FHABP - 9. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Štěpánka

Datum: 28. ledna

Od: Cole

Komu: Jared

 

Dítě by se mělo do týdne narodit. Jsem tak nervózní a vzrušený, že sotva dokážu sedět na jednom místě déle než minutu. Samozřejmě Thomas s Jonathanem mě varují, abych do toho nevkládal přílišné naděje. Koneckonců, Taylor má ještě tři dny po porodu, aby změnila názor. Je to krásná holka a vím, že je upřímná ohledně adopce, ale všechno by se mohlo změnit, až uvidí svoji dceru. Vím, že se téhle možnosti Jonathan bojí neustále. Je opatrný. Já na druhou stranu? Sotva se držím nohama na zemi. Je dobré, že tu je a drží mě při zemi.

Říkal jsem ti o Georgeově žádosti, abych se ještě jednou pokusil s matkou smířit. Přísahá, že upřímně touží náš vztah napravit. Zprvu jsem váhal, ale pak jsem si promluvil s Angelem. Ten rozhovor všechno změnil.

Pokud jde o Angela, poukázal na to, že když s ní budu trávit čas, neznamená to, že minulost bude magicky zapomenuta. Jen to znamená, že jsem ochoten uvažovat o budoucnosti. Ale to, co opravdu změnilo můj názor, bylo prostě poslouchat, čím si prošel. Často jsem cítil, že mě matka opustila, ale poté, co jsem slyšel jeho příběh, jsem si uvědomil, že jsem se celé roky mýlil. Skutečné opuštění je něco mnohem bolestivějšího. Pravdou je, že má matka nikdy nebyla perfektní, ale jak George poukázal, žádný rodič není. Ačkoli je smutné, jak se věci mezi námi vyvrbily, alespoň jsem vždycky věděl, kde byla. Bolo mi patnáct, když mi umřel táta – ani zdaleka jsem nebyl dospělý – a už jsem věděl o světě víc než většina lidí za celý život. Měl jsem dům (ve skutečnosti několik) a prostředky, abych se o sebe postaral, a to nejdůležitější, pořád jsem měl kolem sebe dospělé, kteří na mě dohlíželi. Roky jsem si z toho dělal legraci. Po tom všem, byli to přece jen uklízečky, účetní a chůvy. Byli za to placeni. A jistě, máma mě k sobě přijala poté, co táta umřel, ale byl jsem tak naštvaný a dětinský, a tak odhodlaný být nedoceněný. Mezitím Angelo byl posílán od jednoho pěstouna k druhému a neměl nikoho, kdo by se o něj ve skutečnosti staral. Přeji si, abych se mohl vrátit v čase a dát si facku za to, jak jsem byl sobecký. Najednou cítím potřebu kontaktovat každou chůvu, kterou jsem kdy měl, a poděkovat jim.

Možná že to jednoho dne udělám.

A co se týče mé matky?

No, cukříku, znovu mě to přivádí k Angelovi. Hodně čte a zmínil se o jednom citátu od Marka Twaina:

 

Za dvacet let budete více zklamaní z věcí, které jste neučinili, než z těch, které jste udělali.

 

Ta slova mě přiměla zvážit budoucnost. Představil jsem si, jaké to bude, až mi bude osmdesát, devadesát (díky Bohu je to ještě za víc jak třicet let). Grace s Georgem budou oba pryč. A když se ohlédnu zpět za svým životem, pravděpodobně řeknu: „Chlapče, určitě lituješ, že ses nepokusil poznat svoji matku poté, co se ti narodila dcera, že?“ Asi ne, ale - přál bych si, abych se s matkou usmířil, když jsem měl šanci.

To je něco, co bych si nerad vzal do hrobu.

 

JE ZAČÁTEK února, s Colem jsme oslavili naše první výročí. Grace má dorazit zítra. Samozřejmě už nemáme pokoj pro hosty, takže předpokládám, že zůstane v hotelu. Nebyl jsem zrovna nadšený, když jsem se dozvěděl, že zůstane u táty.

„Ježíši tati, sotva ji znáš!“ vyštěknu.

„Znám ji dost dobře.“

„Co? Po jednom týdnu, co jste do toho bušili jako adolescenti v Mnichově?“

„Tak to nebylo.“ Trhne sebou. „Ne úplně.“

„Miluješ ji?“

„Ne tak, jak jsem miloval tvoji matku, jestli ti jde o tohle.“

„Takže co? Je to jen o sexu?“ Je legrační vést tento rozhovor. Jasně si pamatuju, když se mě ptal na to samé ohledně Colea.

