mu měly pomoct se ujistit, že ho nikdo ve městě nepozná.

Ben sledoval, jak se zvedla od pramene, očekávajíc, že brzy bude mít tvář omytou, jako čtyř-letý. Ale ona tam jen stála, dívala se přes vodu a pak vzhlédla k obloze. Konečně se otočila.

A sakra, jestli nevypadala ještě naštvanější než předtím.

Ben sledoval, jak šla zpátky k dodávce, a její mysl se očividně prala a nějakým rozhodnutím. U dveří řidiče zaváhala, ohlédla se zpátky k mokřadu, když nepřítomně ždímala život z ručníku, který držela.

Najednou vypadala, že došla k rozhodnutí.

Cokoliv to bylo, Ben mohl vidět, že nebyla potěšená tím, k čemu se rozhodla, jen že byla odhodlaná. Vklouzla do sedadla vedle něj a zvedla mikrofon vysílačky, připevněné pod palubní deskou.

„No tak, Mikey. Mluv se mnou,“ řekla do mikrofonu. „Potřebuji svézt domů.“

„Kde máš dodávku?“ ozval se brzy mužský hlas v rádiu. „I tuhle jsi zlikvidovala, Nemmy?“

Mikey? Mohl být ten mužný hlas Michaelův?

Ben málem přestal dýchat.

„Ne. Mám čtyři prázdné gumy a přenosný kompresor mám v kůlně. Pojď vyzvednout pana Jenkinse a mě. Jsme u Smokey Bog.“

„Do háje! Ten sportovec to zvládl tak daleko? Pěšky?“

„Vypadá to tak, Mikey. Prosně nás pojď vyzvednout, dobře? Pan Jenkins potřebuje doktora.“ Stále držela mikrofon zmáčknutý, když zaváhala a střelila po Benovi temným pohledem. „Budeš muset přiletět, abychom mohli odtud zamířit přímo do nemocnice.“

„Je tak zle zraněný?“

Dál se dívala na Bena, v očích temný, znepokojený nefrit, který ho přiměl pomyslet na ledovec. „Dost zle, ale je naživu. Můžeš přistát na mokřadu.“

„Ani náhodou, šéfko. Bláznivý Larry je doma, a pokud mě uvidí letět, zavolá znovu FAA. A nemůžu přistát na té mokřině. Je příliš malá.“

Ben ztuhnul. Žádala, aby ten chlapec udělal něco nebezpečného?

A nelegálního?

„Michaeli, můžeš tady přistát i se zavřenýma očima. Jen dej Alici na sedadlo pilota. Larry nepozná, že to nejsem já.“

„Nemůžu přijet a vyzvednout vás a ty pak můžeš letět s panem Jenkinsem do Millinocket?“

Emma se natáhla a přitiskla ten mokrý hadr na Benovo čelo, když zavrtěla hlavou. „Ne. Prostě nasedni do toho zatraceného letadla a dostaň se sem.“

„Do prdele.“

„A Mikey?“

„Jo?“

„Jestli uvidím směrovky dole, až se budeš blížit, budeš zítra voskovat každý centimetr letadla.“

„Ale, Nemmy. Zapomněl jsem na ně jen jednou.“

„A stálo tě to měsíční mzdu, pokud si pamatuji správně. Teď se sem dostaň dřív, než náš sportovec omdlí a budeme ho muset do letadla nést.“

„Rozumím, šéfko. Právě nastupuji.“

Emma Sands pověsila mikrofon do držáku a s frustrovaným povzdechem se opřela. „Nebude to už teď trvat dlouho, pane Jenkinsi. Michael nás vyzvedne a pak vás dostaneme k doktorovi.“ Ohlédla se a viděla tu lahev whisky na jeho klíně, stále zavřenou. „Ta whisky vám udělá dobře, pane Jenkinsi.“

„Ruce to nezvládnou. Nemůžu to otevřít.“

Natáhla se a otevřela víčko. Zkusil se napít, ale nemohl ani sevřít lahev. K čertu, ano, bránil se. A měl oteklé klouby, aby to mohl dokázat.

„Budete si muset pořídit nové oblečení, pokud stále plánujete lovit na těchto cestách,“ řekla, když koukala na jeho nepoužitelné ruce.

