RA - 16. kapitola

 Překlad: Marťa

Eliza

Připlížilo se ke mně ráno a zanechalo ve mně pocit, jako bych moc nespala. Při pohledu na hodiny jsem viděla, že jsem ve skutečnosti spala dvanáct hodin. Bylo téměř poledne a já byla překvapená.

„Páni, musela jsem být velmi unavená, že jsem spala tak dlouho a stále jsem ospalá,“ řekla jsem, když jsem klopýtala do koupelny, abych se vyčůrala a vyčistila si zuby.

Seděla jsem na posteli, protahovala se a vzala telefon do ruky. Nebyly tam žádné zprávy od Drewa, a tak jsem se rozhodla spolknout hrdost a zavolat mu.

Zazvonilo to čtyřikrát, než se zapnula hlasová zpráva. „Drew, ahoj, tady je Eliza. Ehm, nejsem si jistá, kde začít, ale jen chci, abys věděl, že je mi velmi líto, že jsem neodpovídala na tvé hovory a zprávy. Měla jsem pro to pádné důvody, ale nechci je říkat do hlasové schránky. Ocenila bych, pokud bys mi zavolal, až si to poslechneš. Drew…“ Zakoktala jsem se a nebyla si jistá, zda to mám říct nebo ne. „Miluji tě a strašně mi chybíš. Pokud mi dovolíš, abych ti to všechno vysvětlila, myslím, že pochopíš, proč jsem se od tebe držela dál.“

Tady to bylo. Mé srdce v hlasové schránce. Teď budu čekat a doufat v to nejlepší.

Nudilo mě, že škola několik příštích dní nebude, tak jsem se rozhodla popadnout kávu a pak jít do tělocvičny. Byl to nejlepší způsob, jak se zbavit své úzkosti. Pět mil běhu na běžeckém pásu by mě připravilo o značnou míru energie, která by mi zůstala, ať už by byla pozitivní nebo negativní.

Bylo mi to jedno. Potřebovala jsem vybít svou bolest. Zoufale jsem potřebovala někam vrhnout veškerý svůj hněv na Claytona, Poppy a všechny Drewovy přátele. Potřebovala jsem se potit a cvičit, abych se zbavila všech svých frustrací. Pokud jsem znala Drewa, pravděpodobně dělal ve svém bytě to stejné. Miloval cvičení a já si představovala, že poslední dva dny zvedal železo, aby se zbavil své bolesti.

***

Den plynul, aniž by se Drew ozval a já si začínala dělat trochu starosti. Tento týden měl každý den čtyři hodiny trénovat ragby kvůli zápasu, který měl být v neděli, ale to, kde byl zbytek času, bylo nad moje schopnosti uhodnout. Možná byl se svou rodinou. Rád navštěvoval svoji matku, jak jen mohl, takže jsem se snažila nedělat si starosti. Pokud jsme měli věci mezi námi vyřešit, potřebovali jsme si nejdříve promluvit.

Po rychlém výletu do obchodu s potravinami jsem si udělala salát a k tomu pila dietní nealkoholický nápoj. Nebyla to má první volba. To by byla pizza, ale vždycky jsem byla emocionální jedlík a nechtěla jsem se poddat nervům jen proto, že byly zmatené.

Přečetla jsem několik kapitol z psychologie, když jsem pomalu večeřela. Snažila jsem se ze všech sil držet myšlenky od Drewa, ale s každou další hodinou to bylo těžší. Tak moc mi chyběl a modlila jsem se, aby mi zavolal. Ani jsem nevěděla, jestli dostal moji zprávu. Možná ano a ignoroval mě kvůli tomu, jak jsem to mezi námi pokazila. Přiznám se, že jsem to moc nezvládla, ale doufala jsem, že mi dá alespoň příležitost to vysvětlit, abychom se mohli posunout dál. Nevypadalo to dobře, a jak večer postupoval, byla jsem pořád mrzutější.

Bez přemýšlení jsem zvedla telefon a znovu vytočila jeho číslo a byla překvapená, když jsem ho slyšela odpovědět.

„Haló,“ zněl, jako by spal.

„Drew?“ Zeptala jsem se, nejistá, jestli to byl nebo nebyl on.

„Hm, jo,“ řekl velmi omámeným tónem.

„Ahoj, co děláš?“

Na lince bylo ticho.

„Jsi tam?“ Zeptala jsem se a přemýšlela, jestli mi nezavěsil.

„Jo, jsem tady.“

„Děje se něco? Jsi v posteli?“

Slyšela jsem šustění povlečení, když se převalil na posteli.

„Jo, zdřímnul jsem si. Posledních pár dní jsem dost unavený.“

„Poslala jsem ti zprávy a nechala ti několik hlasových zpráv. Nebyla jsem si jistá, jestli jsi je dostal nebo ne.“

„Uh, ne. Zprávy jsem nekontroloval.“

Jeho odpovědi byly krátké a bylo zřejmé, že neměl zájem se mnou mluvit.

