FHABP - 7. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Štěpánka

Datum: 30. prosince

Od: Cole

Komu: Jared

 

Je strašné o tom mluvit. Všechno, co můžu říct, je, že jsem se nikdy nenáviděl víc než právě teď.

 

Naliji si pití a uklidím nepořádek, který zbyl po zničené večeři. Pořád je mým zvykem postarat se o nádobí poté, co Cole uvařil, ale málokdy to dělám s tak těžkým srdcem. V tichosti uklízím, utírám omáčku, kterou jsme nedostali šanci sníst, a vyhazuji rozvařené těstoviny. Nevím, kolik času potřebuje, ale nakonec je kuchyň čistá a panák vypitý.

Leží v posteli se zhasnutými světly zády ke mně. Ačkoli nespí. Je příliš nehybný a ztuhlý. Svléknu se a vlezu do postele. Chvíli sleduji jeho záda, čekám na nějaké znamení. Když žádné nepřijde, přiblížím se k němu.

„Ne,“ řekne.

Obejmu ho a přitáhnu si ho pevně k sobě. „Ano.“ Políbím ho na znamínko na krku. Kloužu rukou dolů po břiše a uchopím ho za slabiny.

„Nemůžu mít sex, ne po tom, co se stalo.“

„Ale to je chvíle, kdy ho potřebuješ nejvíc.“

„Tohle ty si myslíš?“

Políbím ho na krk a znovu polaskám. „Vím to. Tvoje mysl se právě teď točí pořád dokola v kruzích a přemýšlíš, co se pokazilo.“

„Jasně že jo.“

„Je na čase to zastavit.“

Frustrovaně si povzdechne, částečně je rozmrzelý, protože už to funguje. Chce si něco nalhávat a trestat se po celou noc, ale jeho tělo už reaguje na můj dotek, jeho penis sílí a tuhne v mé ruce. Dech se mu mění a hlas hrubne touhou, přestože je stále napjatý.

„Jsem strašná osoba,“ prohlásí.

„Proč?“

„Protože mě tak snadno rozptýlíš.“

Uchechtnu se proti jeho krku. „Jsem si zcela jistý, že to tě činí mužem.“

„Nevím, jestli můžu, Jonny.“

Nehádám se s ním. V každém případě ne slovy. Ale mé ruce se stále pohybují. Nejedná se ani tak o honění, je to něco mnohem jemnějšího. Naléhavějšího. Hladím ho, dokud není zcela tvrdý a nesténá. Hraji si s jeho bradavkami a hladím ho po břiše. Nezapomenu ani na každý centimetr klína bez chloupků, dokud se nezačne konečně uvolňovat.

Přetočím ho na břicho a lehnu si na něj. Políbím ho na zadní část krku a na rameno. Masíruji napjaté svaly ramen a spodní část zad, zatímco ho líbám na každý vyvýšený bod páteře a dávám si na čas v každé prohlubni. Kroužím kolem boků a tiše šeptám milující slůvka do jeho kůže.

Pomalu začínám cítit, jak se vzdává.

Otočím ho a tentokrát se propracovávám nahoru. Líbám hladce oholenou pokožku klína. Přitisknu se k břichu, které vyzařuje teplo, a masíruji boky. Kleknu si mezi jeho nohy. Věnuji se krku, přejedu po hraně čelisti a posévám mu tváře polibky, dokud mě neobejme kolem krku. „Jonathane,“ zašeptá a přitáhne si mě k sobě pro polibek.

Dokonce i teď mi to připadá jako náš nejintimnější akt. Dokonce i když mám prsty nebo penis zabořený do jeho těla, mám dovoleno škádlit jazykem jeho krásné plné rty, díky kterým se třesu touhou. Je to úžasný pocit, když se ty rty kvůli mně rozdělí, protože vím, že mě zve dovnitř, i když jen kvůli tomu nejmenšímu ochutnání, což mě činí rozbolavělým.

Něžně ho líbám. Stále cítím jeho hanbu a smutek. Hněv na sebe samého a jeho bezmocnost. Nyní je to méně silné, ale pořád to tam je, těsně pod povrchem. Nechci to upokojit, ale probudit. Chci to z něj dostat jako jed z rány, poskytnout mu způsob, jak to ventilovat, tady v bezpečí mé náruče.

„Tak moc tě miluji, Jone.“

„A já tebe.“

Už je blízko, ne nutně vyvrcholení, ale místu, kde si sám sobě dovolí nechat to jít a opravdu si užívat to, co děláme. Nejen si projít emocemi, ale přijmout skutečnost, že potřebuje osvobození, které mu nabízím. Začínám si razit cestu zpět dolů. Líbám ho a tlačím na všechny bariéry, dokud se nedostanu k rozkroku a neucítím sladké erotické pižmo sexu. Vklouznu rukama pod něj a chytím ho za půlky. Přitisknu rty k uzdičce, kde cítím vlhkost, a nadechnu se slané vůně. Okusuji a dráždím a čekám, dokud se nezačne pohybovat se mnou a tlumeně nesténá. Dokud mi nevklouzne štíhlými prsty do vlasů a nezatahá.

Konečně mu dovolím vklouznout dovnitř. Dovolím mu proniknout hluboko do krku.

