FHABP - 8. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Štěpánka

I KDYŽ opatrnost je na místě, naděje je mocná věc. Následující ráno je Cole téměř radostí bez sebe, i když se snaží držet na uzdě. Usmívá se, flirtuje se mnou a všemu se směje. Cítím, jako by mi osud konečně vrátil muže, kterého jsem si vzal. Nyní odvrácená strana mince patří mně. Co se stane, když už o Taylor neuslyšíme? Bojím se, že zklamání by ho úplně zničilo.

Ale ukázalo se, že jsem se nemusel bát. Taylor zavolala brzy odpoledne. Pozorně poslouchám Coleovu část rozhovoru a přeji si, abychom měli pevnou linku, abych mohl zvednout druhé sluchátko a připojit se k nim. Místo toho jsem si všechno musel poskládat dohromady sám.

„Nemáš za co, zlato. Jsem rád, že funguje. Nebuď hloupá, není důvod ho měnit za starší model. Zítra? Samozřejmě! Budeme tady. Udělám kuře na parmezánu, jak to zní? Uvidíme se tedy!“

Zavěsí a otočí se ke mně s vykulenýma očima.

Naděje a strach.

„Říkala, že by se s námi ráda zítra setkala.“

„To mi došlo.“

„Zní to jako dobrá zpráva.“

„To jo, ale ne –“

„Neupínej se k tomu moc. Já vím.“

„A už jí nekupuj další auta.“

Následující tři večery jsme s ní večeřeli, jednou s mým otcem, dvakrát jen já a Cole a pokaždé Coleova naděj vzrostla, ale stejně tak i můj strach. Dělal jsem, co jsem mohl, abych si nechal svůj pesimismus pro sebe. Cole ho nepotřeboval. On byl teď ve svém živlu, vařil pro ni, staral se o ni, bez přestání si povídali a on ji uklidňoval. Ptal se jí na těhotenství a jestli se má dobře, ale nikdy nenadnesl adopci. Byl taktní a korektní takovým způsobem, jakým dokázal být. Dokonce jí i ukázal prázdný pokoj na konci chodby, i když mi to připadalo, jako by tak obnažil svoji duši.

„Nebude takhle prázdný,“ řekne jí jemně.

Taylor se na něj usměje. „Já vím.“

Jsem si jistý, že si ji získal, ale až třetí večer nadnesla to, proč jsme se tu sešli.

„Mám takový pocit, že bych vám měla říct, co bude dál, jen abych se ujistila, že nedojde k nedorozumění.“

Sedíme v našem rodinném pokoji. Coleovo neformální chování okamžitě zmizí, posadí se a věnuje jí plnou pozornost. Je nervózní – dokonce vyděšený – a tak vzrušený, že nedokáže sedět v klidu, přesto nic z toho nedává najevo. Mně je to jasné, protože ho dobře znám, ale tvář, kterou ukazuje Taylor, je perfektně klidná. „Samozřejmě.“

„Thomas říkal, že jste svolní k otevřené adopci.“

„To bys chtěla?“

„Možná nakonec, ale ne hned.“

Nejsem si jistý, co tím myslí. Podívám se na Colea, jestli on ji chápe, ale on se na mě nedívá. Je zaměřený pouze na Taylor. „Obávám se, že to budeš muset trochu rozvést, zlatíčko.“

Nepohodlně se zavrtí. „Vím, že to bude znít hrozně…“

„O tom pochybuji. Můžeš k nám být upřímná. Jak jsi řekla, je důležité, aby později nedošlo k nedorozuměním.“

Přikývne. Tváře má rudé a pořád vypadá nejistě, ale pak se zhluboka nadechne a řekne: „Nechci ji kojit. Odčerpám mléko na nějakou chvíli, ale myslím, že by pro mě bylo moc těžké ji takto držet. Nechci vidět její obrázky ani slyšet, jak se jí daří. V každém případě alespoň prvních pár dní. Vím, že to zní strašně, ale obávám se, že po porodu budu příliš emotivní.“

Jo, to bylo riziko. Ať už si vybrala nás nebo nějakou jinou rodinu, je šance, že si to během dvaasedmdesáti hodin rozmyslí. Udělala na mě dojem, že si to dobře promyslela. Zdá se, že když nechce dítě kojit, je to ku prospěchu nás, ale byl bych debil, kdybych to řekl. Cole musí být stejně ohromený jako já, protože neodpoví. Sedí, sleduje nás a čeká na odpověď, očividně se cítí odhaleně, proto řeknu: „To je tvé právo.“

Přikývne, pravděpodobně se jí ulevilo, že jí nikdo neříká, že učinila špatné rozhodnutí. „Četla jsem rozhovory, jak jsou tyto první okamžiky silné. Snažím se u tohoto rozhodnutí zapojit logiku a nechci, aby mě přemohly emoce. A tak si myslím, že bude nejlepší, když ji budete držet jako první. Teda, ne první, ale jenom vy.“

Když ji budete držet první.

