RY - 13. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

JACKSON

Jak to můžou udělat? Jak s ní můžou mluvit, jako by nám nevzala Jillian? Jak ji může moje matka obejmout, jako by nám nezničila život? Jak jí může otec odpustit, jako by to nebyla jen její chyba?

Nikdy v životě jsem se necítil tak zrazený. Moji vlastní podělaní rodiče, to je snad vtip.

Sedím v rohu velké místnosti a pevně svírám sklenici šampaňského. Ruka se mi třese, sotva ovládám vztek a vím, že tenká sklenice každou chvíli praskne. Rozbije se mi v ruce, jako se rozbil můj život tu noc, kdy moje dvojče zemřelo.

I když mě to fyzicky bolí, nedokážu se dívat jinam. Pokaždé, když mámina ruka spočine na Kennedynem rameni, chci na ně mrsknout sklenici. S každým jejich úsměvem jen přilívají benzín do ohně. Podněcují mou nenávist a vztek, dokud nehrozí, že mě polknou celého. Temnota je můj nejlepší přítel a teď cítím potřebu se jí vzdát.

Chovají se, jako bych tu ani nebyl, ignorují mě, tak jak by měli jí. Už to kurva déle nevydržím. Musím odtud zmizet, nedokážu dýchat.

Když se chystám odejít, všimnu si, že vstává i Kennedy. Zamíří na toaletu a místo odchodu se ji rozhodnu následovat. Vezmu to oklikou abych se vyhnul své rodině a dostanu se k toaletám, právě když vychází.

Připlížím se za ni, chytnu ji za paži a stáhnu zpátky. Vykřikne a snaží se mi vykroutit z ruky. "Jacksone!"

"Drž hubu!" Stále ji táhnu s sebou. Kvůli vysokým podpatkům zakopne a já ji musím vytáhnout nahoru, než dopadne na zem. Jakmile jsme schovaní za rohem, o pár chodeb dál od sálu a před zvědavýma očima, přitlačím ji ke zdi.

"Jakou zatracenou hru to hraješ? Pokoušíš se znovu sblížit s mou rodinou? Jaký je teď plán? Zabít někoho dalšího, kdo mi je blízky?“

"Co? Ne ... Nechtěla jsem, aby se něco z toho stalo.“

"Ráda si hraješ na nevinnou holčičku, že? Možná jsi schopná oklamat mé rodiče, ale nikdy mě, rozumíš? Vím, jaký jsi člověk. Vím, jak černá je tvá duše. Jak ohavná si uvnitř.“

"Přestaň! Pusť mě, Jacksone.“ Kennedy se brání a v očích jí bliká vztek, který ve mně jen rozdmýchává plamen zuřivosti. Kdybych chtěl, mohl bych jí ublížit – opravdu jí ublížit – ale už bych se z toho nevzpamatoval, ani by mi mé srdce nedovolilo něco takového udělat. Bez ohledu na to, jak moc se to snažím popřít, příliš mi záleží na tom, jestli je živá nebo mrtvá, i když by nemělo.

Ale existují i jiné věci, které jí můžu udělat, jiné způsoby, jak jí ukázat, že to mám pod kontrolou a že vždycky budu. Rukou ji vklouznu pod šaty, chytnu ji za stehno a silně zmáčknu, abych se ujistil, že mě cítí. Můžu jí způsobit bolest i potěšení zároveň.

Vykulí oči a hrdlo jí poskočí, když se snaží ode mě dostat pryč, ale já ji přitlačím zpátky ke zdi. Když prsty přejedu přes vnitřní stranu stehna, ztuhne a pak to ucítím. Něco drsného a vyvýšeného na její krémově hladké pokožce stehna. Přejedu prstem po čáře, připadá mi to skoro jako jizva.

"Co je to?" Zeptám se a natáhnu se k lemu jejích šatů, připraven se podívat. Jakmile se naše oči setkají, vidím v nich jasnou paniku. Je úplně vyděšená, jako divoké zvíře, které se pekelně snaží uniknout. Její ruce zaútočí, nehty se mi zaboří do obličeje a škrábne mě nimi.

"Už se mě nikdy nedotýkej," zařve, když mě strčí do hrudě a popadne ji panika. Natáhnu se po jejím zápěstí, ale minu a ona se vrátí a tvrdě mě plácne přes obličej. Jsem ohromen, šokován násilným jednáním, což jí dává čas, který potřebuje, aby mě odstrčila a unikla. Uteče, zatímco si přidržuji ruku na své hořící tváři a přemýšlím, jestli všechno, co se právě stalo, byl sen.

Co to kurva bylo?

Chovala se, jako bych ji chtěl zabít. Už jsem se jí předtím vyhrožoval, napadal ji a ubližoval, aniž bych se ptal. Nikdy předtím takhle nereagovala. Ne. Tohle bylo jiné.

Ať je to cokoli, je to něco velkého. Skrývá velké tajemství a já zjistím, o co jde.

Nevím, proč tam stojím a trápím se tím. Nezajímá mě, co se s ní kurva děje, do té doby, dokud nezemře, protože její utrpení je mým požitkem, a pokud bude mrtvá, no, přijdu o svou zábavu.

Ještě chvíli čekám, než se znovu vrátím do sálu, dávám si chvilku na to, abych se dal dohromady. Jdu do koupelny a zkontroluji si obličej v zrcadle. Přes tvář mám škrábanec, ale nedokážu ho skrýt. Nebudu lhát, skutečnost, že na mě Kennedy zaútočila, je překvapivá jako svině.

Očistím se, jak nejlépe umím, opustím toaletu a vracím se zpět na večírek. Udělám dva kroky mezi dveřmi, než je moje matka při mně, její tvář je zastřená ​​vztekem.

"Co jsi jí udělal?" zeptá se přísně moje matka.

Dusím se svým smíchem. "Co jsem jí udělal? Vidíš moji tvář? Ona mě zatraceně napadla. Navíc já nejsem ten, kdo předstírá, že je všechno v pořádku.“ Couvnu, můj zvýšený hlas přitáhne pozornost kolemjdoucích.

Je mi jedno, jestli někdo uvidí nebo uslyší, co musím říct. Odteď se o to nestarám.

"Vím, že si raněný synu, ale musíš se uklidnit. Byla to nehoda. Kennedy to neudělala naschvál.“

Nesnáším, jak klidně zní, jak odmítavě se vyjadřuje k tomu, co se stalo Jillian. Její hlas je jako mravenci plazící se mi po kůži a já si chci zabořit nehty do masa a seškrábnout je.

"Nehoda je, když do někoho narazíš s nákupním vozíkem. Nebo rozliješ sklenici mléka. To, co udělala ona, nebyla nehoda. Byla to vražda a skutečnost, že to nevidíš ...“ Zatnu pěst, připraven něco, někoho nebo cokoli udeřit. Jsem jako vařící voda, která pomalu překypuje. "Skutečnost, že to nevidíš, je hanebná. Nemůžeš odpustit člověku, který zabil někoho, koho miluješ. Je to ostudné a podělané, a ty ...“ Stáhnu se a potřebuji jít někam jinam, abych unikl téhle podělané události.

"Jacksone, počkej," volá za mnou matka se slzami v očích, ale její slzy pro mě nic neznamenají, ne když může sedět s nepřítelem a předstírat, že je všechno v pořádku. Ne, když by raději mluvila s člověkem, který zabil její dceru než se svým vlastním synem, který se topí přímo před ní.

Nečekám.

Rozběhnu a nepřestanu, dokud necítím bolest v plících i ve svalech. Dokud vše, co můžu udělat, je omdlít vyčerpáním.