RA - 6. kapitola

 Překlad: Marťa

Eliza

Když jsem držela na klíně své knihy, nemohla jsem se dostat přes to, že na mém gauči, v mém bytě, seděl princ Andrew Harrington! Stále jsem měla ke královským, jako k celku, výhrady, ale přiznejme si, nestávalo se každý den, aby měla nějaká dívka Jeho královskou Výsost jen půl metru od sebe.

Měli jsme spoustu práce, kterou jsme museli udělat, a já se opravdu snažila přijít s dobrými nápady, které bych mu mohla předložit, ale začínala jsem jím být trochu zaujatá. Bylo to tím, že byl z královské rodiny? Nebo tím, že byl k smrti nádherný? Nebo možná oboje?

Rozhodně to druhé, pomyslela jsem si. Přestože na mě tak nepůsobil na parkovišti ani ve škole. Ale tam, na mé pohovce, mě vážně dostával. Cítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo, a dlaně se mi začaly potit. Přestaň s tím, ty hloupá školačko! Máš práci!

„Tak?“ Zazněl v mrtvém tichu jeho chraplavý hlas a já se strašně lekla.

„Och!“ Zvolala jsem, když jsem málem spadla z gauče.

Oba jsme se zasmáli.

„Omlouvám se, chtěl jsem říct, abys začala,“ řekl.

„To je v pořádku,“ odpověděla jsem.

Když jsem se na něj podívala, všechno se změnilo. Nálada byla jiná, lehčí. Zdálo se, že místnost zalévala měkká záře. Jeho tvář byla ještě hezčí, než když jsem se na něj podívala před deseti minutami.

Co se stalo? Mohlo za to víno? Byla jsem opilá? To muselo být ono. Alkohol mi stoupl do hlavy a způsobil, že jsem se trochu uvolnila.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se tiše.

„Co? Jistě. Jo,“ řekla jsem, když jsem se snažila přijít na to, co se sakra dělo. „Myslím, že bych už asi neměla pít to víno, dokud nedoděláme tu práci.“

„Jo, já už si pivo taky nedám,“ řekl, když odložil láhev na stůl vedle sebe.

„Tak, tady je to, co zatím mám.“ Podala jsem mu papír, na který jsem čmárala. Sledovala jsem, jak jeho nádherné šedé oči prolétly stránku odshora dolů. Kývnutí mi dalo vědět, že se mu moje nápady líbily, což mě nesmírně potěšilo. Cítila jsem jakési uspokojení. Jako by mi učitel dal skvělou známku. Proč? Proč najednou záleželo na tom, co si Andrew myslel o mých nápadech? Byla jsem silná, nezávislá žena, která nepotřebovala nikoho, kdo mě pohladí, abych se cítila lépe.

„Myslím, že jsi přišla na několik dobrých nápadů,“ řekl, když mi položil podložku s papírem na klín.

Mírný dotek jeho ruky na mé noze způsobil, že ve mně probudil pocit, který jsem nikdy předtím necítila. Podívala jsem se na něj a usmála se.

Bože, byl nádherný!

Byl to nejkrásnější chlap, jakého jsem kdy viděla. Před tímto okamžikem jsem si neuvědomila, že jsem se na něj předtím skutečně podívala. Právě jsem se podívala přímo na něj, ne kolem něj.

„Děkuji,“ podařilo se mi odpovědět. „Myslím, že bychom mohli napsat nějaké na papír a připsat dva nebo tři tvé.“ Ukázala jsem na své poznámky.

„To zní dobře.“

Tvář mi hořela a já neměla ani ponětí o tom, že jsem se uměla červenat. Co se to se mnou dělo? Cítila jsem, jak rudnu a najednou se mi zatočila hlava. Nebyla jsem si jistá, co to bylo, ale nikdy předtím jsem se tak s nikým necítila.

„Myslím, že si dám trochu vody. Chceš taky?“ Zeptala jsem se.

Musela jsem něco dělat. Začínala jsem se v tom tílku potit a to bylo to poslední, co jsem chtěla, aby viděl.

„Jistě, děkuji.“

Otevřela jsem lednici a jen tam stála a nechala se obklopovat chladným vzduchem. Á, to bylo tak osvěžující. To by mělo stačit.