Jeho zdrženlivost je pryč. Jeho výkřik slasti je hrdelní a vychází z potěšení. Zhoupnu vlastní erekcí proti hebkému materiálu prostěradla, poprvé toužím po staré obyčejné bavlně. Po něčem, co by mi poskytlo skutečné tření. Drží mi hlavu a přiráží do úst znovu a znovu, jeho výkřiky sílí a pohyby jsou rychlejší a naléhavější. To bylo vše, co jsem chtěl – náhlé osvobození veškeré energie, kterou v sobě nahromadil. Pravou rukou kloužu dolů po posteli pod sebe a dopřeji si ten samý druh uvolnění.

Najednou přestane přirážet. Nenechá mě úplně jít, ale chytne mě za ruce a snaží se mě vytáhnout. „Otoč se!“ vydechne netrpělivě.

Tohle neděláme často, ale ochotně uposlechnu, přetočím se, abych mu ukázal svůj klín, a znovu polknu jeho délku. Prsty mi zaboří do zadní části stehen. Stojí mě veškeré síly neproniknout do něj příliš rychle a tvrdě, jakmile ucítím teplo rtů na penisu. Poté už jsem ztracen v jeho vůni a chuti. V hebkosti jeho kůže a nízkém tónu jeho stenů. Pocitu štíhlého těla v mém náručí. Způsobu, jakým se pohybuje proti mým rtům a jazyku. Slané příchuti preejakulátu v zadní části krku. A přes to všechno téměř všepohlcující potěšení z toho, že mě saje, jako by to byla jediná věc na světě, kterou chce dělat. Chtěl jsem z něj dostat všechen ten vztek a bezmocnost a on je stejně dychtivý nahradit to čímkoli, co si ode mě mohl vzít – sílu, trpělivost, lásku, útěchu. Možná něco úplně jiného. Na tom nezáleží. Vše, na čem záleží, je, že jsem prorazil jeho bariéry a on mě pustil dovnitř. Znovu jsme jako jeden, sdílíme každý nádech. Každičký povzdech, sten.

„Vidíš?“ řeknu, když je konec. „Necítíš se líp?“

Pohne se a položí mi hlavu na rameno. Je těžký a ochablý, napětí z něj zmizelo. Jeho nasycené tělo je ohebné, vláčné a teplé. „Nesnáším, když máš pravdu.“

Zasměji se. „Já vím a nemáš za co.“

Povzdechne si tiše a uspokojeně a já kolem něj obalím paže. Skloním hlavu a nadechnu se vůně jahod. Držím ho, zatímco je unášen do mírumilovného spánku.

Ať už se dnes pokazilo cokoli, jsem odhodlaný to napravit.

 

NÁSLEDUJÍCÍ ráno zavolám Thomasovi. Nejsem překvapený ostražitostí v jeho hlase, když mě zdraví.

„Musí nám dát další šanci.“

„Pracuji na tom, Jone, ale nemůžu nic slíbit.“

„Řekl jste že se jí na papíře líbíme!“

„No, ano…“

„Ale ne osobně.“

Je to spíš prohlášení než otázka a Thomas si povzdychne. „Nebyli jste takoví, jaké vás očekávala.“

„Ani jsme to nebyli my, jak jsem sám očekával. Prosím.“

„Dělám maximum, Jone.“

„Můžu jí zavolat?“

„Rozhodně ne. To nepřichází v úvahu.“

„Dobře. To je fér. A byla by ochotná zavolat ona mně?“

„Zeptám se jí.“

„Bylo to tou večeří? Že tam nebyl můj otec? Čím?“

Znovu si povzdechne. „Její přesná slova byla: Cole vypadá, že se Jona bojí.“

Nemůžu si pomoct a rozesměji se. „Musíte si dělat legraci.“

„Nedělám. Nabyla podezření, že ho zastrašujete.“

„Nezastrašoval jsem ho, ne?“

„Pořád se omlouval a ve všem vám ustupoval. Uvědomuji si, že vás dva neznám tak dobře, ale nikdy jsem ho neviděl takhle se chovat.“

„Tak to jsme dva!“

„A samozřejmě měl tu modřinu.“

„Ale to byla nehoda!“

„To říká každý týraný manžel.“

„Ale – Cože? Ne! Nemůžete si vážně myslet –“

„To, co si myslím já, není ani zdaleka tak důležité jako to, co si myslí Taylor. A to, co ona viděla, byl menší, zženštilý muž – bez urážky –“

„Neurazil jsem se.“

„– který měl modřinu na oku a který se nemohl přestat omlouvat svému vyššímu mužnějšímu manželovi.“

„Och můj Bože!“ Nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Zneužívání manžela není žádný vtip, ale její hodnocení našeho vztahu by nemohlo být více vzdálené od pravdy. „Nemůže se víc mýlit.“

„Dám jí vědět, že byste ocenili další šanci, a dám jí vaše číslo. To je vše, co můžu udělat.“

 

DALŠÍ dva dny jsem o Thomasovi neslyšel a v těch dnech Cole pobíhal po domě, jako by se nic nestalo, a oháněl se falešným veselím jako nějakým štítem. Můj táta se vrátil z Evropy. Čekal jsem, dokud nebyl Cole v kuchyni, a zašeptal jsem mu, jaký má Taylor názor na náš vztah. Málem se udusil vínem.