Ta jediná věta mi rozbuší srdce. Zároveň se bojím a jsem nadšený. Nadále už nemluví obecně. Je konkrétní a oni se změnilo na vy. Podívám se na Colea. Můžu říct, že mu neušel význam jejích slov. Poposedne si dopředu, doslova na kraj pohovky. Jeho tvář nic neprozrazuje, ale všimnu si, že má ruce sevřené v klíně, aby schoval, že se mu třesou. „Jsi si jistá?“

Přikývne. „Jsem. Hodně jsem o tom přemýšlela. Není to jen kvůli mně. Bude to lepší pro ni, nemyslíte? Když poprvé uvidí tvář toho, koho bude vídat po zbytek života?“

Cole sedí nehybně. Jako by se bál, že ji zaplaší nebo zničí tento okamžik, a přesto je na jeho tichu něco křehkého a děsivého. Něco, co odhalí ten zmatek, který zažívá uvnitř.

Strach a naděje.

Už nadále nedokážu vydržet v klidu. Natáhnu se a chytnu ho za ruku. Neodpoví na Taylořinu otázku přímo, místo toho položí další: „A co potom?“

„Abych byla upřímná, nevím. V případě, kdybyste mě potřebovali kvůli zdravotním problémům, jsem samozřejmě k dispozici, ale předpokládám, že všechno bude v pořádku a byla bych radši, kdybych o vás neslyšela.“

Cole přikývne. „Dobře.“

„Myslím, že bude lepší, když s vámi nebudu udržovat žádný kontakt, dokud se vy tři neusadíte, pak to bude víc o mně a o tom, že jsem učinila správné rozhodnutí. Je zřejmé, že bych ji nedostala nazpět, ale ani si nemyslím, že bych chtěla, protože se vrátím zpět ke svému životu, ale dokážu si představit, že v určitém okamžiku možná budu chtít vědět, jak se jí daří. Takže bych ráda věděla, pokud budu připravená, jestli bych mohla zavolat a možná se s ní dokonce vidět.“

Cole přikývne a pevně mi sevře ruku. „Cokoli,“ pronese.

Mám takové podezření, že slyší v jeho hlase napětí. Pohlédne tedy na mě.

Souhlasně přikývnu. „Nebudeme nic namítat proti tvým podmínkám.“

„Má kamarádka Larissa je porodní asistentka, takže nepotřebuji pomoc na porodním sále, ale zavolám vás, až budu tlačit, abyste mohli být u porodu.“

Slyším, jak Cole nasaje vzduch. Můžu cítit jeho napětí. Téměř ochutnat jeho obavy a obrovskou potřebu, aby ta slova konečně vyslovila. Aby objasnila svá slova – budeme tam, až se dítě narodí, budeme dítě držet jako první – a přesto se to stále nezdá jako konečné rozhodnutí. Stále máme pocit, jako bychom se točili ve víru, kdy jsme dosáhli k poslední generálce, ale nakonec skončíme zase na začátku. Vyslovím tichou a rychlou modlitbu, aby se to nestalo. Jsem si jistý, že by ho zabilo, kdyby nás teď odmítla.

Cole mě pustí a sepne dlaně k sobě, jako by se taky modlil, konečky prstů se dotýká rtů. „Taylor,“ řekne téměř šeptem.