Táta si podrážděně povzdychne a promne čelo. „Ne, že by to byla tvoje věc, Jone, ale rád bych, aby mi někdo pomáhal s křížovkami, jo?“

Rozhodnu se opustit téma. Nemůžu si pomoct, zajímalo by mě, jestli křížovka je nějaký eufemismus, ale rozhodnu se, že raději nechci znát podrobnosti. Stejně jako by šlo o můj vztah s Colem, kdyby to bylo obráceně. Ne láska. Ne sex. Něco mezi.

Tak to obvykle bývá, řekl tehdy můj otec a měl pravdu.

Grace přiletěla až v devatenáct hodin, díky čemuž byl den nesnesitelně dlouhý. Jsem ohromený, jak je Cole kolem celé věci klidný. Částečně mu pomohl rozhovor s Angelem, ale to, co mu ve skutečnosti pomohlo, byla prostě naděje. Naděje v budoucnost. Naděje, že bude otcem. Naděje uzavřená v jasné prosluněné místnosti na konci chodby. S otevřenými dveřmi. Byli jsme připraveni na začátek nového života.

Poskytl jsem mu veškerou sílu, kterou potřeboval.

Moje první myšlenka, která mě napadla, když jsem znovu uviděl Grace, byla, jak odlišně vypadá. Vyměnila luxusní kostýmek za džíny. Její svetr byl nepochybně stále drahý a trochu přehnaný, ale vypadá neformálně. Také má rozpuštěné vlasy. Její podoba s Colem mě znervózňuje.

Cole se jejímu objetí vyhnul stejně jako v Minichově a políbil ji místo toho na tvář. „Pojď dovnitř,“ řekne jí. „Posaď se, otevřel jsem víno. Jsi hladová? Musíš být po tom letu. Nikdy tě nenakrmí, pokud se nejedná o mezinárodní let, a jsem si jistý, že ty preclíky ti neudělaly zrovna dobře. Mám nějaké olivy a sýr, nebo jestli jsi opravdu hladová, mohl bych ti udělat sendvič –“

„Cole,“ přeruší ho můj otec pobaveně a zároveň podrážděně. „Pro Boha živého, synku, posaď se. Nejprve si musíme trochu pohovořit.“

„Ale tohle mi zabere jen minutku.“ Zmizí v kuchyni.

Táta si povzdechne a zaboří se do křesla. Grace se na něj nejistě usměje. „Ve skutečnosti by víno mohlo pomoct.“

Cole se vrátí se skleničkami v jedné ruce a s otevřeným vínem v druhé. Všimnu si, že jejich nalévání protahuje.  Pak, navzdory tátovým protestům, jde pro sýr a olivy. Mám takové podezření, že i Grace může říct, že se Cole ten menší rozhovor snaží oddálit. Ale nakonec už nemá žádnou výmluvu. Občerstvení leží na stole mezi námi, i když se nikdo nepohnul, aby si nabídl. Cole sedí s propletenými prsty na kolenou a s očekáváním je sleduje.

Táta se podívá na Grace. Očividně to měli naplánované a další řádek ve scénáři byl její, ale váhá, jak to říct. Hraje si s prstýnkem na prstu, dokud táta nenatáhne nohu a nekopne ji do kotníku.

Povzdechne si a setká se s Coleovým pohledem. Zhluboka se nadechne, jako by se připravovala potopit. „Pamatuju si tu žemlovku.“

Cole zamrká, ačkoli jeho výraz je nečitelný. „Netuším, o čem to mluvíš.“

Grace svěsí hlavu. Je to táta, kdo promluví.

„Ale víš.“

Cole se na něj překvapeně otočí. „Promiň?“

„Slyšel jsi mě.“

„Tati –“

„Sklapni, Jone.“ Upřeně se dívá na Colea. „Přestaň lhát, synku, a předstírat. Vím, že to děláš, aby ses chránil, ale je načase nechat minulost být. Snažíme se tady dosáhnout pokroku a začneme tím, že budeme upřímní.“

Teď je řada na Coleovi, aby svěsil hlavu. Táta se otočí na Grace. „Začni znovu.“

Ta se zhluboka nadechne, otře si oči a podívá se na Colea. Chvěje se jí brada, ale snaží se to potlačit. „Bylo to na horské chatě ve Vail. Řekli jsme tvému tátovi, že jsme celý den lyžovali, ale ve skutečnosti jsme seděli v chatě, pili horkou čokoládu a jedli žemlovku, dokud nám nebylo zle od žaludku. Vždycky po dni stráveném na sjezdovce měl hlad a nemohl přijít na to, proč my ne.“

Cole zírá do klína. „Bylo to už dávno,“ řekne téměř šeptem.