„Nikdy bys na něj nevztáhl ruku!“

„A pokud ano, můžeš se vsadit, že by rozhodně nečinně nečekal, až se to stane podruhé.“

„Možná bych s ní mohl promluvit. Možná –“

„Ne. Nemyslím si, že bys měl takovou možnost. Buď ji Thomas přesvědčí, nebo ne.“

Třetího dne už jsem si myslel, že je po všem. Chystal jsem se zavolat Thomasovi, aby mi potvrdil, že odmítla setkat se s námi podruhé, když mi zazvoní telefon.

„Zdravím.“

„Jonathane? Tady Taylor. Thomas mi řekl, že se mnou chceš mluvit.“

„Ano!“ Jsem ve své kanceláři, která je udělaná ze třetí ložnice v našem domě. Vstanu a podívám se na dveře, snažím se zjistit, kde je Cole. Není na dohled a doufám, že ani na doslech.

„Mockrát ti děkuji za zavolání!“

„Můžeš poděkovat své kamarádce Julii. Ona je ta, která mě přemluvila.“

Udělám si v duchu poznámku, abych své bývalé sousedce dal pusu, až ji příště uvidím. „Cole je tak rozrušený z toho, co se odehrálo minule –“

„Nebyla to jeho vina!“

Usměji se nad tím, jak hned přiskočila na jeho obranu, dokud si nevzpomenu, že dle jejího názoru jsem tyran. „Já to vím. Neříkám, že je to jeho chyba. Není to ničí chyba. Je to prostě –“ nevím, jak dál. Tuhle konverzaci jsem si v hlavě odehrál snad milionkrát. Jak je možné, že nevím, co říct? „Kolikrát už ses před námi sešla s potenciálními rodiči?“

Zaváhá, i když jen možná proto, aby je mohla spočítat. „S devíti.“

„No, ty jsi pro nás byla první.“ Odmlčím se, aby to pochopila. „Byli jsme nervózní. Cole se tak bál, aby něco nepokazil – oba jsme se báli – že jsme to nakonec přehnali.“

Chvíli mlčí, ale pak promluví: „Tomu rozumím. To, co mi dělá obavy, je, že vypadal, jako by se tě bál.“

„Ne mě. Tebe. On to tak moc chce a bál se, že se ti nebude líbit. Ale to, co jsi ten večer viděla? To jsme nebyli my. Vím, že se říká, že nikdy nedostaneš druhou šanci udělat první dojem, ale prosím. Žádám tě. Dej nám druhou šanci. Nech nás, abychom ti ukázali, jací doopravdy jsme.“

Povzdechne si, ale tak nějak jsem si docela jistý, že se usmívá. „Tak dobře. Myslím, že jste mě s Julií přesvědčili. Kde se chcete sejít?“

Mám ji. Vše, co teď potřebuji, je plán.

Zdá se, že Thomasův harmonogram je ještě nabitější než předtím, ale Taylor souhlasila, že se s námi setká bez jeho přítomnosti. Složitější bylo, že nemá auto, takže mi to zabralo pár hovorů mezi ní a mým otcem, ale nakonec jsem to zařídil.

Najdu Colea v prázdné ložnici na konci chodby, sedí u okna a bez výrazu hledí ven z okna. Neotočí se ke mně.

„Máme nějaké plány na zítřejší večer?“ zeptám se ho.

„Děláme je někdy?“

„Pozval jsem tátu na večeři.“

„To je v pohodě.“

„Přivede si s sebou rande.“

Trhne hlavou ke mně a má vykulené oči. „Vážně?“

Ne, vážně ne. Alespoň ne tak, jak pravděpodobně předpokládá. Cítím se trochu špatně, že mu lžu, ale taky jsem si jistý, že dělám dobře. Nebude mít čas dělat si starosti s tím, jak se chovat. „Tak to řekl.“

„Jsem tak rád, že znovu randí!“

„Myslel jsem si, že budeš. Řekl, abychom udělali něco dobrého. Myslím, že na ni chce udělat dojem.“

Usměje se na mě a možná je to první upřímný úsměv, který vidím na jeho tváři po několika dnech. „Můžeš se mnou počítat.“ Vím, že můžu, to už jsem věděl.

 

NÁSLEDUJÍCÍ den je ten nejlepší, co jsme za dlouhou dobu měli. Cole je samý úsměv. Běhá po domě. Už mě dvakrát poslal do obchodu. Nonstop mluví o večeři a o ženě, kterou můj táta potkal.