„Jako první věc hned zítra ráno zavolám Thomasovi, aby začal připravovat papíry.“

Coleovi uvízne dech v krku. Zavře oči. Každou svojí částečkou se snaží kontrolovat. Kdybychom byli sami, už by byl v mém náručí. S největší pravděpodobností by mu tekly slzy, třásl by se, brečel úlevou, ze strachu, naděje a bezmoci, ale s Taylor v pokoji je odhodlaný udržet se pohromadě, i když je to pro něj obtížné. Ruce se mu třesou. Jeho dýchání je mělké a roztřesené. Znovu otevře oči a podívá se na mě. „Jonny?“ zašeptá. Žádá mě o pomoc. Potřebuje chviličku o samotě – jako když ho táta objal za Stroganoff a Cole utekl do kuchyně pro máslo, které jsme ve skutečnosti nepotřebovali. Jako když se schovával o Vánocích před svojí matkou a přede mnou asi stokrát během našeho vztahu. Potřebuje prostor a soukromí, kde by nechal vyplavat své emoce na povrch.

„Možná má Taylor žízeň?“ navrhnu tiše.

Oči se mu začnou zavodňovat a on přikývne.

„Máš pravdu, jsem tak hloupý –“

„Chceš, abych šel já?“

„Ne, zůstaň. Přinesu jí láhev minerální vody –“

Už je na nohách a venku z místnosti. Taylor ho sleduje odcházet a pak se překvapeně otočí ke mně. „Je něco špatně?“

„Ne, rozhodně ne. Jen potřebuje minutku, to je všechno.“ Chtěl bych jít za ním, ale dává mi mnohem větší smysl zůstat tu s Taylor. Kromě toho s Colem budeme mít dost času později. „Děkuju ti. Nemáš ani ponětí, jak šťastným jsi ho právě učinila. Poskytneme jí úžasný život. To ti přísahám.“

„Věřím, že ano.“ Začne si třít bříško ze strany a usměje se na mě. „Kvůli naší první schůzce se cítím dost hloupě. Nemůžu uvěřit, jak jsem se ohledně vás mýlila.“

Zasměju se. „Jsem rád, že jsi nám dala druhou šanci.“

„Já taky.“ Pokračuje v hlazení bříška a dlaní na něj zatlačí, jako by chtěla dítě posunout do jiné pozice.

„Je to nepohodlné?“

„Ne vždycky, ale někdy se usadí na špatném místě.“

Sedíme chvíli v tichu. Nejsem si jistý, co dalšího říct. Právě když to začíná být trapné, Cole se vrátí. Těch pár minut strávených v kuchyni s ním udělalo hotové divy. Tváře má zarudlé, ale oči jasné a suché a masku perfektního hostitele zpět na místě. Když prochází kolem, rukou si prohrábne vlasy a tiše mi děkuje. Dokonce si vzpomněl na minerálku.

„Tady máš, zlatíčko.“ Podá jí ji, ale místo toho, aby došel zpět k pohovce, klekne si u jejích nohou. „Pokud budeš někdy něco potřebovat, kdykoli, dej mi vědět.“

„Cole,“ oslovím ho tiše.

Zvedne ruku mým směrem. „Já vím, Jonny.“ Pak řekne Taylor: „Bojí se, že ti koupím jachtu nebo tak něco.“ Usměje se. „Chtěla bys jachtu?“

Zasměje se. „V Phoenixu bych ji asi moc nevyužila.“

Cole si odhrne vlasy z očí a mým směrem vyšle odzbrojující úsměv. „Vidíš, lásko? Nemáš se čeho bát.“

„Jak pošetilé ode mě.“

Přesto mám obavy, ne ohledně toho, co by jí mohl koupit, ale jak by mu to zlomilo srdce, kdyby všechno padlo. Věřím, že má Taylor v úmyslu nechat nás adoptovat si její dceru, ale nic není jisté, dokud nejsou podepsané papíry.

Cole musí vidět obavy v mých očích, protože najednou zní vážně. „Já vím, Jonny.“ Otočí se zpět k ní. „Myslím to vážně. Je tu něco, co potřebuješ?“

„Ne jak si myslíš, ale ráda bych s vámi strávila trochu víc času, než se narodí, jestli je to v pořádku. Bylo by pro ni dobré, kdyby slyšela vaše hlasy, pokud –“

„Samozřejmě! Pořád jsme tady. Každý večer uvařím večeři.“

„Nechci se vtírat –“

„Nebuď hloupá. Jsi kdykoli vítána.“

Stále má ruku na boku. Její úsměv se změní v plachý. „Kope. Chceš si sáhnout?“ Nečeká na odpověď. Vezme jeho ruku a umístí ji na břicho. „Tady. Dej jí chvilku.“

Trvá to déle než chviličku, ale dokonce i z druhé strany místnosti vidím, že se dítě pohnulo. Cole nadskočí a v příštím okamžiku se rozesměje. Je to nejšťastnější a nejopravdovější zvuk, jaký jsem slyšel za celé roky.

