RA - 11. kapitola

 Překlad: Marťa

Drew

Zhluboka jsem se nadechl, když jsem vlezl za volant Roveru. Svěží, studený vzduch mi pomáhal se uvolnit. Musel jsem jít domů a vyhonit si, abych si ulevil.

Eliza byla ta nej sexy žena, kterou jsem kdy viděl, a každá moje část po ní křičela. S oznámením, že byla panna, jsem musel být opatrnější, když jsem s ní.

Dnes večer jsem to téměř nechal zajít až příliš daleko. Po vyslechnutí, že byla nedotčená, byla pro mě ještě výjimečnější. Bylo tak senzační vědět, že nikomu nedovolila, aby se jí dotkl nebo ji měl. Chystal jsem se být první, kdo ji prozkoumá a to mě dostávalo, pořádně. Ale načasování muselo být perfektní. Nejen proto, že jsme oba byli na jejím gauči nadržení a rozdali bychom si to přímo tam. Ne, musela to být ta nejromantičtější noc, o jaké žena mohla snít.

Podíval jsem se dolů na svůj telefon a všimla jsem si, že mám šestnáct nepřečtených textových zpráv. Neslyšel jsem zvonění, protože pokaždé, když jsem studoval s Elizou, vypínal jsem si vyzvánění. Nechtěl jsem, aby nám někdo nebo něco společný čas přerušilo.

„Co to ksakru?“ Řekl jsem šokovaně, když jsem to uviděl. „Kdo to všechno psal?“

Přejel jsem prstem po displeji a zjistil, že to byl Clayton.

>> Brácho, zavolej mi. Je to naléhavé.

>> Hej, člověče. Kde jsi? Zavolej mi.

Všechny zprávy byly podobné, abych mu zavolal. Poslední mi připadala podivná, vzhledem k jeho intenzitě a silné formulaci.

>>Hej, Drew, ty sráči. Zavolej mi. Mám zprávy, které si nechceš nechat ujít. Kde sakra jsi?

Co mi mohl Clayton říct, že to bylo natolik důležité, aby mi za tři hodiny poslal šestnáct zpráv? Věděl jsem, že nešlo o žádnou skutečnou rodinnou pohotovost, protože jeden ze strážců by zaklepal na dveře a řekl mi to sám.

Pravděpodobně mi chtěl říct něco o něm a Antonii a o tom, jak se dostali na podivné místo. Vždycky se snažili vyspat se na lepším místě, než bylo to poslední. Jednou mi řekl, že ji šukal v šatně ve venkovském klubu, zatímco jejich otcové hráli kriket. Jindy si to rozdali na palubě jachty její rodiny, zatímco byl personál na lodi. Clayton tyhle věci miloval. Vzrušení a nebezpečí, že je chytí, ho nadchly. Antonia byla stejně hrozná a pro všechnu špatnost, jako on. Když s ní začal chodit, ztratil u mě úctu, kterou jsem k němu dříve choval. Jen jsem mu to neřekl.

Místo toho, abych mu napsal zprávu, zavolal jsem mu. Po dvou zazvoněních to bez pozdravu vzal.

„Kde jsi sakra byl?“

Byl bezcitný a já mu to dal najevo.

„Čau, chlape, co se děje?“ Vrátil jsem mu.

„Drew, proč jsi mi sakra neodpověděl? Celou noc ti posílám zprávy!!“

„Zaprvé, nejsem tvoje děvka, kterou můžeš jednoduše ovládat a říkat mi, kdy mám brát telefon!“ Byl jsem pekelně naštvaný. V žádném případě se mnou ten píchač nebude mluvit, jako by mě vlastnil.

„To je fuk, člověče. Vsadím se, že jsi byl zase s tou ubožačkou. Dostal jsi z ní alespoň kus?“

Cítil jsem, jak ve mně vřela krev. Nenáviděl jsem, že jí tak říkal, ale neměl jsem chuť se s ním pohádat poté, co jsem s ní zažil tu nejúžasnější noc.

„Claytone, jdi do prdele,“ řekl jsem klidně.

Věděl jsem, že náš vztah působil nejen Claytonovi, ale také dalším přátelům velké napětí. Clayton byl jakýmsi vůdcem skupiny. Ať už řekl cokoliv, zdálo se, že skupina šla za ním. Pokud tedy nesouhlasil s Elizou on, pak ani nikdo jiný.

Nezajímalo mě, co si on nebo kdokoliv jiný myslel o Elize. Měl jsem ji rád a ostatní mohli jít k čertu. Chtěl jsem s ní být šťastný.

„Drew, musím ti něco říct a myslím, že bych to měl udělat tváří v tvář,“ řekl.

Cokoliv mi potřeboval říct, muselo to být důležité, když to chtěl udělat tváří v tvář.

„Dobře, chlape, potkáme se u mě v bytě. Zrovna tam mířím.“

Zavěsil jsem telefon bez rozloučení. Byl jsem na něj naštvaný a neměl jsem důvod být milý. Dojel jsem k domu a uviděl ho čekat venku v autě.

Sakra, čekal na mě celou zatracenou noc? Vystoupil jsem a zamkl auto. Dvě hlasitá pípnutí se hlasitě ozvala nocí, až mě to téměř přivedlo do rozpaků.

„Co je sakra tak důležitého, že to nemohlo počkat do zítřka,“ zeptal jsem se velmi hrubým tónem v naději, že pochopí, jak jsem byl naštvaný.

Moje slova se ho nedotkla. Přišel ke mně s obálkou.