„Vážně nevíš, kde ji poznal?“

„Nic mi neřekl,“ řeknu už potřetí, snažím se necítit provinile, že ho podvádím. „Ty víš, jaký je.“

„Asi jo, ale –“

„To brzy zjistíme.“ Ovinu kolem něj zezadu ruce. Nadechnu se vůně jahod a políbím ho na znamínko na krku. „Pořád máme ještě pár hodin, než sem dorazí.“

„Ano.“

Jednou rukou mu sjedu po břiše a mířím ke klínu. „Máš ještě dost času na uvaření večeře, že?“

Zasměje se a uvolní se proti mně. Položí mi hlavu na rameno. „Jo.“

„Takže bude v pořádku, když tě trochu rozptýlím?“

„Dokonce vítané.“

Rozepnu mu kalhoty a vklouznu do nich rukou. „Za celou dobu, co jsme spolu, si nemyslím, že jsme se někdy milovali v téhle kuchyni.“

Bez dechu se zasměje. „To je strašné pochybení, lásko. Měli bychom něco udělat, abychom to napravili.“

„Nemůžu souhlasit víc.“

Dali jsme si načas, ale nakonec to skončilo divoce, byli jsme celí bez dechu, poháněni naléhavostí, která nám už měsíce chyběla. Není to tak, že by se náš sex změnil v rutinu, ale už od předchozího léta měl až truchlivý nádech. Měl jsem z toho pocit, jako bychom se milovali spíš pro pohodlí než cokoli jiného. Ale přinejmenším pro dnešek byl všechen smutek pryč. Zbyla jen radost z milování jeden druhého a naprosté potěšení ze sexu, jako by neměl nastat zítřek.

„Měli bychom to dělat častěji,“ povzdechne si, když je po všem.

„To bych rád.“ Ale aby se to stalo, musí být nejdříve vyřešen ten problém s adopcí, tak či onak. Mezi nadějí a strachem, jeho vášní pro všechny věci, které ho dusí.

Vzhlédne ke mně, jako by mi četl myšlenky. Rty má oteklé a zarudlé z pozornosti, které jsem jim věnoval. „Nevím, jak jsi mě mohl tak dlouho snášet. Byl jsem hrozný.“

„Šššš. Tenhle rok byl těžký, ale nevadí mi to.“

„Co když se to nikdy nezlepší?“

Přitáhnu si ho k sobě a políbím ho na čelo. „Zlepší.“

A jestli bude Taylor svolná, vyřeší se to dřív, než si myslí. Zkřížím prsty a doufám, že večeře půjde dobře. A to až do chvíle, dokud nezazvoní zvonek a já se nezačnu bát, že jsem udělal chybu.

„Nevím, proč tvůj táta pořád zvoní,“ řekne.

„Protože se bojí, aby nevešel v nevhodný okamžik a neviděl něco, na co nikdy nebude moct zapomenout.“

Zasměje se. „Myslím, že to je dostatečný důvod.“

Obeznámil jsem tátu i Taylor se svým plánem překvapit Colea. Pořád jsem doufal, že ho předběhnu při cestě ke dveřím, ale on se samozřejmě chce dychtivě setkat s jeho randem, takže to nestihnu. Prudce otevře dveře a hned spustí: „Georgi, jsem tak rád, že jsi tady!  Já –“

Pak zcepení a zírá na Taylor.

„Večeře voní nádherně,“ prohlásí táta a vejde dovnitř, jako by se nedělo nic neobvyklého. „Je to humrová polévka?“

Cole nezůstane dlouho omráčený. Trhne sebou a zrudnou mu tváře. „Jo. Dobrý odhad.“

„Moje oblíbená. Taylor už znáš, že?“

„Samozřejmě!“ Vezme ji za ruku a vtáhne dovnitř. „Jsem tak rád, že tě vidím, zlato. Pojď dovnitř! Dovol mi ti vzít kabát. Jone!“ Otočí se, drsně mi strčí kabát do ruky a zírá na mě tak, jako já na něj. „Vezmi ho!“ Pak pokračuje tak tichým hlasem, aby ho neslyšeli: „Víš, kam si ho můžeš strčit.“ Samozřejmě má na tváři znovu perfektní úsměv ve chvíli, kdy se otáčí zpět k ní. „Pojď dovnitř. Posaď se! Musím na chvilku skočit do kuchyně a vypnout hořák. Nechci spálit jídlo jako minule.“

Kdyby pohled mohl zabíjet, byl bych spálený na uhel. Zvednu prst k tátovi a Taylor, abych naznačil, že jsem hned zpátky, a následuji Colea do kuchyně, abych přijal svůj trest.

Ve chvíli, kdy vejdu do kuchyně, trefí mě do obličeje kuchyňská chňapka. „Jak jsi mohl?“ zeptá se a hodí po mně další. „Jak jsi mi to mohl udělat?“ Jako další na mě letí utěrka. „Právě teď tě tak nenávidím! Nikdy ti to neodpustím!“ Hodí po mně mokrou houbu na nádobí, ale zvládnu se jí vyhnout. Začne hledat něco jiného, co by použil jako munici, ale přejdu místnost dřív, než najde něco tvrdého. Chytnu ho za paži a otočím k sobě.

