RY - 17. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

JACKSON

Kde kurva je? Už jsou to tři dny, co jsem ji od naší hodiny kreativního psaní neviděl. Šel jsem k ní domů a málem jsem vykopnul dveře, ale pak jsem se rozhodl požádat pronajímatele, aby mi je otevřel. Jak jsem tušil, nebyla tam.

Byla pryč, prostě kurva pryč. Paf.

Šel jsem na každou z jejích přednášek, ptal se učitelů, dokonce i ostatních studentů ... nic. Tři dny ji nikdo neviděl ani o ní neslyšel. Tři dny. Co když se jí něco stalo? Někdo se jí dotkl nebo jí ublížil? Kurva. Blázním, jen když na to pomyslím. Říkám si, že jsi dělám starosti jen proto, že nebudu mít koho trápit, když nebudu mít ji, ale vím, že je to hlubší. Jen to nechci přiznat.

Smířím se s faktem, že zbývá udělat jen jednu věc. Mou poslední možnost. Vytáhnu telefon a vytočím číslo, které jsem dva roky nevytočil. Nikdy jsem si nemyslel, že jí ještě někdy zavolám domů. Samozřejmě, nikdy jsem si nemyslel, že s ní budu taky šukat. Odstranil jsem si její číslo v den, kdy Jillian zemřela, ale pravdou je, že jsem si ho zapamatoval před lety a jsem si docela jistý, že mi navždy zůstane vryté v mysli.

Na krátkou vteřinu jsem vrátím zpátky v čase.

"Můžeš prosím tě zavolat Kennedy?" Jillian zakřičí z koupelny, kterou sdílíme.

"Proč to nemůžeš udělat ty?" Zasténám a vytáhnu z kapsy mobilní telefon.

Jillian strčí hlavu do mého pokoje, polovina jejích vlasů je natočená a druhá je rovná. "Protože na rozdíl od tebe, který se může prostě někde ukázat, já se musím postarat o to, abych dobře vypadala, tak jí prosím zavolej a zeptej se jí, kdy přijde."

"Jo, jo ..." Ne, že bych měl opravdu problém zavolat Kennedy. Jenomže když na ní pomyslím, ničí to mé plány pro dnešní noc. Chci jít na rande a nemyslet na to, co možná dělá má nejlepší kamarádka, kterou bych tajně chtěl opíchat.

Když zmačknu tlačítko volání, poslouchám, jak zvoní a o vteřinu později Kennedyin jemný hlas vyplní mé ucho.

"Ahoj, Jacksone," zavrní a já přísahám, že cítím ten zvuk až v mém ptákovi.

"Ahoj, brouku, Jillian chce vědět, v kolik hodin budeš hotová?"

"Mmm, možná tak v osm." Můžu vidět, jak vrásčí čelo, když přemýšlí. Bože, je tak krásná. Musím jen sebrat odvahu a říct jí, že chci víc, ale pak je tu ta věc, že ​​je taky i Jillianina kamarádka. To nikdy nebude fungovat.

"Perfektní. Vyřídím jí to."

"Ty ... přijdeš dnes večer?" Zeptá se Kennedy váhavě.

"Ne, mám rande, ale Ty tam bude a řekl, že vás pohlídá."

"Ach, ok." Její hlas poklesne a zní to, jako by byla zklamaná.

"Víš, můžeš mi zavolat, pokud budeš něco potřebovat. Přijedu tam.“

"Ano, samozřejmě, bez obav. Doufám, že si rande užiješ.“ Do jejího hlasu se vrátí radost a já přemýšlím, jestli bych neměl vynechat rande a vyrazit s nimi. Rozhodně bych se bavil mnohem líp.

"Užiju, ale ne tak, jak si to dnes večer užijete ty i Jill. Dávej na sebe pozor, dobře, brouku?“

"Vždycky."

Zavěsíme a něco v uvnitř mě mi říká, abych šel s nimi, ale připíšu to svým citům ke Kennedy. Nemůžu ji mít, a to mě trochu dráždi.

"Co říkala?" moje sestra zakřičí, jako by byla na míle daleko.

"Ježíši, přestaň řvát. Řekla, že tu bude kolem osmé.“

"Hurá!" Zaječí, a já si zakryji uši jinak riskuji, že ohluchnu.

Jsem hozen ze vzpomínek zpátky do reality. Z plic mi unikne všechen vzduch a připomíná mi to dobu, kdy jsem byl tak bezstarostný, že mě nic nemohlo rozhodit ani zastavit. Nesnáším to. Nenávidím vzpomínat na dobu, kdy byla Kennedy vše, co jsem kdy chtěl.