„Och můj Bože, to je úžasné. Jonny, pojď sem.“

Nejsem si jistý, jestli chce i moji ruku na břiše, ale sednu si na zem vedle něj. Položím ruku vedle jeho a všichni sedíme na místě a čekáme, až se znovu pohne. Cítím se směšně, dokud se to nestane. Dítě se pohne. Zdá se, jako by se Taylořino tělo pod mojí dlaní hýbalo. Vyděsí mě to natolik, že odtrhnu ruku. Srdce mi vynechá úder. Rozesměju se stejně, jako to udělal Cole, okamžitě dám ruku nazpět a čekám na další kopanec. Není to tak, že bych si nevšímal dítěte rostoucího v jejím lůně, ale je něco tak čistého a kouzelného cítit, jak se malá hýbe. Vědomí, že tam je, v teple a bezpečí, tlačí na stěny, které ji drží uvnitř, že cítí náš dotek, jako my cítíme její. Znovu se pohne a já se podívám na Colea. Sleduje mě a nejsem si jistý, jestli jsem ho někdy viděl tak plného naděje. Jeho oči jsou plné slz, ale tentokrát se je nesnaží skrývat.

Ovinu volnou ruku kolem něho a přitáhnu si ho blíž. Políbím ho na stranu hlavy.

„Jone,“ zašeptá. „Budeme mít dceru.“

Mít Taylor u nás doma každý večer se pro nás stalo normální. Nebylo neobvyklé, že jsem ji a Colea našel sedět na tom samém místě, Taylor na křesle a Colea na pohovce s rukou na jejím břiše. Hodně mluvil francouzsky, ale ne vždy. „A až ti bude šestnáct,“ uslyším ho jednoho dne, „koupím ti Corvettu.“

„Och, Kristepane. Rozhodně ne,“ řeknu.

Zasměje se a dál promlouvá k bříšku. „Táta má pravdu. To by nebylo vůbec bezpečné.“

Táta. To slovo mi ulpí v hlavě. To budu, že?

Pořád se obávám, že jeho naděje ho pouze zlomí, ale jeho štěstí je nakažlivé. Rád ho vidím tak rozzářeného a usměvavého. Nejlepší věcí z toho všeho je, že ty dveře na konci chodby jsou teď pořád otevřené. V té místnosti se drží každý kousíček jeho naděje, pro teď je strach odsunut na druhou kolej. Strávil hodiny trápením, jakou komodu a přebalovací pult má koupit. Pak začal s výzdobou. Nejdřív předělal celý pokoj do červené a námořnické modré, protože se někde dočetl, že se děti nejdříve zaměřují na primární barvy. Ještě dřív, než skončil, všechno zase odstranil. „Je to jako barvy pro politickou stranu, nevím, co jsem si myslel.“

Potom vymaloval celou místnost na světle růžovo. Přidal růžové volánky, stužky, deky. Myslel jsem si, že je to roztomilé, ale on pořád nebyl spokojený. „Je to takové prvoplánové, nemyslíš? Co když bude chtít být rebelka?“

„Myslím si, že mít růžový pokoj, ještě než bude dost stará, aby lezla, by jí mohlo uškodit.“

Pochybovačně zavrtí hlavou. „Ne, nesedí mi to, Jonny. Nebudu ten, kdo jí řekne, že baseball není nic pro ni, ať si hraje s panenkami.“ Následující den vše růžové vrátí zpět do obchodu a začne nanovo. Zůstávám mimo, dokud mi není nakázán opak.

Jednoho večera přijdu domů po běhu a v obývacím pokoji najdu Taylor. Cole s otcem se sklání nad jejím břichem. Kdybych to byl já, řekl bych jim, aby si nechali ruce pro sebe, ale zdá se, že Taylor to nevadí. Všichni tři mají na tvářích úsměv.

„Pojď si sáhnout, Jone. Tahle malá kope jako hotový mistr,“ řekne táta.

„Nechci Taylor utiskovat.“

„Děláš si srandu?“ zasměje se. „Podívej se na mě! Jsem velká jako barák. Mám tady místo ještě pro několik dalších.“

Ačkoli se cítím hloupě, je to nádherný okamžik, sedět tu se svým otcem a s mužem, kterého miluji, a uvažovat nad životem, který se kroutí a přetáčí v Taylořině lůně.