„Omlouvám se, ale je to tak lepší.“

„Cože? Ponížit mě před ní? Znovu?“

Bojuje proti mému sevření, ale ne zase tak moc. Je to spíš gesto vzdoru než skutečná touha uniknout. „Jako bych to naposledy neudělal dost dobře?“

Snažím se ho přitáhnout k sobě a obejmout, ale nedovolí mi to. Znovu mi to připomene začátky našeho vztahu, kdy vzdoroval a odstrkoval mě. Vezmu zavděk tím, že ho držím za ruku. „Cole, poslouchej mě. Víš, proč jsme se jí nelíbili?“

„Nebyli jsme to 'my', kdo se jí nelíbil. Byl jsem to já! Pravděpodobně proto, že nejsem úplný drsňák a macho. Protože jsem křehotinka, ovocný dortík! Neřekl to tvůj táta takhle?“

Trhnu sebou, myslel jsem si, že se Cole nikdy nedozví o vtípku mého otce. A přesto ho můj táta zbožňuje. Musí to vědět. „Přestaň být královnou dramatu a poslouchej mě.“

Ztuhne a rozšíří se mu nosní dírky. „Nemůžu uvěřit, že jsi to řekl!“

„Chceš znát skutečný důvod, proč nás zavrhla, nebo ne?“ Neodpoví, ale aspoň poslouchá. „Myslela si, že se mě bojíš.“

Jako mrknutím oka je jeho vztek pryč, nahrazený překvapením. „Děláš si legraci?“

„Myslím to úplně vážně. Myslela si, že jsem tyran, a dokonce ji napadlo, jestli nejsem násilnický.“

„Proč by si to pro všechno na světě myslela?“

„Kvůli té modřině na oku. A protože se zdálo, že mi ve všem ustupuješ.“

„Ha!“ Náhle se hlasitě rozesměje, ale stejně tak rychle si přikryje ústa rukou. Pořád ale vidím pobavení v jeho očích. „Neměl bych se smát, ale vážně…“

„Přesně tak.“

„Ustupuji ti?“

„Ne dost často. Což mě nutí posadit se s ní a říct jí, kdo je v tomto vztahu skutečný tyran.“

Protočí oči, ale začne se usmívat. Odhrne si vlasy z očí, abych se mu do nich mohl dívat zpříma. Ještě důležitější je, že mě konečně nechá obejmout ho kolem pasu a přitáhnout si ho k sobě.

„I tak, Jonny. Choval jsem se hrozně –“

„To jediné, co jsi minule udělal špatně, bylo, že ses snažil být někým, kým nejsi.“

„Chtěl jsem, aby nás měla ráda.“

„Já vím a naprosto to chápu, ale nebyl jsi to ty. Vždycky ti bylo u prdele, co si o tobě lidé myslí, protože jsi neměl co ztratit. A víckrát to fungovalo než naopak. Dokážeš si lidi naklonit a ty, které ne, pošleš je někam a tím to pro tebe končí.“

„Myslím, že tohle s ní nemůžu.“

„Můžeš, Cole. To se ti snažím říct.“ Stále pochybuje, ale zvažuje má slova, takže pokračuji: „Není to o tom, co od ní chceme my. Je to o tom, co chce ona od nás. Máme skvělý domov, úžasnou rodinu a skvělý život. Tak to je. Zbývá jen, abys dělal to, co umíš nejlíp.“

„A to je co, lásko?“

„Okouzli ji.“

Usměje se. „Jsi v lichotkách dobrý, víš?“

„Myslím to vážně. Podařilo se ti získat mě, mého tátu. Sakra, dokonce se ti podařilo získat na svoji stranu i Matta.“

Usměje se a nakloní hlavu na stranu. „To povedlo, že?“

„Ano.“ Vezmu jeho tváře do dlaní a políbím ho do koutku úst. Nechám své rty hrát si s jeho. „Všechno, co musíš udělat, je být sám sebou a je zde šance, že si tě zamiluje jako všichni ostatní.“

„A jestli ne?“

Znovu ho políbím, lehce se ho dotýkám a jazykem škádlím jeho spodní ret. „Tak potom ať jde k čertu.“

Usměje se. „Pořád jsem na tebe naštvaný.“

„Já vím a neviním tě. Omlouvám se, že jsem lhal, ale zdálo se to tak nejlepší.“

„Hádám, že jo.“

„Je mi odpuštěno?“

Zasměje se. „Ani zdaleka, lásko. Budeš mi to muset vynahradit.“

„To zní dobře.“

 

POTÉ uragán zvaný Cole Nicholas Fenton Davenport III. ovládne naši domácnost způsobem, jakým to umí jen on.

„Zlatíčko, omlouvám se, že jsme tě nechali čekat. Byl jsem trochu zaskočen, i když ten ananas, co Jonny koupil, mě měl asi upozornit. Ale i tak jsem nadšený, že jsi tady. Vážně jsem. Nebudeme sedět tady. Je to nejhorší pokoj v celém domě. Říkají tomu obývací pokoj, ale nikdo tady nezůstává. Co kdybys mi dělala společnost, zatímco budu vařit? Kuchyň je vážně srdcem celého našeho domu.“

Vezme ji za ruku a vede do kuchyně. S otcem jdeme za nimi. Místnost je plná, přesto čistá. Vypadá přívětivě a zabydleně, s novinami a nějakými dopisy na stole. Vzduch je teplý a vlhký od páry, provoněný humrem a citrónem. Na rozdíl od obývacího pokoje je vidět, že je hodně využívaná. Elegance a užitkovost jsou tu v rovnováze. Jsou zde utěrky, které Cole koupil v Buranu, a chňapky, které mu dal otec k narozeninám. Na lednici máme fotky z našich výletů a dóza s recepty mojí mámy je položená na lince. Je flekatější a opotřebovanější, než kdy jsem mu ji dal, a často přemýšlím, jak by kvůli tomu byla máma šťastná.

