RA - 2. kapitola

 Překlad: Marťa

Eliza

„Zatraceně!“ Zakřičela jsem, jako by se tím něco změnilo. „Co teď?“ Chtěla jsem vědět. Nikdo však neposlouchal. Nebo kdokoliv, komu by na tom záleželo. Drew Harrington, zatracený anglický princ, mě nechal stát v chladu a to z dobrého důvodu. Hloupě jsem na něj zírala, když mi nabídl pomoc. Byla jsem na něj hrubá, když mi nabídl pomoc. Těmi krátkými odpověďmi jsem k němu byla hrubá. Co bych mohla říct? Bylo jasné, že se mi porouchalo auto. Nečekala jsem, že mi to osladí – doslova latéčkem a pečivem, ale chápala jsem ironii toho gesta. Zasloužila jsem si to.

Byla jsem sama. Trvala jsem na tom, že to dokážu – přestěhovat se do města a začít žít, jako dospělá. Nečekala jsem, že se mi to zatracené auto pokazí hned první den školy. Měla jsem vážně štěstí.

Na přání rodičů jsem se přihlásila na nejdražší školu v celé Anglii, Univerzitu Whitby a byla jsem přijatá. Byl to nejšťastnější den v mém životě, když jsem otevřela tu obálku a uviděla své jméno vedle studentského čísla.

Předchozí dva roky života jsem strávila každý večer, víkendy a celé léto prací po škole a snažila se ušetřit na univerzitu, kolik jsem jen mohla. A povedlo se mi to. Jedinou výpomoc, kterou jsem od rodičů potřebovala, bylo auto, které by mi umožnilo dostat se z koleje do práce v kavárně, protože jsem musela pracovat, abych si mohla dovolit život v Londýně na vlastní pěst. Můj táta mi dal rodinné auto, starý hatchback, který byl starší, než já. Řekl, že si sem nemohu dost dobře vzít kolo, na kterém jsem dva roky jezdila do práce. Ne, potřebovala jsem skutečné vozidlo. Teď jsem potřebovala jedno, které by skutečně fungovalo! O autech jsem nic nevěděla, kromě toho, kam natankovat benzín.

Právě jsem skončila ranní směru v The Pour Pauper, a když jsem nastartovala, abych odjela do školy, začala se mi zpod kapoty valit pára. Motor stále běžel, i když zněl hrozivě. Bála jsem se, že když se pokusím s ním jet, něco mu upadne.

Musela bych zavolat odtahovku, aby tu hromadu šrotu odvezli do servisu. Nemohla jsem si dovolit ani jedno z toho, ale nechtěla jsem o pomoc žádat svého otce. Najdu způsob, jak to vyřešit, stejně jako jsem vyřešila školu. Milovala jsem svou nezávislost a byla jsem odhodlaná se postavit na vlastní nohy – i když jsem kráčela do nepředvídatelné budoucnosti.

Podívala jsem se na hodinky a uvědomila si, že už jsem měla zpoždění na hodinu. „Vážně? Může být dnešek ještě horší?“ Zeptala jsem se posměšně. Pak jsem si vzpomněla, jak maminka vždycky říkala, abych tu otázku nepokládala, protože život zajistí, aby se něco horšího opravdu stalo.

Zmeškala jsem jeden semestr, protože jsem musela pracovat ještě několik měsíců, abych ušetřila dost peněz na dokončení splátky na to, co stipendium nepokrývalo. Měla jsem pocit, že jsem díky tomu za ostatními studenty zaostávala. Oni měli za sebou už pět měsíců a já teprve začínala. Všichni už si našli přátele a já byla ta nová, která tam neznala živou duši. Budu tvrdě pracovat a udržovat si dobré známky a zůstanu na univerzitě bez ohledu na to, co jsem musela udělat. Byl to můj jediný pokus o to, být opravdu někým a udělat se svým životem něco skvělého. Ani jeden z mých rodičů na univerzitu nešel a já byla sakramentsky odhodlaná být první.

Praštila jsem kapotou svého starého auta a oprášila si špinavé ruce ve snaze zbavit se co největší špíny. Moc se mi to nepovedlo. Při pohledu dolů jsem si všimla, že se zdálo, že můj kabát unikl bez úhony. Popadla jsem z předního sedadla své knihy a zamkla dveře, i když jsem si nebyla jistá proč. Nikdo by ho neukradl. Kladla jsem jednu nohu před druhou a tři bloky k univerzitě jsem kráčela svižným krokem.

***

Podívala jsem se na hodiny v hale a uvědomila si, že mám zpoždění patnáct minut, a tak jsem se rozhodla přidat ještě pár, když jsem se zastavila v koupelně a umyla si ruce. Co na tom záleží? Věci už se pokazily, tak proč prostě nezajít dál a nedat tomu korunu.

Když už jsme mluvili o koruně, jak si princ Andrew Harrington myslel, že se mi pokusí „pomoci“ opravit moje auto?

Byla jsem ráda, že jsem odmítla nabídku jeho pomoci. Neexistovala možnost, že bych ho nechala pro mě cokoliv udělat. Věděla jsem, jak to fungovalo. Něco pro mě udělá, a pak bude něco čekat na oplátku. Oko za oko, jak se říká. Quid pro quo. No, tak s touhle dívkou ne. Já jdu svou vlastní cestou. Vždy jsem šla a vždy půjdu. Bylo mi jedno, jestli to znamenalo, že budu muset každý den chodit do školy pěšky. Nedovolím, aby si princ myslel, že si mě mohl jakýmkoliv způsobem zavázat.