Ten večer poté, co Taylor odejde, se mě otec zeptá: „Jaké jste jí vybrali jméno?“

Už jsme o něm s Colem mluvili a čekali jsme na příležitost prodiskutovat to s tátou.

„Ještě jsme se nerozhodli, ale líbí se mi Carol, nebo Elizabeth, nebo obojí.“

Táta se trochu zamračí. Očekával jsem, že bude šťastný, ale on vrtí hlavou. „Já nevím, kluci. Možná bys ji mohl pojmenovat po své matce.“

„Rozhodně ne,“ ušklíbá se Cole. „Mohli bychom ji pojmenovat po Taylor.“

„Carol Elizabeth Taylor? To si nemyslím.“

„Taylořino prostřední jméno je Nicole,“ řekne táta.

S Colem se na něj překvapeně otočíme. „Jak to víš?“

Pokrčí rameny. „Řekla mi to toho dne, kdy jsem ji vezl domů.“

„Nicole,“ převaluju jméno na jazyku.

„Je to jako Cole a Nicholas dohromady. Tímto způsobem by mohla být pojmenovaná po Coleovi a Taylor. Carol Elizabeth Nicole Fenton Davenport?“

„Kristepane, měla by víc jmen jak já. Rozhodně ne.“

„Tak které z nich vypustíme?“

„Georgi, které bys nechal? Carol nebo Elizabeth?“ ptá se ho Cole.

„Ani jedno,“ odpoví táta vážně. „Oceňuji tu myšlenku, ale myslím si, že ani jedno není dobrý nápad. Jsem rád, že jim chcete prokázat úctu, ale připadá mi to jako hodně smutné historie pro novorozené dítě.“

Takto jsem o tom nepřemýšlel, ale vím, co tím myslí. Má sestra Elizabeth umřela, zatímco na ni dohlížel, stejně jako moje matka. Nebylo nic, co by mohl s máminou rakovinou dělat a nebylo to pro něj o nic lehčí. Připadá mi to moc pro tak malé dítě.

„Koupím jednu z těch knih se jmény,“ mávne rukou Cole mým směrem a pak se otočí k tátovi. „Dnes jsem dokončil dětský pokoj –“

„Znovu,“ dodám.

Protočí na mě oči a pokračuje, jako bych ho nepřerušil. „Chtěl bys ho vidět, Georgi?“

S tátou za ním kráčíme chodbou. Já už ho viděl, ale jsem zvědavý, co na něj bude říkat táta.

Pořád je tam růžová, i když ve světlejším odstínu než předtím a stala se jen doplňkovou barvou. Dominantní je světloučká zelená – pařížská zelená, jak mi řekl ráno, i když mně to připadalo jako mátová. Je zde mobilní postýlka a křeslo u okna. Nechal mě připevnit police na zeď proti postýlce a ty jsou teď přecpané k prasknutí plyšovými zvířátky. Díváme se na tátu, který si prohlíží pokoj.

„Wau,“ pečlivě si všechno prohlíží.

„Je to příliš?“ zeptá se Cole.

„Neodpovídej,“ varuju tátu. „Už ten pokoj předělal třikrát.“

Cole si dá ruku v bok a odhrne si vlasy, aby na mě mohl zírat, i když jsem vyšší než on. Byl to talent, který mu začínám závidět. „Chci, aby byl dokonalý.“

„Koupil jsi jeden z těch elektronických ohřívačů na ubrousky?“ zeptá se ho táta.

Coleova sebedůvěra zmizí jako mrknutím oka. „Myslíš, že bych měl?“

„Jen si z tebe utahuju.“

„No, já to myslím vážně. Myslíš, že ho potřebujeme?“

Jsem připraven říct mu ne, ale táta se rozesměje. Ne výsměšně, ale opravdu pobaveně. Přijde ke Coleovi a s tichou vážností, kterou u něj nevídám často, mu čelí. „Není to o tom, co můžeš koupit, Cole.“

„Ale když jí můžu dát všechno, proč bych nemohl?“

„Není žádný důvod, proč bys nemohl. Jen říkám, že tohle –“ mávne na pokoj, „není to, na čem v konečném důsledku záleží. Jde o to, že ji oba milujete. Že jste ji dali na první místo, bez ohledu na cokoli. Už ji zbožňujete, a to je víc, než hodně dětí vůbec dostane.“