„Jonny, u téhle židle by bylo pro Taylor těžké lézt nahoru a zase dolu, obzvláště se vším tím nákladem, co nosí. Přines jí lepší židli. Ne, tu ne! Vezmi jednu z pracovny a polštář, který si může dát pod záda. A přines ještě jednu židli, aby si mohla dát nohy nahoru. Teď poslouchej, zlatíčko, omlouvám se za to, co se stalo minule. Nebyl jsem sám sebou, ale přísahám, že tentokrát ti to vynahradím. Dnes večer nebude žádná spálená večeře. Teď, co ti můžu nabídnout k pití? Víno je očividně ze hry. Já vím! Mám tu šťávu, ta je sama o sobě docela silná, ale když přidáme kapku spritu, bude to trochu pěnivé jako horký drink se zmrzlinou, který jsem měl rád jako dítě. Víš, co myslím? Ten, co vždycky servírují na svatbách, já si vždycky myslel, že je vrcholem požitkářství, vážně, jako kořenové pivo se zmrzlinou, i když s odstupem času, možná že jsem ho miloval proto, že bylo růžové a s bublinkami. I tak bylo skvělé. Můj Bože, mohl bych ho ochutnat teď. Georgi, podívej se do mrazáku, jestli máme zmrzlinu. Měli jsme ho udělat na naší svatbě. Myslím, že jsem objednával víno. Žádná zmrzlina? No, šťáva bude muset stačit. Teď mi řekni, jak ses přestěhovala do Arizony.“

Nejprve byla ohromena, zírala na něj s vykulenýma očima, ale nezabralo to moc času a mluvila s ním, jako by se znali celé věky. Vyprávěla nám, jak vyrůstala v Tucsonu a přestěhovala se do Phoenixu kvůli vysoké. Žije v bytě pár bloků od školy, ale před třemi týdny jí někdo v noci naboural auto. „Je na odpis a nemůžu si dovolit nové. Ne právě teď, ale je to v pohodě, protože můžu jezdit autobusem.“

„Kristepane!“ zvolá Cole. Využíval veřejnou dopravu po celou dobu v Evropě a New Yorku, ale nikdy v Arizoně. „Je autobus bezpečný?“

Taylor se zasměje. „Jistě, jen to trvá trochu déle.“ Povídá nám o práci v kavárně, a jestli by měla jíst sushi, když ho během těhotenství nemá povolené. Také trochu vypráví o prenatální péči. „Lékaři říkají, že je všechno, jak má být, ale nemůžu uvěřit, že mi zbývají ještě čtyři týdny. No vždyť se na mě podívejte! Jsem velká jako barák!“

„Zlato, jsi krásná!“

„Necítím se krásně. Cítím se jako velryba a záda mě v životě tak nebolela.“

Samozřejmě mě na konci večeře Cole poslal, abych se podíval na web na ojetá auta poté, co jsme se o tom pár minut hádali – a zařídil, aby jeho masér navštívil Taylor dvakrát týdně v jejím vlastním domě. Pokaždé, když jsem se mu to snažil rozmluvit, odmávl mě rukou.

„Jonny se obává, že si budeš myslet, že se tě snažím podplatit, ale zlatíčko, přísahám, nejsi to jen ty. Podplácím všechny. Můžeš se zeptat George, jestli mi nevěříš.“

Víc se obávám, že se jí podaří od něj získat dům a stipendium, ačkoli pravdou je, že nikdy o nic nežádala a až po velkém přesvědčování souhlasila s přijetím vozu. A jako vždy v případě Colea, věci dělal jen tehdy, když byly jeho nápadem.

„Nech ho být,“ zašeptá mi táta, když na minutu zůstaneme sami. „Dělá přesně to, co jsi mu řekl – je sám sebou.“

Proti tomu je těžké něco namítat.

Po večeři se přesuneme do rodinného pokoje. Na rozdíl od obýváku je vybaven pohodlným nábytkem. Je to tu přeplněné, od židlí až po knihovnu.

„Je ti dost teplo?“ zeptá se Cole a zvedne hedvábný přehoz. „Mám deky nebo můžu zapálit krb.“ Zasměje se svým vlastním slovům. „Je to vtipné, nemyslíš? Dokážeš si mě představit, jak skládám dřevo jako nějaký skaut? Vlastně se jedná o plynový krb, ale je docela útulný. Mám ho zapnout?“

„Ne, děkuji,“ opoví Taylor a posadí se do křesla vedle mého otce. „Dokonce si už ani nevzpomínám, co je to zima. Někdy mám pocit, že místo dítěte nosím topení.“

„Och, to mě nikdy nenapadlo. Jonny, jdi pustit klimatizaci.“

„Ne, to nemusíš. Jsem v pohodě!“

Je mnohem snazší nastavit termostat, než se pokoušet změnit Coleův názor. Když se vrátím zpátky, všichni už sedí. Cole všem přinesl pití. Sednu si vedle něj na pohovku. Sedí na okraji a všechnu pozornost upírá na Taylor. Zjevně usoudil, že je čas dostat se k jádru věci. „Zlato, nechci tě uvést do rozpaků, ale rádi bychom věděli, jak se tohle všechno stalo.“

Nebyla otázkou zaskočena. Před námi byla na schůzce již s devíti páry, takže to pravděpodobně není poprvé, kdy vypráví svůj příběh.