Už je pozdě, skoro deset, možná je probudím, ale je mi to úplně jedno. V žádném případě nebudu čekat do zítřka. Zmáčknu zelené tlačítko a přiložím si telefon k uchu. O chvíli později Kennedyina máma zvedne telefon a vesele řekne Haló.

"Tady Jackson," zavrčím do telefonu.

"Ach," je vše, co řekne.

"Je tam Kennedy?" Snažím se udržet svůj hlas přirozený, ale jsem si jistý, že slyší, jak je pro mě těžký tenhle hovor.

Odpovědět jí trvá několik sekund, můj odhad je, že je nejspíš stejně tak šokovaná, že volám, jako já. Hele, co kvůli tobě kurva dělám, brouku.

"Ne, proč by tu byla?" Její šokovaný tón přemůže strach. Kurva, tohle není to, s čím jsem se chtěl potýkat, ale bez toho, abych věděl, kde je Kennedy, mohla by být ta obava velmi skutečná. "Je v Blackthornu. Že?“

"Nikdo ji neviděl tři dny," vysvětluji. "Myslel jsem, že možná jela na výlet domů nebo tak něco."

"O můj bože, ne." Teď zní zoufale a její obavy se začínají šířit i ve mně. "Není tady, ani nezavolala. Počkej, jenom v rychlosti něco zkontroluji.“

Poslouchám, jak položí telefon a začne psát do počítače. O chvíli později se vrátí k hovoru, její hlas je nyní o něco klidnější.

"Právě jsem zkontrolovala její výpis z kreditní karty. Použila svou kartu a ubytovala se v hotelu ve městě.“

Zaplaví mě úleva, nutíc mě čelit realitě toho, jak jsem se o ni bál. "Ve kterém hotelu?"

"The Dunham Inn."

"Vím, kde to je. Půjdu ji zkontrolovat a jestli nastane nějaký problém, zavolám Vám.“

"Opravdu? To bys udělal?“

"Ano, řeknu jí, aby Vám také později zavolala." Zavěsím telefon, popadnu klíče od auta a vyrazím ze dveří.

Na cestě do hotelu se část úlevy, kterou jsem cítil, již promění zpátky ve zlost. Co si kurva myslela, když takhle zmizela? Schovat se v nějakém hotelu? Byl to její způsob, jak se bránit?

Nebo možná opravdu žárlila, když mě tuhle viděla s Crystal? Kdyby mi záleželo na jejích citech, řekl bych jí, že pro mě Crystal nic neznamená a že když jsme zahnuli za roh, odstrčil jsem ji. Že jsem jí dokonce řekl, aby mě nechala na pokoji, ale nechystám se odhalit tuhle skutečnost jen proto, aby se cítila lépe.

Flirtovat s Crystal mělo jen ublížit jejím citům. Opravdu jsem si nemyslel, že by mohla žárlit, a jenom jsem doufal, že jí ukážu, že pro mě nic neznamená. Že bych mohl mít kohokoli, koho chci, že není nic zvláštního. Hlavně jsem to udělal proto, abych ji naštval, ne abych ji vyhnal ze školy. O dvacet minut později zastavím u hotelu a podám klíče hotelovému zřízenci. Vejdu do haly a jsem rád, že za recepčním pultem vidím mladou ženu. Díky tomu bude vše mnohem rychlejší.

"Zdravím, máte u nás rezervaci?" pozdraví.

"Dobrý den." Věnuji jí svůj nejoslnivější úsměv. "Ve skutečnosti jsem již hostem. Bohužel se zdá, že jsem svou přístupovou kartu ztratil. Budete mi moci dát jinou, že?“ Nahodím štěněcí oči.

"Ach, jistě, myslím, že Vám s tím můžu pomoct." Zachichotá se a zamrká na mě řasy.

"Rezervace byla provedena na jméno Meyers."

"Vše, co potřebuji, je Vaše občanka a číslo pokoje."

"No, problém je v tom, že moje peněženka je v pokoji ... a já jsem hrozný s čísly. Ubytoval jsem se před třemi dny. Ten den jste tu možná nebyla, protože bych si určitě zapamatoval někoho tak krásného jako jste vy.“

Tváře ji zčervenají, zatímco začne něco psát do svého notebooku. Dál se usmívám, i když uvnitř si přeji, aby to co nejdříve skončilo, abych se mohl dostat ke Kennedy.

Vytáhne kartu a podá mi ji. Dá mi „ojeď mě“ pohled a řekne: „Tady máte, pane Meyersi. Pokoj 410.“

"Díky," vyštěknu a sleduji, jak její výraz poklesne, než si od ní vezmu kartu. Otočím se a zamířím do čtvrtého patra. Můžeš utéct můj malý broučku, ale nikdy se přede mnou neschováš.