„Tady máš.“ Když jsem se vrátila do obývacího pokoje a znovu si sedla vedle něj, podala jsem mu láhev.

„Děkuji mnohokrát. Myslím, že mi to pivo nesedlo,“ prohlásil, než vypil polovinu láhve minerální vody.

Zasmála jsem se. „Ano, myslím, že víno také nebyl dobrý nápad.“

„Tak?“ Zeptal se.

„Tak...“ odpověděla jsem mu.

„Co teď?“ Vypadal stejně zvědavě, jako já.

„Aha. Mohu dnes napsat souhrn a přinést ho na hodinu.“

„To zní skvěle,“ řekl váhavě.

Měla jsem pocit, že se mu nechtělo odejít, protože se ani nepohnul. Jen tam seděl a zíral na mě.

„Ještě něco?“ Zeptala jsem se.

„Chceš se mě zbavit, že?“ Myslela jsem si, že žertoval, ale jistě jsem ho jen nedokázala správně přečíst.

Pohnula jsem prsty a hledala správnou odpověď. „No, jsi tady vítán...“

Přerušil mě. „Elizo, v tomto semestru budeme velmi úzce spolupracovat. Myslím, že bychom se o sobě měli dozvědět trochu víc.“

Když mluvil, obklopila mě atmosféra důvěry, kterou jsem předtím se žádným mužem necítila.

„Aha... co bys chtěl vědět?“ Otočila jsem se k němu a zkřížila před sebou nohy.

„Všechno. Kromě tvého jména a místa, kde žiješ, o tobě nic nevím. Takže můžeš začít odkudkoliv chceš,“ dodal.

„Dobře, no, narodila jsem se v jižním Londýně, celý život jsem chodila do veřejné školy a teď jsem na univerzitě.“ Byla jsem rychlá a šla jsem k věci, aniž bych prozradila mnoho podrobností o svém původu. „Teď ty,“ řekla jsem, než jsem se napila vody.

Od srdce se zasmál. „Obávám se, že budu potřebovat víc informací. Jistě je toho víc a já nejsem jasnovidec.“

 Jeho úsměv byl krásný. Zuby měl dokonale rovné a bílé, jako sníh, který ležel na zemi. Bylo zřejmé, že pocházel z bohaté rodiny. Pouze ty nejbohatší děti vyrůstali s pravidelnou péčí zubařů. Jeho čelist byla silná a vypadal téměř drsně. Nebyl krásný, jako někteří členové královské rodiny, ale byl mužnější a robustnější.

„Obávám se, že to je všechno. To, co vidíš, jsem já,“ řekla jsem, když jsem se na gauči posunula.

„Dobře, tak kde mám začít?“ Zeptal se, když vzhlédl ke stropu a předstíral, že byl hluboce zamyšlený.

„No tak,“ povzbudila jsem ho.

„Dobře, před osmnácti lety jsem se narodil anglické královně. Jsem druhý v pořadí na trůn, i když někteří říkají, že já budu nakonec tím, kdo ho zdědí. Mám jednoho bratra Edwarda, sestru Abigail, švagrovou Maggie, jednoho synovce Heatha a jedno na cestě, i když nevíme, co to bude. Jak mi to jde?“ Usmál se a zvedl obočí. Byla jsem si jistá, že chtěl vědět, jestli jsem souhlasila s jeho odpovědí.

„Drew, všechno, co jsi mi právě řekl, jsem už slyšela. Chci říct, kdo nezná všechny podrobnosti? Zatraceně, jsi princ. Tvoje matka je královna. O vaší rodině jsme se učili na základní škole. Takže tyhle věci už vím.“

Zasmáli jsme se spolu. Zdálo se, že se jeho pískově hnědé vlasy ve světle mého obývacího pokoje leskly a to natolik, že jsem chtěla natáhnout ruku a prohrábnout je prsty. Ale nemohla jsem. Neexistovala možnost, že bych se ho dotkla bez dovolení.

„Teď jsem na řadě,“ řekl.

Zhluboka se nadechl a přimhouřil oči. Věděla jsem, že se asi pokoušel vymyslet dobrou otázku.