„Říkala jsem ti už o kavárně, kde pracuji, že? Tam jsem poznala Craiga. Pracuje v právní kanceláři na jednom konci té samé ulice. Je starší, ale vždycky byl tak milý, vždycky se mě zeptal, jak jde škola. A pak mě pozval ven. Je to legrační, víte, protože když jsem o něm vyprávěla své nejlepší kamarádce Larisse, říkala mi: 'je příliš dobrý, aby to byla pravda!'“ Zasměje se, ale její smích postrádá humor. „Neměla jsem tušení, jak pravdivé to bylo.“

„Nevěděla jsi, že je ženatý?“

„Ne, dokud jsem mu neřekla, že jsem těhotná.“

„Co se stalo pak?“

„Vyšiloval. Nabídl mi, že zaplatí potrat, ale bylo zcela jasné, že se ani za mák nestará o mě. Jen mě využil. Byla jsem hloupá.“

„Nebuď na sebe tak tvrdá,“ řekne můj otec.

Sotva za celý večer promluvil a Taylor se k němu překvapeně otočí. Předkloní se a uklidňujícím gestem ji poplácá po stehnu. „Víra v něco dobrého z tebe nedělá hloupou. Hned poté ti to tak může připadat, ale není to pravda.“

Vděčně se na něj usměje. „Jen se cítím jako takový blázen.“

„Nikdo tady tě nesoudí,“ ujišťuje ji táta. „Všichni jsme ve svých životech učinili rozhodnutí, která se v tu dobu zdála správná, ale vrátila se, aby nás kousla do zadku.“

Zasměje se. „Už se cítím lépe.“

„Zjevně jsi odmítla nabídku na potrat.“

„Upřímně jsem o tom přemýšlela, ale nemohla jsem se rozhodnout a pak už bylo pozdě. Myslím, že jsem nejdříve věřila, že si to rozmyslí, ale nerozmyslel. A záleželo mu jen na tom, abych to neřekla jeho ženě.“

„A řekla jsi?“ zeptám se.

„Ne. Přemýšlela jsem o tom snad milionkrát, ale uvědomila jsem si, že bych ničeho nedosáhla. Pořád bych byla svobodná a těhotná a pracovala bych v kavárně a mezitím bych ublížila jiné ženě, kterou jsem ani nepotkala.“ Pokrčí rameny a pohladí se po břiše. „Nebyla to její chyba. Nic z toho, tak proč ji trestat?“

„To od tebe bylo ušlechtilé, zlato. Nevím, jestli bych byl tak laskavý,“ poznamená Cole.

Usměje se, ale nevzhlédne. „Není to tak, že bych byla proti mateřství, ale načasování je špatné. Zbývá mi ještě rok na vysoké a pak chci na magisterské studium. Nechápu, jak by se to mohlo zvládnout během vychovávání dítěte. Sotva to zvládám takhle, a pokud bych k tomu musela přidat ještě starost o dítě…“

„A co tvá rodina?“

„Moji rodiče to nevědí. Neřekla jsem jim to. Zkoušeli by mi pomoct, ale táta má rakovinu plic. Je uprostřed léčby a máma má co dělat, aby se postarala o něj. Já bych měla pomáhat jim, ne oni mně. Poslední věc, kterou potřebují, je další břemeno.“ Důrazně zavrtí hlavou. „Ne. Kdybych se rozhodla nechat si dítě, udělala bych to na vlastní pěst a vše, na co dokážu myslet, je, jaký život bych jí mohla poskytnout při tak nízkém platu. Bez titulu si nevydělám víc peněz a s dítětem nikdy nebudu schopná dostudovat. Je sobecké říct, že škola je důležitější –“

„To není sobecké. Uvědomit si, že jí nemůžeš poskytnout takový život, jaký bys chtěla, není vůbec sobecké,“ řekne Cole.

„No, to si taky namlouvám a možná tomu jednoho dne i uvěřím.“

Nestřetne se s jeho pohledem, Cole se podívá na mě, očividně doufá, že mu pomůžu. „Myslím, že už jsme tě dusili dost dlouho,“ prohlásím. „Teď je řada na nás. Chceš se nás na něco zeptat?“

Začnou jí rudnout tváře, ale dívá se zpříma na Colea. „Thomas říkal, že máš hodně peněz.“

Ta otázka mě znervózní, stejně jako většina diskuzí o penězích, ale Cole věcně odpoví: „Ano mám.“

„Říkal, že máš domovy po celém světě.“

„Mám domy po celém světě, ale můj domov je tady.“

„Znamená to, že ji budete vychovávat tady?“

Cole zaváhá, jako by cítil, že kráčí přímo do pasti. Musí vycítit jeho neklid, protože pokračuje: „Nemám v úmyslu zasahovat do jejího života, jen se snažím udělat si představu, jaký bude.“

