RY - 11. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

JACKSON

Moje tělo je zaplaveno endorfiny, vznášejíc se na obláčku, když se z ní vytáhnu. Nemyslím si, že jsem se někdy v životě udělal tak tvrdě. Jsem doslova slabý v kolenou, když ustoupím a podívám se na Kennedy, stále ohnutou přes gauč. S jejím dokonale tvarovaným zadkem, který vyčnívá a teplou, mokrou kundičkou uhnízděnou mezi těmi krémovými stehny, je to pohled, který stojí za to vidět. Na něco takového bych si zvykl. Když si všimnu, jak z ní vytéká mé sperma, můj pták znovu ožije.

Do prdele, už bych ji mohl znovu ošukat. Podívám se dolů na svého ptáka, chystám se ho popadnout, když si něčeho všimnu. Smíchaná s lesknoucí se vlhkostí jejího vzrušení je ... krev. Není jí moc, skoro jako kdyby ...

"Do prdele, ty jsi byla panna?" Moje otázka ji přiměje se pohnout, ale neodpoví mi hned. Zvedne se z pohovky a horečně si natáhne kalhotky a kalhoty na jógu. Teprve až když je oblečená, otočí se. Její vlasy jsou rozcuchané, tváře jemně růžové a oči plné slz. Vypadá důkladně ošukaná a omámená. Kdyby nebylo těch zkurvených slz v očích, řekl bych, že také vypadá docela šťastně.

"Záleží na tom?" Její otázka mě zaskočí. Záleží? Kurva, já nevím. Nemělo by, ale nevím, co si o tom myslet. Prostě jsem nečekal, že bude panna. Je jí devatenáct. Kdo dnes zůstává tak dlouho nedotčen? Na co k čertu čekala? Na manželství? Na Prince na bílém koni? No nedostala ani jedno.

"Ano. Kdybych to věděl, otočil bych tě, abych viděl tu bolest v tvé tváři, když jsem si vzal tuhle tvou část.“

Poprvé od doby, kdy jsme zahájili tuto hru na nenávist a pomstu, vidím v jejích oříškových očích něco, co vypadá trochu jako hněv.

"Jdi do prdele, Jacksone," zatne zuby.

Ukážu na svého ptáka a uchechtnu se. "Vypadá to, že ty jsi ta, která by měla jít do prdele, takže si sbal své sračky a vypadni." Natáhnu si šortky zpátky nahoru a sleduji, jak sebou cukne, když se pohybuje.

Bože, jsem kretén. To je vrchol všech sraček, které jsem jí zatím udělal, ale vím, že přijdou horší. Neskončil jsem s tím zničit jí život, ani zdaleka.

Odchází z mého domu, a přestože se jí nedívám do tváře, vím, že pláče. Slyším ji popotáhnout a jak se snaží zadržet vzlyky, které ji roztříští, jakmile vyjde ze dveří. Kdybych měl srdce, možná by mi na tom záleželo. Možná bych ji zavolal Uber, aby nemusela jít pěšky na kampus. Možná bych udělal hodně věcí, ale znala výsledek, když sem přišla. Věděla, co se stane, a já nemůžu litovat někoho, kdo vstoupí do něčeho, očekávajíc jiný výsledek. Neslíbil jsem jí ani hovno. Nežádal jsem ani o sex. Požádal jsem o vykouření. No možná nepožádal, spíš se dožadoval. Sama mi nabídla sex, takže jedinou osobou, kterou může vinit, je ona sama.

Když uslyším cvaknout přední dveře, vstanu z gauče, zamknu a vydám se do koupelny abych se osprchoval. Celé mé tělo je jedna obrovská bolest, a když zapnu sprchu a vkročím pod proud vody, přemůže mě hrozný pocit.

Žaludek se mi zvedne a sevře a cítím se jako zasraný kretén. Nenávidět Kennedy je teď můj život. Jsem pohlcen touhou po pomstě. Vzala mi jedinou další osobu, kromě jí samotné, na které mi záleželo. Zabila mé dvojče. Nenávidět ji je ta nejhezčí věc, kterou nejspíš mohu dělat.