Ben zvedl pohled při pobavení v jejím hlase, ale než mohl otevřít pusu, zvedla mu lahev ke rtům. Silná whisky spálila jeho krvácející ústa a spěchala celou cestu jeho krkem, až se rozlila jako tekutý oheň v jeho žaludku. Zatraceně, byl to dobrý pocit. A byla štědrou zachránkyní, i navzdory své hrubé péči. Trpělivě ho nechala si dát dost, dokud neopřel hlavu o opěrku a zavřel oči. Pane, už mohl cítit, jak se whisky rozlévá do každého bolavého svalu v jeho těle. Byl tak bolavý a otupený, že si ani nevšimnul, jak chladno mu bylo.

Ben pootevřel oči tak, aby viděl, že slunce zapadalo za nejbližší horu, vrhajíc dlouhé stíny na les a dělá z močálu nečitelnou změť klidné vody, pahýlů a vlnek.

Jeho syn přistane tady? Hydroplánem?

Ben ztuhnul, když se mu nad hlavou najednou ozval řev letadla. Zatraceně. Raději by se do té nemocnice plazil než uvedl Michaela do nebezpečí. Právě se to Emmě chystal říct, když uslyšel znovu zapraskat rádio.

„Pomoz mi, Nem.“

„Přijdi si na to sám, Mikey.“

Ben sáhl po mikrofonu, aby řekl tomu klukovi, aby zrušil přistání a letěl domů, ale Emma ho odtáhla z jeho dosahu a pohlédla na něj zlostně. „On to zvládne,“ vyštěkla. „Michael je lepší pilot malých letadel než kdokoliv v okolí. Ten močál je dost velký a on je dost nadaný, aby tam přistál i ve spánku.“

„Jestli se zraní, slečno Sandsová, použiji šňůru od vysílačky, abych vás uškrtil.“

Dobrou minutu na něj zírala a pak se najednou na něj podivně usmála. „Máte mé povolení to zkusit.“

„Naveďte ho.“

„Ne.“

„Naveď mě, Nem,“ ozval se Michael přes rádio.

„Pokud chceš od svých šestnáctých narozenin létat sám, měl bys vědět jak, Mikey. Nebudu na rádiu.“

Ben uslyšel přehnaný povzdech přes mluvítko. „Létám sám už dva roky.“

„A musela jsem vyměňovat pontony jen jednou,“ střelila zpátky. „Tak ať to není podruhé. Sleduj kameny.“

Hodila mikrofon na desku a vystoupila ven, a Ben si uvědomil, že každý sval v jejím těle, byl připravený k akci. Ramena měla narovnaná a oči měla upřené jako lasery, na rychle sestupujícím letadle, které vypadalo, že brousí vrcholky stromů. Ruce měla sbalené do pěstí a nohy zapřené, a vypadala, že má v úmyslu navést svého synovce dolů jen silou vůle.

Takže ta drsně-mluvící dáma, si dělala obavy, že?

Ben ji zabije dřív, než bude po všem.

Viděl dvě hlavy skrz přední sklo letadla, ale Alice byla buď velmi statečný, nebo hloupý cestující. Michael pilotoval a vypadal, že to dělá velmi dobře. Měl by brzdit, ale stále se pohyboval velmi rychle, s pohledem dravce, sledujícího svou kořist. Teď už nezaváhal, ani nepožádal o pomoc, proboha. A směrovky měl vytažené.

Michael Sands posadil Stationair na Smokey Bog tak tiše, že by i orel zaplakal. Ben si otřel krev, tekoucí mu po tváři, ale zjistil, že má ruku víc mokrou než červenou.

Zatraceně, byl na toho kluka hrdý. Michael dělal práci, kterou by nezvládla spousta chlapů, a dělal to perfektně. Emma by možná mohla být omluvena za své vychloubání, pokud tohle byl příklad chlapcovy vyspělosti a sebevědomí.

Ignorujíc své protestující tělo, vystoupil Ben z auta a ploužil se k močálu, odhodlaný se dívat z očí do očí a hrdě, když se konečně poprvé setká se svým synem.