RA - 8. kapitola

 Překlad: Marťa

Eliza

Když jsem se choulila do své teplé postele, zachytila jsem závan Drewovy kolínské, která mi zůstávala na tváři a rukou. Voněl božsky, jako světí citrusy s nádechem koření a pižma. Neměla jsem tušení, jak se tomu říkalo, ale bylo to velmi sexy, stejně jako on. Podívala jsem se na hodiny a viděla, že bylo skoro pět ráno, ale nebyla jsem ospalá. Místo toho jsem byla povznesená a věděla jsem, že nebudu schopná usnout, i když se o to pokusím.

Znovu jsem si přivoněla ke své ruce a usmála se, když jsem na ní ucítila princovu vůni. Umyju si ještě někdy znovu ruku? To byla otázka, u které jsem si nebyla jistá odpovědí. Trochu jsem se zasmála, když jsem přemýšlela o tom, že jsem se chovala, jako školačka, ale bylo to marné, nemohla jsem si pomoct. Nakonec jsem byla školačka, sice na univerzitě, ale přesto školačka.

Po několika dalších minutách převalování jsem se rozhodla vstát a svěřit se svému deníku. To jsem dělala, jakmile byla moje mysl plná myšlenek nebo mé srdce příliš zatížené emocemi, než abych je mohla snést. Můj deník byl mým únikovým místem, mým nejlepším přítelem, který se nikdy neodvážil vyzradit žádné z mých nejhlubších tajemství. Můj deník byl tím, o kterém jsem věděla, že se mu mohu svěřit se vším, co jsem cítila a co jsem nemohla říct živé duši. Přesně se hodil pro tuto chvíli.

Nikdo nemohl vědět, že princ strávil noc v mém bytě. Nikdo nemohl vědět, že se bratříčkoval s chudákem, jako jsem byla já. Ne, nebude tématem titulků všech novin a bulvárů po celém světě a já také ne. To bylo něco, co jsem nechtěla.

Sledovala jsem, jak můj otec vytvářel zprávy o tom, co Edward dělal během puberty, a nenáviděla jsem každou sekundu. Nelíbilo se mi, že můj táta vydělával peníze na selhání úsudku nebo úpádku jiných lidí.

Vlastně mě to znechutilo. Vždy jsem se za jeho práci styděla a na otázku mých učitelů nebo přátel jsem lhala a říkala, že můj otec byl invalida a nemohl pracovat. Někdy jsem si na základní škole vymýšlela bizardní příběhy, o kterých jsem věděla, že na ně řeknou „óch“ a „ách“. Jednou jsem řekla dvěma spolužákům, že mého otce napadl u pobřeží Austrálie žralok, když serfoval, což mu znemožnilo znovu pracovat.

Když to uslyšeli, vzpomněla jsem si na tváře dvou chlapců, kteří vypadali tak vyděšeně, a pak jsem se rozčílila, když se zeptali, jestli by mohli přijít k nám a vidět jeho jizvy. Nebylo nutné říkat, že jsem si nikdy už nic tak krutého nevymyslela. Když jste byli v šesté třídě a děti na kariérní den přivedli do školy své matky a otce, museli jste přijít na to, jak to udělat, aby táta nemohl přijít. Myslela jsem, že můj táta věděl, že jsem byla z jeho práce v rozpacích, protože se mě jednoho dne zeptal, jestli chci, aby přišel a mluvil před třídou a já zařvala a padla na zem, kde mě chytil rapl. Poté už o tom nikdy nemluvil. Viděla jsem jeho jméno pod titulky, kdykoliv jsem měla dost odvahy vytáhnout jedno číslo časopisu z popelnice, a vždycky jsem byla znechucená.

Když jsem vstala z postele, rozsvítila jsem lampičku na stole, popadla svůj deník a tužku a začala psát.

 

Milý deníčku,

nemůžu uvěřit, co se se mnou děje. Setkala jsem se s princem Andrewem Harringtonem na parkovišti u kavárny a on mi nabídl, že mi opraví rozbité auto. Odmítla jsem a chovala se k němu, jako naprostá mrcha. Ze strachu jsem ho odstrčila.