Myju si tělo a jsem ohromen skutečností, že i když si to nechci připustit, pořád se starám. To je ten důvod, proč jsem ji toho dne nestrčil do provozu, proč jsem vlastně nemohl pokračovat v tom přinutit ji, aby mi ho vykouřila.

Se zaťatou pěstí zuřivě praštím do dlaždiček. Zatnu zuby a nenávidím se za to, že ji nedokážu plně nenávidět, protože pod tím vším je kousíček zájmu. Proč? Chci ji jen nenávidět, zapomenout na to, že mi na ní někdy záleželo, a přesto pokaždé, když se na ni podívám, vidím malou holčičku, která první den v mateřské škole objala mou sestru. Vidím, jak ji objímá má sestra. Vidím někoho, kdo ji měl chránit, místo aby jí ublížil, a to je možná půlka problému. Od Kennedy jsem to nikdy neměl očekávat.

Ještě několikrát praštím do dlaždic, moje klouby jsou poničené, když vystoupím ze sprchy. Krev kape všude po bílé dlažbě, ale je mi to jedno. Osuším se, vejdu do své ložnice a natáhnu si šortky. Jakmile vyjdu na chodbu, uslyším zaklepání na dveře. Zatnu zuby a zastavím se u předních dveří. Přísahám bohu, že jestli je to Kennedy, bude si přát, aby se tady neobjevila.

Moje trpělivost je v tuto chvíli nulová abych s ní jednal, a přestože jí nechci fyzicky ublížit, v tomhle okamžiku se udržuji na hranici mezi dobrým a špatným. Odemknu, otevřu dveře a mám na jazyku příval slov, když zjistím, že to není Kennedy, ale Talon.

"Hej, sráči, vypadnul jsi odtud dost rychle," řekne a vecpe se mi bytu. Ten parchant chce dostat ránu do obličeje, že?

"Co kurva chceš?" Otočím se k němu a zabouchnu přední dveře, protože už vím, že hned tak neodejde. Dnes večer opravdu nemám náladu na společnost. V tuhle chvíli bych se raději upil k smrti.

"Takhle pozdravíš osobu, která k tobě přichází s dvaceti pěti tisíci dolary v kapse?"

Nasadím kamennou tvář. "Prostě mi ty peníze děj, sráči. Dnes večer nemám náladu na společnost.“

Talon na mě zavrtí obočím. "Opravdu? Proto jsi vyběhl z jámy k té holce? Cestou sem jsem ji viděl kráčet po ulici. Šukal jsi s ní?“ Nic neříkám, hlavně proto, že není co říct. Nemusím mu říkat, koho šukám a nešukám. Myslí si, že je můj otec nebo tak něco? Nervózně zakroutím rameny. Mám pocit, jako bych byl vyslýchán.

"Budu tvoje mlčení brát jako ano, protože to nepopíráš." Ušklíbne se. "Alespoň trpěla? Po příběhu, který jsi mi vyprávěl, si zaslouží trochu bolesti. Sakra, měl jsi ji tu nechat, možná bych ji taky ošukal. Pro ujištění, že to pochopila.“

Nechápu svou reakci, ale najednou skočím a popadnu ho za tričko. "Nedotýkej se jí! Je moje. Slyšíš mě? Nedotýkej se jí. Nedívej se na ni. Nedělej nic."

"Ježíši, kámo." Talon se mě snaží odstrčit, ale můj stisk je moc pevný. Jsem v pokušení rozbít mu ciferník, ale držím se zpátky. Dnes v noci jsem zranil dost lidí. "Slyšel jsem tě jasně a zřetelně. Nedotýkat se blondýnky. Mám to."

Odstrčím ho a on zaklopýtá dozadu. Šok z mého výbuchu je napsán po celé jeho tváři a já to nechci vidět. Stydím se, že se tak cítím. Nenávidím Kennedy, nenávidím ji tak moc, někdy je to všechno, co cítím, ale občas tu je něco jiného, ​​něco hlubšího. Objeví se to zčista jasna a nutí mě to dvakrát si rozmyslet, co jí hodlám udělat.