Grace přikývne. „Já vím, ale byly to šťastné chvíle. Pamatuješ si, jak bylo uvnitř teplo a my jsme byli tak promrzlí, že jsme si zpočátku mysleli, že máme tváře spálené od slunce?“

Ztuhle přikývne. „Jo, pamatuju.“

„A někdy do ní dávali hrozinky a ty jsi každou vyďobal a nechal na talíři.“

Cole vyloudí tichý zvuk – který by se mohl považovat za škytavku, nebo taky za smích. „Nevím, proč někdo dává hrozinky do pečiva, je to nechutné.“

Teď je řada na Grace, aby se rozesmála. „Nemůžu souhlasit víc.“

„Už roky tam žemlovku nedělají. Jediné, co tam teď dostaneš, jsou minutky. Nic domácího. Dokonce i horkou čokoládu mají instantní.“ Cole se konečně setká s jejím pohledem. „Jon měl pravdu. Udělal jsem ji pro tebe. Myslel jsem si, že tě to potěší.“

Grace přikývne a oči se jí naplní slzami. „Já vím. Měla jsem ji sníst. Dala bych cokoli, abych mohla tu chvíli vrátit.“

„Na tom nezáleží. Je to jen rozmočený rohlík.“

Grace se zasměje, pak si přiloží prsty ke rtům, jako by neměla v úmyslu se smát. „Děkuju. A je mi líto, že jsem ti nepoděkovala, když jsi ji přinesl.“

„Dej mu tu další věc,“ vybídne ji tiše táta.

Podívá se na něj a mám takový pocit, že si přeje, aby nic neřekl. „Bude si myslet, že je to hloupé.“

„O tom pochybuji.“

Nezdá se, že by sdílela jeho přesvědčení, ale přitáhne si tašku na kolena a začne se v ní hrabat. Je větší než kabelka, pravděpodobně je to její příruční zavazadlo. „Stále se vydávají,“ pronese, zatímco v ní hrabe. „Tohle je novější vydání, ale obálka je stále původní.“ Vytáhne malou červenou knihu a podá ji Coleovi.

Během našich společných let jsem ho viděl zraněného, překvapeného, zranitelného, a dokonce ve výjimečných případech beze slov, ale nikdy jsem neviděl, že by se to všechno u něj projevilo najednou, jako když zírá na tu knihu. Nepohne se, aby si ji od ní vzal.

Snažím se zjistit, co je na ní tak pozoruhodného. Není velká a má červenou obálku. Vidím jen na hřbet knihy, kde je nápis 'Řím'.

„Je všechno v pořádku?“ zeptám se ho.

Nepohne se, jen ztěžka polkne, jako by ho to bolelo. „Musím jít,“ řekne. „Jonny, možná půjdu otevřít nějaké víno, nebo –“

Začne vstávat, ale ozve se táta. „Sednout.“ Nebyla to žádost, ale rozkaz. Naštve mě, že je tak hrubý k mému manželovi, ale Cole klesne zpět na své místo.

Celá ta situace mě přivádí k šílenství. Nemám ponětí, o co jde, a teď rozhodně není ta správná chvíle požádat o vysvětlení.

Cole pomalu natáhne ruku a vezme si knihu.

Strašně dlouho na ni zírá a čím dál víc se choulí do sebe. Neotevře ji, ale svírá ji v obou rukách, jako by to byl nějaký talisman. „Neměl jsem tušení…“ Selže mu hlas a zastaví se, zatímco zvedá ruku k očím. Přisunu se blíž a položím mu ruku na záda. Zhluboka se nadechne, jako by z mého doteku čerpal sílu. Nakonec vzhlédne ke Grace. Po tvářích mu kanou slzy stejně jako jí.

„Neměl jsi ponětí o čem?“ zeptá se ho.

„Že sis vůbec všimla.“

Znovu se jí zachvěje brada. Přitiskne si prsty ke rtům a zavře oči. Čerstvé slzy jí tečou po tvářích, ale nezdá se, že by byla schopná promluvit. Tak jen přikývne.