Při pohledu do zrcadla jsem si všimla rozmazaného mastného fleku na tváři. „No skvěle!!“ Řekla jsem trochu nahlas. Cítila jsem se v rozpacích, otočila se a opatrně se sklonila, abych se podívala na spodní část kabinek a ujistila se, že jsem byla sama. Ke své úlevě jsem byla.

Než jsem si umyla obličej a ruce, pustila jsem vodu a nechala ji téct, dokud nebyla horká. Byla jsem přinejmenším frustrovaná.

Možná bych se dnes měla vrátit do svého bytu a dnes ráno hodiny vynechat.

„Ne!! Vzpamatuj se,“ řekl jsem, jako bych mluvila s někým jiným. Někdy jsem to dělala. Moje občasné rozhovory pro sebe byly vše, co mě občas přimělo, abych se „vzchopila a letěla správně,“ citujíc svého otce.

Hodila jsem papírový ručník do koše a naposledy se na sebe podívala, než jsem odešla. Bylo to, jako bych najednou místo sebe viděla někoho jiného. V tu chvíli jsem začala všechno zpochybňovat.

„Co tady děláš, Elizo?“ Zeptala jsem se nahlas. „Nepatříš mezi tyhle elitáře.“

Zírala jsem na zrcadlo a doufala, že najdu tu dívku, která právě přede dvěma minutami mluvila. Kde byla? Možná si uvědomila, že sem nepatřila a vypadla odsud, dokud mohla. Podívala jsem se na své vlasy, rozcuchaný chumel. Byla to jen jedna z nevýhod přirozeně kudrnatých vlasů. Moje líčení nebo jeho zbytky díky nutnosti odstranit tu mastnou šmouhu – byl tragické. Vypadala jsem nemocně. Měla jsem prostě odejít a jet domů k tátovi a mámě. Ano, myslela jsem si, že to bych měla udělat.

 Ještě jednou jsem se podívala na tu ubohou dívku, která se tolik snažila, aby se sem dostala a uviděla jsem porážku. Neviděla jsem tu, která celé hodiny studovala, ani která pracovala nekonečné hodiny až do vyčerpání, jen aby si našetřila na to, aby na tomto prestižním místě mohla být.

Ne, viděla jsem dívku, která se do těchto míst, kde se pohybovala horní část společnosti, nehodila. Viděla jsem dívku, která snila ve velkém, aniž by uvažovala o tom, co udělá, jakmile se její sen splní. Viděla jsme, tu dívku plnou pochybností o sobě. Nenáviděla jsem ji.

Taková dívka jsem nebyla. Byla jsem ta, která tvrdě pracovala, aby vydělala peníze a mohla navštěvovat prestižní univerzitu. Byla jsem dívka, která studovala, když se její přátelé bavili. Byla jsem dívka, která si uvědomovala své sny, když otevřela dopis o přijetí, který ji vítal na Univerzitě Whitby. Nechtěla jsem dopustit, aby mě sebepodceňování nebo rozbité auto oddělily od dosažení svých snů. Patřila jsem sem stejně, jako kdokoliv jiný, možná ještě víc.

„Teď běž a jdi do té třídy, slečinko. Zasloužíš si tady být víc, než polovina těch bohatých snobů, kterým jejich matky a otcové pravděpodobně zaplatili za to, aby je sem dostali!“

Popadla jsem své knihy, nahodila úsměv a kráčela chodbou se svým novým přístupem k učebně, kde započnu svou cestu.

Když jsem otevřela dveře, viděla jsem, že třída byla téměř úplně plná. Akademický poradce mi to řekl, už když jsem se registrovala, ale bylo pro mě trochu překvapivé vidět, že bylo téměř každé místo té velké učebny zaplněné. Naštěstí jsem vzadu uviděla volné místo. Fíha! Vyhnula jsem se kulce! Nechtěla jsem být tou, kdo přijde pozdě a ještě bude muset projít kolem stovky dalších studentů, aby si našla místo, kam se posadit. To by bylo opravdu trapné. Tomu bych se raději vyhnula.

Otevřela jsem učebnici na kapitole, která byla napsána na tabuli a pokusila se dohledat místo, o kterém mluvil profesor Haddish. Také jsem zapnula nahrávání na svém telefonu, abych si přednášku mohla přehrát později, až budu sama ve svém bytě. Slyšela jsem, jak ostatní říkají, že je užitečné nahrávat si profesory, aby v přiděleném časovém období získali všechny informace, protože mluvili rychle.

Byla jsem tam, univerzitní studentka se svými knihami a svým místem ve třídě. Nemohla jsem být na své úspěchy pyšnější. Kdybych nevypadala hloupě nebo by mě na to nepoukázalo, udělala bych si selfie na Instagram. Když jsem se rozhlédla a soudě podle pohledu některých dívek, bych řekla, že ony to už udělaly nebo o tom také přemýšlely.

Když profesor Haddish hovořil o nudných detailech nějakého chlapa v Africe a jeho karavanách ze zlata, napadlo mě, jestli bych mohla napsat mamince a dát jí vědět, že jsem byla ve třídě na skutečné univerzitě, se skutečným profesorem podle dole vpředu.

Byla jsem tak nadšená, že jsem tady byla a chtěla jsem se o to s někým podělit. Rychle jsem se rozhodla, že jí pošlu zprávu později a budu věnovat pozornost přednášce, zejména v první den.

Vlastně jsem se na tuto hodinu netěšila, ale byla to podmínka mého vzdělávání. Antropologie mě vůbec nezajímala, ale byla to nutnost, tak jsem se vzpamatovala a rozhodla se ji využít co nejlépe. Byla jsem odhodlaná dostat z předmětu nejlepší možnou známku, přestože jsem byla trochu naštvaná, že šlo o něco tak triviálního, jako pro mě povinný kurz.