"Jsi v pořádku, člověče? Chováš se divně,“ řekne Talon a tlačí mě do extrému. Jeho hlas mě prořízne jako pila. Chci ho srazit.

"Jsem v pořádku. Teď odsud vypadni, než ti rozmlátím držku. Chci být sám,“ zařvu na něj a ukážu na dveře. Ustoupí a obličej mu zbledne. Nedokážu si představit, jak v téhle chvíli vypadám. Jako zvíře, které je připraveno vybuchnout.

Praštím sebou na gauč, vezmu si hlavu do dlaní a pak uslyším, jak se dveře zavřou. Když se zabouchnou, zvednu se z gauče. Její zasraná vůně je všude kolem mě. Je v mé hlavě, pod mou kůží. Nenávidím ji. Zatracené ji nenávidím. Uvnitř mě není místo pro nic jiného. Když vejdu do kuchyně, popadnu láhev bourbonu z ledničky, odšroubuji víčko a přiložím si ho ke rtům.

Mé svaly se otřásají, když kopnu láhev do sebe a nechávám alkohol vypalovat ohnivou cestu hluboko do mých vnitřností a ohřívat chlad uvnitř mě. Zhroutím se na podlahu a pokračuji v pití, v očích mě pálí slzy.

"Proč jsi mi to kurva udělala, Jillian?" zařvu do prázdného prostoru.

Není to její chyba, že zemřela. Není to její chyba, že tu noc nastoupila do auta. Je to má. Je to chyba Kennedy, ale nikdy její. Nezasloužila si zemřít. Pořád piji abych si zamlžil mysl, ale nic mě opravdu nedonutí zapomenout. Tohle je jenom dočasné řešení. Zítra se vzbudím a znovu se mi to připomene. Jako začarovaný cyklus.

"Tolik ji nenávidím, Jill. Nenávidím ji a nechci, aby mi na ní záleželo, ale jedné mé části záleží, a připadá mi to jako zrada. Zabila tě, vzala mi tě… “ Vzlykám a poprvé pociťuji ztrátu své sestry. Na jejím pohřbu jsem vůbec neplakal. Nemohl jsem. Potřeboval jsem být silný. Kvůli svým rodičům, kvůli sobě. Navíc pláč by nic nenapravil, nepřivedl by ji zpět, ale tím, že jsem si nedovolil truchlit – za svou nejlepší přítelkyni, mé dvojče, mou druhou polovinu – jen způsobilo, že emoce, které jsem cítil, byly desetkrát horší. Držel jsem to všechno v sobě, myslel jsem si, že je dokážu spolknout, ale všechno, co to udělalo, bylo, že spolkli oni mě. Topil jsem se a na dohled nebyl záchranný člun.

Povzdechnu si, vypiji zbytek tekutiny, a když je prázdná, hodím láhev o zeď a sleduji, jak se sklo roztříští a letí miliony směrů. Tak nějak si přestavuji, že takhle teď vypadá mé srdce, jako rozbité střepy skla.

Už nikdy nebude celé.

Znovu pocítím ve svém nitru nesnesitelnou zuřivost, chci někomu ublížit, ale jako vždy, není tu nikdo, komu bych ublížil, jen já sám. Potřebuji uvolnit bolest, napřáhnu ruku a praštím do zdi. Jedna rána nestačí a ani dva.

Mlátím do zdi, jako by to byla bolest, které každý den čelím. Vrážím pěstmi do stěny, dokud si nejsem jistý, že někdo zavolá policajty, dokud moje klouby nejsou krvavé a ve mně nezůstane nic. Žádný hněv, žádný smutek, jen otupělý pocit, který mě omývá a bere s sebou všechno dobré i špatné. Dnes v noci jsem si něco uvědomil ... Kennedy mohla být tím, kdo zabil moji sestru, ale já jsem tomu taky pomohl. Pomohl jsem ji dát do země. Jsem taky vinný. Padnu na zem, zavřu oči a doufám, že se nikdy neprobudím a že se noční můry nestanou mou realitou.