„Měli jsme být v Římě další tři dny, ale já jsem přesvědčil tátu, abychom se vrátili dřív.“

„Já vím.“

„Abychom tě mohli vidět.“

„Já vím.“

„A ty…“ znovu mu selže hlas, ale na tom nezáleží. Ať už se snažil říct cokoli, Grace ta slova nepotřebovala slyšet.

Přikývne. „Já vím, zlato, a omlouvám se. Během těch let se stala spousta věcí, za které bych se měla omluvit, ale tohle je ta, které lituji nejvíc. Myslela jsem, že bys to měl vědět, kdyby nic jiného, tak si uvědomuju, jak moc jsem ti toho dne ublížila. A je mi to hrozně moc líto.“

Zakryje si rukama oči. Chci si ho přitáhnout do náručí, ale já nejsem ten, koho teď potřebuje. Grace přejde přes místnost a klekne si před něj.

Tentokrát se Cole jejímu objetí nevyhýbá. Neopětuje jí ho, ale nechá ji, aby ho objala. Sedí, tak trochu se pohupují, třesou se jim ramena a oba naprosto tiše brečí.

Podívám se na tátu, přeju si, aby mi někdo vysvětlil, co se tady sakra děje. Táta se na mě usměje, ne samolibě, ale úlevně. Zvedne sklenku s vínem. „Nevím jak vy, ale já bych si dal něco tvrdšího, než je tohle.“

Zasměju se a stejně tak Cole. Odtáhne se z náručí své matky, neodstrčí ji, ale usmívá se, zatímco si otírá tváře. „Mám tu láhev skotské, která stála víc než nějaká auta.“

„To bude stačit.“

Cole odloží knihu vedle sebe a jde do kuchyně, ale za několik vteřin je zpět a bez skotské. Místo ní má v ruce telefon a jeho tvář vzrušeně září.

„Taylor je v porodnici!“

 

S COLEM spěcháme, abychom už byli ze dveří venku. K mému překvapení s námi táta s Grace nejdou. „Zavolejte nám, až bude rodit,“ řekne mi táta.

„Teď už je v nemocnici a rodí. Není to dost vážné?“

Táta se shovívavě usměje a poplácá mě po rameni. „Bude to dlouhá noc, synku.“

Měl pravdu, jako velmi často. Už za to na něj nedokážu být ani naštvaný.

Když jsme dorazili do nemocnice, měla Taylor mezi kontrakcemi sedm minut. Sedíme v čekárně a pokaždé, když vidíme sestřičku, ptáme se jí na nové informace. Nakonec se na nás usměje s tichým pobavením, jaké projevuje můj otec. „Proč nejdete dovnitř a nepodíváte se sami? Říkala, že vám mám vyřídit, že je to v pořádku.“

„Ale ona rodí!“ vyhrknu.

Sestřička se rozesměje. „Není to jako ve filmech.“

To mi stačí, najdeme Taylor v pokoji v posteli, jak kouká na televizi mezi kontrakcemi. Má na sobě nemocničního andělíčka a přikrývky zakrývají vše důležité. Je napojena na řadu monitorů.

„Jak ti je?“ zeptá se jí okamžitě Cole. „Potřebuješ něco?“

„Kromě toho mít to už za sebou?“ Zasměje se. „Ne, ale Larissa přišla přímo z práce a potřebovala by nějakou večeři.“ To vysvětlovalo, proč měla ta mladá žena připnutou jmenovku na tričku a červenou zástěru kolem boků.

„Hned to zařídím,“ řekne Cole. „Jen mi řekněte, co byste chtěla. Sendvič? Hamburger? Můžu zajít pro sushi, jestli chcete.“

Larissa se podívá na Taylor, jako by říkala: Ohledně tohohle chlapa sis nedělala srandu, ale ve skutečnosti řekla: „Jestli s ní můžete na chvíli zůstat, zaběhnu si do bufetu.“

„Ale nebude vás potřebovat?“

Taylor vezme Colea za ruku. „Doktoři říkali, že to bude trvat při nejmenším ještě pár hodin.“

Jakmile odejde z pokoje, na Taylor přijde další kontrakce a my čekáme, až přejde. „Ještě nejsou tak zlé,“ řekne, když kontrakce skončí, „ale začínám si myslet, že přirozený porod není nic pro mě. Epidural se najednou zdá jako ta nejlepší věc, která byla vynalezena.“

„Zlato, dělej, co potřebuješ. Být na tvém místě, já bych už teď křičel po oblbovácích, za to ti ručím.“

„Můžeš mi podat dálkový ovladač?“

„Samozřejmě, zlatíčko. Co dalšího ještě potřebuješ? Mají ledovou tříšť, Bůh ví proč. Nikdy jsem nepochopil její smysl. Možná nějaké želé?“

„Jsem v pohodě. Vážně.“

Ne že by Cole poslouchal. Mračí se na ni dalších dvacet minut, než se vrátí Larissa. Napadne mě, že bychom měli odejít, ale Taylor nepustí Coleovu ruku.