„Aha, mám to!“ Zvolal s lusknutím prstů. „ Jak se jmenují tvoji rodiče?“

Usmála jsem se. „Ta je dobrá. Jsou to Oliver a Martha Noble.“

„Dobře,“ pokračoval. „Máš nějaké sourozence?“

„Ano, mám starší sestru, Mary Ann. Je jí osmadvacet.“

„Teď se někam dostáváme,“ řekl s úsměvem. „Čím se tedy živí tví rodiče?“

Této otázce bych se raději vyhnula, zvláště s princem. Ne, že bych se styděla za to, co dělala moje matka, ale práce mého otce bylo velmi choulostivé téma, které jsem s ním nechtěla probírat.

„Víš co? Myslím, že naše malá hra na dvacet otázek skončila. Začínám být ospalá,“ řekla jsem s předstíraným zívnutím.

„Ale no tak.“ Řekl, když se podíval na hodinky na zdi za ním. Bylo teprve devět třicet a já věděla, že mi na to, co jsem právě řekla, neskočil.

„Nechceš, abych věděl o tvých rodičích?“ Zeptal se tiše.

„Ne, to jen...“ děsila jsem se, že bych mu musela všechno vysvětlit.

„Co? No tak, můžeš mi říct cokoliv,“ přemlouval mě hlasem hebkým, jako med.

Bože, toho jsem se děsila ode dne, kdy jsem ho uviděla ve třídě. Nechtěla jsem, aby to věděl. Nechtěla jsem, aby to věděl kdokoliv.

„Prosím, Elizo,“ řekl tak jemně, až jsem ztratila směr myšlenek. „Víš o mě všechno, řekni mi teď o své rodině.“

Nevěděla jsem, jestli to bylo jeho břidlicově šedýma očima nebo způsobem, jakým právě vyslovil mé jméno, ale přišla jsem o rozum a uvnitř mě se začalo rozlévat teplo.

„Dobře, fajn. Slib mi, že to nezmění nic na našem přátelství,“ řekla jsem, nejistá, zda ta informace všechno změní nebo nezmění nic.

„Slibuji.“ Řekl a myslel to vážně.

„Dobře,“ řekla jsem s obrovským povzdechem. „Můj otec se jmenuje Oliver Noble, ale není to celé jeho jméno.“

Zastavila jsem se. Jak jsem mu mohla říct, kdo byl ve skutečnosti můj otec? Jak jsem se na něj mohla podívat, až to bude vědět? Nebo ještě lépe, bude se se mnou chtít přátelit i poté, co pozná pravdu?

„Dobrá, tak jaké je jeho celé jméno?“ Zeptal se nevinně.

„Jmenuje se James Oliver Noble.“

Čekala jsem jeho reakci na tu bombu, kterou jsem na něj právě hodila. Až na to, že žádná nepřišla.

„Myslím, že nechápu. Má to něco znamenat?“

Naklonil se dopředu a vnikl do mého prostoru.

Vydechla jsem úlevou. „Vůbec ne. Je to jen jeho jméno.“

Nesmírně se mi ulevilo, přinejmenším, že zapomněl na fakt, že jsem právě vyklopila, kdo byl můj otec. Předpokládala jsem, že ho přivede k šílenství pouhá zmínka o jménu mého otce. Zjištění, že otec vašeho kamaráda pracoval pro největší bulvární plátek v Londýně, ve kterém se vaše rodina stala terčem nespočetných článků, pravdivých nebo ne, bylo něco, co by přátelství pravděpodobně ihned ukončilo. A pravděpodobně by to pošpinilo mé jméno i ve škole.

Nechtěla jsem, aby se identita mého otce dostala ven, ale zdálo se, že na Drewa to nemělo žádný vliv, a tak jsem dál mluvila o svých rodičích.

„Moje matka je úžasná žena. Je laskavá, velkorysá a má ten nejhorší smysl pro humor. Vždycky nás ztrapňuje nějakými barvitými vtipy. Přísahám, že si někdy myslím, že ta žena nemá filtr.“

„A co tvá sestra? Má stejný smysl pro humor, jako vaše matka?“ Zeptal se, zíral na mě a visel na každém mém slově.