Později toho dne nás profesor Haddish spároval, jako partnery na třídní projekt, jehož dokončení bude trvat čtyři měsíce. Zpočátku jsem byla rozzuřená, vystrašená a nervózní. Byla jsem velmi vyděšená, že zjistí, kdo je můj táta a otočí se ke mně zády. Bála jsem se, že to řekne mým spolužákům, čí dcerou jsem, a všichni se mi začnou vyhýbat. Ale to se nestalo. Ne, právě naopak – princ Andrew, nebo Drew, jak se mu říká, je tady a dnes večer spí na mé pohovce.

Než půjdu spát, je tady ještě něco jiného. Políbili jsme se... dlouhým, pomalým a vášnivým polibkem. Musím přiznat, že s líbáním chlapců jsem neměla žádné zkušenosti, ale pokud šlo o mě, byl nejlepší! Chtěl jsem dnes večer víc a měl jsem pocit, jako by to dělal také, ale odmítl mě, což mě potěšilo. Řekl, že mě příliš respektoval na to, aby mě vzal do postele. Je dobře, že to udělal, vzhledem k tomu, že jsem byla stále panna.

Pravděpodobně bych se toho vzdala a z naprosté touhy se s ním vyspala, ale byla jsem nadšená, že chtěl počkat.

Zůstaň na příjmu, deníčku... Mám pocit, že to je teprve začátek mé pohádky.

 

S tím jsem položila tužku, zhasla světlo a zalezla si do postele. Usmála jsem se, když jsem si připomněla, jak jsme se líbali a objímali a stále si to v duchu opakovala, odku jsem konečně neusnula.

***

Když se mi v osm ráno rozezněl budík, měla jsem pocit, jako by mě přejel autobus. Z nedostatku spánku mě bolela hlava a tělo jsem měla unavené. Neměla jsem chuť vstávat na směnu do kavárny. Pak jsem si vzpomněla, že na mém gauči spal Drew a oči se mi najednou otevřely. Srdce se mi rozechvělo a nechtěla jsem nic jiného, než ho před odchodem do práce vidět.

Když jsem vyskočila, málem jsem se přerazila o peřinu, když jsem se do ní zamotala. Zasmála jsem se, když jsem se z ní vymotala a rozběhla se do koupelny, abych si vyčistila zuby, než se probudí Drew. Nanesla jsem si oční linky a řasenku a snažila se odvést pozornost od tmavých kruhů pod mýma očima z nedostatku spánku.

Poté, co jsem byla hotová a schválila konečný výsledek, otevřela jsem dveře a po špičkách vešla do obývacího pokoje. Toužila jsem vidět, jak ten fešák ležel na mé pohovce. Když jsem přešla chodbu, uviděla jsem, jak na gauči ležela úhledně složená deka s polštářem. Andrew tam nebyl. Byl v kuchyni? Prošla jsem byt a zjistila, že byl prázdný. Kam šel? Šla jsem k oknu a podívala se ven, abych zjistila, že na ulici nebyla zaparkovaná auta.

Srdce mi pokleslo. Co se stalo? Když ležel ve tmě, dal si dva a dva dohromady a dospěl k závěru, že byl mým otcem James Noble, bulvární reportér?

Ó můj Bože!! Musela jsem zjistit, co se stalo a proč odešel.

Rychle jsem se otočila, abych si vzala knihy a všimal si vzkazu položeného na polštáři a přikrývce.

 

Eliza,

Strávil jsem s tebou skvělý večer.

Uvidíme se zítra.

—Drew

 

Když jsem si přečetla ten krátký vzkaz, oči se mi zalily slzami. I když jeho vzkaz byl jednoduchý, cítila jsem za každým slovem význa. Drew nebyl typický osmnáctiletý kluk. Měl příležitost vzít mě do postele, ale bylo zřejmé, že nebyl takový typ člověka. Chtěl mě poznat, než uděláme krok k tomu, v co jsem doufala, že bude vztah. Tento muž byl jiný a já to věděla. Byl laskavý, něžný, zdvořilý a čestný – všechno, co jen žena od muže mohla chtít, a něco navíc. Byla jsem v euforii, že mě chtěl stejně, jako já jeho.

