RA - 15. kapitola

 Překlad: Marťa

Drew

Viděl jsem Elizinu tvář, když mě viděla mluvit s Poppy a stačilo mi to, abych poznal, že byla zraněná, a že jsem to způsobil já. Byla horší, než ostatní dívky, které s námi chodily na univerzitu, ale nemohl jsem s tím nic dělat. To byl její osobní problém, na kterém musela pracovat.

Kromě toho to byla ona, kdo mě včera celý den a noc ignoroval. Co jsem si měl myslet, když mi odmítla vzít telefon nebo mi poslat zprávu? Nemluvě o tom, že se o mě asi moc nestarala, aby mě pustila dovnitř, když jsem tam stál a téměř patnáct minut zvonil na její byt.

Ne, Eliza si to udělala sama. Zmizela bez vysvětlení a já se ji pokoušel najít a bezúspěšně mluvit. Byla to ona, kdo mi neodepsal a já jí nedovolím, abych se cítil špatně kvůli tomu, že jsem mluvil s kamarádkou ve škole.

Snažil jsem se zjistit, co se dělo a ona mi utekla. To nebylo fér.

Cítil jsem se za ni trapně, když zakopla o stůl, ale bylo to trochu legrační. Byla trochu neohrabaná, ale zvuk, který způsobila, se rozlehl po místnosti a to mě přimělo se zasmát.

„Hej, chceš si dát něco k jídlu?“ Zeptal jsem se Poppy poté, co jsme se přestali smát tomu fiasku se stolem.

„Ano, to bych rád,“ odpověděl jsem, když mě vzala za ruku.

Připadalo mi to divné. Nechtěl jsem, aby mě držela za ruku. Chtěl jsem, aby mě držela Elizina, ale to se nestalo. Jasně mi to dala najevo, když mě ignorovala. Eliza mě nechtěla a já jsem musel tu skutečnost přijmout a posunout se dál.

„No, protože máme za pár minut hodinu, co kdybychom se sešli v jídelně po fyzice?“ Zeptal jsem se jí.

„To zní skvěle.“

Byla hezká a milá a vždycky mě měla ráda a já ji měl rád také, ale ne tak, jak by mladý muž měl mít rád ženu, jako ona. Byla pro mě příliš úzkoprsá. Byla pyšná a snobská a to jsem u přítelkyně nehledal.

Hledal jsem někoho nohama na zemi. Někoho, kdo by se nebál dělat bláznivé věci, jako byla jízda v mém kabrioletu a nechala si rozcuchat vlasy. Hledal jsem někoho, kdo by se mnou seděl na gauči, jedl pizzu z krabice a zapíjel to pivem z láhve. Poppy by to nedělala ani ve snu.

Ne, to byly věci, které dělala Eliza. Chtěl jsem Elizu.  Přiměla mé srdce poskočit a vynechat úder. Roztočila mi hlavu a rozbolavěla tělo. Udělal mě šťastným a zároveň mě naštvala. Chtěl jsem ji, ale bylo evidentní, že ona mě ne. Co jsem tedy měl dělat? Chystal jsem se jít dál a pokusit se na ni zapomenout. Možná měl Clayton celou dobu pravdu. Možná jsme prostě neměli být spolu. Možná by spolu dva různé světy neměly soudržně existovat.

***

„Hej, tady jsi,“ řekla Poppy z druhé strany jídelny poté, co skončily naše poslední hodiny.

„Tady jsem,“ řekl jsem, když jsem vstal a zamával.

„To byl den,“ zvolala, když odložila knihy a posadila se vedle mě.

Voněla dobře, jako růže. Ne, jako broskve, po kterých voněla Eliza, ale přesto dobře. Byla hezká. Vysoká, dlouhá, štíhlé nohy, dlouhé vlasy, které vypadaly, jako natočené hedvábí. Měla to nejlepší, co jste si mohli koupit za peníze, a dalo by se říct, že se o ni rodiče velmi dobře postarali. Nikdy v životě nebude muset škudlit a šetřit, jako to dělala Eliza.

Ne, Poppy bylo všechno dáno. Nebyla to její chyba a nebylo na tom nic špatného, protože byla opravdu dobrý člověk, ale nebyla to Eliza.

„Co si dáme,“

„Nevím,“ odpověděl jsem, když jsem se na ni podíval. „Chceš odsud vypadnout a jít někam jinam?“

Její úsměv mi řekl, že byla pro. „Ano.“

Vstali jsme a já vzal její knihy do náručí. „Přímo tudy.“ Nechal jsem ji jít přede mnou. Když jsme odcházeli, viděl jsem, jak na mě Clayton a Riley hleděli. Těsně předtím, než jsem pustil dveře, na mě mrknul a ukázal palcem nahoru. Schválil můj výběr. Nebyl jsem s Poppy kvůli němu. Bylo to proto, že už mě Eliza nechtěla. Skončila se mnou a já k tomu neměl co říct. Byl jsem naštvaný, že mě odřízla. Že mě nerespektovala natolik, aby to vůbec vysvětlila, ale byl jsem odhodlaný uzdravit se tak rychle, jak jsem jen mohl.

„Takže kam?“ Zeptal jsem se, když jsme seděli v mém autě.

Podívala se na mě smyslnýma očima a svou odpovědí mě zmátla. „Co k tobě?“

Ke mně? Řekla, že chce jít do mého bytu?

„Ehm, dobře. Myslím, že bych mohl říct šéfkuchaři, aby něco vytvořil, pokud tam bude,“ řekl jsem a ona cítila moje nervy, protože se zasmála.

„Ne, hlupáčku. Nebudeme jíst.“ Lehce mě pohladila po hřbetu ruky, která držela řadicí páku.

Oněměl jsem. Co bych měl udělat? Jít na to? Nakonec jsem byl svobodný muž, ne? Neměl jsem vazby k nikomu jinému. Nechodil jsem s nikým, to dala Eliza najevo svým náhlým tichem. Byl jsem volný, až na to, že mé srdce bylo stále spjato s Elizou.

„Poppy, podívej,“ řekl jsem.

Než jsem zjistil, co se děje, naklonila se a strčila mi jazyk do krku. Silně mě políbila a chutnala tak sladce – jako med. Mé tělo přirozeně reagovalo, ale můj mozek odmítal držet krok. Moje jediná myšlenka byla s Elizou. Odstrčil jsem Poppy a posadil se trochu rovněji.

„Co máš za problém, Andrew?“

„Vystup.“

„To nemyslíš vážně?“ Našpulila rty a založila si ruce na hrudi.

„Ale myslím, Poppy. Vypadni z mého auta. Hned.“ Stiskl jsem odemknutí dveří a netrpělivě čekal.

„Jsi ubohý, Andrew.“ Otevřela dveře a vystoupila na chodník.

Penis mě bolel touhou po úlevě a Poppy mě několika výrazy poslala do prdele. Když mě políbila, nebylo to takové, jak jsem si představoval.

Nebyla to Eliza.