RY - 12. kapitola 2/2

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

Mámě trvá věčnost, než opustí můj byt, a než vyjdeme, je příliš pozdě na to, abychom jim ukázala Blackthorn, protože brzy začne večeře.

S každým krokem, který udělám, si dělám starosti s šaty, které mě máma donutila si obléknout a které se vznášejí až příliš vysoko na mých stehnech. Nejsou hrozně krátké. Sedí nad koleny a jen o pár centimetrů výše od místa, kde začínají mé jizvy. Nechci, aby je někdo viděl, přinejmenším, mé rodiče. Bože, v mžiku by mě poslali do dalšího blázince.

"Nechápu, proč sis nemohla dát trochu make-upu?" řekne můj otec potichu, když vcházíme dovnitř sálu. Jeho poznámka mě bolí i štve. Je zřejmé, že když řekne, abych se nalíčila, žádá mě, abych si zakryla jizvu, a tím na nás nijak neupozorňovala. Nebo přesněji na něj. Už nějakou dobu mi je jasné, že můj otec se stará víc o sebe než o mě. Od té nehody jsem mu víc na obtíž než dcerou. Stydí se za mě a nenechá si ujít příležitost to ukázat.

Když vstoupíme do sálu, můj žaludek se zakymácí, když uvidím, kolik studentů a rodičů je uvnitř. Jsem v pokušení otočit se a utéct zpět do svého bytu, ale pokud to udělám, moje matka by se vyptávala a můj otec by měl další důvod mě ponížit.

Řekla jsem jí, že pracuji na tom, abych byla více společenská a dostala se ze své bubliny. Prozradila bych se, kdybych se teď pokusila odejít.

"Pojďme sehnat stůl," řeknu a zatáhnu svou matku směrem k volnému stolu. Překypuje nadšením, zatímco já se topím v bídě. Hádám, že se věci nikdy nezmění.

"Kennedy, jsi to ty?" Poznám ten hlas. Jeho jemnost. Maminka Jillian a Jacksona mi byla dlouho jako druhá matka. Nemohu vám říci, kolikrát jsem spala v jejich domě. Jak často mi připravovala palačinky nebo mi obvazovala kolena. Přesto, vidět ji po tom, co jsem udělala, to všechny ty dobré vzpomínky pošpiní jedinou špatnou věcí, kterou jsem udělala.

Opravdu se nechci otočit, protože vím, že paní Wislowová není sama. Její manžel je tady a Jackson určitě taky. Tohle se pomalu stává skutečnou noční můrou.

Když seberu odvahu, otočím se a postavím se Trish tváří v tvář. Její oči se změní ve skelné, když uvidí můj obličej, a spěchá ke mně a objímá mě, jako bych jí nezabila dceru. Jako by mezi našimi dvěma rodinami nebylo mnoho utrpení a bolesti.

"Kennedy," řekne otec přísně, ale teď jsem dospělá. Ne nějaké dítě, které může být sekýrováno. Pokud chci obejmout Trish, udělám to.

"Vypadáš dobře," řekne, odtáhne se a její emoce jsou vepsané v celém jejím výrazu. Je to ode mě hloupé, ale rozhlédnou se kolem ní a najdu Jacksona, jak mě propaluje divokým a ostrým pohledem. Ani se neobtěžuje zakrýt své pohrdání. "Jsem tak šťastná, že jsi tady a chodíš sem do školy."

"Budeme u stolu, zlatíčko," nakloní se ke mně máma a zašeptá mi do ucha. Nevidím tvář svého otce, protože jsem k němu zády, ale vsadím se, že vypadá blízko k vraždě. On a Jackson mají nejspíš shodnou mimiku.

"My ... tohle nemusíme dělat," řeknu jí a rány mé minulosti se stávají syrovými, když stojí přede mnou.

Ken, její manžel, ke mně taky přijde, Jacksona nechává stát o samotě s pažemi překříženými přes hruď a se zlověstným pohledem v očích.

Trish setře pár zbloudilých slz, které jí unikly z očí. "Ale musíme, zlato. S Kenem jsme se snažili tě kontaktovat, ale tvoji rodiče řekli, že jsi se odstěhovala. Chtěli jsme ti dát vědět, že ti odpouštíme.“ Položí mi ruce na ramena, jako by věděla, že potřebuji něco, co mě udrží při zemi.