„Můžete tady zůstat. Sestřičky vědí, že tohle dítě je vaše, ne moje. Mluvila jsem s nimi a vědí, co mají dělat.“

Cole se usměje a stiskne jí ruku. „Toho si vážím, ale to neznamená, že nás tu budeš chtít, až…“ ukáže na břicho schované pod přikrývkou.

Taylor se zasměje. „Jakýkoli pocit cudnosti, který jsem měla, zmizel už před dlouhou dobou.“

„Dobře, zlatíčko, ale jestli budeš chtít, abychom v jakoukoli chvíli vypadli, řekni. Nezraníš ničí city.“

Posadíme se. Cole a Larissa každý na jednu stranu postele, já na lavičku na straně pokoje. Taylor se dívá na Halloween. Je to zvláštní volba, ale je to její párty. Beztak pochybuji, že toho hodně viděla. Většinou se zdálo, že to je její způsob, jak se rozptýlit od kontrakcí. Lékařka se objevila jen příležitostně na minutu či dvě, což rozzuřilo Colea.

„Kam si myslí, že jde?“ rozčiluje se, když se to stane už potřetí. „Měla bys být pro ni prvořadá!“

„Právě teď rodí další čtyři ženy.“

„A všechny máte jednoho doktora? Och zlato, přál bych si, abych o tom věděl!“ Otočí se ke mně. „Kolik by stálo povolat dalšího lékaře?“

„Jak to mám asi vědět? A je to vůbec dovolený?“

„Zjistíme to.“

Taylor ho chytne za ruku dřív, než stihne opustit pokoj. „Prosím, nedělej to! Je to tak trapné!“

„Ale Taylor –“

„Je to v pořádku. Sestřičky vědí, co dělají, a dobře se o mě starají.“

Colea nepřesvědčila, ale nechá to být, ať je po jejím. Pro jednou souhlasím s Colem. Lékař by jí měl věnovat více pozornosti, ale jak ji tak sleduju, uvědomím si, že má Taylor pravdu. Sestřičky jsou v pozoru a přesně vědí, co dělají.

Sám jsem překvapen, jak pomalu vše postupuje. Nejedná se o žádný spěch ani naléhavost. Taylor prostě sleduje béčkový horor, zatímco čas mezi kontrakcemi se zkracuje a kontrakce nabývají na síle. Začíná být rozrušená, když jsou stále intenzivnější. Čas na oddych mezi nimi je stále kratší. Dvě hodiny po našem příjezdu už je vyčerpaná.

„Jak dlouho to obvykle trvá?“ zeptám se jedné ze sestřiček, když se mi naskytne příležitost. Jsme na druhé straně místnosti z doslechu Taylor a Colea.

„První porod? To se nedá říct. Mohly by to být hodiny.“

„Kdy bych měl zavolat otci?“

„Až začne tlačit.“

„A kdy to bude?“

„Až bude úplně otevřená.“

„Ale –“ najednou se cítím směšně. Jsem dospělý chlap. Jak můžu vědět tak málo o něčem tak běžném, jako je porod?

Sestřička mi věnuje ten samý úsměv – pobavený a shovívavý. Pohladí mě po paži. „Nebojte se. Všechno bude v pořádku.“

Zase si sednu a nadávám si, že jsem takový ignorant.

Byla to dlouhá noc. Halloween skončil a nějaké špatně natočené pokračování začalo. Taylořiny kontrakce jsou silnější a častější. Sestřičky ji pravidelně přicházejí kontrolovat.

„Dobře,“ řekne jedna z nich okolo jedné ráno, „jsme konečně na deseti! Je čas, holka!“

Deset je zjevně magické číslo. Aktivita v porodním pokoji je živější, ačkoli ne zběsilá. Už to dělaly mockrát na to, aby byly znepokojené. Oddělí spodní část Taylořiny postele a posunou ji tak, jak jsem čekal po celou dobu. Nohy jí dají do třmenů. Zůstávám na straně blíž k její hlavě. Jsem neklidný a extrémně si uvědomuji její nahotu a zranitelnost.

A taky dělám, co můžu, abych se kurva držel stranou.

