RA - 1. kapitola

 Překlad: Marťa

Drew

„Sakra, je tu zima, jako na Sibiři,“ řekl jsem, když vrátný otevřel těžké skleněné dvoukřídlé dveře mé bytové budovy a vykročil jsem do mrazivé zimy. Nemohl jsem si pomoct verbalizovat své myšlenky a líbilo se mi, když se tomu zasmál. Leden byl v Londýně vždy chladný, ale dnes se zdálo, že byl ještě o trochu štiplavější, než obvykle.

„Dnes vyrážíte pozdě, princi Drew?“ Zeptal se, když se podíval na hodinky, a pak zase na mě.

Henry, stejně všímavý jako vždy, měl pravdu. Šel jsem pozdě, protože jindy jsem vždy rána trávil v univerzitní knihovně, abych se učil, než půjdu do třídy.

„První den zimního semestru. Naštěstí jsem už na všechny profesory zapůsobil svým okouzlujícím vzhledem, inteligencí a vtipem, takže nad mojí nedochvilností přimhouří oko.“ Henry, jako obvykle, připravil Range Rover před budovu, připravený na můj odchod.

„Tím jsem si jistý. Přeji vám krásný den, Vaše Výsosti.“

Vklouzl jsem za volant SUV a chválil bohy za vyhřívaná sedadla a volant, když Henry zavřel dveře. Připoutal jsem se, nastartoval a vyjel na dlážděnou ulici. Univerzita Whitby nebyla ani čtyři bloky daleko od mého bytu. Perfektní pro svěží ranní procházku. Dobrá, možná za příznivějšího počasí, ale ne v tomto nečase. Sníh pokrýval chodníky a silnice a v případě náledí jsem musel být opatrný.

I když jsem se řídil svým obvyklým rozvrhem, měl jsem celý den výuku a potřeboval jsem kofein, aby mi nastartoval mozek. Když jsem vjel na parkoviště mé oblíbené místní kavárny The Pour Pauper, zaparkoval jsem na konci pozemku, v sousedství předního vchodu, abych zabránil tomu, zaparkovat Range Rover poblíž jiných vozidel. O své věci jsem se pečlivě staral – ať už jsem byl bohatý nebo ne.

Vystoupil jsem a klíčem jsem zamknul auto. Známý zvuk pípnutí výstražného systému mi dal vědět, že bylo vozidlo zamknuto.

„Kruci!“ prohlásil jemný hlas. Vzhlédl jsem a všiml si ženské postavy stojící před otevřenou kapotou a mávající rukou nad párou, která se z pod ní valila ven. I já jsem věděl, co to znamenalo.

Zpomalil jsem krok, když jsem se k ní přiblížil. Měla oblečený kabát se vzorem kohoutí stopy, který jí zakrýval zadek. Dlouhé jahodové blond vlasy jí rozfoukával vítr a na tváři měla mastnou skvrnu. Přinejmenším to mě zaujalo.

„Promiňte,“ řekl jsem jejím směrem. „Potřebujete pomoc?“

Vzhlédla ke mně a já přísahal Bohu, že mé srdce na okamžik přestalo bít. Sakra. Byla zatraceně nádherná.

Musel jsem se uklidnit, jen abych slyšel, co říkala. Její oči byly zelené, i když vypadaly téměř, jako čiré sklo. Byly hypnotizující, a jakmile se setkaly s mým pohledem, byl jsem vyřízený. Její pokožka byla hladká a hebká a způsob, jakým jí padaly vlasy kolem tváře, mi vyrážel dech. Před dneškem jsem nikdy na lásku na první pohled nevěřil, ale tato dívka mě nutila všechno zpochybňovat. Byla krásná!

„Omlouvám se, co?“ Odpověděla hlasem připomínajícím spokojeně vrnící kočku.

Sakra, teď jsem byl ztracený.

„Potřebujete, abych vám s něčím pomohl?“ Podařilo se mi dostat ze sebe alespoň větu, jakkoliv zněla trhaně.

Nic neřekla. Místo toho se na mě dívala, jako v transu.

„Slečno?“ Pobídl jsem ji. Její mlčení byla záhada. Poznala mě?