Vzala jsem si ten vzkaz do pokoje, napsala na něj datum a zasunula ho do kapsy na zadní obálce deníku. Jednoho dne si to budu moci přečíst a vzpomenu si na přesné datum, kdy jsem si uvědomila, že jsem začínala mít ráda anglického prince.

***

Když se vyvolávaly připravené objednávky, zákazníci si pro ně většinou chodili k přepážce. Ale z nějakého důvodu mi Arianda řekla, abych tuto objednávku odnesla zákazníkům, kteří seděli u vzdáleného stolu. Všude kolem mě zněl smích a já spěchala kelímky a pirožky. Najednou byla podlaha celá od kávy, tak jsem vytáhla z kapsy zástěry hadr a utřela tekutinu, jak nejlépe to šlo. Musela bych vzít mop, aby šla vyčistit pořádně.

„Nešikovná ubožačko, co to s tebou sakra je?“ Plísnil mě chraplavý hlas a odváděl moji pozornost od nepořádku na podlaze. Podívala jsem se na přepychově oblečeného muže, který tam seděl se vzpřímenými zády a prohnilým úšklebkem na tváři.

Cítila jsem, jak se všechny oči upřely na mě, a zděsila jsem se.

„Moc se omlouvám, pane. Zakopla jsem.“

„Omlouváš se? Poslouchej, ubožačko, tvá chabá omluva pro mě nic neznamená.“

„O co jsi vlastně zakopla? O tvoji roztrhanou sukni nebo své vlastní nohy?“ Zeptal se ten druhý, štíhlý, smějící se chlapík v ragbyovém dresu. „Nic ti v cestě nestálo, káčo!“ Oba idioti zařvali smíchem, ale já jsem nechápala, proč ke mně byli tak krutí a zlí. Něco mě podrazilo a díky tomu jsem jejich nápoje rozlila a také se přitom opařila.

„Půjdu vám udělat nové nápoje. Omlouvám se za nepříjemnosti.“

Spěchala jsem zpět za pult a bojovala se slzami. Rychle jsem připravila jejich kávy a přidala další talíř pečiva, než jsem odnesla objednávku na jejich stůl – bez jakýchkoliv překážek na cestě.

Postavila jsem před každého muže kávu a pečivo mezi ně. „Znovu se omlouvám za nepříjemnosti. Pokud pro vás budu moci ještě něco udělat, dejte mi prosím vědět.“

Rychle jsem se otočila, abych odešla, vzala mop a kbelík, když jsem uslyšela jednoho z mužů křičet: „Udělala bys dobře, kdybys vypadla zpátky do Lutonu. Londýn takovou špínu, jako jsi ty, nepotřebuje.“

„Promiňte?“ Zeptala jsem se nahněvaně.

„Slyšela jsi mě, ubožačko. Jak se ti podařilo dostat se na Whitby? Špína, jako jsi ty, si nemůže dovolit školné a rozhodně nemáš společenské postavení, aby ses tam mohla dostat.“ Dotyčný zvedl obočí a ve chvíli, když jsem se chystala mu odpovědět, mě přerušil: „Nebo má tvůj starý dobrý táta nějaký šťavnatý drb o řediteli? O to jde?“

Ne...  to se nemohlo dít.

„Claytone, Riley, je tu nějaký problém?“ Zeptala se Arianda a obešla pult.

Takže jsem si k těm tvářím mohla přiřadit jména.

„Ariando, drahá, ta tvá ubohá malá posluhovačka tady udělala z naší snídaně nepořádek. Je to dost trapné.“ Znechuceně zavrtěl hlavou, ale v jeho tónu zazněl blahosklonný smích.