Doktorka bez okolků vejde dovnitř a sedne si na stoličku mezi Taylořiny nohy.

„Dobře, Taylor. Teď začíná skutečná práce. Jste připravená?“

Popravdě řečeno, Taylor vypadá, že nemá daleko k slzám.

„Ne,“ zakňučí.

Doktorka se usměje, jako by ji špatně slyšela. Poplácá ji po koleni. „Dobře, při další kontrakci chci, abyste se do toho opřela a zatlačila, jak jen budete moct, tak jako jste to cvičila na předporodním kurzu.“

Och kurva! Na to jsem čekal – až bude tlačit. Sahám po telefonu, jsem si jistý, že jsem čekal moc dlouho a táta to zmešká.

„Jo?“ ozve se táta hlasem ztěžklým spánkem. Očividně jsem ho probudil. Což není tak překvapivé vzhledem k tomu, kolik je hodin.

„Už tlačí. Myslím, že už to brzy bude.“

„Budeme tam, jak nejrychleji to půjde.“

Zavěsím právě ve chvíli, kdy dokončí první zatlačení.

Žádné dítě.

Oddechnu si. Cítil bych se jako kretén, kdybych zmeškal její narození, protože jsem telefonoval.

O minutu později zatlačí znovu. Čekám a doslova zadržuji dech, zatímco se snaží porodit dítě.

Žádné dítě.

Dobře, pomyslím si. Všichni jsou v klidu. Zdá se, že nikdo nepanikaří. Držím pusu zavřenou a čekám na další kontrakci. Taylor znovu zatlačí. A pak znovu a znovu.

Pořád žádné dítě.

Začnu se obávat. Ve filmech to obecně zabere tři, čtyři zatlačení, ne? Něco musí být špatně. Možná že se doktorka chová tak klidně, aby nerozrušila Taylor.

Nastane více tlačení. Moje úzkost ohledně narození dítěte je nahrazena soucitem vůči Taylor. Realita porodu je mnohem delší a vyčerpávající, než se zdá v televizi. Potí se, její normálně upravené vlasy jsou mokré a rozcuchané. Rty má suché a bez krve, oči podlité krví. „Já už nemůžu,“ oddechuje mezi kontrakcemi. „Nemůžu.“

Doktorka a sestřičky nejsou ani trochu vyvedené z míry. Usmívají se a poplácávají jí po rukou a kolenou. „Můžete, už to nebude trvat dlouho.“

Už to nebude trvat dlouho.

Říkají to stále dokola a dokola. Už to nebude trvat dlouho. Tlačení dále pokračuje, minuty odtikávají a já si začnu uvědomovat, že ta slova pro ně znamenají něco jiného než pro nás. To, co jimi opravdu myslí, je: „Máte před sebou dlouhou cestu, ale nechceme vás odradit.“

Sestřička mě informuje, že přijel táta, tak ji následuji do chodby, abych se s ním setkal.  Silně ho obejmu a najednou se cítím jako dítě. Nikdy jsem ve svém životě nebyl tak rád, že ho vidím. Přál bych si, abych znal způsob, jak si vypůjčit jeho sílu. Grace stojí trochu stranou, vypadá vyděšeně, ale i nadějně.

„Tohle je nejdelší noc, jakou jsem kdy prožil,“ řeknu tátovi a stále ho pevně držím.

„Teď to cítíš, jako by to byla celá věčnost, ale bude po všem dřív, než se naděješ.“

„Přeji si, aby tady byla máma a já jí mohl říct, jak je mi líto, že si něčím takovým kvůli mně musela projít.“

Zasměje se. „Stál jsi za to, synu. A ona je tu taky.“

Dveře za mnou se otevřou a ozve se sestřička: „Tatínku! Radši byste sebou měl hodit!“

Trvá mi vteřinu, než si uvědomím, že mluví se mnou.

Zpátky v pokoji je okamžitě zřejmé, že se něco změnilo. Předtím ji sestřičky tiše povzbuzovaly. Teď vypadají vzrušenější. Bez úzkosti a strachu. Spíše jako roztleskávačky.

„To je ono,“ řekne jedna z nich. „Už to skoro máš!“

„To už říkáte hodiny!“ vykřikne Taylor.

Sestřička se zasměje. „Já vím, zlatíčko, ale tentokrát to myslím vážně. Jedno, dvě zatlačení a bude po všem. Slibuji.“

Sestřička, která mě zavolala do místnosti, mě chytne za ruku. „Pojďte sem tatínku. Musíte být připravený.“

„Já nejsem otec,“ řeknu hloupě.