„Existuje možnost, že bychom si mohli promluvit? Chci ti vysvětlit, co se onehdy stalo a proč jsem tak zmizela. Drew, je mi to moc líto.“

Slyšela jsem, jak otevřel zásuvku, než si odkašlal. „No, jo, můžeme to nechat na zítra? Jsem unavený a chci se vrátit do postele.“

„Ano, samozřejmě, že můžeme,“ řekla jsem s úlevou, že byl přinejmenším ochotný se posadit a promluvit si se mnou. „Drew?“

„Jo?“

„Miluji tě.“ Musela jsem dodat, pokud to bylo to poslední, co mu řeknu. Milovala jsem ho a chtěla jsem, aby to věděl.

„Poslyš, musím jít, ale uvidíme se,“ řekl těsně předtím, než zavěsil.

Žádné „miluji tě“ na oplátku, žádné „kde jsi byla?“, žádné „chybíš mi“. Nic než: „Uvidíme se.“ To nebylo to, co jsem chtěla slyšet, ale alespoň to bylo něco.

Šla jsem spát brzy a přemýšlela, co proboha dělal, že ho to tak unavilo. Pak mi to došlo – trénink ragby. Musel být vyčerpaný a potřeboval tolik spánku, kolik jen mohl mít, chudák.

„Celý tenhle zmatek zítra napravíme,“ řekla jsem si.

Usnula jsem šťastná, že jsem si s ním promluvila. Už jen slyšet jeho hlas mi přineslo úlevu, kterou jsem už několik dní necítila.

***

Následujícího rána jsem se probudila brzy s očekáváním, které jsem nemohla potlačit. Poprvé za uplynulý týden jsem byla veselá a vlastně se těšila na vstávání a oblékání. Nemusela jsem se nutit. Ne, to ráno jsem z postele skoro vyskočila.

Slunce svítilo, všude kolem nás kvetly jarní květiny. Byla jsem šťastná, protože jsem chtěla, aby počasí odpovídalo mé náladě, ne naopak. Nenáviděla jsem chladné, fádní dny, které jako by nekonečně přetrvávaly. Nemohli jste jít ven, aniž byste téměř nezmrzli. Silnice byly kluzké a zasněžené a zima byla všudypřítomná. Ale když vyšlo slunce, všechno bylo lepší.

Celý den jsem strávila v salonu, kde jsem si nechala umýt a navlnit vlasy. Nechala jsem si udělat nehty a pedikúru. Nikdy předtím jsem na žádné nebyla, a tak jsem si myslela, že bylo načase, abych to udělala. Bylo to stejně božské, jak všichni říkali, že to bylo a určitě si dám další, kdykoliv si to budu moci dovolit.

S každou další hodinou bez slova od Drewa jsem byla čím dál víc znepokojená. Nyní byly téměř tři odpoledne a on nezavolal ani neposlal zprávu.

Začínala jsem panikařit, když jsem vyšla za nehtového salonu a narazila přímo do Claytona.

Bože, právě když jsem si myslela, že se věci nemohly zhoršit.

Snažila jsem se sklopit hlavu a jít dál, ale podle toho, jak šel vedle mě, jsem poznala, že mě jen tak nenechá.

„Chudino!“ Řekl nahlas.

„Co chceš, debile?“ Zeptala jsem se kousavě.

„Podívej se na sebe,“ řekl a prohlédl si mě odshora dolů. „Pro koho ses tak vyparádila? Kdo je ten šťastný chlap?“ Zeptal se posměšně.

„Claytone, ráda bych tu zůstala a vyměňovala si s tebou urážky, ale musím někde být, takže pokud mě omluvíš,“ řekla jsem, než jsem se pokusila ho obejít.

Nepohnul se. „Určitě nečekáš, že tě Andrew vezme ven, že ne?“

Když promluvil, ďábelsky se zasmál a jeho naprosté opovrhování mnou mě vyděsilo.

„Ne, že by ti do toho něco bylo, ale ano, mám schůzku s Drewem. Přijde, aby si se mnou promluvil, a společně jsme urovnaly nějaké věci.“

Znovu jsem se pokusila ho obejít, ale on natáhl ruku a zablokoval mě.

„Něco ti řeknu, ty špíno. Drew tě dnes večer nepřijde navštívit. Už s tebou skončil. Teď se vrátil k elitě.“

Jeho slova mi uvízla v srdci, jako dýka a já měla pocit, jako bych se měla přímo na ulici rozplakat. Ale zatraceně, neexistovala možnost, že bych tomu hajzlovi dopřála zadostiučinění vidět mé slzy.

„No, tak si promluvíme někdy jindy,“ řekla jsem, když jsem se protáhla kolem něj.

„Hej, ubožačko,“ zavolal.

Z neznámých důvodů jsem se zastavila, když to řekl. Možná proto, že jsem hluboko uvnitř cítila, že jsem opravdu taková byla. Možná jsem se skutečně cítila, jako nicka, vzhledem k tomu, v jakém prostředí jsem se pohybovala.