„Pojďme dovnitř,“ řekl. „Tohle je síla!“

Odemkl jsem dveře a oba jsme vešli.

„Sedni si,“ řekl jsem mu. „Dám si pivo.“

Nebyla možnost, že bych mu taky nabídl, ani abych k němu byl zdvořilý po tom, jak mluvil o Elize.

Po návratu do obývacího pokoje jsem se posadil na gauč. „Dobře, pojďme na to,“ řekl jsem, když jsem zvedl láhev a málem se jedním douškem zadusil. Měl jsem v sobě nevybitou energii a musel jsem něco udělat, abych se uklidnil. Elizino tělo způsobilo, že můj penis ztvrdl a zůstal tak dlouhou dobu a Clayton a jeho nesmysly o tom, že měl nějaké důležité zprávy, mi ke klidu nepřidaly.

„Dobře, člověče, než ti to dám, musíš si pamatovat, že jsem to udělal pro tvé vlastní dobro,“ řekl a otevřel obálku.

Vydechl jsem. „To je fuk, Claytone, jen z toho sakra vynechej to drama.“

Vytáhl několik listů papíru. Některé vypadaly, jako články, ale několik z nich byly fotografie mé rodiny. Nerozuměl jsem.

„Co je to?“ Zeptal jsem se ho zmateně, o co se snažil.

„Proto se nemůžeš zaplést s tou ubohou dívkou ze špatné strany města.“

Jeho slova způsobila, že se moje ruka sevřela do pěsti. Chtěl jsem z něj ty blbosti vymlátit. Moje sexuální napětí se rychle přeneslo do vzteku a jeho tvář bych mohl stejně dobře použít, jako boxovací pytel.

„Podívej, jestli jsi sem přišel, abys jí takhle říkal a mlel kraviny, tak můžeš kurva odejít!“ Byl jsem naštvanější, než kdy předtím a věděl jsem, že Clayton viděl emoce v mé tváři.

„Podívej se na tohle, než se na mě naštveš,“ dožadoval se.

Podíval jsem se na výstřižky a viděl příběhy o Edwardově divočení a příběh o mně a o tom, jak jsem se chystal nastoupit na univerzitu. Titulek zněl: „Princ Andrew nastupuje na Whitby, aby unikl tvrdé vládě matky.“

Zasmál jsem se a hodil to na zem před sebe. „No a co? Už jsem tu sračku viděl. Proč mi to sakra nosíš?“

Clayton vstal a zíral na mě. „Seber ty zatracené papíry a přečti si řádek s autorem.“

Zvedl jsem jeden z článků a zeptal jsem se stále nevšímavý. „Co? Kdo je sakra Oliver Noble?“

„Kdo je Oliver Noble?“ Clayton se zasmál, jako by právě dostal příležitost k poslednímu výstřelu v popravčí četě. „Je otcem tvé hezké ubožačky!“

Zůstal jsem v klidu a skrýval počáteční šok, který jsem pocítil po dopadu Claytonovy atomové bomby. Byl jsem raněný, zmatený, ale jistý, že jsem zatraceně nechtěl, aby to Clayton věděl. Ne, nedopřeju mu uspokojení z toho, že mi právě ve své malé hře zasadil poslední smrtelnou ránu.

„Do prdele, no a co?“ Vykřikl jsem.

„To si ze mě děláš legraci?“ Vypálil znovu.

„Koho sakra zajímá, kdo je její otec? Je to moje studijní partnerka, Claytone!“

Moje slova byla lež. Byla pro mě víc, než to. Když jsem slyšel sám sebe to popírat, strašně to bolelo. Proč jsem to udělal? Proč jsem právě řekl, že byla jen mou studijní partnerkou?

Bože, nevěděl jsem to. Hlava mi bušila, jako by měla prasknout. Jeho do očí bijící zrada mě bolela. A byl jsem naštvaný na svého nejlepšího přítele, že ji nepřijal jen kvůli nějakému hloupému systému hodnocení ve společnosti.

„Ano, doufám, že ano,“ řekl mnohem klidnějším hlasem. „Protože pokud jí dáš cokoliv, co by mohla ohlásit svému tatíkovi, pak to královsky poděláš a to není žádná slovní hříčka!“

Bez rozloučení vyšel ze dveří. Zůstal jsem na svém nadměrně velkém koženém gauči, které mi Edward a Maggie pomohli vybrat extra do mého nového bytu. Množství emocí proudící mým srdcem a myslí bylo pro mě téměř nepochopitelné. Proč mi Eliza neřekla, kdo byl její otec? Proč měl Clayton tolik radosti z toho, že ublížil někomu jinému? Co to všechno znamenalo pro mě a pro nás, jako pár?

Neměl jsem tušení, ale věděl jsem, že už tam nemůžu sedět a přemýšlet o tom.

Šel jsem do ledničky a vytáhl dalších pět piv. Chtěl jsem pít, dokud mi všechny ty sračky nezmizí z hlavy.

***

Budík mi zazvonil přesně v osm hodin ráno. „Eh,“ zasténal jsem, když jsem se natáhl, abych ho vypnul. V devět jsem měl trénink ragby, ale po celonočním pití jsem nemohl vstát. Převrátil jsem se a znovu usnul. Dnes už můj unavený zadek z postele nic nedostane. Chystal jsem se skrýt před světem. Nechtěl jsem mít s nikým nic společného, dokonce ani s Elizou. Prozatím jsem chtěl být jen sám, dokud jsem nedokázal vyřešit to, co se stalo předešlou noc.