„Je mi to líto, Claytone. Je nová, ale jinak pracuje skvěle. Nahradila vám vaši objednávku, že?“

Přikývl a jeho oči přejely od Ariandiných úst ke špičkám jejích prstů na nohou. „Nahradila.“

„Dobře, pak je vše v pořádku. Doufám, že vám bude chutnat.“ Arianda mi položila ruku na paži a vedla mě dozadu. Sakra! Pravděpodobně dostanu napomenutí nebo ještě hůř – padáka.

„Jsi v pořádku, Elizo?“ Zeptala se Arianda a podala mi šálek vody.

„Ano, jen jsem otřesená.“

„Co se stalo?“

„Vážně nevím. Vyrazila jsem k nim s objednávkou, jak jsi řekla, když jsem najednou zakopla. Pak mi oba začali říkat jménem a křičet na mě.“

Arianda s porozuměním přikývla. „Neznáš je?“

Nedůvěřivě jsem se na ni podívala. „Ne, měla bych?“

„Chodíš na Whitby, tak jsem předpokládala, že jsi je viděla na univerzitě.“

„Je to pravděpodobné, ale moc se s ostatními nestýkám.“

Ariandina tvář se přesunula od znepokojení ke smutku. „Chápu. Je tam jiný svět.“ Naklonila se blíž a zamumlala: „Buď opatrná, Elizo. Clayton a Riley jsou korunovaní kreténi, a jakmile se na tebe zaměří, budeš mít na zádech terč.“

„Terč? Co tím myslíš?“ Nechápala jsem, kam Arianda mířila.

Povzdechla si. „Jsi outsider. Tak tě vidí oni. Jsi baristka z dělnické třídy a vaše světy by se nikdy neměly srazit. Ale stalo se. To se takovým lidem nelíbí.“

Aha. Už mi to začínalo být jasné.

„Díky za upozornění, Ariando. Šlo jen o nehodu.“

„Chápu, a jeden z nich tě pravděpodobně podrazil, jen aby tě mohl šikanovat. Mají vliv a můžou to otočit tak, abys ty vypadala, jako ta špatná. Nerada bych viděla, že jsi kvůli těm kreténum přišla o práci.“

Páni. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela. Ani jsem ty lidi neznala.

„Uklidím podlahu. Jdi a připrav nádobí. Zůstaň tady vzadu, dokud neopustí kavárnu,“ nařídila Arianda, když popadla mop a kbelík.

„Díky, že na mě dáváš pozor, Ariando. Omlouvám se za to nedorozumění.“

„Už o tom nemluv, Elizo.“

***

Když jsem procházela obrovskými dveřmi Ashby Hall, věděla jsem, že za pár minut zase uvidím Drewa. Nemluvila jsem s ním, protože včera ráno opustil můj dům. Napdalo mě, jestli se cítil stejně. Co jsem ale měla dělat? Měla jsem si sednout vedle něj nebo jít na své obvyklé místo o dvě řady níže? Měla jsem mu dovolit, aby přišel ke mně a promluvil, jako první nebo by bylo vhodné jít za ním a promluvit si? Panebože, tolik otázek. Nechtěla jsem tam přijít jako holka, se kterou nic nehnulo. Ale také jsem ho nechtěla ignorovat, protože jsme se stali přáteli... no, víc než přáteli, ale kromě nás o tom nikdo nevěděl. Sakra, ani já jsem si nebyla jistá, jak označit to, kde jsme se nacházeli. V předpeklí?

 Ruce se mi začaly chvět, když jsem sáhla po klice dveří, která vedla do naší učebny. Srdce se mi prudce rozbušilo v hrudi a já se začala bát události, kterou jsem právě šťastně očekávala.

Uklidni se! Stačí jít dovnitř a posadit se, poslechnout si přednášku a pak společně s Drewem předložit náš návrh projektu, až se ozvou naše jména.