Cole se kousne do rtu, jako by uvažoval, kolik toho má prozradit. „Jsem vyděšený, Georgi.“

„Z čeho?“

„Co když udělám chybu?“

„Och, no o tom to je. Uděláš.“

„Tati!“

„Je to pravda, Jone. Udělá chyby a stejně tak ty. Každý rodič je udělá.“

Frustrovaně si povzdechnu. „To není zrovna povzbudivé.“

„Také to tak nebylo zamýšleno, ale je to pravda. Trik je v tom, učit se za pochodu a minimalizovat škody.“ Usměje se na Colea. „Jestli ta nejhorší věc, co jí provedeš, je, že jí budeš utírat spodní část studeným vlhčeným ubrouskem, můžeš to považovat za vítězství.“

To Colea neuklidnilo. „Chci to udělat správně.“

Táta se usměje a položí Coleovi ruku na rameno. „Poslouchej mě, synu.“ To slovo mluví samo za sebe. Uvažuju, jestli jsem někdy slyšel tátu, jak ho oslovuje 'synu'. Nakloní se k němu blíž, aby se mu díval do očí a zdůraznil, jak vážně svá slova myslí. „Budeš úžasný otec. A neříkám to proto, aby ses cítil líp. Myslím to vážně.“

Cole se na něj váhavě usměje. „I když jsem křehotinka, ovocný dortík?“

Táta se rozesměje. „Děláš si srandu? Právě proto, že jsi křehotinka. Bude milovat, jak se o ni budeš starat a zbožňovat ji. Zažije legraci. Bude vyrůstat s otevřenou myslí a milionem možností před sebou. Bude chytrá, silná a nebojácná. Bude vědět, že má dva otce a dědečka, kteří pro ni udělají cokoli. Máš vůbec ponětí, jak úžasné to je?“

Cole skloní hlavu a zakryje si rukou oči. Mám takové podezření, že se chtěl schovat, ale tady nemá kam. Vykročím k němu, ale je to můj otec, který si ho přitáhne do konejšivého objetí. „Povedeš si dobře, synku. Nemusíš se bát. Nepotřebuješ předělávat dětský pokoj. Nepotřebuješ další zatracené hračky. Nepotřebuješ ohřívač ubrousků. Máš všechno, co potřebuješ, právě tady.“

Polknu knedlík v krku. V tento okamžik bych chtěl dát tátovi pusu, ale nechci ho přerušit. Nechci jeho pozornost odvádět od Colea, protože Cole ji potřebuje víc. A přesto, jak je sleduju, uvažuju o hromadném objetí.

„Poslouchej, Cole,“ řekne táta, aniž by ho pustil. „Jsem rád, že to bylo řečeno.“

„Co?“ zeptá se Cole. Odtáhne se natolik, aby viděl tátovi do očí, a otře si tváře stejně jako on. „Skutečnost, že to poseru?“

„Ne. Skutečnost, že to pokazí všichni rodiče, nejen ti tvoji.“

Cole zůstane zcela nehybný, ruka mu zamrzne na tváři, když si otírá slzy. Táta pokračuje jakoby nic. „Tvá matka se ptala, jestli jí dovolíš přijet, až se dítě narodí.“

Cole ustoupí o krok dozadu, pryč od otce a odhrne si vlasy z obličeje. „Ptala se koho?“

„Požádala mě, abych to s tebou probral.“

„A ty mi říkáš, že bych jí to měl dovolit?“

„Ne, jen tě žádám, abys to zvážil.“

Překvapí mě, že ta žádost přišla skrze mého otce. Proč se nezeptala sama? „Teď jsi její obránce? Získala si tě na svoji stranu?“

Sotva na mě pohlédne, stále se zaměřuje na Colea. „Tohle není soutěž, Jone. Měl jsem spoustu času ji v Mnichově poznat poté, co jste vy dva odjeli a –“

Cole couvne tak rychle, až narazí do prádelníku za sebou a srazí růžovo zelenou stolní lampu s ručně malovaným stínidlem na zem. Žárovka se rozbije, ale nezdá se, že by si toho všimnul. „Panebože, nemůžu uvěřit, že se to děje. Vím, že když jsme se poprvé setkali, tak jsem to navrhoval, ale mělo ti dojít, že jen žertuju. Nemyslel jsem si, že se to někdy opravdu stane! Georgi, jak jsi mohl?“

Jsem překvapený tátovým náhlým pochopením Grace, ale Colův výbuch mě překvapí ještě víc.