„Vy jste ten, kdo bude stříhat pupeční šňůru, ne? Tady. Držte jí nohu. Přesně takhle.“

Všechno je to příliš brzy, příliš rychle. Mám takový výhled na Taylor, jaký jsem nikdy nečekal, a doufám, že už znovu neuvidím. Na druhou stranu, Cole ji drží za ruku, ale oči má na mně.

„Vidíte to?“ zeptá se doktorka, ukáže na růžovou část pokrytou vlásky. „To je hlavička.“

Nechtěl jsem vidět chudinku Taylor s doširoka rozevřenýma nohama, ale najednou mi ten výhled přijde obscénně magický. „Och můj Bože,“ ohromeně vydechnu.

„Taylor, dítě je už opravdu tady. Můžeme ji vidět.“

Cole jí stiskne ruku. „Zvládneš to.“

Napne se a já vím, že přichází další kontrakce.

„Do toho, holka!“ pobídne ji sestřička.

Taylor zakřičí. Larissa se ji snaží provést další kontrakcí, pomáhá jí tlačit. „To je ono! To je ono! To je ono!“ křičí doktorka. „Tlačte, tlačte, tlačte!“

A najednou vyklouzne hlavička dítěte. Její tvářička je červená a zkroucená do grimasy, která by kdykoli jindy byla považována za komickou.

„Pane Bože!“ vydechne Cole a nahlíží přes Taylořino koleno, aby viděl dítě. „Vypadá naštvaně, ne?“

„Přestaňte!“ vykřikne doktorka a zvedne hlavu. „Hned přestaň, zlato. Dej si pauzu. Musíme jí vyčistit dýchací cesty, než se poprvé nadechne.“ Sestřičky vysají dítěti nos a krk nacvičenými pohyby. „Tak teď už jsme připraveni, Taylor. Při příští kontrakci už bude venku. Jsi připravena?“

„Je připravena,“ prohlásí Larissa s Colem ve stejnou chvíli.

„Zatlač!“ vyzve ji znovu doktorka. Taylor zatlačí, příliš vyčerpaná, aby křičela, a v příštím okamžiku je dítě venku, růžové a mokré v doktorčiných rukou. Jeho první výkřik je žalostný, rozzlobený a rychle přejde v jekot. Sestřička ho zabalí do deky a chystá se ho položit na Taylořino břicho. Hned si uvědomí svoji chybu, změní směr a podá ho Coleovi. Dítě je částečně zabalené v dece, ale pořád je slizké a pokryté věcmi, které radši nechci ani zkoušet identifikovat. Moje první myšlenka je: Zašpiníš si tričko! Ale Cole se o to nemůže zajímat méně.

Způsob, jakým se na ni dívá, mě připraví o dech.

Doktorka mi strčí do ruky zvláštní zahnuté nůžky a nasměruje mě k pupeční šňůře. Snažím se to dotáhnout do konce, ale tak moc se mi klepou ruce, že je nejsem schopný zmáčknout. Musím použít obě ruce. Potom jsme s Colem jemně vytlačeni ze dveří do jiné místnosti.

„Půjdeme někam jinam, abychom ji zvážili, změřili a zkontrolovali,“ vysvětluje nám sestra. „Normálně to děláme přímo v pokoji s matkou, ale adopce jsou vždycky speciální případy.“

Další sestřička se usměje, vezme holčičku od Colea a začne ji znovu rozvazovat. „Můžete teď přivést babičku s dědečkem. A možná si budete chtít pořídit pár obrázků.“

To zní jako dobré nápady, ale nedokážu udělat nic jiného než sledovat, jak ji váží, kontrolují a očišťují. Je růžová a vrásčitá s trsem tmavých vlásků na hlavě. Křičí a sestry s ní cukrují a smějí se.

„Všechny prsty na rukou i nohou a skvěle vyvinuté plíce, přesně jak to máme rádi.“

Zabalí ji do deky a podají zpět Coleovi. Okamžitě ji začne znovu rozbalovat, dokud neodhalí jednu ručičku zatnutou v pěst, kterou rozzlobeně mává ve vzduchu. Drží ji v ruce a kontroluje drobné nehtíčky. „Podívej, jak má dlouhé prstíčky,“ pronese Cole, ale nemluví k nikomu konkrétnímu.

