RY - 12. kapitola 1/2

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

KENNEDY

Je to týden a stále se cítím využitá. Jako kurva, která se nabídla. Nechci Jacksona znovu vidět ani přemýšlet o tom, co jsme udělali. Bylo to špatné. Neměli jsme mít potěšení z bolesti toho druhého, ale nějak jsme to udělali. Pohroužím se do přednášek a soustředím se na školní úkoly a nic jiného. Sebrala jsem spoustu kreditů navíc a vrhla jsem se do práce po hlavě.

Je to jediná věc, kterou dokážu udělat, abych na něj přestala myslet. Kdykoli moje myšlenky začnou bloudit, jsou o něm. Myslím na to, jak byl naštvaný a jaký to byl pocit cítit ho uvnitř mě, když se naše těla stala jedním. Díky bohu, od té noci jsem ho neviděla. Nevím, co bych udělala, nebo dokonce řekla, kdybych ho potkala.

Když spěchám z knihovny – se třemi knihami pro můj další projekt za extra kredity – málem srazím jinou osobou. Podívám se ze země nahoru a připravuji se omluvit, jen abych si uvědomila, že znám osobu, do které jsem právě narazila.

"Ach, ahoj!" řekne dívka. Lámu si hlavu a snažím se vzpomenout si na její jméno.

"Ahoj," zamumlám a všimnu si, že nejsme sami. Jsou s ní dva muži, kteří se kolem ní vznášejí jako ochranná zvířata. Oba jsou zachmuření a temní, s vlastnickým pohledem. Je s oběma? Jsou to její přátelé? Setřesu tu myšlenku, než zapustí kořeny. Je mi to jedno. Nezajímá mě to, tedy alespoň ne skutečně.

"Vzpomínáš si na mě? Jsem Stella.“ Usměje se a oči jí září vzrušením. Je příliš dychtivá skamarádit se.

"Hm, jo ..." stisknu rty k sobě. Opravdu tohle nechci dělat. Ne dnes, ani zítra, nebo někdy. Nepotřebuji ani nechci přátele, ale z nějakého důvodu se nedokážu přinutit, abych to řekla té dívce.

"Je zábavné, že se znovu setkáváme. Možná si můžeme zajet kávu nebo něco? Nebo si někdy dát sklenku vína?“

Jediné, co můžu udělat, je zavrtět hlavou a ustoupit. "Já ... nemyslím si, že je to dobrý nápad."

Jeden z kluků, s kterými je, jí položí ruku na rameno a jemně ji přitáhne k sobě. "Pojďme, Stello. Nechce se spřátelit, bez ohledu na to, jak jsi neoblomná.“ Úsměv, který jí věnuje, je výrazem lásky a obdivu a já trochu žárlím. Stella se zamračí, když si odhrne vlasy z čela.

Cítím se špatně, jako by mě někdo kopl do břicha, ale přesto se otočím a spěchám zpátky do svého bytu. Jsem na půli cesty do svého komplexu, když si uvědomím, že ulice a nádvoří jsou mnohem plnější než obvykle.

"Nemůžu se dočkat, až ti ukážu svou kolej a knihovnu. Budeš to milovat, mami,“ vykřikne dívka, když prochází kolem mě, za ní jde pár ve středním věku.

Ach, Pane bože. Přitisknu si ruku na čelo, už cítím, jak na mě leze migréna. Dál kráčím po chodníku, a tehdy se moje realita stane noční můrou, protože ze všech věci, na které bych mohla zapomenout, by rodinný víkend neměl být jednou z nich.

"Kennedy!" moje matka zaječí, když běží po chodníku, než mě obejme rukama. "Volali jsme ti, ale šlo to přímo do hlasové schránky. Nebyli jsem si jistí, jestli pořád chceš, abychom přišli, ale protože jsme tě už nějakou dobu neviděli, napadlo mě, že by bylo hezké udělat si výlet,“ řekne, když se odtáhne. Přes její rameno se podívám na otce. Nehnul se ani o centimetr a nevypadá na to, že by byl rád, že je tady.

Moje matka mě vezme za zpocenou ruku a kráčí k otci, jako bych byla malé dítě, které to samo nezvládne.

"Kennedy," pozdraví mě otec monotónním hlasem. Říkával mi, že mě miluje, že je na mě hrdý. Nyní mě sotva uznává.

"Ahoj, tati," zamumlám zpět.

"Koupila jsem ti šaty, zlatíčko. Chci, abys sis je oblékla dnes večer na večeři. Tvůj otec musí v pondělí pracovat, takže můžeme zůstat jen dnes večer. Využijeme ten čas, který společně máme co nejlíp.“

Přinutím se k úsměvu. Málem to bolí, rozhodně se cítím divně a špatně, protože ani zdaleka nejsem šťastná.

"Díky, jsem tak šťastná, že jste tady. Musím se vrátit k sobě a odložit si tyhle věci, pak můžeme dělat, co chcete.“

Dalších dvacet čtyři hodin bude čistým mučením, ale alespoň to nebude trvat věčně. Brzy odejdou a já se můžu vrátit zpět ke svému životu nebo k tomu, co z něj zbylo.

"Samozřejmě. Pojďme,“ vykřikne máma a já chci zasténat, ale překousnu to. Protože kdyby ze mě něco vyklouzlo, mohlo by se to proměnit v mnohem víc než příšerný víkend.

"Pojďme," odpovím a začnu znovu kráčet ke svému bytu.