Cítila jsem, jako bych na sebe mluvila shora, ale fungovalo to. Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se kolem, abych zjistila, že tam Drew ještě nebyl a posadila jsem se. Nějak se mi ulevilo, že jsem dorazila, jako první. Přestala jsem cítit tlak ohledně toho, co jsem měla dělat, kam si sednout a jak se k němu chovat. Teď byl míč na jeho straně. Nechala jsem ho, aby se ujal vedení, bez ohledu na to, co udělá nebo neudělá.

Začínala jsem se uklidňovat, když jsem vzhlédla a viděla, jak vešel do dveří. Když jsem uviděla jeho nádherné oči a pískové vlasy, způsobilo to, že se moje srdce o překot rozbušilo. Podíval se na mě a já se mírně usmála. Oplatil mi to gesto, přikývl a posadil se na své místo, o dvě řady za mnou – hned vedle Poppy Abingdonové. Byla jsem trochu zklamaná, že se neposadil vedle mě, ale rozhodla jsem se to nechat být. Byla jsem si jistá, že k tomu měl dobrý důvod a po přečtení jeho vzkazu jsem se stále vznášela v oblacích.

***

Přísahám, že jsem si myslela, že Haddish nikdy nepřestane mluvit, aby nám dovolil předložit naše projekty. Zdálo se, že do nekonečna omílal nějaké haraburdí, které mě vůbec nezajímalo.

Vzpomněla jsem si, jak jsem byla rozzuřená, když jsem zjistila, že tyto hodiny byly jedním z požadavků na můj titul, protože jsem na antropologii nebyla. Ale jakmile jsem potkala Andrewa, byla jsem ráda, že mě osud přivedl do Ashby Hall a místnosti 229.

„Dobře, třído,“ řekl Haddis obvyklým nudným tónem. „Zavolám první dvě jména. Sejdete dolů, postavíte se vedle mého stolu a nahlas přečtete svůj příspěvek ostatním studentům. Chci, aby z papíru četli oba partneři. Jakkoliv se rozhodnete to udělat, je zcela na vás, ale prosím, domluvte se, než sejdete sem dolů. Nemám celý den na to, než se dohodnete.

Byl čas na představování, jak říkali, a já se nemohla dočkat, až všichni začnou, abych se mohla přesunout dozadu do Drewovy řady a promluvit si o tom, jak naše téma odprezentujeme. Dlaně mi zvlhly a v ústech jsem měla sucho. Ale proč? Včera v noci jsem s ním byla sama v bytě a tak špatné to nebylo. Proč jsem se začala potit právě teď, tady ve škole? Možná proto, že jsme se museli postavit před třídu a mluvit. Možná proto, že jsem si nebyla úplně jistá, jak to všechno dopadne.

„Sanderson a Althorp,“ slyšela jsem, jak profesor hlasitě řekl. Bylo to tak hlasité, až se zdálo, že celá místnost zazvonila mírná ozvěna. Musel si to uvědomit, protože se poté mírně zašklebil. Jakmile byli studenti dole, po špičkách jsem se přesunula k Drewovi.

„Ahoj,“ zašeptala jsem, když jsem si sedla vedle něj.

„Ahoj, ty,“ řekl na oplátku.

„Byla jsem trochu zklamaná, že jsi zmizel, když jsem ráno vstala,“ řekla jsem co nejtišším hlasem, aby to nikdo neslyšel.

Zazubil se. „Dostala jsi můj vzkaz?“

Usmála jsem se uvnitř i zvenku. „Dostala.“

Podíval se na mě, a pak obrátil pozornost na někoho, kdo na nás zíral.

„Co se děje?“ Zeptala jsem se znepokojeně.

„Nic. Prostě o tom všem nemůžu mluvit ve třídě. Můžeme se později setkat u tebe doma a promluvit si?“ Zeptal se, jako by potřeboval povolení, aby mě přišel navštívit.

„Jistě,“ odpověděla jsem. „Je něco špatně?“ Zeptala jsem se.