Upřímně se zajímal o to, odkud jsem pocházela a co dělali mí rodiče. Bylo to osvěžující a nervy drásající zároveň. Chtěla jsem ho lépe poznat. Chtěla jsem, abychom mezi sebou měli vazbu a stali se přáteli, ale věděla jsem, že to bylo jen zbožné přání. Bylo jen otázkou času, kdy se dozví o mém otci a strašně jsem se bála, že to pak ukončí.

Musela jsem si připomenout, abych se s ním příliš nesbližovala. Aby mi tolik neublížilo, až to všechno vyjde najevo.

„Ehm, ne. Ona je po tátovi,“ dala jsem mu tu nejkratší možnou odpověď v naději, že mu to bude stačit a pochopí narážku, že má odejít. I když jsem zjistila, že jsem nechtěla, aby šel.

„Co dalšího bys o mně chtěla vědět?“ Zeptal se k mému překvapení.

Byla jsem ráda, že otočil pozornost na sebe.

„Dobře, tak třeba...“ Snažila jsem se vymyslet dobrou otázku. „Aha, mám to! Jsi chytrý nebo za tebe někdo dělá veškerou práci?“

Naklonil hlavu na stranu a zamračil se na mě. „Opravdu?“ Zeptal se s opovržením.

„Hej, je to dobrá otázka. Viděl jsi v poslední době všechny ty lidi ve zprávách, kteří mají problémy studovat na vysoké škole, ale nemají dostatečně dobré výsledky testů, aby je na ně přijali?“ Snažila jsem se svou otázku ospravedlnit.

„No tak,“ řekl klidně. „Nevěř tak rychle všemu, co slyšíš. Než je začneš soudit, měla bys počkat, až vyjdou najevo všechna fakta.“

Měl pravdu. Bylo to podruhé, co jsem něco předpokládala o jeho životě – jeho intelekt – a bylo zřejmé, že jsem ho urazila. Rozhodla jsem se na základě některých zpravodajských článků a příběhů, které každou sekundu zaplavovala sociální média, a to nebylo fér.

„Máš pravdu. Omlouvám se,“ řekla jsem.

„O nic nejde. Celý můj život je moje rodina součástí tiskového bahna a bulváru. Téměř všechno, co otisknou, je buď vytržené z kontextu, nebo je to naprostý opak pravdy, jen aby se prodalo několik kopií toho odpadu.“

Ó můj Bože! Bude mě nenávidět, až zjistí, že můj otec pracoval pro bulvár. Mám mu to říct teď nebo to nechat být? Možná bych to mohla nechat být a modlit se, aby to nezjistil, dokud neskončí semestr. Do té doby bude naše práce hotová a my se budeme moci posunout dál.

To bylo přesně to, co bych udělala. Rozhodla jsem se za méně, než deset sekund, že mu o své rodině nic jiného neřeknu.

„Andrew,“ řekla jsem pochmurně a srdce mě pro něj bolelo, jako kdybych ty lži do tisku napsala místo otce já.

„Ano?“ Odpověděl.

„Je mi moc líto, že ty i tvoje rodina musíte číst a poslouchat ty věci, které o vás píšou. Nesnáším tyhle typy časopisů.“

Myslela jsem vážně každé slovo, které jsem řekla. Vždycky jsem je nenáviděla. Nenáviděla jsem, čím se můj otec živil, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Díky tomu jsme měli co jíst a čím zaplatit účty. Jiný život, než v jakém jsem vyrostla, jsem neznala.

„Elizo, naučil jsem se s tím vypořádat. Jakkoliv je to špatné, jsem si jistý, že na světě existují lidé, kteří to mají mnohem horší, než já a moje rodina. Po celém světě jsou hladovějící děti a lidé bez přístupu k pitné vodě. Jako princ chci využít svůj vliv, abych pomohl těm, kteří mají méně štěstí.“

Moje srdce při jeho soucitných slovech vůči chudým lidem roztálo. Nejen, že byl nádherný, ale měl také obrovské srdce. Jak jsem si přála, aby jemu i mě tohle přání jednoho dne splnilo, ale věděla jsem, že to nebylo možné. Existovalo příliš mnoho překážek a tajemství, které by, pokud by to všechno jednou prasklo, všechno zničily. Ne, bylo lepší, kdybychom zůstali studijními partnery a na jaře šli oba vlastní cestou.