Nikdy jsem ho neviděl šťastnějšího. V tak dokonalé pohodě a míru, jako by do této chvíle jeho život nebyl ničím. Jako by každá věc, jakou kdy řekl nebo udělal, vedla k tomuto okamžiku. Tohle dítě je pro něj najednou vším.

A pro mě také.

Podlomí se mi kolena a já ztěžka spadnu do židle za mnou. Už měsíce se soustředím, abych nás dostal do tohoto bodu, podporuji Colea a snažím se ho udržet při smyslech. Měl jsem jen neurčitou představu, co to znamená být rodičem. Jo, nakrmíme ji, budeme ji udržovat v teple, pohodlí a bezpečí.

Bezpečí?

Ta absurdita mě téměř přiměje se nahlas rozesmát. Zírám na ni, jak křičí a svíjí se v Coleově náruči. Zářivě se usmívá, trochu se zvedá na špičky a vydává uklidňující zvuky. Je tak malá a úplně bezmocná. Jak bychom ji mohli vůbec udržet v bezpečí?

Hrůza mi zamotá hlavu a hrudník se mi stáhne.

Ne. Nestáhne.

Je prázdný.

Je to, jako by mi někdo sáhl do hrudi, vytáhl mi srdce, a to teď leží v Coleově náruči v podobě velmi hlasitého a velmi zarudlého dítěte. Při myšlence, že ji vezmu domů, začínám panikařit. Nic mě na tohle nemohlo připravit. Mít v péči něco tak malého a křehkého. Celý svět se mi teď zdá jako hrozba. Každý kousek tvrdého cukroví, každá elektrická zásuvka, šňůra od závěsů. Každé auto, knihovna a bazén.

A to je jen začátek.

Později půjde do školy. Naučí se jezdit na kole. Jak kruté děti dokážou být. Bude zraněna a my s Colem se budeme cítit, jako by se to stalo nám. Každé odřené koleno, každá zlomená kost, zlomené srdce, budeme tu, trpět s ní, přát si, abychom ji mohli ochránit, ale budeme vědět, že nemůžeme. Jak to vůbec může nějaký rodič přežít?

I tak už není cesty zpět. Už není možné získat své srdce zpátky. Žádný způsob, jak si ho vzít, aby bylo zase malé a nevědomé. Žádný způsob, jak ho zase bezpečně vrátit do hrudi.

Její křik utichne a Cole se podívá na mě.

„Chceš si ji teď podržet?“

Nedokážu odpovědět. Potřebuji ji držet. Vím to, to ovšem znamená úroveň odhodlání, na kterou ještě nejsem připravený. Jedná se o poslední krok ke ztrátě mého srdce a sebe sama, navždy.

Táta se objeví odnikud a položí mi ruku na rameno. Usmívá se na mě, v očích přívětivost a trochu pobavení stejně jako účasti.

„Děsivé, že?“

Můžu se jen zasmát neadekvátnosti toho slova. „Děsivé? Spíš hrůzu nahánějící.“ Dokonce ani to není dost silné vyjádření. Cole se na ni pořád usmívá. Drží jeden jeho prst v pěstičce. Znovu se otočím k tátovi. „Zmizí někdy tahle panika?“

Zavrtí hlavou. „Nikdy. Dokonce ani teď, Jone. Pořád je tu.“ Ukáže na šedivé vlasy na hlavě. „Odkud si myslíš, že pochází?“

„Myslím to vážně, tati.“

„Já taky.“ Poplácá mě po rameni. „Můžu říct jen to, že si na to zvykneš.“ Chytne mě za paži a vytáhne ze židle. „Tak pojď, synu. Je na čase pochovat si svoji dceru.“

Moji dceru.

Pokud Cole sdílí některou z mých úzkostí, neprojevuje ji. Vypadá tak mírumilovně, když mi ji pokládá do náručí. Ona teď spí a malá ústa se jí pohybují, jako by sála. Povzdechne si a část mé hrůzy opadne. Začnu se usmívat.

„Je perfektní,“ řeknu a jsem překvapený, když si uvědomím, že brečím.

„To je,“ přisvědčí Cole a políbí ji na čelo.

„Pořád potřebuje jméno,“ poznamená táta.

„No,“ řekne Cole a těká pohledem mezi mnou a otcem. „Hádám, že Carol je ze hry, že? A Elizabeth? Co takhle –“

Ale já o tom nemusím ani přemýšlet. Už znám její jméno. Bylo tu po celou dobu, jednoduché a zároveň silné, které nás dovedlo až na toto místo. „Hope. Jmenuje se Hope (pozn.: naděje).“