„Co?“ chci vědět.

Cole se otočí ke mně. „Není to očividné?“

„Cole,“ promluví otec a přeruší ho, než může pokračovat. Tváře mu zrudnou. „Neměň téma. Tohle je o tobě a o Grace.“

V Coleově výrazu se vystřídá několik emocí. Nejprve hněv a odpor, pak pochybnosti a opatrná zvědavost. Nakonec přijde naděje společně se strachem. Tyhle dvě vždycky společně.

„Popřemýšlím o tom. To je to nejlepší, co ti můžu slíbit.“

Táta přikývne. „To stačí.“

 

NETUŠÍM, co to do mého otce vjelo,“ řeknu Coleovi, když se chystáme do postele.

Už je svlečený. Zasměje se, sedne si na postel a podívá se na mě. „Není to zřejmé, Jone? To samé, co do všech mužů na sklonku života.“ Pak si lehne a povzdechne si. „V každém případě, do heterosexuálů.“

Zamrznu v polovině sundávání trička a přemýšlím o jeho slovech. Ve skutečnosti mi chvilku zabere, než poskládám všechny kousíčky dohromady. „Říkáš, že –“

„Nechali jsme je samotné v bytě, jako v nějakém sladkém německém ekvivalentu chatičky uprostřed mnichovské zimy. Myslím, že bychom neměli být překvapení.“

Představa, že můj otec provozuje sex, je sama o sobě špatná. A skutečnost, že s Grace? „Och můj Bože. Už o tom nebudeme mluvit. Strašná představa.“

„Kdyby to bylo s kýmkoli jiným než s mojí matkou, byl bych za něj šťastný. Uvažuju, kdo udělal první krok.“

„Nevím a nezajímá mě to. Už nikdy znovu nebudeme o téhle ohavnosti mluvit.“

„Je to vtipné, když o tom tak přemýšlíš.“

„Vtipné není slovo, které bych použil. Spíš nechutné.“

„Jonny, nebuď krutý. Říkáš mi, že za nějakých dvacet let skončíme se sexem?“

„Doufám, že ne.“

„Přesně.“ Ušklíbne se na mě. „Jen si pomysli, jak bude naše dcera zděšená.“

Je snazší se tomu smát, když to podá takto. Ale i tak, můj otec a Grace? Při té myšlence se otřesu.

Dokončím svlékání a lehnu si do postele vedle něj. Posune se a položí si hlavu na mé rameno. „Co budeš dělat?“ zeptám se ho.

„Ohledně nás a sexu?“

„Ne, chytráku. Ohledně své matky.“

„Já nevím. Co si myslíš, že bych měl dělat?“

„To já nevím.“ Cítím se ztraceně. Chci mu pomoct, ale nemám ponětí jak. Nedokážu si představit, jak se musí cítit, když zvažuje potřebu mít matku a schopnost odpustit jí. Možnost být sám, nebo se zachovat správně.

Ale znám někoho, kdo už to udělal.

„Možná bys měl zavolat Angelovi.“ Cole o tom chvíli přemýšlí. „Pravděpodobně se do tebe vcítí lépe než kdokoli jiný. Zach mi v Paříži řekl, že teď je s ním jeho máma v kontaktu.“

Cole přikývne. „Máš pravdu. Vyhýbá se tomu tématu, ale…“

„Jsem si jistý, že jestli se ho zeptáš, odpoví ti. Obzvláště tobě, když ví, proč s tím začínáš.“

„Jeho situace je jiná –“

„Já vím a pravděpodobně ani on pro tebe nebude mít odpověď, ale možná bude pěkné promluvit si s někým, kdo ví, jak se cítíš.“

„Máš pravdu.“

„Wau. Vážně? To se nestává moc často, že?“ Rozesměju se.

„Dost často, častěji, než si chci připustit.“

„Takže mu zavoláš?“

„Zítra.“ Otočí se ke mně a políbí mě. „Ale teď...“

„Jo?“

Sjede rukou po mém břiše a pohladí mě po slabinách. „Pojďme dělat věci, které by vyděsily naše rodiče.“

„To zní dobře.“