„Drew je teď s Poppy.“

Co? Co mi to sakra říkal?

Klidně jsem stála, neschopná pohnout svalem, přestože jsem věděla, že bych měla odejít, ale chtěla jsem slyšet, co řekne.

Slyšela jsem ho zasmát se. „Ach, takže mě chceš poslouchat?“

Nemohla jsem se pohnout, i když jsem se pokusila k tomu přinutit. Část mě chtěla slyšet, co řekne a část mě se toho bála.

„Slyšela jsi mě. Všechno jsem to zastavil. Zeptal jsem se Poppy, jestli půjde za Drewem a rozveselí ho, protože se zdálo, že byl v poslední době skleslý. Věř mi, že byla více, než ochotná jít. Minulou noc mi poslala zprávu a řekla, že šukali celý den a noc, a že na něm jezdila, jako na svém hřebci.“

Zasmál se tak hlasitě, až mě bolely uši. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela. Byla to pravda? Byl s Poppy? Byl tam, kde byl, když nebral telefon? Nevěděla jsem to, ale Clayton si to neodpustil a zasmál se.

„Je to pravda. Uvidíš dnes večer. Královské gala. Poppy bude zavěšená na jeho paži, zatímco ty to budeš ze svého malého špinavého bytu a jíst zatuchlý popcorn. Je televizní událost, takže si ji pusť.“

Trhl hlavou dozadu a zasmál se, až mi v žilách pukla zuřivost.

„Víš co, Claytone? Je mi tě líto, protože pokud je to pravda, pak jsi právě prodal nejlepšího přítele, jakého jsi měl. Drew tě miluje a vždy o tobě přemýšlel, jako o bratrovi, a ty mu takhle děkuješ?“ Cítila jsem, jak se mi třásla kole a točila hlava, až jsem si myslela, že omdlím. Chtěla jsem se tomu kreténovi postavit.

„Ať se mezi mnou a Drewem děje cokoliv, vyřešíme to. Pokud je to všechno s Poppy pravda, no, až mu řeknu, co jsi udělal, odhodí tě rychleji, než zlozvyk.“

„Ty děvko! Opravdu si myslíš, že uvěří takovému odpadu, jako jsi ty, místo svého nejlepšího přítele? Jak jsi řekla, jsme jako bratři.“

Někde, z místa, které mi nebylo známo, jsem našla odvahu reagovat a kolenem jsem vyrazila vzhůru do Claytonových koulí. Když narazil koleny na chodník, sevřel si rozkrok a nasál vzduch do plic. Rozběhla jsem se ke svému autu. Moje ruce se třásly tak silně, že jsem nemohla dostat klíč do zapalování. Rozhlédla jsem se kolem, abych se ujistila, že nebyl nikdo v dohledu a rozplakala se. Vzlykala jsem tak silně, až jsem měla pocit, jako by mi právě teď a tam puknula hlava.

Co jsem to udělala? Clayton mi řekl spoustu informací a já to všechno musela vyřešit. Nakonec jsem nastartovala auto a zamířila zpět do svého bytu. Jakmile jsem byla uvnitř, v bezpečí a daleko od všech, pustila jsem to a plakala obrovské slzy, které mi tekly po tvářích, krku a padaly na tričko. Bylo mi to jedno, musela jsem to dostat ven.

Co kdyby to o Drewovi a Poppy byla pravda? Bylo možné, že se s ní mohl milovat, když byl zamilovaný do mě? Určitě ne. To jsem Drewovi udělat nemohla. Muži byli různí, připomněla jsem si. Muži byli, jako psi. Bylo jim jedno, koho šukali – chtěli jen to.

Vzpomněla jsem si na zlomené srdce mé matky poté, co se můj otec přiznal k poměru se svou kolegyní, když mi bylo teprve třináct let. Tvrdil, že to byl jen sex a že pro něj nic neznamenala. Poslouchala jsem je tu noc, kdy ho matka konfrontovala, a přestože jsem si nebyla jistá tím, jak a proč to všechno bylo, věděla jsem, že sex měl znamenat víc, než jen být s něčím tělem. V tu chvíli jsem si slíbila, že nikdy nebudu s mužem, kterému bych dovolila říct: „Byl to jen sex. Nic to neznamenalo.“

Ne, chtěla jsem, aby to bylo pokaždé zvláštní, když jsem s někým byla. A tady to bylo. Drew měl možná sex s někým jiným. Zakryla jsem si tvář rukama a plakala do nich. „Prosím, Bože, nedopusť, aby to byla pravda. To je něco, co nevím, jestli bych dokázala odpustit,“ modlila jsem se.

Vzpomněla jsem si na to, když se Drew dozvěděl, že jsem byla panna. Jak byl hrubý. Jak vysvětlil, že jsme šukali a šukání bylo jiné, než milování. Slíbil, že spolu budeme znovu a nakonec se milovat budeme.

Lhal mi. Podvedl mě. Hrál si se mnou, jako s bláznem.

Drew mě nikdy nemiloval.

Využil mě.