Nebo byla jen frustrovaná svými problémy s autem? Nevěděl jsem, protože v tu chvíli vypadala němá.

„Omlouvám se.“ Zavrtěla hlavou a odvrátila pohled. „Ne, zvládnu to.“ Slyšel jsem v jejím hlase úšklebek, i když udělala dobře, když přede mnou skryla tvář.

Otočila se zpět k autu a naklonila se dovnitř, jako by věděla, co dělá, i když jsem měl tajné podezření, že ne.

Svraštil jsem obočí, zvědavý, proč byla tak drzá.

„Jste si jistá?“ Zeptal jsem se s nadějí, že mi dovolí jí pomoci. „Pokud chcete, mohl bych zavolat odtahovou společnost. Jsem si jistý, že bude třeba opravit chladič.“

„Ano, to je mi jasné,“ řekla tónem, který nebyl příliš přátelský. „Víte něco o chladičích?“ Rozhodila rukama ve vzdorném postoji a štěkla na mě. „V případě potřeby taky umím zavolat pomoc.“

V duchu jsem se pro sebe zasmál, a pak jsem se potěšeně pousmál. „Dobrá, jen jsem se ptal.“

Její tón mě ranil a vůbec nebyl nutný. Byla to ona, kdo tady stál s potlučeným hatchbackem se zvednutou kapotou. Rozuměl jsem jejímu podráždění, ale nebyl důvod, aby si svoji frustraci vybíjela na mě. Jen jsem té nešťastnici nabízel pomoc.

No, kašlat na ni.

„Pokud chce to auto poslat k nějakému fušerovi na opravu, je to její věc,“ zamumlal jsem si pro sebe, když jsem kráčel ke kavárně.

Když jsem vešel, Arianda na mě zamávala a já se posadil k vysokému stolku v rohu. Byl jsem tady pravidelným zákazníkem a Arianda znala moji objednávku nazpaměť – sezamový bagel se světlým smetanovým sýrem a extra napěněné dvojité moka latte se šlehačkou. Potřeboval jsem kofein, abych přežil hodiny ve škole.

Dusil jsem se nad tvrdohlavostí té mladé dámy a rozzuřilo mě, že já, princ Drew Harrington, dědic koruny, byl odmítnut, jako obyčejný člověk. Poté, co jsem byl tak zdvořilý a laskavý.

„Jaká byla dovolená, Vaše Výsosti?“ Zeptala se baristka Arianda, když mi donesla moji objednávku. Krátce jsme si spolu popovídali, když jsem pomalu usrkával horké latte brčkem a jeho teplo rozehřálo led, který se mi vytvořil kolem mého obyčejného srdce. Byl jsem obyčejný člověk, i když anglický princ a musel jsem si pamatovat, že každý měl občas špatné dny.

„Ariando, pokud to nebude vadit, potřeboval bych ještě jedno latte a tvoje nejsladší snídaňové pečivo... sebou, prosím?“

„Bude mi ctí, Vaše Výsosti.“ Věděla, jak jsem nesnášel, když se mi lidé klaněli a udělala to jen proto, aby mě rozesmála. Pohotově se vrátila s objednávkou a po schování hotovosti do zástěry jsem zamířil zpět do chladu.

Když jsem míjel tu mladou dámu a pára stále stoupala z chladiče, narovnal jsem páteř a sebevědomě jsem k ní kráčel s odhodlanou hrdostí.

Když viděla, že se blížím, načertila se a protočila očima. Nenechal jsem se tím obtěžovat. Já se budu smát naposledy.

S blahosklonným úsměvem jsem jí nabídl kelímek a sáček s pečivem, které šokovaně přijala.

„Má paní, nechť vám tato káva a pečivo zahřejí a osladí srdce, aby byl váš přístup ke každému rytíři v lesklé zbroji, který se vás dnes pokusí zachránit, snesitelnější.“ Zuřivě zatínala čelist a já jen mrknul a bez dalšího slova odkráčel pryč, nastoupil do svého vyhřátého vozidla a nechal tu chladnou čarodějku stát v chladu.