„Vůbec ne. Jen potřebuji probrat nějaké věci o mém životě, a jak to pro mě funguje,“ řekl uklidňujícím tónem. „Prozatím jsme, tady všem na očích jen partnery projektu.“

Cítila jsem z jeho komentáře bodnutí. Drew byl tak nepolapitelný a strohý, přestože včera v noci se zdál, jako otevřená kniha. Četla jsem jeho signály špatně? Proč jsem měla najednou pocit, že mě odmítal? No, to brzy zjistím.

„Jasně,“ souhlasila jsem.

Věděla jsem, že se o mě staral, tak jsem se snažila ze všech sil nechat to být a soustředit se na ostatní studenty, kteří mluvili.

„Ach, jo, zapomněla jsem,“ řekla jsem, když jsem se k němu naklonila. „Jak si rozdělíme naši práci? Jakou část chceš přečíst?“

Vzal mi papír z ruky a prolétl si ho. „Přečtu tohle, protože to byly mé nápady a ty to můžeš přečíst odtut dolů,“ řekl, když mi ho podal zpátky.

„To zní dobře,“ řekla jsem s úsměvem.

Viděla jsem, jak se díval dolů, a všimla jsem si, že na nás ten kluk stále zíral a věděla jsem, že něco nebylo v pořádku. Do prdele. To byl Clayton z kavárny. Nemohla jsem to nechat až na později. Tehdy jsem vědět, o co šlo.

„Proč se na nás tak dívá. Něco ho štve?“

„Ne, nemyslím. Kdo ví, proč se na nás dívá. Vždycky byl trochu divný.“

Usmál se na mě a vzal si papír zpět. Věděla jsem, že to udělal proto, aby to vypadalo, jako bychom diskutovali o projektu. Co Drew skrýval?

„Noble a Harrington,“ oznámil Haddish. „Jste na řadě.“

Sešli jsme s Drewem dolů a otočili se tváří k velké učebně, která byla stále téměř z poloviny plná studentů. Začal číst nahlas své nápady. „Sociální média a jejich dopad na kulturu mimo Anglii je nejvíc fascinující téma,“ řekl.

Občas vypadal, jako obyčejný teenager, ale ve třídě jasně věděl, o čem mluvil a škola pro něj nebyla jen zábava. Byl tam, aby se skutečně učil a získal vzdělání. Chtěl kariéru, kde by mohl změnit životy ostatních a to bylo něco, co bylo třeba obdivovat. Také jsem chtěla být tím, kdo změní svět. Věděla jsem, že společně s Andrewem dokážeme všechno, co si usmyslíme a tento projekt pro nás bude teprve začátek.

Poté, co skončil, jsem mu vzala papír a začala číst svoji část. Slyšela jsem, jak se můj hlas ozýval po celé místnosti, a cítila jsem v sobě nervózní chvění. Nebyla jsem zvyklá být před tolika lidmi najednou a musela jsem mluvit na téma, o kterém jsem věděla velmi málo. Věděla jsem, že Drew byl díky svému postavený zvyklý přednášet.

Pravděpodobně to dělal většinu svého života. Ve světle reflektorů mu bylo příjemně. Já na druhou stranu ne. Dokázala jsem to projít a uvítala potlesk našich spolužáků, když jsme skončili.

Oba jsme se potom usmáli a zamířili po schodech na svá místa.

„Slečno Noble, pane Harringtone, můžete odejít, pokud chcete, ale můžete zůstat a vyslechnout své spolužáky,“ řekl Haddish a znělo to, jako by měl něco v krku.

Byl afektovaně strojený. Byl honorace a věděl to. Byl to elitář, na které Andrew ani jeho rodina vůbec nedělali dojem nebo tak se mi alespoň zdál. Možná se tak choval, aby se Drew ve třídě cítil lépe. Třeba byl profesor Haddish do mladého Andrewa, možného budoucího krále, zamilovaný stejně, jako zbytek světa.

Určitě to byl jeho životní cíl, kdyby se říkalo, že kdysi učil na Univerzitě Whitby, anglického krále Andrewa. Teď mi Haddish dával větší smysl. Určitě ho budu na příští hodině pozorně sledovat, abych zjistila, jestli uvidím nějaké známky toho, jestli byl Drewem uchvácený.