"Vy ... odpouštíte mi?" Jsem šokována. Tohle není, jak jsem si představovala, že to půjde.

Ken přikývne, jeho oči zjihnou a mají stejnou zelenou barvu jako Jacksonove. "Jillian tě milovala jako sestru, a víme, že ty jsi ji milovala také. Už jsme se smířili s tím, že to byla hrozná nehoda, a někdy se stanou věci, které jsou mimo naši kontrolu. Chybí nám každý den, ale nenávidět tě nebo být kvůli tomu naštvaní, nezmění to, že je pryč. Jillian by nechtěla, abychom se k tobě takhle chovali. Jsi pro nás jako dcera. Ztráta Jillian nebyla naše volba, něco, co se vymklo naší kontrole, ale můžeme ovládat náš vztah s tebou.“

Mé oči zaplňují slzy, ale odeženu je. Nebudu brečet. Trish se na mě usměje a její úsměv mi připomene Jillian. Vždy byla tak šťastná, i když všechno vypadalo, jako by to mířilo do kytek, ze sraček dokázala dostat to nejlepší. Na svůj věk byla chytrá.

"Myslela jsem, že mě budete nenávidět do konce života," podaří se mi zašeptat.

"Ach, zlatíčko, to je nám líto a omlouvám se, že jsme nepřišli k soudu. V té době jsme byli příliš zraněni a moc jsme truchlili, než abychom tam šli,“ odmlčí se Trish, „tu noc jsme ztratili Jillian, ano, ale neztratili jsme tebe, a na to jsme v té době tak trochu zapomněli.“

Moje hrdlo se sevře. Co na to říct? Nedokážu ani svůj mozek přimět vytvořit souvislou reakci. Neměli by se mi omlouvat. Já bych se jim měla omluvit, a přesto mám jazyk jako by byl zalitý betonem.

Nějak se mi ale podaří ze sebe dostat odpověď: „Je mi to tak líto. Miluji vás oba, a tak moc jsem milovala Jillian. Chybí mi každý den. Každý jeden den,“ řeknu jim, a mám zatracené blízko k pláči. Přinutím se dýchat, místo abych po hlavě spadla do emocí, a pomalu se dávám dohromady.

Trishiny rty se chvějí a já vím, že chce plakat také. "Ráda bych, kdybychom někdy spolu poobědvali. Dohonili ztracený čas? Chci slyšet všechno o tvém životě, od té doby, co jsi zmizela s rodiči.“

Opět jsem šokována. "Já ... nevím, jestli je to dobrý nápad." Z nějakého hloupého důvodu můj pohled přejde k Jacksonovi, který vypaluje očima díry do svých rodičů a do mě. Jeho matka se otočí, podívá se přes rameno a zjistí, na co se dívám.

"Nedovol, aby tě vyděsil. Stále truchlí nad její ztrátou. Neví, jak se vypořádat s bolestí. Jednoho dne najde způsob, jak se uzdravit, ale do té doby bude nevrlý, “řekne Trish s úsměvem. "Život je krátký a ztráta Jillian nás to naučila."

"Byli by tvoji rodiče v pořádku, kdybychom si všichni spolu sedli?" Zeptá se Ken.

"Hm, já nevím. Chci říct, že vám nemůžou říct, abyste opustili stůl, jestli myslíte tohle.“

Ken se usměje a připomíná mi to doby, kdy nám říkal hloupé vtipy o tátovi, a on, Jillian a já jsme se smáli, až nás bolely tváře a slzy nám stékaly po tvářích. Chybí mi smát se, být šťastná, cítit radost místo smrti.

"Dobře, tak si pojďme sednout spolu," vykřikne Trish a chytne mě za ruku. Společně vykročíme ke stolu, zatímco Ken se otočí a jde si promluvit s Jacksonem. O chvíli později se vrátí a potřese hlavou. Trish se na něj trochu zamračí, než pokrčí rameny. Můj vlastní otec se také na mě odmítá dívat, ale moje matka si s Trish povídá.

Je to trapné a nepohodlné, ale od té doby, co jsem ji ztratila, je to největší pocit řádu, jaký můj život pocítil. Pomalu se všechno kolem mě rozplývá a já si pro jednou dovolím cítit se normálně. Připouštím si pocit, že nejsem důvodem, proč zemřela.