„No, zlatíčko, pravdou je, že jsme ještě tak dopředu nemysleli. Je to strašná odpověď, ale pravdivá.“

„Mohu se zeptat, kde jsou vaše další domy?“

„Samozřejmě. Mám jeden na Hawaii, v Hamptons, byt ve Vail a Paříži, a…“ podívá se na mě koutkem oka, „a právě jsem koupil malou vilku v Toskánsku.“

„Cože jsi?“ zeptám se a nakloním se dopředu. „Kdy jsi to udělal?“

Usměje se na mě. „Vím, jak moc sis to tam zamiloval. Měl to být dárek k výročí.“ Otočí se zase k Taylor. „A holka, vážně není snadné něco koupit, aniž by o tom nevěděl tvůj účetní, věř mi!“

„Takže pravdou je, že byste nakonec mohli žít na kterémkoli z těchto míst?“

Cole znovu zvážní a já rezignuji a počkám, aby mi o té vile řekl později. „Zlatíčko, to je rozumná otázka, ale nevím, jak odpovědět.“ Na chvíli ztichne očividně ztracený v myšlenkách a ona čeká. „Strávil jsem školní léta pendlováním po celém světě, od Kalifornie přes New York po Paříž a zpět. Následoval jsem svého otce, kdykoli někam jel, někdy jsem měnil školy až třikrát ročně. Dříve, než jsme se stihli usadit, už jsme byli zase na cestě někam jinam.“

Natáhnu se a vezmu ho za ruku. Už jsme spolu téměř tři roky, a přesto toho o jeho životě vím tak málo. „Chodil jsi do státních škol?“

„V Kalifornii ano, ale všude jinde jsem byl na soukromých.“

„To zní strašně,“ pronese Taylor.

Cole se posadí zpříma, narovná ramena a odhrne si vlasy z tváře. Nesnáší, když ho lidi litují. „Nebylo to úplně špatné. Viděl jsem toho ze světa víc než ostatní lidé za celý život. Mluvím několika jazyky. Hodně jsem se naučil. V tomto bodě svého života bych nic neměnil.“

„Ale v té době?“ zeptám se.

Povzdechne si, jako by ho to bolelo. „Jo, tehdy jsem to nenáviděl. Když mi bylo čtrnáct, dal bych cokoli za to žít jako normální dítě.“

Stále zcela neodpověděl na Taylořinu otázku, ale je to můj táta, kdo ho pobídne, aby pokračoval: „Tak co to bude znamenat pro vaše dítě?“

„Hádám, že se pokusíme najít rovnováhu. Chci, aby viděla svět, ale na druhou stranu bych jí nikdy neudělal to, co udělali rodiče mně. Předpokládám, že bude cestovat, zatímco bude malá, ale až začne chodit do školy a bude dospívat, uvidíme, jak to bude chtít ona.“ Podívá se na mě a usměje se. „Ačkoli jsem tohle všechno řekl, aniž bych se zeptal na Jonnyho názor.“

Zavrtím hlavou, ale zároveň se usmívám. „Příběh mého života.“ Stejně bych se s ním ale nehádal. Hledali bychom si svoji cestu v temnotě jako všichni ostatní rodiče a snažili bychom se udělat to, co je pro ni nejlepší.

 Nastane nepříjemné ticho. A znovu je to můj otec, který posune věci vpřed. „Začínám být unavený a jestli se nemýlím, tak Taylor už je taky vyčerpaná.“

Usměje se na něj. „Otevírala jsem obchod v pět hodin. Byl to dlouhý den.“

„A co kdybych tě vzal domů? Po cestě se mě můžeš zeptat na cokoli, na co se jich bojíš zeptat tváří v tvář.“

Snaží se posunout břicho tak, aby mohla vstát, tak ji chytím za loket a pomůžu jí nahoru. Pak je vyprovodíme ke dveřím.

Zastaví se ve dveřích a otočí se na nás s úsměvem. „Znovu si promluvíme, jo?“

Cole okamžitě vytáhne vizitku z kapsy – tu, kterou mi dal na našem prvním rande, kde je jen jeho jméno a číslo. „Můžeš mi kdykoli zavolat, zlatíčko. Myslím to vážně. Pokud budeš cokoli potřebovat, dej mi vědět.“

„Dobře.“

„Vážně. Pokud o půlnoci dostaneš chuť na sushi a ananas, zavolej mi, nechám ti to do hodiny doručit až k tvým dveřím.“

„Přestaň,“ řeknu mu, ale on mě ignoruje a ona se na nás znovu usměje, než se vydá za mým otcem k autu.

Cole za nimi zavře dveře a otočí se ke mně s nadějí v očích.

„To šlo dobře,“ řeknu.

„Och Jonathane.“ A v další chvíli se mi vrhne do náručí, stojí na špičkách, objímá mě kolem krku a jeho teplé rty mám u ucha. „Děkuji ti. Děkuji. Děkuji. Děkuji.“

Usmívám se mu do vlasů a nadechnu se té známé, úžasné jahodové vůně. Někdy mě ohromuje, že ho tak moc miluji. A pak, jak bych taky nemohl? „Znamená to, že je mi odpuštěno?“

„Stokrát ano.“

Je znovu šťastný, a to mi stačí.